Pár slov pamětníka

Přišel jsem do třídy jako úřední osoba s papírem v ruce a ohlásil, že vláda přijala okamžitá opatření, jejichž důsledky jim tímto oznamuji. Vyzval jsem černovlasé, aby povstali a ohlásil jim, že jsou potomky lidí, kteří přišli z dalekých končin, a že celé  jejich rodiny jsou nepřátelské a ostatním nebezpečné. Proto, že bylo na nejvyšších místech rozhodnuto, že žádní černovlasí nesmějí s okamžitou platností vykonávat povolání lékařů, učitelů, obchodníků, právníků a některá další. Že nesmějí chodit do divadel, kin, parků a v tramvajích, že musejí jen vzadu stát. Jejich děti, že od zítřka nesmějí chodit do školy a učit se. Nakupovat, že smějí jen v podvečerních hodinách. A přečetl ještě několik dalších omezení, která stanovily tzv. Norimberské zákony Židům. Složil jsem papír, podal ruku učitelce a vydal se ke dveřím.

Děti byly šokované. Proč by jejich celé jejich rodiny, kamarádi a spolužáci měli najednou, z ničeho nic, být takto postiženi?

Nedal jsem jim čas na dlouhé přemýšlení a zakrátko se vrátil  do třídy a na stupínek.

Je to mystifikace, řekl jsem, napsal slovo na tabuli, a vysvětlil jeho význam. Nato jsem jim řekl, že to ale není výmysl, ale že se to v době mého dětství skutečně stalo Židům. Pak jsem jim začal vyprávět, jaké to za tzv. Protektorátu bylo a co jsem sám i prožil.

Děti poslouchaly s napětím a bez dechu. Pak začala diskuse a jejich zvědavost neznala mezí. Starostlivě se vyptávaly, zda se mi maminka z koncentráku vrátila, jaké to bylo žít bez rodičů, co bombardování apod.

Totéž se opakovalo i v paralelní třídě. Obě učitelky konstatovaly, že takovou pozornost už dlouho nezažily, a že se vyskytl jen jeden, ihned ostatními umlčený hlas, že nemuset chodit do školy by nebylo tak špatné.

Také v místě své chalupy na venkově jsem byl pozván na besedu do školy, tentokrát s deváťáky. Tady byl na programu život za komunistické totality do roku 1968. Pečlivě jsem se připravil a přinesl do školy i některé pozůstatky té doby: Tyršův odznak zdatnosti, brigádnické listy, průkaz člena Socialistického svazu mládeže, Fučíkův odznak, fotografie.  Byl jsem objektivní, vzpomněl jsem na budovatelské nadšení i na vystřízlivění z rozdílu mezi teorií a praxí.  Deváťáci poslouchali,  s jediným drobným vyrušením jsem si hravě poradil, a děti se mu zasmály. To však byl jediný projev účasti. Ale nějaká diskuse – nulová, naprosto žádný zájem. Pan ředitel mi řekl, že to není nic neobvyklého, že se takto chovají i v jiných předmětech.

 Inu, jiný věk, jiný kraj, jiný mrav.

Přesto si myslím. že pamětníci by do škol chodit měli, a to nejen tzv. bojovníci proti komunismu, ale i jiní staří lidé, schopní komunikovat, kteří by popravdě řekli, tak jako já, jak se jim žilo, co se jim líbilo, a co ne.

Dospívající by tak mohli získat objektivní informace, které by neskrývaly klady minulého režimu a nezaměřovaly se jen na jeho zápory.  Pak by se demonstrace jihočeských studentů nekonaly, protože by mladí pochopili, že život jejich předků nebyl jen pobytem v hrobce.

Ivo Krieshofer