Peníze Ladislava Vrabela a České televize

Zásadní rozdíl je v tom, že lidé posílají Ladislavu Vrabelovi peníze dobrovolně. Jde o jejich svébytné rozhodnutí. Svoboda získaná v listopadu 1989 je i o tom, že ve škále různých občanských aktivit si lidé mohou vybrat, kterou podpoří vlastními penězi. O těchto aktivitách si můžeme myslet, co chceme, ale je svobodným rozhodnutím každého, aby své peníze vynaložil tak, aby to přispělo k jeho pocitu štěstí.

Respekt k osobnosti spoluobčanů je i v tom, že ctím jejich právo zvolit si, koho chtějí, i poslat peníze, komu chtějí, a též to zveřejnit. Ovšem některým to není po chuti. Považoval jsem za svou povinnost v rámci odporu proti cenzuře vládě nepohodlných webu, některé tyto weby podpořit proti zneužívání moci a zavádění cenzury i finančně. Když jsem to zveřejnil na svém blogu na iDnes.cz, jeho správce Patrik Banga mne stáhl z veřejné nabídky blogů iDnes.cz. Nu což, boj za svobodu slova tím nevzdám.

Česká televize je placena státem nařízenou a vynucovanou dávkou, která se nazývá koncesionářským poplatkem, fakticky jde o televizní daň. Platit ji musí i ten, který ji platit nechce, i ten, kdo Českou televizi nesleduje či je Českou televizí poškozen. Dokonce ten, kdo nad Českou televizí vyhraje soudní spor a ta mu musí zaplatit náhrady, se na tyto náhrady skládá skrze televizní koncesionářský poplatek. Česká televize mu pošle peníze, které sám předtím pošle České televizi. A kde je v tom spravedlnost?

Aby stát nějak nahradil to, že lidé musí povinně platit České televizi, stanovil, že televize, včetně svého hospodaření, podléhá zákonu o svobodném přístupu k informacím. Televize tedy má údaje o sobě sdělovat a ne zatloukat. Je to nástroj kontroly nad hospodařením s veřejnými prostředky. Ale Česká televize své zákonné povinnosti neplní.

Česká televize zatlouká, jde-li o peníze

Dne 11. 2. 2018 jsem podal žádost o informaci České televizi, kolik stojí pořady Otázky a Fokus Václava Moravce. Šlo mi o celkové výrobní náklady, tedy ne o Moravcův plat. Za pár měsíců to bude už pět let a televize zatlouká. To přesto, že dvakrát ve věci rozhodoval Městský soud v Praze a jednou Úřad pro ochranu osobních údajů - vždy ve prospěch mne jako žadatele o informaci.

Česká televize se ohání údajnou ochranou obchodního tajemství, přestože § 9 zákona o svobodném přístupu k informacím výslovně říká: „Při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství.“.

Naposledy měla podle rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů Česká televize rozhodnout o mé žádosti do 7. listopadu 2022. Ovšem zřejmě inspirovaná bojovým duchem Velké říjnové socialistické revoluce sdělila mi ve výroční den revoluce, že si prodlužuje lhůtu o 10 dnů. Asi ji těch 5 let dosavadního řízení nestačilo. Lhůta skončila 18. 11. 2022. Kdo si myslí, že Česká televize dodržela zákon, mýlí se. Česká televize nesdělila vůbec nic, ani že kašle na zákon i na mne.

Už se těším, jak tuto kauzu porušování zákona rozmáznou v pořadu Reportéři či 168 hodin. Určitě stejně, jako kdyby se podobné ignorace práva a tajení informací o hospodaření dopustila Kancelář prezidenta republiky, veřejný ochránce práv či bývalá Babišova vláda. Nebo se mýlím a českotelevizní redaktoři nad tím zavřou oči? Ne to určitě neudělají. Nebo ano?

Na závěr

Až se v České televizi zase bude probírat financování Ladislava Vrabela, na kterého platit nemusím, vzpomenu si na to, jak Česká televize, na kterou platit musím, informuje o svém hospodaření. I zde platí Matoušovo evangelium: “Proč vidíš snítku v oku bratra svého, ale trám v oku svém nevidíš.“.