Čeština je sexistická

Podrobnosti

Speciály CFP! / Zóna kultura|

18. leden 2012|

Jarmila Kubátová|

23665 x

Já vím, asi vám připadám tak trochu jako Jára Cimrman, ale mě to nevadí, já si tu reformu stejně neodpustím. Protože je pravdou, že v naší společnosti existuje negativní jev, který je nenápadný, ale o to víc záludnější. Záludný proto, neboť ovlivňuje a řídí z nejhlubšího podvědomí myšlení všech českých lidí – a v tom právě vězí ta jeho záludnost. Tím negativním jevem míním pravopis češtiny, proto jsem sepsala reformu, co by se mělo v pravopise změnit.

 

Čeština je sama o sobě docela hezký, libozvučný a tvárný jazyk, který dokáže vyjádřit i nejjemnější nuance lidského myšlení, a umí být také velice něžná a mazlivá, což možná jiné jazyky postrádají. Vemte si třeba angličtinu. Angličani mohou říci o malém jablku pouze to, že je to malé jablko (little apple). My Češi ho však můžeme nazvat nejen malým jablkem, ale i jablíčkem. Marii můžeme oslovit taky jako Marušku, Mařenku, Marunu, Mařku, dokonce i Mařenu. A každý ten výraz má specifické citové zabarvení, které od sebe přesně odlišujeme. Marie je vznešená jako Panna Marie. Maruška je hodné děvče. Mařenka je poněkud naivní. Mařka je veselá vesnická holka. Maruna je trochu protivná. A Mařena je tupá, nevzdělaná husa. Existuje ještě Marjánka, rozverná, pihatá holka – ale mladí lidé mají jiné asociace. Totéž můžeme rozvíjet u Anny. Anna je Anča, Anička, Andula, Andulka, Andulička, i Anka. Prostě čeština je v jistém smyslu úžasná a její rozkošné zdrobnělinky jsou nepřekonatelné. Dál však už češtinu nebudu opěvovat, protože se ji chystám tvrdě zkritizovat.

Existuje totiž jedna zarážející věc a sice to, že čeština je dodnes k ženskému pohlaví silně rasistická. Ještě více zarážející je to, že s touto zastaralou řečí nikdo nic nedělá a čeští lingvisti se tváří, že je vše v nejlepším pořádku. Čeština byla našimi buditeli a obrozenci dokončena v l9.století, v době, kdy patriarchát kulminoval. Od té doby, to je 100 let, se její pravopis nijak nezměnil, takže ustrnul ve vývoji. Zůstal trčet kdesi v l9.století, protože nevyjadřuje současnost. Každý používaný jazyk je živý, pořád je v pohybu, mnohá slova zanikají, jiná zase vznikají, i mluvnická pravidla se mění (viz Němci) – ale čeští lingvisti zaspali, nechali to plavat, nechali to být. V roce l949 byly u nás zrušeny poslední zbytky patriarchálních zákonů ještě z dob Rakouska-Uherska, které uzákoňovaly nadvládu mužského pohlaví nad ženským. Čeština měla být změněna na neutrální jazyk již tenkrát, v roce 1950, v době, kdy byl vydán po pětitisíciletém patriarchátu zákon, že ženy a muži mají stejná práva i povinnosti a že jedno pohlaví není nadřazeno druhému pohlaví. Od té doby, téměř 60 let, jsou si muži a ženy u nás rovni, ale v češtině tomu tak není. V čem tedy vězí problém?

1. V příčestí minulém se čeština dopouští vůči ženám nejhoršího prohřešku. Představte si situaci, že by u nás bylo zakotveno gramatické pravidlo, že bílí mají přednost před černými. Že by existoval takovýto pravopis:

Černoši i běloši tančili rokenrol.

Černoši tančily rokenrol.

V první větě by se psalo měkké i, protože běloši by měli přednost před černými, neboť bílá rasa by byla nadřazena nad černou. Co myslíte, nechali by si to dnešní lidé tmavší pleti líbit? Týkalo by se to nejen černochů, ale třeba i Romů. To si dnes už nedovedeme vůbec představit. Když však tentýž rasismus existuje v češtině vůči ženským lidem, nikdo se tomu nediví.(Mohla bych použít slovo sexismus, ale to není dobré slovo. Budí dojem sexu, ne rasismu. Nejvýstižnější pro rasismus mezi pohlavími je název – pohlavní rasismus. Čili čeština je pohlavně rasistická. Tak jako i každý patriarchát utlačující ženy je pohlavně rasistický. Muži v patriarchátu říkají: Jste méněcenné, proto vás utlačujeme.)

A teď mi prosím vysvětlete, proč takováhle hovadina dodnes v češtině kraluje? Když se děvčata a chlapci na základní škole učí, že mužský rod má přednost před ženským, má tento axiom na citlivou a tvárnou dětskou duši stejně fatální dopad, jako když katolická víra pohlavně rasisticky od narození lidi učila, že žena je podřadný tvor. Že ne kněží, ale bůh určil, že muž je pán a žena kmán. A že je povinna svého pána za všech okolností poslouchat, i v případě že nemá pravdu (jako v mnoha muslimských zemích). Katolická víra je dnes chválabohu dobrovolná, ale zůstala nám zde zdeformovaná čeština, kde výsledkem raných jazykových sugescí je, že české ženy jsou oproti západním ženám jak beztvaré onuce, bez špetky sebevědomí. Nelze si nevšimnout, jak jsou české političky zakřiknuté, zatímco čeští politici připomínají naduté pávy, jež si pyšně čechrají svá peříčka. Do vlády pánové připustí vždy jen minimální počet žen. A proč? No protože mužský rod má přednost před ženským. Ano, čeština vydatně pomáhala k formování a modelování i mé budoucí údajně poddajné a pasivní ženské psychiky. Vtěsnávala mě do formy, v jaké mě společnost chtěla mít. Český pravopis, to je totiž taky reklama, která propagandisticky neustále a nepřetržitě všem lidem sugeruje, že ženy jsou druhořadí občané druhé kategorie.

Z jakého důvodu má v češtině mužský rod přednost před ženským? Mužský životný rod byl patrně vymyšlen jenom z toho důvodu, aby se povýšil nad všechny ostatní rody. Ženy a děti byly našimi předchůdci vhozeny do jednoho pytle s neživými věcmi a s abstraktními ději, aby se o to více zdůraznilo, že jen mužský rod je živý a činorodý. Z tohoto důvodu měl tu výsadu odlišit se od ostatních rodů za pomocí měkkého i. Má snad někdo nějaké jiné lepší vysvětlení? Používání ypsilonu v příčestí minulém, kromě toho, že se mužský rod vytahuje nad ženským, nemá jinak v podstatě žádný smysl. My přece sami poznáme, co je živé a neživé, co je ženského, mužského či středního rodu, nepotřebujeme to rozlišovat za pomoci ypsilonu. Důkazem toho je slovenština. Ve slovenském jazyce se odjakživa v příčestí minulém všude používá měkké i, a přesto Slováci dobře rozlišují mužský, ženský a střední rod. Patrně žádný slovanský jazyk tuhle zvláštnost s tvrdým y nemá, a Chorvati dokonce žádné tvrdé y ani neznají – a dobře dělají. Riba, sin, biznis, všechno jednoduše píší s měkkým i, takže jejich jazyk je značně jednodušší. Kdoví, možná je čeština v tomto ohledu světovou raritou, že má přímo v jazyce zabudovanou diskriminaci druhého pohlaví. Odmítám být díky češtině druhořadým občanem! Každému podle jeho vlastních zásluh, ne podle barvy pleti, či podle pohlaví. Díky naší drahé češtině jsou totiž možné i takovéto věty:

Ženy a šatní moli byli odjakživa nesmiřitelnými nepřáteli.

V této větě píšeme měkké i, protože moli mají přednost před ženami. Děti než napíšou měkké i, musí nad tím v duchu uvažovat: Kdo má před kým přednost? Aha, šatní moli, protože jsou rodu mužského. Teprve po této úvaze napíšou ve slově byli po písmenu l měkké i. Cokoliv samčího, co se jen trochu hýbe, třeba i červi, pavouci a hadi mají před ženami v české větě přednost. Není divu, že mě příčestí minulé v mnoha případech irituje, ale to je slabé slovo, nezlobte se, promiňte mi to, musím to říct pěkně jadrně – prostě mě sere!

Zdálo by se, že následující věta napravuje nedostatky první věty:

Jednoho dne ale ženy s šatními moly tvrdě zatočily.

Ale není tomu tak, ani zde ženy nad moly nevedou. V první větě jsou dva podměty rovnocenně v prvním pádě – proto ženy s moly prohrály, neb molové jsou přímo nadřazeni ženám. V téhle druhé větě je nadřazen první pád sedmému – proto se tam píše tvrdé y, není to proto, že by snad ženy byly nadřazeny molům. Prostě v první větě jsou nadřazeni moli ženám a ve druhé větě je první pád nadřazen sedmému pádu, nikoliv ženy molům.

Je to tragické, že dnes a denně člověk musí pořád přemýšlet, kdo má v českých větách přednost, aby mohl správně napsat i nebo y: Dívky i psi běhali po zahradě. Psi mají přednost před dívkami. Dokonce i kdybych napsala – vědkyně, političky, spisovatelky a psi běhali po zahradě, tak ti psi budou mít pořád přednost. Nebo – ženy a voli pili ze studánky. Nejen moli, ale i voli mají před ženami přednost. Někdo může namítat, že schválně konstruuji věty tak, aby pohlavní rasismus vůči ženám vynikl. Dobrá tedy, uvedu běžné věty vytažené z novin: Tři režisérky a jeden režisér natočili dokonalý dokument. (Pozor dítka školou povinná, přemýšlejte nad tím chvilku, než napíšete i/y. Je tam jeden chlap a ten je důležitější než všechny ženské dohromady.) Zpívala jsem s mámou a bráchou v rodinné skupině, jezdili jsme často po folkových festivalech. (Pozor, je tam brácha, má před sestrou i mámou přednost!) Již tady někde, přímo v českém jazyce klíčí typicky české povýšenectví, kde se kdekdo povyšuje nad kdekoho. Muži se dodnes povyšují nad ženami, skinheadi nad Romy, tuneláři nad chudými, lékaři nad pacienty, nadřízení nad podřízenými, vzdělaní nad méně vzdělanými a politici a poslanci se nenormálně povyšují nad všechny ostatní občany atd. Čeština se dokonce vytahuje i nad nebohá zvířata. Zatímco člověk jí, pije a umírá, zvíře má tlamu, kterou žere, chlemtá a pak chcípne (tohle třeba v angličtině není – tam pes jí, pije a umírá stejně jako člověk).

Ta věčná schizofrenie, ta věčná rozpolcenost! Když jsem pohromadě s ženami, píši se s tvrdým y, a když s muži, tak s měkkým i. Jak by se asi cítili muži, kdyby to v češtině bylo obráceně? Pohromadě se ženami by byli s tvrdým, a pohromadě spolu, s měkkým i:

Muži byli venku.

Ženy a muži byly venku.

V reálném životě muži ženám galantně drží dveře a dávají jim přednost, ale v češtině tomu tak není. Český pravopis je k ženám hulvátský a neomalený, ten jim přednost rozhodně nedává. Jak již bylo řečeno, dává za všech okolností v příčestí minulém přednost všem samcům bez výjimky, nejen mužům. Odmítám se psát jednou s tvrdým a podruhé s měkkým i. Chci se psát trvale jen jedním z těchto písmen. Konec schizofrenie v češtině! Žádám jazykové vědce o nápravu! Smutné je, že i já sama v duchu, když přemýšlím, tak přesně podle mluvnických pravidel. Já ta slova vidím i v mozku, s jakým i/y se píší.

Porovnejme si tři věty:

l) Mirka s Janou to spolu prodiskutovaly, a pak se konečně domluvily na rozumném řešení. (Mirka s Janou jsou si rovny, obě se píší s y, žádná nemá přednost před druhou, žádná se nepovyšuje nad druhou).

2) Mirek s Janem to spolu prodiskutovali, a pak se konečně domluvili na rozumném řešení. (Mirek s Janem jsou si rovni, nikdo z nich nemá přednost před druhým, nikdo se nepovyšuje nad druhým).

3) Jana s Janem to spolu prodiskutovali, a pak se konečně domluvili na rozumném řešení. (Jana není rovna Janovi, ať se spolu domlouvají jak chtějí. Čeština automaticky řadí Jana na první místo, má přednost před Janou, tudíž jako vedoucí síla má zajisté vždy pravdu ).

Nemohu si pomoci, ale čeština je mi fakticky místy odporná, protože jsem přinucena myslet a psát jazykem, který mě den co den diskriminuje a podvědomě mi ubírá sebevědomí i sebedůvěru – je tak zhovadilá, až to mlátí dveřmi. Protože nám ženám dnes a denně v příčestí minulém sděluje: v přítomnosti mužů jsi nula, drž hubu a krok. Každý den se mi neomaleně připomíná, ať si laskavě zapíšu za uši, že jsem až ta poslední vzadu. Ženy jsou tak bezvýznamné, že v přítomnosti mužů vlastně neexistují, vypařily se. V novinách se pořád dočítáme, že vědci objevili, lékaři úspěšně operovali, poslanci hlasovali, demonstranti demonstrovali – to vše jako by se žen netýkalo, jako by nebyly v těchto větách vůbec přítomny, protože přítomnost žen se přece vyjadřuje zásadně ypsilonem. Vy, ženy s tvrdým y, táhněte pryč z lidské společnosti! Příčestí minulé se prostě k ženám chová macešsky. Úplně je opomíjí, obrací se jenom k mužům a spolehlivě vymazává z povědomí lidí jakékoliv jejich zásluhy. Proto by správná, zjednodušená a rovnoprávná čeština po slovenském vzoru měla vypadat takto:

Při masopustní veselici tančili ženy na ulici. V tom přišli i muži a přidali se k nim. Tančili spolu ve víru tance, až se unavili. Šli tedy radši všichni do nedaleké hospody. Číšnice tam hbitě roznášeli pivo a lidé si spolu vesele připíjeli na zdraví. Pak ženy i muži zpívali, až se hory zelenali. Manželé Novákovi se však brzy opili, a tak radši zavčas odešli domů. Jeden z přítomných mužů reportérovi řekl:" Tak povedenou veselici jsme tu ještě neměli. Mnohé ženy a muži zůstali až do rána. Je pravda, že někteří muži však nevydrželi a zpili se do němoty. Také zde byli nějaké nesrovnalosti s placením, ale nakonec jsme byli všichni rádi, že se vše vysvětlilo."

A teď vám schválně tu samou ukázku předvedu tak, že pro změnu v ní má ženský rod přednost před mužským:

Při masopustní veselici tančily ženy na ulici. V tom přišli i muži a přidali se k nim. Tančily spolu ve víru tance, až se unavily. Šly tedy radši všechny do nedaleké hospody. Číšnice tam hbitě roznášely pivo a lidé si spolu vesele připíjely na zdraví. Pak ženy i muži zpívaly, až se hory zelenaly. Manželé Novákovy se však brzy opily, a tak radši zavčas odešly domů. Jeden z přítomných mužů reportérovi řekl:" Tak povedenou veselici jsme tu ještě neměly. Mnohé ženy a muži zůstaly až do rána, je pravda, že někteří muži však nevydrželi a zpili se do němoty. Také zde byly nějaké nesrovnalosti s placením, ale nakonec jsme byly všechny rády, že se vše vysvětlilo."

Zdá se vám tento text absurdní? Pokud ano, pak vězte, že ta samá absurdita je obsažena i v opačném případě – jenom jsme na tu absurdnost zvyklí, nic víc.

Kdosi mi v internetové diskusi namítl, že prý je příčestí minulé dobré k procvičování logiky. Prosím vás jaképak procvičování logiky! Na logiku zde máme matematiku, k tomu nepotřebujeme bezúčelné hlavolamy v češtině. A ke všemu právě čeština se vyznačuje tím, že v mnoha případech žádnou logiku nemá. Z matematického hlediska je čeština nelogická. Vemte si třeba větu: Všichni ti lidé byli ženy. Tahle česká věta je nesmyslná a nesprávná jak s měkkým, tak i s tvrdým y. Vyvolává ve mně divný pocit, jako bych pozorovala hada, který se točí pořád dokola a ukusuje si vlastní ocas. Ženy jsou sice lidé – ale lidé mají přednost před ženami. Jestliže jsme my ženy prokazatelně lidé, pak bychom neměly být z lidské společnosti za pomoci ypsilonu pořád vystrkovány z kola ven, ale měly bychom se také v příčestí minulém psát s měkkým i. My ženy, my lidé bychom si zasloužili konečně rozumnější češtinu! Příčestí minulé je nejen nelogické, ale i hloupé. Jestliže označíme muže jako x a ženy jako y, pak příčestí minulé převedené do matematiky vypadá takto: x + y = x (Jablka plus hrušky rovná se jablka. Nebo modrá plus červená rovná se modrá). Když přece jeden jev v matematice nazveme x, druhý y, pak y je v matematice vždycky y a ne jednou y a podruhé x. V příčestí minulém však takové nelogismy existují všude:

Tři děti šly ráno do školy (děti = y).

Cestou jsme se my tři děti stavili na zmrzlinu (sice jsme to pořád my tři děti, ale jinak platí my všichni, čili x).Ty samé děti, co jdou do školy a jedí zmrzlinu se jednou píší s tvrdým a hned vzápětí s měkkým i. Prosím vás, k čemu je tedy to tvrdé y dobré? Proč už se dávno nezrušilo? Nejvíce na mne tahle divná čeština zapůsobila v knize Tak pravil Čestmír Hofhanzl. V této knize figuruje matka se čtyřmi dětmi a neustále se tam střídá i/y, přestože se stále jedná o matku a její děti. (Zůstali jsme s mámou čtyři děti. Vy děti jste se tenkrát asi hodně namakaly? Museli jsme se o práci podělit, byli jsme čtyři děti.)

Jaký to má proboha smysl pořád střídat i/y i v případě, že v celé knize vystupuje máma a její čtyři děti? Jestliže se matka a děti píší v jedné větě s tvrdým y a hned vzápětí v následující větě s měkkým, tak mi pořád nejde na rozum – proč? Proč v těch větách není alespoň kontinuita, že když víme, že jde stále o matku a její děti, tak bychom měli psát pořád ypsilon. To je ta věčná schizofrenie. Do pytle, tak buďto jsem x, nebo jsem y, buďto jsem Jana nebo Jan, ale obojí dohromady odmítám. Příčestí minulé je i pro samotné Čechy tak těžké a obtížné, že se prakticky nepřetržitě setkávám s hrubkami. Nalézám hrubky nejen v dopisech svých přátel a známých (středoškoláků i vysokoškoláků), ale i v novinách, časopisech, knihách, i internetových diskusích. Čeština připomíná špatně vyrobený nástroj, který místo aby nám práci ulehčoval, tak nám ji naopak komplikuje. Je jak špatně sestrojené kladivo, které místo aby se s ním dobře pracovalo, přidělává nám práci tím, že místo do hřebíku se často strefíme do vlastní ruky. A ještě se před ostatními ztrapňujeme, protože když uděláme hrubku, pomyslí si hned všichni okolo, že jsme hloupí, když neumíme pořádně ani pravopis.

Čeština si hlavu neláme ani s životným a neživotným rodem. Ani v tomto případě v mnoha větách nemá logiku. Při volbě životných a neživotných tvarů nepostupuje zrovna podle toho, zda u předmětu zájmu funguje látková výměna či nikoliv. A tak v češtině jsou životní třeba i nakládaní slanečci či dokonce umrlci, zatímco bacily a stromy nárok na životnost nemají. Mluvnicky totiž životná mohou být i jména označující předměty vysloveně neživé-

Pestrobarevní draci poletovali ve větru.

Před domem stáli dva sněhuláci.

Některá podstatná jména mohou být mluvnicky životná i neživotná:

ledoborci i ledoborce

mikrobi i mikroby

slanečci i slanečky

roboti i roboty

Takže pokud se čeština v dohledné době nezmění, budeme i v nedaleké budoucnosti číst takovéhle věty: Ženy i plně automatizovaní roboti nakupovali v hypermarketu. I ti roboti budou mít před ženami přednost, budou jim nadřazeni. Je to fakt škoda, že jsou miliony žáků zbytečně tímto hloupým příčestím minulým zatěžováni na základních školách. Vždyť ti žáci by se mohli, nebo ty nebohé děti by se mohly místo toho učit užitečnější věci.

2. Jsou ženy vůbec lidé? Pan profesor Švejcar se ve svých pamětech pozastavil nad slovem rodič: "Termín rodič neznám. Je pouze rodička. Otec není rodič, abychom si vyjasnili pojmy." Pan profesor měl samozřejmě pravdu, muži nerodí, a tak slovo rodiče je chybné, správnější termín by byl "ploditelé" nebo "plodiči. Takových nelogických věcí je v češtině mnoho. Jak jsme viděli, v příčestí minulém jsou lidé spojováni s měkkým i, kdežto ženy, které patrně lidé nejsou, jsou spojeny s tvrdým y. Tenhle přístup úzce souvisí s tím, že i slovo člověk se vztahuje především na muže, ženy jako by člověkem nebyly. Existuje u nás takováto známá "legrační" průpovídka: Nejlepším přítelem člověka je pes a žena.

Slovo člověk je klíčové, je ze všech slov nejdůležitější a nejzásadnější, proto ho důkladně rozeberu. Jeho podivné nelogičnosti jsem si poprvé všimla už někdy v pěti letech. Šla jsem tenkrát s matkou na nádraží a můj pohled upoutala černá figurka kráčející po vzdáleném železničním mostě. "Támhle jde po mostě jedna liďa," řekla jsem. Matka mě opravila, že se neříká liďa, ale člověk. "To je pán?" zeptala jsem se "Ne, člověk, to může být pán i paní," vysvětlila mi máma. A já jsem nad tím přemýšlela, měla jsem z toho hlavu pěkně zamotanou – jak může jeden výraz platit pro dva odlišné lidi? TA paní je TEN člověk. Připadalo mi to stejně nesmyslné, jako bych řekla ta paní je ten pán. Že se nejednalo jenom o můj problém dosvědčila skutečnost, že obě mé dcery asi tak kolem čtvrtého roku používaly pro ženy výraz: "Ta liď." Taky jim nějakou dobu trvalo, než se naučily správně používat slovo člověk. Malí chlapci se slovem člověk asi potíže nemají, protože patrně hned od začátku nazývají ženy ženami a slovo člověk používají jen pro muže.

Člověk to zní hrdě, ale nemám to slovo ráda, je mi trnem v oku, protože nevyjadřuje adekvátně danou situaci. Žena je totiž z tohoto termínu hrubě vystrčena. Taková nehoráznost! Člověk, vrchol všeho tvorstva a nemá v češtině výraz pro ženský rod. Je zvláštní, že čeština, která v jiných případech je tak obrovsky bohatá a marnotratná ve výrazech – že zrovna u tak veledůležitého slova jakým je slovo člověk byla k ženám tak skoupá a nevytvořila pro ně feminní tvar. Já vám řeknu proč: protože v minulosti žena za člověka nebyla považovaná. Proto! Je to skandál, neboť když to porovnáme se zvířaty, pak zjistíme, že většina z nich má výrazy pro všechny tři rody. Například:

slon, slonice, slůně

lev, lvice, lvíče

kočka, kocour, kotě

medvěd, medvědice, medvídě

slepice, kohout, kuře

koza, kozel, kůzle,atd.

Pravda, existují i zvířata, u nichž je název pouze v mužském rodě, zatímco ženský nebo střední rod se musí vyjádřit opisným způsobem:

krtek, samice krtka, krtčí mládě

ježek, samice ježka, ježčí mládě, atd.

Na druhé straně existují i zvířata, kterým chybí pro změnu mužský rod:

gorila, gorilí samec(neříkáme gorilák), gorilí mládě

vydra, vydří samec, vydří mládě

Zvířatům je srdečně jedno, jak je lidé nazývají, ale mně není jedno, že čeština nemá feminní výraz pro ženského člověka jako označení živočišného druhu. Je to absurdní, jak se to má vlastně psát? Člověk, člověk, dítě? To je ovšem stejný nesmysl, jako bych napsala – medvěd, medvěd, medvídě. Logicky tedy platí u ženského rodu opisný způsob – člověk, samice člověka (alias žena), dítě. Řekněme si to na rovinu: naši čeští předkové to chápali tak, že muž je člověk a žena jeho samice. Nevím, kdy čeština vznikala a ani po tom nemíním pátrat, tím ať se zabývají jazykozpytci, v každém případě však čeština při svém vzniku byla silně ovlivňována katolickým biblickým pojetím muže a ženy: Bůh stvořil člověka a z jeho žebra ženu. Když převedeme případ člověka na případ kohouta, tak by to v kohoutím případě vypadalo takto:

Kohout = kohout, kohout, kuře

(Člověk = člověk,člověk, dítě)

Takže potom by docházelo u kohouta k absurdním situacím, že jednou by se řeklo, že kohout snášel vejce, ale podruhé by se zase tvrdilo, že kohout kokrhal na plotě. Byl by v tom prostě bordel, stejně jako u slova člověk, kde jsme nuceni jednou tvrdit, že člověk kojil dítě, ale jindy, že člověk má penis. Zde vidíte, že měla být správně vytvořena dvě jednoznačná slova, aby se dala použít vždycky za všech okolností na obě pohlaví. Kdyby se totiž čeština v minulosti vyvíjela rovnoprávně, vyvinula by se takto:

člověk, člověkyně, človíče

Slovo člověk by byl širší obecnější výraz, neboť by platil pro obě pohlaví – jako třeba slovo slon. Ale jako užší výraz by existovala člověkyně – jako existuje slonice. Slova muž a žena by pak vůbec nemusela existovat, byla by zbytečná, protože to jsou pohlavní výrazy, znamenají totéž co samec a samice.

Ve vědeckých publikacích o vývoji člověka bývá dodnes na nejvyšším vývojovém stupni znázorněn pouze muž – ilustrátoři se ani nenamáhají přimalovat k člověku jeho samici. Je to totéž, jako by paní učitelka vykládala dětem ve škole o kuru domácím, ale slepici by vynechala, měla by na obrázku jenom kohouta. Prostě čeština není naše mateřština, je to otcovština. A to nemluvím ani o tom, že mnozí mužští spisovatelé a badatelé se díky povedené češtině k ženám vůbec neobracejí. Když píší o lidech, myslí tím rovnou automaticky jenom muže. A tak se stále dočítáme o odkazech našich dědů, otců, o generacích vnuků, ženy jsou vystrčeny pořád někde mimo.

Slova "člověk" a "lidé" jsou pojmy, které se teoreticky vztahují i na ženy, ale v praxi tomu tak není. V mnoha případech se totiž slovo člověk nedá na ženu vůbec použít – a to je špatné, v tom je čeština nedokonalá, nedomyšlená a nedotvořená. Vemte si třeba tuhle větu: Pračlověk vyšel z jeskyně. Poznáte z této věty, že se jedná o ženského pračlověka? Nepoznáte. Proto musíte napsat: Pražena vyšla z jeskyně. Nebo další věta: Z jeskyně vyšel pračlověk a za ním druhý pračlověk. Opět z této věty nepoznáte, že z jeskyně vyšel pramuž a za ním pražena. Proto zase musíte napsat: Z jeskyně vyšel pračlověk a za ním pražena. Ale jak by se přitom k pračlověku zcela přirozeně hodila pračlověkyně, že bychom mohli pěkně napsat: Z jeskyně vyšel pračlověk a za ním vyšla pračlověkyně. Nebo když napíšu větu: Po ulici šel mladý člověk. Měl dlouhé vlasy a v jednom uchu náušnici. Na sobě měl plandavý svetr a těsné ošoupané džíny – kdo z vás poznal z tohoto úryvku, že se jedná o mladou dívku? Opět musíte rovnou napsat, že po ulici šla dívka. Ta dívka nemá nárok být označena za člověka. Je to peklo. Když si v novinách přečtete zprávu, že při nehodě se jeden člověk zabil a dva lidé se těžce zranili, vůbec z té věty nepoznáte, kolik žen a mužů bylo v autě přítomno. Abychom poznali, zda v autě byly také ženy, novináři nám to naservírují takto: Jeden člověk se zabil a dvě ženy byly těžce zraněny. Tak bych mohla dávat příklady donekonečna. Věta "Člověk šel do lesa", by teoreticky měla platit i pro ženu. Jenže pro upřesnění se musí rovnou napsat "Žena šla do lesa". Prostě pořád se tam musí cpát to pohlaví, protože ženské lidství se nedá nijak jinak vyjádřit. Žena je zkrátka na tom hůř než slon nebo medvěd, protože jak již bylo řečeno, názvy slon či medvěd vyjadřují v obecnějším významu obě pohlaví. Když však chceme rozlišit samici, máme pro ně extra výrazy – slonice, medvědice. U člověka to tak ale není, žena musí za všech okolností použít jen ten širší obecný výraz člověk, který se ale pak nedá na mnoho situací použít. V životě bychom totiž nepoužili větu: Člověk kojil dítě, stejně jako bychom nikdy nevypustili z úst, že medvěd kojil medvídě. Teoreticky bychom to směli takto napsat, ale v praxi by to takhle nikdo nikdy nenapsal, neboť by ho všichni považovali za cvoka. Čili z toho všeho jasně plyne, že skutečně chybí užší výraz pro ženského člověka.

Střízlivě odhaduji, že obecné slovo člověk asi z 90 procent náleží mužům a jen z l0 procent ženám. Ženy ho mohou semtam použít ve větách typu: Já jako člověk si myslím, že je to nesprávné. Slovo člověk je tak nějak v podobné pozici jako slovo Bůh. Přestože Bůh má vyjadřovat jakési vyšší abstraktní jsoucno, lidé si ho automaticky spojují s mužem. Dokonce se k této vesmírné síle modlí: "Otče náš, jenž jsi na nebesích..."(Jako se muslimové modlí k Alláhovi, taky muži). Pokud však má tato Vesmírná Prozřetelnost nějaké pohlaví, jsem přesvědčená, že se skládá nejen ze samčího, ale i samičího principu – tak jak to vidíme všude v přírodě. A vůbec – když to vezmu do důsledku, pak samičí princip byl v přírodě první, kdežto samčí vznikl o něco později jako nástavba. To samé bylo u bohů: nejprve v historii lidstva existovaly matriarchální bohyně, až později vznikli bohové. Dala jsem známým takovouhle hádanku: Velký člověk má malého člověka. Velký člověk není otec, ale malý člověk je jeho syn. Kdo je velký člověk? Někteří lidé mou hádanku neuhodli. Všichni ti lidé byli ženy – ony nepoznaly samy sebe!

Není divu, že dodnes existují lidé – muži i patriarchálně myslící ženy – kteří ženu za člověka ani příliš nepovažují. Připadá jim díky češtině jen jako jakási lidská napodobenina člověka, jakási jeho karikatura, prostě taková napudrovaná zmalovaná frajle, která ty skutečné, opravdové "člověky" pouze rodí a pečuje o ně. Jak jinak si vysvětlit, že se v naší společnosti vyskytuje ještě tolik předsudků a pohrdání vůči ženám, jako by ani lidmi nebyly? Noviny přinesly palcové titulky: V čele Akademie věd je poprvé žena. "Chci se prosazovat jako člověk, nikoli jako žena," řekla první předsedkyně v historii české Akademie. Vidíte, i zde noviny musely napsat žena i kdyby nechtěly, protože pro ženského člověka prostě feminní výraz k dispozici nemají. A taky muž by v životě neřekl, že se chce někde prosadit jako člověk, protože on se tím člověkem automaticky cítí.

Ano, samozřejmě, jsem ženská a nevadí mi to, spíš jsem na to hrdá, ale jsem zároveň taky člověk. Nejsem žádné pokroucené druhořadé žebro z Adama, nejsem žádný něčí přívěšek, nejsem žádná samice od člověka, já sama jsem člověk! Jsem hrdý ženský člověk. Pamatujte si to vy všichni, kteří slovo člověk v souvislosti s ženou nepoužíváte. Ještě lépe řečeno, jsem člověkyně. Na Zvědavci už mě takto znají delší dobu.

Jak tedy češtinu v tomto ohledu zlepšit k lepšímu, jak ji zmodernizovat, aby se slovo člověk kdykoliv dalo použít i na ženy? Pokud nechceme u ženského člověka pořád používat jen jeho pohlaví, je třeba vymyslet pro něj úplně nové slovo, aby nebyl šizen o své lidství. Vytvořme českým ženským lidem jejich vlastní nové označení jako nejvyššího živočišného druhu. Místo zdlouhavého názvu ženští lidé by se mohlo prostě zkráceně říkat ženlidé. A v jednotném čísle by se mohlo jednoduše používat slovo člověkyně.

Možná vám ta slova ženlidé a člověkyně znějí divně, až směšně, ale věřte mi, lidé i ženlidé by si zvykli. Tak jako si zvykli, ač neradi, na Česko. Tahle dvě slova by se totiž mohla používat všude tam, kde potřebujeme vyjádřit obecně člověka a ne pohlaví. Jde o to, aby si muži více uvědomovali, že žena není jenom nějaké pěkně tvarované maso, ale že je ten samý člověk jako oni. Novináři by zprávu o nehodě mohli napsat takto: Jeden člověk se zabil a dva ženlidé byli těžce zraněni. Nebo takto: Jedna člověkyně se zabila a dva lidé byli těžce zraněni.

Představuji si situaci v budoucnosti. Jdu s malou vnučkou po ulici a vnučka ukáže prstíkem na vzdálenou postavu: "Támhle jde jedna liďa," řekne roztomile. Já ji opravím, že se říká člověk. Situace se opakuje jako kdysi, vnučka se zeptá, zda je to pán. Já ji odpovím, že to může být i paní. Pak ovšem na vysvětlenou dodám, že slovo člověk je obecnější výraz jako třeba slon nebo medvěd, ale paní má ještě svůj vlastní výraz – člověkyně. "Víš, pán je jenom člověk, ale paní může být člověkyní i člověkem, stejně jako může být čtenářkou i čtenářem, občankou i občanem, divačkou i divákem, rodičkou i rodičem.

3. O přítomnosti patriarchátu v češtině svědčí i ženská příjmení končící příponou -ová. Právě ta přípona -ová demonstruje, že muži v minulosti pojímali ženu jako svůj soukromý majetek. Říkalo se: to je otcova tabatěrka, to je otcova pracovna, to je otcova žena, čili paní Otcová. Kdyby se příjmení v minulosti vyvíjela rovnoprávně, pak by byly všechny ve stylu: pan Veselý – paní Veselá. Nebo příjmení, která jsou koncipována jako podstatná jména by vypadala takto: pan Hrdlička (vzor předseda) a paní Hrdlička (vzor žena). K přídavnému jménu má gramaticky patřit přídavné jméno a k podstatnému jménu podstatné. Když se ale spojí dohromady podstatné jméno s přídavným jménem vyjadřují vztah: pán a jeho majetek: Otec – Otcová. Podle pravidel češtiny, tak jako k paní Bílé patří pan Bílý, tak k paní Béžové by měl správně patřit pan Béžový – nikoliv pan Béž. K paní Fialové by měl náležet pan Fialový, nikoliv pan Fiala, k paní Smrčkové pan Smrčkový, nikoliv pan Smrček, k paní Hrdličkové pan Hrdličkový, nikoliv pan Hrdlička a k paní Otcové pan Otcový, nikoliv pan Otec. Proč já bych měla být Kubátová, když můj muž není Kubátový? Vždyť my dva k sobě vlastně nepatříme, protože každý z nás má jiné příjmení! Ke Kubátovi (vzor pán) patří Kubáta (vzor žena). Kubát – Kubátová je stejný nesmysl, jako bychom psali: pan Smutný – paní Smutnová. Čili ženská příjmení končící ová skutečně dokazují, že nejsou češtinsky správně, ale že vyjadřují majetkové vztahy. Kdyby byl naopak jako majetek ženy chápán muž, pak by se mužské jméno odvozovalo od ženského, končilo by na in. Říkalo by se: matčin syn, čili pan Matčin. Jména by vypadala takto: paní Matka a pan Matčin, paní Hrdlička a pan Hrdličin, nebo paní Kubáta a pan Kubátin.

Tak jako muslimské ženy musí povinně nosit své čádory, které zdůrazňují, že jsou majetkem svých mužů – na jehož tvary nesmí jiný muž ani pohlédnout – tak české ženy za sebou z minulosti táhnou svou koncovku -ová, která rovněž zdůrazňuje, že jsou majetkem svých mužů.Většině žen tento chvost na konci jména nevadí a celý problém s koncovkou -ová je jim ukradený. Ale narůstá skupina žen, kterým ten divný přívěšek za jménem vadí. Jednak by chtěly své jméno sjednotit se světem, kde se -ová nepoužívá a jednak se cítí být svobodnými individualitami, čili nechtějí mít své jméno odvozené od mužského. Těmto ženám by mělo být zákonem umožněno, aby si svobodně o svém příjmení rozhodly a mohly příponu -ová u svého jména zrušit. Některé ženy už tak učinily bez ohledu na zákon a můžete si všimnout, že jich stále víc přibývá.

Skoncujme jednou provždy s nesmyslnou archaickou představou, že žena pochází ze žebra Adamova – ne, není paní Adamová, ani žádná jiná odvozenina od muže. Nic jí neschází, ani nepřebývá – i věhlasný Freud se mýlil. Je to svébytná lidská bytost stejně jako muž, a proto si zaslouží své svébytné příjmení. Jestliže kdysi pobývala mezi čtyřmi zdmi své domácnosti, zatímco muž se vzdělával a podnikal, dnes už je jiná. Taky se vzdělává a podniká. Dříve byl pan lékárník a jeho žena paní lékárníková, nebo pan doktor a paní doktorová, dnes už je sama lékárnicí i doktorkou, bez koncovky -ová. Vždyť by bylo nesmyslné, kdyby se ová používalo i v profesích. Místo lékařka by se říkalo lékařová, místo soudkyně soudcová, místo učitelka paní učitelová. Já jsem individualita, jsem sama sebou, proto si zasloužím své vlastní jméno. Já přece nejsem pouhým majetkem pana Kubáta – stejně jako on není mým. Někteří muži se tak vžijí – díky češtině – do představy, že jejich žena je jejich majetek, že by byli schopni ji i zabít, jen aby jejich majetek nepřešel do rukou jiného muže.

Přitom existují hned tři řešení, jak situaci řešit:

l) buď si změní koncovku ženy – místo Kubátová, bych byla Kubáta,

2) nebo si koncovku změní muži – místo Kubát by byl Kubátový

3) snad nejlepší řešení by bylo, kdyby oba manželé měli shodné jméno v l. pádě: Jan Kubát – Jarmila Kubát. Výhodou této změny by bylo to, že manželé by měli pasy znějící na úplně stejná jména. V ostatních pádech by se však ženské příjmení skloňovalo podle vzoru žena – aby zůstalo tvárně skloňovatelné: jdu ke Kubátě, o Kubátě, s Kubátou. Na Neviditelném Psu mi před několika lety zveřejnili článek o nelogičnosti ženských příjmení nazvaný O balvanizaci ženských příjmení. 300 komentářů pod článkem už je bohužel vymazáno, ale článek zatím ještě zůstal a někdo ho dokonce později dal i do Wikipedie. Zde je link: http://archiv.neviditelnypes.zpravy.cz/clanky/2003/12/34621_10_0_0.html.

Jsme jak exoti, kteří rovněž i každé cizince, co sem vkročí, neprodleně na konec jejího jména přilepí podivný přívěšek. Cizinky na to vyjeveně zírají a své vlastní jméno nepoznávají. Navíc novináři a televizní reportéři nejsou vůbec důslední. Mají v té koncovce -ová u cizinek pěkný bordel. V jedněch novinách je nějaká cizinka pojmenovaná v původním znění, jinde s koncovkou -ová. A tak se dočítáme o zpěvačce Natalii Oreiro i Oreirové, o spisovatelce Steell i Steellové, o herečce Brigitt Bardot i Bardotové, o Laře Croft i Croftové, atd. (Je ale zvláštní, že například šansoniérce Edith Piaf, či naši současné političce Kateřině Jacques nikdy koncovku nepřidali). Proto by se měli všichni konečně dohodnout na tom, že cizinkám ten divný ocásek prostě za její jméno lepit nebudou. Jestliže se celý svět obejde bez koncovky -ová, proč by se bez ní nemohla obejít nějaká maličká, bezvýznamná zemička? Prznit jména cizinek je tentýž prohřešek, jako bychom anglické mužské jméno Brown překládali jako Brownin. Když je to Mr. Brown, tak to nemůže být Brownin. A když je to Mrs. Brown, tak to nemůže být Brownová.

Taky se mi zdá nelogické, proč si ženy berou za všech okolností mužské příjmení, i v případě, kdy to jejich je mimořádně hezké, kdežto mužovo nikoliv. Jestliže on se jmenuje dejme tomu Vozihnůj a ona Jasmínová, jistě by se vyplatilo domluvit se na tom hezčím společném jméně. Ošklivá jména by pak evolučně vymírala a přibývala by jen hezká. Řeknu vám, je to stejně zvláštní pocit, přijít o své příjmení. Je to, jako byste najednou přestali existovat a místo vás je kdosi jiný. Člověk ztratí ze dne na den svou identitu. Není totiž snadné, když se člověk musí v dospělém věku ztotožnit s jiným příjmením. Čtvrt století žijete v domnění, že jste slečna Červená a jednoho krásného dne je z vás zničehonic paní Modrá.

4. Ostatní vylepšení češtiny přidávám už jen tak doplňkově. Především bych tedy podstatně zredukovala tvrdé y ve vyjmenovaných slovech, aby se čeština skutečně stala snadnějším pracovním nástrojem. Za mého dětství se sirup psal syrup. Tvrdé y se změnilo na měkké i a vůbec nic se nestalo. To samé by se mohlo dít i s jinými slovy, aniž by to krásu češtiny narušilo či poškodilo. Spíš naopak. Proti hloupému, zlomyslnému a natvrdlému tvrdému y mám velké výhrady. Kdyby bylo po mém, zrušila bych ho nejraději ve všech slovech. Jen tam, kde ho vysloveně slyšíme – jako třeba slovo dýka – tam bych ho ponechala. Věřte mi, že na tak zatraceně jednoduchou češtinu – bi si lidé rádi brzi zvikli. V mém pojetí by – Víli vili věnce a vlci vili na měsíc. Vždyť přece z kontextu věty každý dokonale sám pochopí smysl věty i bez ypsilonu. Když napíšu – slepíš se plazil trávou, anebo – to letadýlko mi slepíš! – tak přece všichni vědí o co jde. V tomhletom jsou mistři Angličani. Jedno slovo vyjadřuje u nich třeba l0 významů současně – a přesto Angličani své angličtině dobře rozumí. Přitom takových mnohoznačných slov mají stovky, ne-li tisíce. Z kontextu věty prostě pochopí, zda action je činnost, jednání, akce, postup, čin, působení, vliv, chod (stroje či zvířete), děj (literárního díla), žaloba nebo utkání. Pokud se tedy čeština nemíní ypsilonu zbavit zcela, tak by ho alespoň zredukovat měla. Aby chudáčci žáčci se zbytečně neučili zbytečnosti. Vždyť jak už jsem napsala, i ti Chorvati se krásně bez ypsilonu obejdou.Navrhuji vyjmout tato vyjmenovaná slova:

by – místo babyka psát babika, neb stejně nikdo neví co to je

ly – peliněk, pliš, vlis

my – hmiz, miš, hlemížď, mikat, chmíří, sumíš

py – pitel, netopír, slepíš, kopito, pír

sy – sír, síkora, sisel, síček

vy – vidra, vír, vít, vižle, viza, caviky, kavil

zy – zrušit vše! (brzi, jazik, nazívat se)

Pak mi ještě děsně vadí zbytečně komplikované zájmeno já. U tvaru zájmena já se píše ve 2. a 4. pádě mě a ve 3. a 6. pádě delší tvar mně. Tohle mě (koho co) při psaní vždycky zdržuje, otravuje a rozčiluje, protože se mně (komu čemu) nechce pořád přemýšlet, zda napsat krátký či delší tvar. Já bych dala jednotně do všech pádů mě a byl by svatý pokoj.

Také dlouhé slabiky ú, ů jsou dosti podivné. Rozlišování mezi ú a ů je rovněž podmíněno historicky. Zatímco všechny samohlásky označují svou délku pouze čárkou, u dlouhého ú také kroužkem ů. Platí zásada, že písmeno ů se píše uprostřed slov. Jenže nač pořád přemýšlet, zda trojúhelník se píše s ú nebo ů? Když může být trojúhelník s ú uprostřed, proč by se tak nemohl psát i prúkopník? Proč by se nemohla všechna slova psát s ú? Opět zde totiž platí, že každá bezúčelnost je bezúčelná. K čemu je dobré kroužkované ů? Kroužkované ů je prostě zbytečné, změňme ho jednotně na čárkované – stúl, súl, húl, kúl, vúl, dúl. Zdá se, že časem odzvoní i háčkům a čárkám nad slovy – na mobilech při psaní SMS, i na internetu, při psaní do ciziny už jim odzvonilo.

Závěr: Patriarchální řád byl historicky nevyhnutelný, v některých etapách vývoje byl snad i užitečný, ale v současném světě je už zastaralý, zaostalý a zpátečnický. Všimněte si jedné skutečnosti – že totiž všude tam, kde dodnes vládne silný patriarchát, že jsou ty země zároveň vždy hospodářsky zaostalé. To není náhoda, ale zákonitost! Těchto zaostalých společností je však bohužel v dnešním světě stále ještě hodně (včetně mnoha muslimských zemí). Patriarchát dodnes dusí ve svobodném duševním rozvoji nejméně jednu miliardu žen – což se potom pochopitelně odráží i v hospodářské situaci. U nás jsou ženy rovnoprávné, ale dusí nás čeština. Vsadím se ovšem, že moje oprávněná kritika českého jazyka bude nazvána feministickým výplodem. Tímhle způsobem totiž reagují lidé v tomhle "demokratickém" státě na jakoukoliv kritiku ze strany žen. Označí je za feministky a pošlou je do prdele. Aniž se pak ty problémy sebeméně řeší. Jenže musíte sami uznat, že těžkopádnost a složitost češtiny je zbytečná. Zjednodušme ji! Ať se z češtiny stane dokonalý pracovní nástroj a nikoliv bezúčelný hlavolam, který nás pořád jen zdržuje v duševní práci. Na kráse jí to vůbec neubere, když některé složitosti odstraníme. Co změnit lze změňme, co změnit nelze nechme. Alespoň pak žáci na školách budou mít více času na učení se světovým jazykům. Uvědomme si, že pravopis češtiny nestvořili nějací bohové, ale chybující lidé. Proč by ho po l00 letech nemohli zase jiní lidé napravit, zjednodušit, vylepšit a zmodernizovat? Určitě by se měla čeština přizpůsobit nové demokratické době. Nemůžeme přece používat jazyk, který byl normální v devatenáctém století, ale už není normální ve století jednadvacátém. Tož co naši drazí čeští jazykoví vědci? To budeme ze setrvačnosti a z pohodlnosti dalších l00 let používat i zmršené příčestí minulé? Vždyť já nejsem žádný podřadný tvor, aby měl přede mnou přednost kdejaký šatní mol. Každý živý jazyk se musí pružně přizpůsobovat moderní době. Z toho důvodu je načase, aby se se zastaralou, pohlavně rasistickou češtinou něco provedlo. Česko podepsalo mezinárodní Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen. Nenazrál už ten pravý čas konečně i český jazyk zrovnoprávnit? Čeština by se nejen zrovnoprávnila, ale i výrazně zjednodušila. Bylo by to fajn – Chlapci by běhali po zahradě i dívky by běhali po zahradě. Hrušky by rostli na stromě a i kameny by leželi u cesty. Všichni by si byli rovni a češtině by se nestala žádná újma.

článek je pod názvem "Reforma češtiny" zveřejněn jako součást článku "Svět dnes" na http://www.kubata.nazory.cz/clanky/kap6.html

Komentáře