Přímá demokracie v provedení VV

Podrobnosti

Z domova / Politika|

30. červenec 2010|

Stanislav A. Hošek|

8160 x

Klasičtí liberálové byli totiž v zásadě nedemokratičtí, pokud nebyli dokonce protidemokratičtí. Naši údajně současní liberálové až neoliberálové zase po celých minulých dvacet let úspěšně zabraňovali vytvoření jakýchkoliv institucí PD. Konzervativci různých odstínů byli rovněž velmi rezervovaní vůči aktivitám lidu, jehož některé projevy považovali až za násilí luzy. Představitelé VV, především v předvolební soutěži, o své straně tvrdili, že jsou stranou pravicovou. A po volbách dokonce s dvěma vysloveně pravicovými stranami vytvořili koalici. Z toho vyplývá, že VV je zvláštním, ne-li výjimečným případem pravicové strany, operující s PD. A to hned ve dvou sférách. V tvorbě vnitrostranických rozhodnutí a v celém politickém prostoru státu.

Hlavním smyslem PD je umožňovat veřejnosti co největší podíl na spolurozhodování o věcech veřejných. Pokud si pravicová politická strana vytyčí PD jako metodu své sebeorganizace a navíc chce některé její instituty prosazovat v politickém systému země, pak jde svou novostí o zajímavý experiment, který si zasluhuje poctivé pozornosti. Pokusím se proto zhodnotit prvé kroky VV v této oblasti.

Prvky PD v politickém systému státu

Vyjednávači VV údajně do koaliční smlouvy prosadili referendum. Po letmém pročtení podmínek, kterými koaliční partneři straně Věci veřejné jejich návrh limitovali, se referendum v prvé řadě změnilo na plebiscit, čili milostivý dotaz vrchnosti na mínění svého lidu. Za druhé by se takový plebiscit realizoval formou nadvlády až diktatury parlamentu nad lidem, coby svrchovaným nositelem moci, protože parlament by rozhodoval, zda vůbec petici se čtvrt milionem podpisů žádajících o všelidové hlasování blahosklonně uznají za oprávněný důvod k němu, nebo pouze za poníženou supliku, kterou mohou s bohorovností odmítnout. Řečeno laicky, kdyby ze zásad dohodnutých koaliční smlouvou, byl sestaven zákon o referendu, tak o podílu na spolurozhodování veřejnosti v politickém systému by milostivě rozhodovali pouze politici. Vůle lidu by v každém jednotlivém případě podléhala cenzuře ze strany stávající politické moci. Celá procedura by byla navíc zdlouhavá a náročná, takže by si politická moc legalizovala praktické neprovádění referend. Závěrem lze říci, že ze všech návrhů na referendum, které v průběhu předešlých let předložily levicové strany parlamentu, je koalicí proklamovaný návrh nejvíce vzdálen smyslu PD a prakticky bojkotem možnosti prosadit jakékoliv všelidové hlasování, čili doslova popřením PD.

VV prý se při sestavování koaliční smlouvy jako první dohodla se svými partnery na volbě prezidenta všemi občany. Ať již bude zákon o tomto způsobu volby prezidenta jakýkoliv, není ve své podstatě principem posilujícím rozhodování veřejnosti o svých věcech. Prezidenta totiž budou nominovat politické strany, takže voliči budou mít pro své rozhodování prostor významně stranami omezený. Výsledkem lidové volby prezidenta nebude tedy ten, koho by lidé skutečně chtěli nejraději, ale ten, který se lidem z celé partajnické nabídky bude zdát nejméně nevhodným.

Volba prezidenta, primátorů a starostů bezprostředně všemi občany v sobě skrývá navíc nejméně jednu záludnost. Takto zvolený funkcionář má oproti ostatním ústavním činitelům a regionálním politikům nesrovnatelně silnější mandát. V dlouhodobě zavedených demokraciích z toho vyplývají i jeho mnohem vyšší kompetence ba i pravomoci. Určitě něco z takto posílené moci jedince se dostane i do našich budoucích zákonů. V praxi to znamená, že zdánlivý institut PD fakticky v celkovém politickém systému posiluje nadvládu jedince nad ostatními zastupiteli, čili zcela popírá zásadní smysl PD coby zvýšeného podílu veřejnosti na spolurozhodování o věcech veřejných. Proto volbu prezidenta všemi občany ani nelze považovat za rys skutečné přímé demokracie. Není proto asi náhodné, že politici záměrně mluví o přímé volbě prezidenta, nikoliv o volbě prezidenta všemi občany, aby veřejnosti vsugerovávali, že jde skutečně o prvek přímé demokracie, čímž fakticky pouze matou veřejnost.

Vnitrostranická PD ve VV

Přímá demokracie má tři základní pilíře, co nejúplnější informovanost, maximální spoluúčast každého zájemce na přípravě rozhodnutí a systematickou veřejnou kontrola činnosti, rozhodnutí a v neposlední řadě hospodaření. Aplikace těchto fundamentů na vnitřní život strany vyžaduje velice propracované metody, pravidla a neustálou zpětnou vazbu mezi nejvyšší reprezentací, funkcionářským aktivem, členy a dokonce sympatizanty, čili registrovanými příznivci, jak je označují Stanovy VV.

Ze všech práv členů strany se dají považovat za pravidla vnitrostranické demokracie především takto jejich kodifikovaná práva:

d) být informován o všech přijatých usneseních, organizačních opatřeních týkajících se Strany, a to prostřednictvím webové stránky Strany nebo v době stanovené Radou v sídle Strany;

e) navrhovat kandidáty a ucházet se o kandidaturu do zastupitelských sborů a do veřejných funkcí;

f) prezentovat své názory, podávat návrhy, stížnosti a dotazy.

Obdobně pak Stanovy přiznávají registrovaným příznivcům (véčkaři) následující práva:

a) mít přístup k informacím týkajícím se činnosti Strany;

b) prezentovat své názory, podávat návrhy a klást dotazy;

c) ucházet se o kandidaturu do zastupitelských sborů a do veřejných funkcí s podporou Strany;

e) vyjadřovat se hlasováním k návrhům programových řešení předloženým Stranou;

Tím se prakticky vnitrostranická pravidla VV systémově vůbec nijak neliší od stanov jiných stran, které o sobě netvrdí, že jsou stranami PD. Troufám si tvrdit, že tvůrci stanov VV se ani v nejmenším nezamýšleli nad procesy, které musí splňovat vnitrostranická demokratizace, má-li se strana považovat za stranu přímé demokracie.

Pokusím se to ilustrovat na jediném příkladě. Na vstupu VV do vládní koalice s TOP09 a ODS. Před volbami neproběhla široká a především nějakým dokumentem uzavřená diskuse členů strany a nadtož všech véčkařů, která by jasně stanovila priority, od nichž strana v případné koalici v žádném případě neustoupí. Místo toho se Rada VV na webu strany prezentovala vágním „Desaterem" jakýchsi cílů, kde je jen několik jasně stanovených zásad, cituji „snížení výdajů ve veřejných zakázkách o 20% ... plošné snížení počtu úředníků o 10% ... přímá volba prezidenta, hejtmanů a starostů. Ostatní body Desatera jsou proklamační a mohou být naplněny i tak, že strana projeví pouze snahu o jejich plnění. Takový podklad nemohl být v žádném případě praktickou přípravou členů a véčkařů na rozhodování o vstupu do jakékoliv koalice, nadtož vládní. Proto se Rada VV rozhodla do ní vstoupit bez vnitrostranického „referenda", správně spíše plebiscitu. Aby Rada VV zachovala alespoň zdání strany s principy PD, rozhodla se k uspořádání vnitrostranického hlasování o vstupu do koalice až po zpracování, ba dokonce předsedově podpisu celé koaliční smlouvy. Zdánlivě to vypadá demokraticky, ale prakticky je to v rozporu se zásadami praxe i teorie PD.

Všelidové hlasování podle zvyklostí PD lze vést bez dlouhé diskuse o jednotlivostech, na něž může mít každý ze svého životního přesvědčení již dávno na věc vytvořený názor. Třeba o tom, zda se mají uznávat občanské sňatky, či zda povolit potraty atd. Dále se plebiscity vyhlašují o problémech, ke kterým proběhla široká, odborná i laická diskuse, takže každý občan, který se chce podílet na hlasování, má dostatek informací k předmětu, o němž má hlasovat. Plebiscity se provádí rovněž o obsáhlých dokumentech, obvykle o celých ústavách. Ovšem v takových případech se debata kolem jednotlivých pasáží vede mnohdy celé měsíce, každý diskutovaný problém je jasně uzavřen a celek pak nabídnut k všelidovému hlasování.

Nic z uvedeného Rada VV nesplnila. Ani před volbami, ani v průběhu jednání o koaliční smlouvě. Prakticky bylo dokonce od počátku nesmyslem, aby po podpisu smlouvy předsedou, trvala odpovědná diskuse uvnitř strany dostatečně dlouhou dobu, potřebnou pro odpovědné rozhodnutí hlasujících. Takže prakticky členové VV a véčkaři hlasovali pouze o tom, zda mají reprezentanti strany sedět ve vládních funkcích či nikoliv. Taková realizace PD o vstupu do koalice je spíše diskreditací principů PD, než jejich naplňováním.

Závěrem si dovoluji toto shrnutí. Ze tří případů, kterými se vedení VV podle svého přesvědčení představuje veřejnosti jako strana PD, neobstojí před skutečnou praxí přímé demokracie ani jedno. Návrh všeobecného referenda je lidově řečeno paskvil, přímá volby prezidenta naopak odporuje hlavnímu smyslu PD a vstup do vládní koalice hlasováním o koaliční smlouvě jako celku je z nouze ctností a v očích skutečných zastánců PD dokonce její diskreditací. Je jenom otázkou, zda všechno je výsledkem politické nezkušenosti, ba až naivity vedení VV, nebo naopak záměrem s vědomým cílem zesměšnit v očích veřejnosti systém PD jako pokus o kvalitativně vyšší typ demokratizace společnosti.

Komentáře