Češi a tradice

Taková Žaneta Polívka Dobešová podle mě vůbec není originální. Vyniká, ale hloupostí své nositelky. A nezapomínejme, že čeština je jazyk, který má shodu podmětu s přísudkem, takže vznikají věty jako: Na start se vedle sebe postavily Smetana a Polívka, ale vítězství si nakonec odnesla Horák.

Tvrzení, že si zvykneme a že ženy na to mají právo, je ještě směšnější. Jazyk má zřejmě právo prznit kdejaký blb. Ale vzhledem k tomu, že za jazyk odpovídáme my, jeho nositelé, odpovědnost za něj máme opět my. Jsme malí a čistotu své mateřštiny bychom si měli pohlídat, neboť je to to, co nás odlišuje od ostatních..

Vezměme si Island. Islanďanů je asi 300 000, ale svá jména si hlídají - dokonce zákonem a výjimky se povolují zřídka. Příjmení žen jsou jiná než mužská a nevím, že by tam nějaká žena bojovala za to, aby mohla mít mužské příjmení. Kdo se dívá v televizi na seriál V pasti, zaregistroval různé -dottir a -son. Ano, Karlův syn bude Karlsson a jeho dcera Karlsdottir, ale oba mohou mít i jméno po mamince Gudrunson a Gudrundottir, ale i do kříže... Čí křestní jméno převezme potomek je svobodná volba, ale dottir a son je neoddiskutovatelné.

Podobné to je i v Bulharsku. Moje přítelkyně z této země používá dvě příjmení - Todorova po manželovi, ale i Marinova po babičce. Ano, dívky dostávaly příjmení po babičkách a chlapci po dědečcích, ale dívky vždy s příponou -ova. Dnes může mít rodina společné příjmení, i tradiční, ale mužský i ženský tvar se rozlišují.

Přechýlené tvary příjmení má i ruština, i ta má shodu podmětu s přísudkem a i tam působí směšně věta: Novikov skazala.

Lidi neblbněme a nechtějme být za každou cenu výjimeční. Nebo opravdu chceme, aby naše dcery nosily příjmení jako Monika Zelený, Andrea Kovář, Karla Bílek?

Autor: Jaroslava Indrová

Zdroj: https://indrova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=752326