BKP: Ovoce II. vatikánského koncilu  po 60 letech – transformace katolické církve  na pseudocírkev New Age  (8. část)

Co se týče dogmat a herezí kardinál Ratzinger napsal: „Z tohoto subjektivního netradičního chápání učení církve se dogma často pokládá za nesnesitelné vězení. Přitom se však ztrácí ze zřetele, že dogmatická definice je právě naopak službou pravdě, je darem věřícímu lidu od autority ustanovené Bohem. Dogmata, zeď, která chrání ovce před vlky, nejsou zdí, která překáží našemu pohledu, ale právě naopak, jsou otevřenými okny, kterými volně hledíme do nekonečna.

V kánonu 751 je uvedeno: ‚Herezí se nazývá tvrdošíjné popírání pravdy, která se má po přijetí křtu věřit Boží a katolickou vírou, anebo tvrdošíjné pochybování o této pravdě.‘ Kánon 1364 určuje, že heretik upadá do exkomunikace latae sententiae, stejně jako apostata (odpadlík). …Tvrdošíjné popírání a tvrdošíjné pochybování, o kterém hovoří kodex, dnes už nenacházíme v otevřené formě…“

Sv. Pius X. ve své encyklice Pascedi Dominici gregis píše: „Modernisté (dnes HKT) tvrdí, že je prý nutné připustit u svatých knih životní vývoj, který vznikl z vývoje víry a jemu odpovídá. Dále tvrdí, že stopy vývoje jsou tak jasné, že je možné přímo psát jeho dějiny. Ba skutečně též je píšou, a to s takovou určitostí, že se zdá, jako by vlastníma očima viděli každého z autorů. Aby své učení potvrdili, odvolávají se na tzv. kritiku textu a snaží se dokázat, že ten či onen výrok není na svém místě, a uvádějí i jiné podobné důvody. Řekl by sis zajisté, že měli před očima jakési původní vzory rozmluvy a řeči, podle kterých by přesně určili, co je na svém místě a co ne… Kdo slyší, kolik tam zjistili zaznamenaných nesprávností, mohl by se lehce domnívat, že před nimi ještě nikdo Písmo svaté nečetl a nezkoumal ho. Avšak před nimi byla celá řada učenců, kteří je daleko převyšují nadáním, vzděláním i svatostí života. A tito pokorní vzdělanci, nejenže Písmo svaté v žádném případě nesnižovali, ale naopak, čím důkladněji ho zkoumali, tím vroucněji děkovali Bohu, že se takto s lidmi rozhodl rozmlouvat. Tito učitelé nepoužívali ke studiu Písma svatého takové prostředky, jaké užívají modernisté (dnes HKT), kteří vycházejí z filosofie, která popírá Boha. Ani svůj rozum nekladli za nejvyšší a absolutní měřítko svých úsudků.

Myslíme, že je každému jasné, co to vlastně je, tato metoda modernistů (dnes HKT) v dějinách. První kráčí (nevěřící) filosof, po něm přichází (nevěřící) historik, za nimi následuje ateistická kritika jak vnitřní, tak textová. Hlavní směr určuje ateistická filosofie, proto se nejedná nakonec o obyčejnou (objektivní) kritiku, ale o agnostickou, imanentní a evolucionistickou. A proto, kdo ji uznává a užívá ji, uznává bludy v ní obsažené a je odpůrcem katolické nauky.

Z této příčiny by se mohlo zdát velmi podivné, že mezi katolíky se tato (filosoficko-historická) kritika dnes těší velké vážnosti. Má to dvojí psychologickou příčinu:

1) Síla jednoty – úzký styk, kterým jsou historici a kritici tohoto druhu navzájem spojeni bez ohledu na náboženství.

2) Síla demagogie – je to velká odvaha (drzost), se kterou, co jeden poví, ostatní jako jedněmi ústy vynášejí a jako pokrok vědy vychvalují.

Společně však napadají každého, kdo jejich výmysl zamítá, a obviňují ho z nevědomosti. Kdo však přijímá jejich názory, toho hájí a zahrnují chválou. Proto je mnoho oklamaných, kteří by se zhrozili nad věcí, kdyby ji s větší pozorností uvážili. Z této přemocné nadvlády pobloudilých, z tohoto neopatrného souhlasu plytkých duchů, vzniká jakási nákaza okolního ovzduší, která vše proniká a rozšiřuje zkázu.

Stejně tak je povinností biskupů starat se o to, aby modernistické (dnes historicko-kritické) spisy, anebo takové, které jsou modernismem (dnes HKT) nasáknuté nebylo dovoleno číst v seminářích… Jsou ještě škodlivější než morálně nemravné knihy, neboť porušují základy křesťanského života. … Chceme tedy, aby biskupové odložili veškerý strach a světskou opatrnost, nedbali přitom na křik zlých, mírně sice, ale rozhodně, každý svou povinnost plnil. Ať ordináři o to dbají, aby škodlivé knihy a jiné spisy nebyly v jejich diecézích vydávány a rozšiřovány a z rukou věřících aby byly odstraněny.

Teologové určitého směru (dnes HKT) se snaží uchvátit klíčová místa v církvi, aby tak mohli získat co nejvíce stoupenců. Snaží se zmocnit učitelských kateder v kněžských seminářích, které potom proměňují na katedry morové nákazy!

Jaké mají metody k získávání studentů a mládeže? Halasným zdůrazňováním vědeckosti, a na druhé straně zesměšňováním, je mysl mladých studentů omámená a vzrušená. Jednak proto, aby nebyli považováni za nevzdělance a tupce, jednak aby se zdáli být učenými. Puzeni vlastní pýchou a zvědavostí podléhají často modernismu (dnes HKT) a cele se mu oddají.

… zastánce bludů nesmíme dnes hledat jen mezi zjevnými nepřáteli, ale skrývají se v samém lůně a středu církve, a tím více škodí… Vždyť tito muži neusilují o záhubu církve mimo ni, ale v ní. Dnes je nebezpečí v žilách a útrobách samotné církve. Čím zodpovědnější postavení v církvi zastávají tito skrytí bludaři a čím důvěrnější informace mají o vnitřní struktuře církve, tím hrozí větší a nebezpečnější katastrofa.

K tomu třeba ještě vzít v úvahu, že tito skrytí bludaři svou sekeru nepřikládají k větvím a letorostům, ale k samému kořeni, totiž k víře a nejhlubším výživným kořenům víry! Když takto porušili kořen nesmrtelnosti, celým stromem dále rozšiřují jed, takže není článku katolické víry, kterého by ušetřili a který by se nesnažili podvrátit…“

Tzv. historicko-kritická metoda už otrávila celou věrouku a morálku. Na modernistické teology dle kánonu 1364 dopadá nejtěžší trest vyloučení z církve: „Apostata od víry, heretik, upadá bez dalšího do samočinné exkomunikace…“ Dle kánonu 751 „se herezí nazývá tvrdošíjné popírání pravdy, která se má po přijetí křtu věřit Boží a katolickou vírou, anebo tvrdošíjné pochybování o této pravdě.“

Současný apostatický systém zneužívá církevní strukturu, protože jí zůstala výkonná moc. Obhájci víry jsou zbavováni úřadů a vylučováni z církve, kdežto heretici jsou beztrestní. Katolická veřejnost je dezorientovaná a nespravedlivě potrestané pokládá za skutečné viníky a tak se k nim i chová. Heretiky naproti tomu uctívá a respektuje jako právoplatné pastýře.  

Vrcholně zneužil autoritu arcikacíř Bergoglio. Uzurpoval nejvyšší moc v církvi a použil ji k přímé likvidaci samotných kořenů církve. Konkrétně vyhlásil vzpouru proti Bohu vydáním tzv. doktrinální deklarace Fiducia supplicans. Církev tím transformoval na synagogu satanovu se sodomským antievangeliem. Skandální je, že biskupové, kněží a věřící to respektují. Svou zbabělou podřízeností apostatovi i sami na sebe stahují Boží anathemu a trest exkomunikace. Lžipapež je ve své anticírkvi táhne do věčné záhuby. Aby odvedl pozornost od svého zločinu, vyhlásil jubilejní cirkus s poutěmi a odpustky. Vyvrcholí 5. září. V ten den jubilejní branou projde gay pride a získá duhové jubilejní odpustky. Bergoglio se katolickým biskupům a kněžím drze směje do očí a už plánuje další chaos zrušením celibátu, svěcením žen na diakonky a kněžky a degradaci svaté liturgie zavedením pohanských praktik.  

Je ještě možná nyní, v roce 2025, záchrana? Je, ale jedině skrze pravdivé pokání! V čem spočívá? Ve třech bodech:
1. Každý biskup se musí i se svou diecézí veřejně odřeknout sebevražedné Fiducia supplicans.
2. Každý biskup se musí i se svou diecézí oddělit od neplatného papeže Bergoglia.
3. Každý biskup se musí oddělit od heretického II. vatikánského koncilu i s jeho herezemi modernismu HKT a synkretismu s pohanstvím.

Věřící a kněží musí vytvářet tlak na svého biskupa skrze vytrvalou modlitbu a osobní listy či skupinové návštěvy. Bez vyvinutí tohoto nátlaku se biskupové apostatickému systému nevzepřou.  

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

+ Metoděj OSBMr                 + Timotej OSBMr
Biskupové sekretáři

2. 3. 2025