O zvuč a zpívej, hlahol a bouři, ty mluvo vítězná chudého lidu!

Čeština patří mezi základní prostředek národního uvědomění, je nositelkou národních tradic. Globalizace však její užívání narušuje. Zdá se, že tu není nikdo, kdo by češtinu hájil. Parlament nepřijal navrhovaný jazykový zákon, tuším, že ho navrhovala komunistka, a s těmi se přece nemluví.

Ani Ústav pro jazyk český řádně nefunguje. Namísto, aby hledal odpovídající výrazy pro nové pojmy, např. Kurzarbeit, omezuje se na úvahy, zda se má toto slovo používat v mužském či ženském rodu. Při tom se nabízí jednoduchý český novotvar zkráce atp., jemuž by každý napoprvé porozuměl. Nechává také bez povšimnutí výtvory jazykových negramotů jako např. dětská skupina, pro něž má čeština tradiční slovo útulek. Paradoxně tak tento ústav, v rozporu s obecným chápáním svého významu, čistotu jazyka spíše blokuje.

Vypadá to, že čeští politici a jazykovědci nejsou schopni se s významem národního jazyka vyrovnat. Na rozdíl např. od Francouzů, kteří už před desítkami let ruče vytvořili pro běžně používané anglické výrazy francouzské ekvivalenty. Ty se povětšině skutečně používají.

Byl to sám francouzský president De Gaulle, který odmítl tzv. franglais, směsici francouzských a anglických slov. Jako vlastenec bránící zemi před americkým (nejen) kulturním imperialismem získal mezi občany velkou popularitu. (My bychom to nedokázali?)

V Česku se šíří také jakási novořeč, již už mnozí přede mnou nazvali čeklish. Začalo to zejména s rozvojem počítačových technologií, kde např. při hrách už nenásledovala vyšší úroveň, ale level. Nikdo z profesionálních češtinářů tento vývoj nezachytil a neusměrnil. Jakýkoli zásah vyšší moci vůči poangličťování byl zřejmě považován za pozůstatek komunistické totality, a tak jsme se dostali až do současného stavu. Do situace, že v ulicích českých měst má značná část obchodů anglické názvy, že v nabídce časopisů se český název vyskytuje jen zřídka, že české televizní stanice mají módní názvy, které jsou in, jako Love, Family, Zoom … Rovněž nově budované paláce získávají čistě anglické názvy, jakoby Češi v této zemi kamsi mizeli. Dokonce i nově otevírané středisko pro rozvoj tvůrčích schopností dětí i dospělých se pyšní supermoderním názvem Creative World.

Co na to říci. Češi se za svůj jazyk stydí!!!

Nejen, že se za něj stydí, ale také ztrácejí porozumění pro vnitřní obsah slov. Nemám na mysli jen řeč politiků s frázemi jako V tuto chvíli si dovedu představit… apod., ale i publicisty, kteří by měli mít za sebou nějakou jazykovou výchovu. Ti klidně hovoří o znovuobnovení (autobusového spojení), přetransformování čehosi, o nejoptimálnějším řešení problému nebo o nejhlavnějším úkolu doby. Takových vylomenin by se dalo najít hodně.

Už se těším, jak se má vnoučata budou učit, že na začátku notové osnovy je hashtag.

Ale bez legrace.

Jakpak to myslel Josef Václav Sládek ve své básni? Kdysi jsme se ji museli učit nazpaměť. A co jí řeknete dnes?

Má rodná mluvo, ty drahý skvoste, jediný z velkého odkazu dědů, který jsi přetrval v svatosti prosté všechnu jich slávu, všechnu jich bědu, nádheru králů, velikost věků a vše, co do prachu shrouceno s ní — tak plna tklivosti a mužného vděku jak znělas od věků, na věky zní! Ty prostá dceruško doubrav a nivy, kde jsi se zrodila jako zpěv ptačí, jako šum hvozdů plný a snivý, jak olšin stýskání; — v smíchu i pláči vždy stejně upřímná, velká a svatá, když slunce svítilo, když hořel blesk, v svobody ruměnci, v okovy spjatá, i když ti nezbylo nic, než tvůj stesk. Když bouře zničila květno tvých luhů, když třeskot oněměl v přílbách i meči, ty jsi nám zvonila radlicí pluhů, ty jsi k nám mluvila pohádek řečí: — pastorkou ve hradech,— pod nízkým krovem, co šlechtic zapomněl, — co nechtěl král, ty jsi k nám mluvila tím ryzím kovem, jehož se nedotkly rez ani kal.

Tys u nás zůstala, ty mluvo sladká; kdy všechno zapadlo v bolu a tísni, na dětské rty tě šeptala matka, ty jsi nám zvučela v milenců písni, ty jsi nám plnila modlitbou chrámy — tebou se ozýval luh náš i les, a strážným andělem zůstalas s námi, když anděl smrti se přes Čechy nes'. Lupínek pozlátka na zpustlém hrobu, korunou zapadlou v jezerním klínu: tys byla pokladem chudému robu, který mu svítil do mrákot stínů; — lupínek pozlátka na starém štítu, na vetché kronice lesk zlatých spon, ty jsi se vmlouvala do jeho citu, až hlas tvůj vzbudil jej jak velký zvon. O zvuč a zpívej, hlahol a bouři, ty mluvo vítězná chudého lidu! Když hlas tvůj urdoušen v krvi a kouři, hlahol nám u krbu v domácím klidu — až jednou zabouříš jako hlas hromu od horstva k horstvu přes český luh — bude zas dědicem ve vlastním domu ten, jehož dědicem chtěl mít zde Bůh!

Ivo Krieshofer