Povstání předcházel teror

Druhá věc, na kterou se zapomnělo, je, že povstání vypuklo v atmosféře zostřujících se represí proti civilnímu obyvatelstvu. To je třeba připomínat zvlášť teď, když ČT jednostranným dokumentem Davida Vondráčka Zabíjení po česku z roku 2010 odstartovala několik let trvající trend obracení znamének a popírání reality německé vlády v protektorátu. Před pár měsíci jsem na youtube narazil na tento německý klip, z videotéky bulvárního časopisu Bild, jenž je úryvkem z Vondráčkova dokumentu. Více než jeden milion shlédnutí a explicitní německé komentáře ukazují, že převracení znamének a „dekontextualizace“ už mají výsledky. Ve světle těchto skutečností mi připadá pokrytecké, když se k svým "zásluhám" letos ČT nijak nevyjadřuje.

Podle německé verze jde o blíže neurčené střílení německých civilistů, kde ale nevidíme, kdo střílí. Komentář sice říká „není jasné, zda spoušť zmáčkli ruští vojáci nebo Češi“, ale vzápětí z něj jednoznačně obviňuje Čechy a v tom duchu to komentují i uživatelé. Dnes víme, že jde o „masakr na Bořislavce“ v Praze a hned po vysílání Vondráčkova dokumentu 6. 5. 2010 upozornil novinář Pavel Baroch na aktualne.cz, že vraždu dle historiků spáchal ruský voják, ne čeští civilisté. Indicie jsou sice slabé, ale historik Eduard Stehlík k tomu podal pár postřehů již tenkrát a doplnil je v roce 2018 zde. I Tomáš Staněk konstatoval, že „masakr“ dle spisů z roku 1947 nařídil neznámý rudoarmějec. Tvůrce filmu David Vondráček si sice zajel do Německa převzít cenu Centra německých vyhnanců a čtvrt milionu Kč, ale sdělení svého „šok-dokumentu“ neuvedl na pravou míru... Místo toho pak začal připravovat dokument o tom, že TG Masaryk byl levobočkem císaře Franze Josefa. A to není vtip, ani kachna, dal o tom dokonce rozhovor britskému BBC...

Zvyšující se teror

Mně osobně tedy ostré formulace německých uživatelů přeci jen stály za to vrátit se k událostem května 1945. Naprostá ignorance kontextu totiž nevyhnutelně vede k výhradně „rasistické“ interpretaci pohnutek – Češi prostě takoví jsou, tak je to. Předně Němci před koncem války vyhrocovali represe i vzájemné vztahy s Čechy. Pro boj s partyzány byly vytvořeny zvláštní jednotky, které postupovaly podle služebního řádu pro potírání banditů, a KH Frank vydal v červenci 1944 tzv Feuerschutzstellung und Schießbefehl, který opravňoval při represích zabíjet i civily a dokonce i celé vesnice. Ačkoliv není tento pokyn tak známý jako Heydrichovo „vyhlášení civilního výjimečného stavu“, mělo podobně drastické důsledky.

Výsledkem bylo v dubnu a květnu 1945 několik vypálených a vyvražděných vesnic na východní Moravě – Ploština patří k nejznámějším, ale byl tu i Salaš na Moravě, Zákřov, Vařákovy Paseky a později Javoříčko na Olomoucku. Zabíjeli i děti starší 15 let, některé oběti upalovali zaživa. Možná i tady se někteří před smrtí modlili, ale není to natočeno na film... Během květnového povstání, když nacisté nervózně lámali odpor při ústupu na Západ, vyvraždili vesnici Leskovice u Pelhřimova. Při bojích okolo Prahy, pak jednotky SS bojové skupiny Wallenstein postříleli obyvatele Dolních Břežan u Prahy anebo civilisty v Lahovicích na soutoku Berounky a Vltavy. Další masakry spáchané v Praze najdete zde.

Zadruhé Němci úmyslně vyzbrojovali německé civilní obyvatelstvo, což si český odboj vyložil jako přípravy na gerilovou válku pro dobu „až se to zvrtne“. O tom jsou zprávy odboje už ze srpna a září 1944. Němečtí civilové pak skutečně vraždili a během povstání v Praze stříleli i do lidí na ulici. Počínali si krutě, dle Stehlíka třeba vypichovali zajatcům oči...

Zatřetí 25. dubna 1945 vzal Hitler Frankovi vládu nad protektorátem a svěřil nařizovací pravomoc výhradně do rukou velitele skupiny armád Mitte Schörnerovi. Pokud si ještě lze představit vystupňování stupňovaného teroru, tak to nastalo.

Německá vojenská převaha

Málo se mluví o tom, že v okamžiku vypuknutí povstání byla v okolí Prahy nebezpečná koncentrace německých vojsk, která se po pohybu východní fronty ještě zhoršila. Předně na jih od Prahy se nacházelo obrovské vojenské cvičiště zbraní SS Böhmen s bojovou skupinou Wallenstein. Spadali pod vrchní velení šílence jménem von Pückler-Burghauss, který v době povstání velel esesákům z budovy právnické fakulty v Praze, pak se přesunul na benešovské cvičiště. To jeho esesáci zabíjeli civilisty v Dolních Břežanech. Von Pückler-Burghauss bojoval až do 12. května, kdy spáchal sebevraždu v Čimelicích. Na východě bylo cvičiště Milovice s bojovou skupinou Milowitz a na jihozápadě v Brdech cvičiště Kammwald. Kromě nich se k Praze obrátila i bojová skupina generála Reimanna od Českého Brodu a ze severu od Litoměřic vyrazila k Praze bojová skupina 4. pluku SS Der Führer.

K dalšímu posílení došlo 7. května 1945, když velitel skupiny armád Mitte Schörner vydal rádiem rozkaz, že se mají všechny jednotky přesunout z východní fronty na západ, tedy přes Čechy... Osvobozovací operace Rudé armády měla ten den teprve začít, ale místo rudoarmějců jeli jásajícím Čechům vstříc německé frontové divize...

K diskuzím snižujícím roli Rudé armády připomeňme, že Němci prchali před Rudou armádou. Jejich hlavním cílem bylo zajistit si průchod Prahou na západ, do amerického zajetí, ne Prahu dobýt.

Transporty smrti

K doplnění obrazu si uvědomme, že ve stejné době přes Čechy křižovaly transporty smrti, v nichž Němci likvidovali zbytky vězňů z koncentračních táborů různého typu a řada podobných internačních zařízení se nacházela i na našem území.

Samozřejmě tu byl Terezín, který byl v květnu 1945 zastižen epidemií tyfu, takže z něj vězni nemohli odejít. Byl tu ale i internační tábor pro muže ze smíšených židovských manželství v Postoloprtech, blízko dějiště jiného masakru, o němž mluví Vondráček v oceňovaném dokumentu.

Mnoho takových menších táborů bylo na území výše zmíněného cvičiště zbraní SS Böhmen. Ty byly evakuovány v dubnu a květnu 1945. V Hradištku na soutoku Vltavy a Sázavy byli vězněni francouzští vojenští zajatci. Němci jich část postříleli na silnici, další pohybu neschopné pozabíjeli injekcemi před evakuací. Zbytek vězňů z této oblasti – nejen Francouzů – byl evakuován vlakem, který jel ze severu přes Prahu do jižních Čech. Při zastávce v Olbramovicích 1.-7. května 1945 esesáci z benešovského cvičiště část transportu postříleli rovnou na veřejnosti.

Tento ohromný transport, který sbíral vězně z různých táborů, projížděl předtím 29. dubna 1945 přes Roztoky u Prahy, kde se místním podařilo vlak zdržet a pomoci části vězňům k útěku. Filmové záběry místního fotografa Jiřího Krejčího a fotografie Vladimíra Frymana dokládají širokou účast veřejnosti. Lidé z okolních vesnic nosili na nádraží jídlo, zdravotníci ošetřovali nemocné a několik vězňů propašovali do chudobince, kam se esesáci báli vstoupit, protože tam prý leželi pacienti s tyfem. Bohužel po odjezdu vlaku zůstalo na nádraží devět mrtvol neznámých vězňů. Občané místních vesnic jim uspořádali veřejný pohřeb „v posvátné půdě Levého Hradce“. I toto dokumentuje dobový snímek Jiřího Krejčího. Jeho záběry dokazují skutečně početnou účast i soucit, a to vše 4. května, tedy před německou kapitulací!

Dobové záběry z Roztok využili němečtí filmaři Andrea Mocellin a Thomas Muggenthaler k mnohem zajímavějšímu dokumentu Todeszug in die Freiheit, který líčí chování české veřejnosti jinak než Vondráčkův nechutný snuff movie. Je možné, že Češi jednoduše soucítili s oběťmi a nenáviděli vrahy.

Původní dokument Roztoky (1945 / 1960) dokument

Todeszug in die Freiheit (2018) mediateka ARD