Problematické (ne)přechylování ženských cizích jmen.

Požadavek užívání ženských podob příjmení v češtině (a jejich zápisu do oficiálních osobních dokladů vydávaných československými úřady] podle českých mluvnických zásad je dokonce zakotven i v zákoně č. 268 [1] a v příslušných směrnicích jej vykládajících, [2] kde se zcela jednoznačně praví: „Příjmení žen se uvádějí s náležitou koncovkou utvořenou podle zásad českého… přechylování.“

Protože přechylování je záležitostí systémovou, pravidlo o užívání ženských příjmení v přechýlené podobě se vztahuje nejen na jejich zápis do oficiálních československých dokladů, ale na jakékoliv užívání ženského příjmení v češtině, a to bez zřetele na původ příjmení a na to, zda je jeho nositelkou Češka nebo cizinka.

Nejen já, ale i řada dalších občanů poukazuje na TV především sportovní komentátory, kteří při komentování sportovních přenosů za účasti ruských sportovkyň vytrvale používají pro jejich jména koncovku -ová přesto, že již jejich původní jméno tuto koncovku má. Např. u jména Savčenkova přidávají naši koncovku – ová a vyslovují její jméno jako Savčenkovová. Stejně tak je tomu u jména Aleksandrova – Aleksandrovová, Maximova – Maxim ovová, ale u jména jako je Lebeděva snad již správně používají koncovku -ová, tedy Lebeděvová. U ženských jmen neslovanského původu (ta mají téměř ve všech neslovanských jazycích obvykle podobu totožnou s příjmením mužským) jsou pak k jejich jménům ( nejen sportovními komentátory) rovněž přidávány koncovky -ová, např. Clinton-ová, Merkel-ová, ale u manželky prezidenta Obamy již nelze za původním jménem použít koncovku -ová, protože by jméno vyznělo jako Obamaová, místo Obamová, což je naprostý jazykový paskvil (a těch je celá řada). Nejen u ženských jmen ruských, ale i jiných jsou tato jména nejen zkomolena, ale de facto mění jejich smysl, resp. identitu jejich nositelky. Výše jmenovaná autorka uvádí a s výhradami lze s nimi souhlasit, že:

Kategorii přirozeného rodu při užívání ženských příjmení důsledně dodržujeme v češtině i proto, že jde o kategorii pro jazykovou praxi velmi výhodnou — její neexistence ve většině neslovanských jazyků, popř. kolísání v ostatních jazycích působí často v praxi potíže, zvláště tehdy, jestliže osoba má žena obourodé jméno (rodné), např. Lindsey Newton, což m ůže být v angličtině nebo v případě německého obourodného jména (Oli Schwarz) muž i žena.

Nesouhlas v jejím konstatování vidím v tom, že se sice až velmi ochotně poddáváme různým příkazům nebo doporučení jak z EU, tak jiných významných mezinárodních organizací (ohnuté okurky, zákaz používánu názvu Rum apod.), ale sami nejsme schopni se přizpůsobit potřebě právě v problematice užívání původních cizích jmen bez přechylování s koncovkou -ová a to nejen u ženských jmen ruských, německých nebo anglických, ale také jiných, např čínských, italských, španělských, vietnamských atd.

Je totiž trapné slyšet komentátora při vyslovování jména ruské sportovkyně místo Uljanova Uljanovová, místo Solovjeva Solovjejevová , u německých jmen místo Peschke Peschkeová nebo u Polky jméno místo Nowacká Nowacková. Tak bychom mohli vyjmenovat celou řadu zkomolenin ženských jmen. Důvod, proč toto přechylování televizní sportovní komentátoři či novináři používají je prý v přikazu je bezpodmínečně používat.

Naskýtá se tedy otázka, zda jsme také schopni se přizpůsobit či přizpůsobovat (v něčem rozumném) světu, když už se musíme přizpůsobovat byrokratům z EU a EK, nebo si zase budeme hrát na svém písečku přesto, že se cizinci těm našim zkomoleninám (možná) smějí, možná i zlobí, ale my jsme česky hrdí na to, že místo jména Tamara Pismenkova máme Tamaru Pismenkovovou, místo herečky Samanty Johanson máme nějakou Samantu Johansonovou, nebo tolik národem „milovanou“ Madlenku Albright-ovou, dříve Marii Janu Korbelovou. Ovšem to je nic proti v úvodu zmíněných extempore některých našich žen a dívek, kter&eacu te; si z pouhé ješitnosti nechávají nejen říkat Anna-Marie Houska, Nelly Prskavec nebo Vilma Uzel-Provazníková. Nelze než smutně konstatovat, že už i v českém jazyce máme nepěkné šotky, ale i pravý český guláš a rovněž pěknou dávku jazykové anarchie.

(Pozn. autora: jména jsou uvedena jako příklady a jsou smyšlena. Náhody však nelze vyloučit.)

Jiří B a ť a , 2. října 2016