Přesnost je zdvořilost králů

V minulosti tuto zásadu dodržovali nejen panovníci, ale i organizace, které lidem poskytovaly nějaké služby. Není pak divu, že se ještě za mocnáře a pár let poté se udržoval jiný obrat: „ je přesný jak dráha.“ Lidé si  mnohde podle průjezdu vlaků seřizovali cibule,  rozuměj hodinky na řetízku.

Od těch dob uplynulo hodně vody a my bychom si dnes sotva mohli podle vlaků, letadel či autobusů seřizovat čas. Všeliká zpoždění jsou častá. Pomineme-li nečekané příčiny nesnází, jako je počasí či nehody, je s podivem, že v době masové digitalizace se s přesností umí vyrovnat málokdo.

Jednou z institucí, které zásadu přesnosti a zdvořilosti téměř vůbec nedodržují, jsou televizní stanice. Podíváte-li se do programů a vyberete si, jen málokdy začne vysílání v určenou dobu. A nejde jen o nějakou tu minutku, ale mnohdy až o jejich  mnohonásobný počet. A určitě to není tím, že by šly ve studiu špatně hodiny, ale tím, že daleko důležitější než divák jsou peníze za reklamu. Ta se zřejmě musí spustit v době určené ve smlouvě, protože její posun by mohl znamenat finanční újmu. A programoví pracovníci pak vypadají jakoby ve škole propadli z matiky, když neumí sčítat minutáž jednotlivých programů a seřadit je tak, aby vše na minutu klaplo.

Tady už nejde jen o cosi bezvýznamného. Ty televizní stanice dávají divákům najevo, že jsou pro ně jen podřadným a hloupým zdrojem příjmů a že na jejich názorech či úctě jim vůbec nezáleží. Peníze jsou až na prvním místě. Dávají lidem nežádoucí příklad toho, že porušovat pravidla hry je něco naprosto běžného, že oni, jediní oprávnění mluvčí správných názorů, si mohou dovolit všechno. S trochou nadsázky tím potvrzují chodcům jdoucích na červenou, že se nic neděje, když je zrovna nic nezajede, řidičům, že když spěchají mohou přejíždět železniční přejezd i s blikajícím červeným světlem, neplatičům daní a jiným podvodníkům, že pravidla jsou jen pro hlupáky. A dětem, že tak to prostě na světě chodí.

Opravdu to jinak nejde?

Ivo Krieshofer