Newspeak aneb každodenní zneužívání jazyka
- Podrobnosti
- Speciály CFP! / Zóna kultura|
- 20. leden 2012|
- Katarzyna Bołbot|
- 16551 x
Profesor Michał Głowiński je polský literární vědec, který ve většině svých prací popisuje původ, stavbu a podstatu „umělého jazyka" newspeaku během komunistického období v Polsku. Kromě toho se věnuje i lingvistické tématice, zabývá se polštinou a vydal několik titulů vlastních esejů a vzpomínek.
Newspeak
Jak tento jazyk pojmenovat? Propagandistický – s ohledem na cíl, jemuž slouží? Stranický či oficiální – s ohledem na institucionální vztah? Komunistický – z důvodu ideologického odkazu? Nevýhodou těchto pojmenování je skutečnost, že každé z nich soustřeďuje svou pozornost pouze na jedinou stránku tohoto jevu. Proto sáhnu pro název do jisté míry přirozený, převezmu od George Orwella termín nová řeč (newspeak), poukazující především na novost tohoto jazyka ve srovnání s řečí klasickou. Tento rys nemůže budit pochybnosti a nerozhoduje o ostatních vlastnostech.
(...) A ještě jeden obecný předpoklad: k newspeaku lze přistupovat dvojím způsobem. V prvním pohledu jsou předmětem zájmu především vlastnosti tohoto jazyka, jeho sémantické mechanismy, pozornost je soustředěna na jazyk samotný. V druhé perspektivě se jedná o to, co bych pojmenoval jako příznakové čtení newspeaku. Zachází se s ním tehdy jako s příznakem, z něhož se – je-li patřičně interpretován ( je tedy zohledněno nejen to, co je přímo dáno, ale také presupozice) – můžeme mnoho dozvědět (o společenském vědomí, technice vlády atp.). Je-li analyzován v rámci těchto kategorií, je newspeak bohatým zdrojem – historickým, sociologickým, psychologickým. V této skice důsledně zaujímám první hledisko: zajímá mě samotný newspeak.
Jeho základní vlastnosti lze formulovat ve čtyřech bodech:
1. Nejdůležitějším postupem v newspeaku je atribuce výrazné hodnoty na škále plus – mínus; tato hodnota, vedoucí k průzračné polarizaci, nesmí budit pochybnosti, jejím účelem je rozhodné, nezpochybnitelné hodnocení. Častokrát se hodnocení vedoucí k dichotomickým dělením stávají důležitějšími než význam. Významy mohou být nejasné, neprecizní, hodnocení však musí být výrazné a jednoznačné. Ve výsledku vzniká jev, který bych nazval svobodnou sémantikou. Význam je přizpůsoben hodnocení; občas není podstatné, co dané slovo znamená, důležité je, jaké se s ním pojí kvalifikátory (dobrý/ špatný, náš/ cizí, pokrokový/ zaostalý atp.) To, co je obvykle zřejmé až v projevu, se zde vyskytuje už na úrovni jazyka. Prozatím tuto otázku jen nastiňuji, šíře se jí budu zabývat v následující části tohoto průzkumu. Lze říct, že se newspeak v mnohem větší míře než ostatní společenské styly skládá z preinterpretovaných prvků. S ohledem na všechny tyto vlastnosti jej budeme nazývat jednorozměrným jazykem.
2. Newspeak je osobitá syntéza pragmatických a rituálních prvků. Směřuje k silnému a bezprostřednímu působení, je přizpůsoben běžné praxi, proto by se v podstatě měl přizpůsobovat okolnostem, v jejichž rámci funguje, a zohlednit povahu veřejnosti, na niž se obrací. To by předpokládalo jistou elastičnost, s ní to však bývá různé – především proto, že je newspeak ze své podstaty konzervativní a není možné, aby se jakýkoliv prvek opotřeboval, a tudíž ztratil své pragmatické schopnosti. Faktor, jenž podstatně omezuje pragmatičnost je rituálnost, tedy svého druhu věrnost sobě a svým tradicím, předpoklad, že hranice jistého jazyka by – bez ohledu na okolnosti – neměly být překročeny. Jinak řečeno: rituálnost je realizací předpokladu, že v jistých situacích lze mluvit takhle a pouze takhle. Existují oblasti čisté rituálnosti (např. rétorika výročních proslovů) – tam pragmatické ohledy nemají přístup vůbec. Charakteristickým rysem newspeaku je však propojení těchto dvou protichůdných prvků a ideální by byla situace, v níž by se maximální rituálnost kryla s plnou pragmatičností.
3. Velkou úlohu hraje v newspeaku živel magičnosti. Slova se nevztahují tolik ke skutečnosti, tolik ji nepopisují, ale tvoří ji. To, co bylo autoritativně vysloveno, se stává reálné. Magickou funkci plní většina sloganů (typu „mládež vždy se stranou"). Z formálního úhlu pohledu jsou to oznamovací věty; nevnímal bych věty přací jako magické formule v našem významu (takovou formulí tedy není heslo: „Ať Polsko roste do síly a lidé žijí důstojněji!"). Jinak řečeno: magičnost znamená mluvit o žádoucích stavech takovým způsobem, jako by se jednalo o skutečné stavy. Magie má také negativní stránku: neužívání slov odkazuje označované věci do neexistence. Týká se to stejně tak obecných pojmenování jako vlastních jmen.
4. V newspeaku více než v ostatních společenských stylech hrají velkou roli arbitrární rozhodnutí. Samozřejmě také ta mají své hranice; rozhodnutí, jež by zpochybňovala jeho samotnou podstatu, nejsou možná. Avšak i s tímto omezením je oblast arbitrárnosti poměrně velká. Slova, formule, posvěcené výrazy mohou být ze dne na den – odkazuji k formuli Zenona Kliszky z roku 1968 – „odstraněny z oficiální stranické propagandy". Poté se – dodejme – také na základě jednorázového rozhodnutí, do ní mohou vrátit. Arbitrárnost se projevuje také v libovolném formování významů. Z tohoto hlediska je newspeak bezpochyby manipulovaná řeč. Na tento aspekt upozorňují nedávno zveřejněné dokumenty cenzorského úřadu . Obsahují informace nejen o tom, o čem se nesmí psát, předepisují i to, jakým způsobem, tedy pomocí jakých slov, je třeba o dané věci psát. Tyto doklady tvoří svého druhu metajazyk, jež umožňuje ve věci newspeaku mnohé objasnit.
Mezi čtyřmi vlastnostmi newspeaku je nejdůležitější ta, která je zmíněna v prvním bodě: jednorozměrnost. Ostatní nejsou sice epifenomény, avšak jsou na ní závislé; ona zaujímá hlavní místo, ba co více, pravidla pragmatičnosti-rituálnosti, magičnosti a arbitrárnosti lze vnímat jako realizaci či upřesnění základního pravidla jednorozměrnosti. Právě ona představuje faktor vyjadřující newspeak v nejvyšší míře.
Literatura ve vztahu k newspeaku
Úvodní poznámky
Když literatura hledá svou odlišnost a osobnost, musí nutně čelit problémům jazykových rozhodnutí. Řeč je totiž něco víc než pouhý materiál, z něhož dílo vzniká, je také otázkou, jíž je třeba vyřešit. Otázkou, která se rýsuje tím silněji, čím výrazněji se v daném období projevuje jazyková diferenciace: regionální, stylistická, estetická, především však společenská. Rozhodnutí, jež v této oblasti činíme, jsou většinou něco víc než pouhé volby tykající se jazyka, často se týkají sociálního statusu literatury a jejího fungování, jejího historického způsobu bytí. Analyzována jako celek, rozsáhlý a složený z mnoha různorodých prvků, má totiž zvláštní privilegium: nemusí se omezovat na daný funkční styl, může se odvolávat ke všem jazykovým vrstvám, může sahat k jeho historickým zdrojům, využívat veškeré jeho diferenciace. V tomto ohledu nezná hranice, jež by si musela sama vnucovat, její hranice jsou hranice jazykové. Hranice, jež jsou ostatně vnímány liberálně, s velikou svobodou, neboť jedním z jejích uznávaných – alespoň v některých obdobích – práv je přece vykročit z toho, co přináší jazyk, tedy snaha o rozšíření jím stanovených hranic.
Avšak takto se věci mají, mluvíme-li o literatuře jako o jistém celku; jinak se rýsují, probíráme-li tuto otázku ve vztahu k jednotlivým dílům, dílu nějakého spisovatele nebo jistému souboru děl, vymezených podle jakýchsi výrazně formulovaných kriterií, např. kriterií literárního žánru. V takových případech nejsou hranice jazyka samozřejmé, protože nemohou být totožné s hranicemi díla nebo souboru děl. Zde se otázky volby krystalizují s velikou sílou a průzračností. Volby, jež je aktem vědomého nebo nevědomého rozhodnutí vyplývajícího ze skutečnosti, že jistý typ jazyka je v dané historické situaci přijímán jako samozřejmý nebo dokonce přirozený. Je to významný rozdíl, avšak nebudu nad ním zvlášť uvažovat. Zásadní význam zde má totiž jiné rozlišení: mezi těmi jazykovými rozhodnutími, která nevyžadují žádná zdůvodnění, a takovými, jež nemohou být v praxi užita bez speciální motivace, protože jsou pravomocná a srozumitelná teprve tehdy, je-li si čtenář vědom podle jakých pravidel a – často – pro jaké účely byla učiněna.
Rozhodnutí nevyžaduje žádné zdůvodnění tehdy, odpovídá-li literární projev literárním standardům daného jazyka, přijímá je za své a nedostává se s nimi do konfliktu, zakládá se na plné akceptaci platných konvencí. Funguje zde podobný sociolingvistický mechanizmus jako v případě běžné řeči. Používáme-li jazyk, který je uznáván a aprobován ve společenské skupině, k níž patříme, nemusíme naši řeč ospravedlňovat; avšak vysvětlení – více či méně nepřímé, více či méně výrazné – se stává nezbytným tehdy, vycházíme-li mimo tento styl skupiny, začínáme-li používat jiný sociolekt, sice srozumitelný, avšak pociťovaný jako cizí, zvláštní, nemístný atp. Z tohoto pohledu je literární dílo svébytný sociolingvistický mikrokosmos. A v jeho rámci se nevyžaduje motivování toho, co z hlediska daného sociolektu není příznakové.
Avšak literární dílo nebo také – v obecné perspektivě – literatura jako celek má zvláštní sklony překračovat rozsah daného sociolektu a využívat rozmanitých jazykových zdrojů. A vždy je potom otázkou, co motivaci nevyžaduje a co se naopak bez ní neobejde. Pro pochopení společenského základu literatury je však tato otázka zásadní, týká se toho, co je v dané době pociťováno jako samozřejmý jazyk a co naopak funguje jako jeho porušení nebo zpochybnění. Důležitý problém je rovněž to, jaké typy motivací se objevují. Zvláštní úlohu zde hraje motivace mimetická. Některé jazykové prvky jsou užívány jen proto, že fungují ve světě, o němž dílo pojednává, a jsou proto svého druhu citací. Nemají však přístup k těm částem díla, jež se s ohledem na platnou konvenci musí vměstnat do obecně schvalovaných jazykových standardů. Neustálé oscilování mezi nemotivovanými a motivovanými jazykovými prvky je z hlediska literárního díla závažná otázka.
Tato otázka je zásadní, dotýkáme-li se problému vztahu literatury k newspeaku – z toho důvodu, že dovoluje uvědomit si, jak tato řeč proniká do děl a jak v nich funguje. Motivovanost či nemotivovanost jejího výskytu není otázkou pouze literární koncepce, ale i otázkou její společenské existence. Může být newspeak samozřejmým jazykem literárního díla tak, jak jím je současná spisovná polština, nebo jím naopak být nemůže, tedy vyžaduje určitá zvláštní opodstatnění, jež by jeho zavedení motivovala? To je jedna z otázek, jež vyvstaly před polskou literaturou posledních desetiletí, otázek, na které bylo reagováno různorodými odpověďmi. V povaze a způsobu odpovědí se projevuje evoluce, jíž literatura prošla od socrealismu po dnešní dobu.
Kritika jazyka v literatuře ve vztahu k newspeaku
Vzhledem k rozsahu této problematiky by měl být vztah mezi literaturou a newspeakem analyzován zvlášť. Tuto otázku nelze omezit na příležitostné či náhodné parodie, neboť je spojena se základními otázkami současné literární kultury, tudíž s touto úlohou literatury, jež se sporadicky projevovala v předešlých obdobích, avšak výraznou podobu získala až v našem století. Literatura se stála svéráznou kritikou jazyka, jazyka zneužívaného různými totalitními ideologiemi, jazyka násilně zapojeného do systému masové komunikace, v němž to, co je schematické, má vyšší cenu než to, co je originální, v němž okamžitý účinek – o nějž přece usiluje ve stejné míře reklama jako propaganda – eliminuje snahu o to, co je nové, tvůrčí a neopakovatelné, v němž je záměrná manipulace něco důležitějšího než svobodná exprese a služba pravdě. Literatura se stala kritikou jazyka, toho jazyka, který vtrhl s menší nebo větší brutalitou také do oblasti každodenní komunikace. Kritikou samozřejmě nejen skrze přímé metajazykové reflexe, v jejichž rámci byly otázky řeči tematizovány, staly se předmětem digresí a spisovatelových vyznání. Takové reflexe nesmějí být brány na lehkou váhu, avšak jsou součástí širšího jevu, ostatně nejvýraznější a nejsnáze uchopitelnou. Ve většině případů jsou literární díla kritikou jazyka ne z důvodu takové či onaké metajazykové epizody, ale jakoby celou svou podstatou, celou svou strukturou, celým svým jazykovým vybavením.
Stává se to proto, že jsou stavěny do opozice ke společensky sankcionovaným stylům mluvení, především takovým, jež se pojí se současnými masovými jevy. Literatura našeho století se v jistém smyslu rodila ve znamení kritiky jazyka, patronem mnoha jejích směrů byl Bergson – filozof, jež zdůrazňoval nedostatečnost jazyka a jeho statické vlastnosti, tedy to, že se jazyk není s to vyrovnat s dynamikou světa a omezuje naše poznávací schopnosti. Historici literatury všestranně ukázali souvislosti s Bergsonovými myšlenkami, jež jsou příznačné jak pro symbolisty, tak pro představitele pozdějších směrů formulujících avantgardní programy, proto není důvod, se u tohoto jevu déle zastavovat. Avšak zdá se, že v této oblasti proběhl velmi charakteristický proces: v literární kritice jazyka filozofické motivy, i když nezanikly úplně, ustoupily rozhodně do pozadí. Předmětem kritiky se stal ne jazyk jako takový, ale takový jazyk, jenž byl formulován tady a teď, jazyk jako komponent současné masové kultury.
To je vyjádřeno přímo ve spisovatelské praxi, která svědčí o tom, že se s jazykem jakožto literární hmotou, nezachází jako s nevinným faktorem, jež nevnáší jisté hodnoty, nevynucuje jisté, například intelektuální a morální, volby. Literární dílo se může stát záměrnou kompromitací jazyka – a krystalizuje se v opozici vůči němu v průběhu polemiky. Toto se stává v mnoha dramatech absurdního divadla, především z padesátých let, z nichž zmíníme jen Ionescovu tvorbu. Tento jev ukázal velmi solidně právě na příkladu evropského dramatu Grzegorz Sinko ve své zajímavé a originální knize. Přicházíme zde však do styku s něčím víc než s druhem parodie, který jsme mohli pozorovat v raných Mrożkových povídkách. Jde totiž nejen o přímou karikaturu takových či onakých schematizovaných jazykových procedur, celé dílo – někdy široce pojaté a komplikované – se mění v jednu velikou jazykovou hru; úlohou čtenáře je zúčastnit se jí – pokud se rozhodne jinak, přístup k dílu je mu uzavřen.
Onu jazykovou hru je třeba v mnoha případech chápat velmi široce, zahrnuje celý projev, celé dílo, stává se základním konstrukčním pravidlem. A je třeba ji vztahovat na ještě širší jev, tedy na svéráznou viditelnost jazyka, jež nesmí být průzračný, nesmí předstírat, že je pouze oknem, skrz které je vnímán fikční svět, že je pouze jeho zprostředkovatelem. Samozřejmě jazyk v žádném projevu – zejména literárním – nikdy není úplně průzračný. Avšak snaha o průzračnost může být důležitým estetickým postulátem – příkladem je realistická próza minulého století. To, co se dnes děje v literatuře, nachází se na jejím antipodu
Místo průzračnosti obsadila právě viditelnost, jež přijímá různé podoby a projevuje se s různou silou. Jejím vztažným bodem mohou být různé jazykové variety, různé společenské styly – od krajně běžné, nepečlivé, postižené řeči, jako ve tvorbě Białoszewského, po rafinovaný literární idiom jako ve tvorbě mnoha současných básníků. Literární projev je vnímán jako jiné mluvení dokonce i tehdy, odvolává-li se k hovorovosti, různým varietám mluveného jazyka či stabilizovaným společenským stylům – není totiž jejich jednoduchým zopakováním. Jedná se zde o problematizovaný jazyk, který často zpochybňuje sám sebe. Děje se tak právě proto, že literatura reaguje na schematizované jazykové styly fungující v současné společnosti. I když je přímo nepřivolává, zachází s nimi jako s důležitým vztažným bodem.
Týká se to také newspeaku. Ten je natolik důležitým prvkem současné jazykové situace, že není možné si ho jednoduše nevšímat nebo jej opomíjet, aniž bychom vzali v potaz, v jak velké míře ovlivňuje společenskou podobu jazyka. Nelze si ho nevšimnout dokonce tehdy, kdy na něj není bezprostředně odkazováno. Nejde to už jen proto, že spisovatel nemůže předem přijmout, že jeho dílo bude čteno mimo sféru jeho fungovaní. V mnoha případech jde o vědomé či nevědomé zdůraznění odlišnosti – právě to by byl jeden z těch faktorů, jež rozhodují o různorodých jazykových zvláštnostech hrajících tak důležitou úlohu v současné literatuře, faktorů, jež způsobují, že se viditelnost newspeaku stává zvlášť pěstovanou hodnotou. Newspeak je však v mnoha případech něco víc, než pouze negativní vztažná rovina, proniká do literatury – především však do poezie – jiným způsobem. Je vnímán jako materiál, po němž saháme proto, abychom jej zpochybnili.
Převzato z: http://logrmagazin.cz/2011/11/21/michal-glowinski-newspeak/
Komentáře
Facebook komentáře
Nejčtenější za poslední týden
- POSLEDNÍ RUSKÉ VAROVÁNÍ !!!
- Washingtonem včera večer českého času začal obcházet strach z Ruska!
- Ruské velení se připravuje na jadernou válku
- Z Russkoj Vesny: Povolení navádět rakety ATACMS hluboko do Ruska: reakce v USA
- Ruské vojenské mistrovství opět deklasovalo Ukrajince!
- Když si nemohou udržet vládu, tak ten svět klidně spálí?
Související články