To, že mladou generaci podobné levicové ideologie a myšlenky přitahují není nic nového. Nejedná se o specifický fenomén dnešní zpovykané doby, je tomu tak co svět světem stojí. To, že jedna veřejná vysoká škola v Brně žijící z peněz všech českých daňových poplatníků tyto extrémně levicové ideologie nejen toleruje, ale i bez uzardění podporuje, je ovšem trochu jiný vpravdě neradostný příběh.
Pakliže jste se někdy ptali, v jakém prostředí se myšlenky těchto novodobých revolucionářů bojujících za rudozelenější zítřky formují, pak vězte, že jednou z dozajista správných odpovědí je Fakulta sociálních studií v Brně. Pokud se po ukončení středoškolského studia rozhodnete pro studium vysokoškolské právě na FSS, pak v solidně zrestaurované budově na Joštově ulici můžete studovat politologii, sociologii, sociální antropologii, evropská studia či environmentální studia, donedávna dokonce i genderová studia a mnoho dalších pro společnost „zcela nezbytných“ oborů.
Fakulta se na vlastním školním webu chlubí řadou úspěšných absolventů. Jen tak namátkou – Martina Hynková, absolventka sociologie a genderových studií se v rozhovoru se studentkou žurnalistiky pyšní kariérou v neziskových organizacích zaměřených na genderové problémy, Michal Medek se jako ředitel střediska ekologické výchovy stará o čerpání unijních grantů, Pavla Papírníková pracuje na Stálém zastoupení České republiky v Bruselu a takový Martin Holiš to dotáhl na streetworkera pohrdajícího kapitalismem (to fakt řekl).
Vrcholem každého vysokoškolského studia pak má být závěrečná práce, v níž by měl student prokázat, že těch pět let studia za peníze nás daňových poplatníků nebylo k ničemu, že je víceméně připraven vstoupit do pracovního procesu a že oněch pět let studia společnosti vrátí i s úroky. Posuďte sami, do jaké míry je užitečné studium například takových environmentálních studií na FSS. Prosím, zde je několik konkrétních ukázek závěrečných prací absolventů tohoto progresivistického oboru.
Student Artem Kravchuk v roce 2020 úspěšně zakončil svoje bakalářské studium prací na téma „Environmentální ideologie zelených celebrit Hollywoodu.“ V rámci anotace své práce prezentuje následující závěr: „Daná analýza ukázala, že (zelené hvězdy Hollywoodu) svoji rétoriku směřují k návrhu řešení environmentálních problémů, která většinou vidí v obnovitelné energetice“. Vskutku šokující zjištění.
Studentka Zuzana Minářová v roce 2021 úspěšně obhájila práci nesoucí název: „Mezinárodní klimatická hnutí v ČR: Komparace Fridays for Future a Extinction Rebelion“. Na základě rozhovorů s členy těchto hnutí (to jsou ti lidičkové, kteří se s oblibou přilepují k silnicím, blokují dopravu na hlavních tazích a nelegálně okupují budovy které jim nepatří) došla ve své práci ke vskutku fascinujícímu závěru a sice, že: „Členové těchto organizací vnímají klimatickou krizi jako komplexní globální problém.“ Jen považte, tomuto pozoruhodnému zjištění studentky Minářové padlo za oběť 90 stran papíru.
Karolína Tomečková obdržela předloni bakalářský titul za práci s tématem: „Environmentální žal a jeho dopady na životy vysokoškolských studentů.“ Pro představu – v teoretické části práce předkládá absolventka „psychologický výklad emocí spojených s environmentálním žalem“, záměrem praktické části práce pak je „zkoumání zkušeností čtyř vysokoškolských studentů s environmentálním žalem a nalezení potenciálních souvislostí mezi nimi.“ Snad to nebude znít příliš povrchně, ale studenti by dle mého skromného názoru měli na vysoké škole spíše studovat než environmentálně truchlit. Nicméně my pravicoví konzervativci jsme byli vždycky tak trochu zpátečníci.
Róza Fadrná v roce 2019 obdržela bakalářský titul po sepsání práce „Environmentální gramotnost skautských vedoucích.“ V práci se věnovala „environmentální gramotnosti v rámci skautské organizace jako jednomu z předpokladů k úspěšné environmentální výchově.“ Jako dlouholetý (dnes již emeritní) skautský vedoucí musím s politováním z vlastní zkušenosti konstatovat, že podobnými levicově progresivistickými výchovnými trendy je moderní skauting prosáklý skrz na skrz. A s foglarovskou úctou k přírodě a krajině to věru nemá společného zhola nic.
Zajímavý vhled do marxistické duše studenta Fakulty sociálních studií dává úspěšně obhájená bakalářská práce Adama Bilíka z roku 2020 na téma: „Město jako aktér klimatické politiky v opozici vůči státu.“ Pro zajímavost jen několik názvů kapitol této práce, tak například: „Město jako progresivní aktér“, Trump jakožto nic nového pod sluncem“, „Trumpova anti-environmentální politika“ či „EU jako potenciální spojenec města v konfliktu se státem.“ Názor studenta na Evropskou unii, Donalda Trumpa či environmentální tématiku není předpokládám třeba příliš rozvádět.
Teď několik perliček z práce samotné. Na dvacáté straně práce student uvádí: „Principy jako státní suverenita, normy státocentrismu a pravidla, kdy finální slovo při utváření klimatických dohod mají státy, nemusí nutně vydržet navždy. Stojí za to zkoumat jejich legitimitu. O pár stránek dál píše: „Selhání států vytváří frustraci, jež poskytuje prostor jiným aktérům. (…) A právě městská diplomacie a větší uznání a legitimizace může být jedním ze způsobů, jak tento status quo narušit.“ Volně přeloženo do obecného jazyka, autor nesnáší národní stát a klimapolitika je mu nadevše.
Na dalších řádcích se autor vymezuje vůči nedostatečně intenzivní klimatické politice nejen Donalda Trumpa, ale i Hilary Clintonové, Joe Bidena, brněnské primátorky Vaňkové a mnoha dalších. Při pohledu na současnou brněnskou primátorku bezhlavě prosazující klimatické šílenosti jednu za druhou mě napadá kacířská myšlenka – co víc by soudruh Bilík chtěl? Za zmínku pak určitě stojí vykreslení Ronalda Reagana jako hlavního představitele „neoliberální revoluce“, což je dle autorova mínění směr popírající environmentální problémy.
Celá práce je pak prokládána pravidelnými výpady proti producentům fosilních paliv, krajně pravicovým populistickým stranám, uhelným a jaderným elektrárnám a samozřejmě kapitalismu. Do nebes je naopak nepřetržitě vychvalována Evropská unie a její strukturální fondy jako prostředek k dosažení bezemisní Evropy v co nejkratším termínu.
Jako absolventa ekonomické fakulty mě obzvláště zaujala práce Árona Tkadlečka na téma: „Environmentální dopady zkrácení pracovní doby z pohledu nerůstu.“ Hned první věta: ’Environmentální dopady současné společnosti začínají ohrožovat její budoucí existenci.’ předznamenává, v jakém duchu se celá práce ponese. Hned na úvod neopomene soudruh Tkadleček zmínit klíčovou myšlenku „nerůstových autorek“, že totiž zkrácení pracovní doby by mohlo kompenzovat jiná environmentální opatření jako například úbytek pracovních míst v průmyslu, snižovat produkci a spotřebu a chovat se environmentálně příznivě.
Samotný pojem nerůst pak autor představuje jako „sociálně spravedlivé snižování produkce a spotřeby, které zvyšuje lidskou spokojenost a zlepšuje ekologické podmínky globálně i lokálně.“ Bizár pak pokračuje šokujícím tvrzením (doloženým řadou studií), že mezi odpracovanými hodinami zaměstnance na straně jedné a jeho uhlíkovou stopou, vyprodukovanými emisemi skleníkových plynů či spotřebou energie na straně druhé existuje pozitivní vztah. Ekonomické peklo pak otevře svoje brány dokořán při následující „odborné citaci“: „Limitování růstu může přinést nezaměstnanost, kterou může řešit sdílení práce pomocí zkrácení pracovní doby. Redukce práce mohou být obzvláště potřebné pro snížení environmentální zátěže, pokud se zvýší produktivita pomocí eko-efektivních řešení.“
Následuje rozbor perspektiv environmentálních dopadů pracovní doby. V této části práce se například dozvídáme, že nerůstoví autoři přijímali představu nutného zmenšení ekonomiky jako nástroje k redukci environmentálního dopadu společnosti. Jinou perspektivou nerůstového hnutí je pak vymanění se z komerční sféry zaměřené na zisk, další zohledňuje „substituci lidské práce za energii fosilních paliv.“ Podobných perel obsahuje toto veledílo ještě celou řadu.
Hlavním poselstvím celé práce de facto je, že optimálním řešením neutěšené ekologické situace je úplně zrušit nebo výrazně omezit průmyslovou výrobu, významně snížit spotřebu, méně, nebo pokud možno vůbec nepracovat, nejezdit autem a nejspíš se přestěhovat zpátky na stromy.
Přiznám se bez mučení, že jsem tu práci nebyl schopen dočíst do konce. Přiznám se, že jsem žádnou z těch prací nebyl schopen dočíst do konce. Přiznám se, že se mi při čtení těch obludností zvedal žaludek. Zvedal se mi žaludek při vědomí, že všechny tyhle práce byly úspěšně obhájeny, vedoucí i oponent v rámci svých posudků autory těch prací vesměs pochválili a všichni ti lidé obdrželi akademické tituly. A snad ještě hůř po těle mi bylo, když jsem si uvědomil, že toto všechno financují i já ze svých daní. Nenávist ke kapitalismu, volnému trhu, národnímu státu. Dosti hrozná je pro mne představa, že se za moje peníze z docela normálního středoškoláka dost možná stane během několika let strávených na Fakultě sociálních studií jedinec plný nenávisti ke společnosti, která mu umožnila vystudovat a stát se tím, čím je. Zženštilým princátkem, co ničí muzejní umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty, místo mozku má v hlavě rudou vlajku a po večerech si se zvráceným zalíbením listuje v Marxově Kapitálu.
O financování provozu podobných fakult a oborů rozhoduje v Česku vláda, která vzejde z vůle poslanců zvolených lidem ve svobodných demokratických volbách. A žel, jak říká klasik – hlas lidu, hlas Boží. Nynější Fialova pětikoaliční vláda stejně jako předchozí Babišova koalice Fakultu sociálních studií v Brně více než štědře dotovaly. Tak na to prosím myslete, až půjdete příště k volbám.
Svobodní totiž nic takového nedopustí.
Filip Šamonil
Komentáře
Planého tlachání či vytváření věcí nedávajících smysl je v současné společnosti víc než dost.