Na první pohled docela nevinný rozhovor

Podrobnosti

Z domova / Podoteky|

9. červen 2010|

Stanislav A. Hošek |

5470 x

Čtvrtého června byl na webu vyvěšen údajně neformální rozhovor mezi novinářem Kroupou a předsedou Johnem. Hned na úvod konstatuji, že nešlo vůbec o nějaký rozhovor, ale velmi cíleně vedený přesvědčovací nátlak.

Celý dialog je natolik poučný, že by mohl sloužit jako příklad v učebnicích o lobování. Novinář systematicky svými otázkami vede politika od jednoho věcného problému k druhému. V tomto případě o těch bodech programu strany VV, se kterými novinář neskrývaně nesouhlasí. Což je první stupeň manipulace s politikem. Následně pak přesvědčuje politika, že ten, či onen bod programu je neudržitelný a dokonce u každého jednotlivého si vynucuje jasné politikovo prohlášení, že ho nepůjde realizovat. Právě takový styl vedení celého rozhovoru pana Kroupu už demaskuje a mění ho z novináře na lobbyistu. Prokazuje, že prvoplánově nešel do rozhovoru proto, aby informoval veřejnost, ale aby ovlivnil politika.

Pan Kroupa na třech konkrétních příkladech pana Johna nejen zviklá, ale doslova přesvědčuje, že buďto odporují demokracii, nebo dokonce současnému ústavnímu pořádku. Nehodlám v tomto textu rozebírat argumenty jedné, či druhé strany rozhovoru, protože mi jde pouze o dokazování, že šlo o lobbování a alespoň trochu popsat jeho prezentovanou technologii. Přesto se ale musím zmínit o posledním bodu jejich vzájemné debaty. Strana VV má mimo jiné ve svém programu pasáž, v níž se říká, že o vstupu do vládní koalice rozhodnou nakonec „véčkaři" ve vnitrostranickém referendu. Z webové stránky strany VV se mimo jiné každý může dovědět, že véčkaři jsou otevřenou skupinou, je na ní totiž do této chvíle mimo jiné i výzva, „přidejte se k véčkařům". Podle průběhu rozhovoru Kroupy s Johnem se každý rovněž doví, že jmenovaná skupina má nyní asi 17 tisíc příslušníků.

Kroupa naprosto správně před Johna staví problém, který lze formulovat ve zkratce asi následovně: Jak si vůbec vedení politické strany VV představuje zastupitelskou demokracii? Její zvolení poslanci budou naplňovat vůli virtuálního grémia 17ti tisíc lidí, kteří v on-line referendech budou „klikat", nebo bude dodržovat program, se kterým šla strana do voleb? Tuto problematiku zahajuje konkrétní otázkou, cituji: „Otázka stojí jinak. Ty máš jedenáct procent. To je mnohem víc, než kolik lidí bude klikat. Svěříš do rukou 17 tisíc véčkařů, jestli vznikne vláda?", konec citace. Jenže z takto naprosto správně postaveného věcného problému, po poměrně širší diskusi, pak na závěr lobbující novinář vmanipuluje svou poslední otázkou Johna k logicky podivnému a pro zastupitelskou demokracii naprosto nepřijatelnému závěru. Ptá se totiž, cituji: Zeptám se tě přímo. Odejdeš z veřejného života a položíš poslanecký mandát, když ti těch 17 tisíc lidí řekne, že ne? (Tedy ne pro vstup do vlády samozřejmě - moje poznámka). Aby se od Johna, před tím několikrát zviklaného, postupně zamotávaného do systematicky vedené sítě ne zrovna čisté argumentace a doslova už zmateného v nepřehlednosti celé diskuse nakonec dověděl to, co on chce a potřebuje slyšet, opět cituji: „Ano, to k tomu patří," konec citace, řekne na závěr rezignovaně politik.

Nikde jinde v celém rozhovoru není manipulace s vůlí politika tak obskurní, jako v tomto případě. Pokud politik nemá šanci prosazovat program své strany ve vládě, tak podle pravidel všech demokratických zemí to v žádném případě neznamená, že odejde z politiky, ale že v každém případě odejde z vlády. Naopak, v opozici pak bude jeho strana, i v případě že on osobně z politiky odejde, tou nejostřejší kritičkou vlády. Vždyť právě k tomu ji svými hlasy do sněmovny voliči vyslali, ať už „véčkaři" klikají, jak chtějí. Jenže česká novinářská lobby, v zájmu svých zaměstnavatelů, v žádném případě nemůže potřebovat, aby VV se nepodílela na sestavení vlády. Naopak ale, se znalostmi o dlouhodobém Johnově působení ve veřejném prostoru, by asi docela přivítala, kdyby z politiky odešel. Svou roli maskota totiž výborně splnil.

Komentáře