Nezodpovědnost, zkušenost vedoucí k zodpovědnosti.

Ano, je to něco, co si nedokážeme představit. Že v jednom jediném okamžiku může vzniknout vše, co bude. Otisk naší dokonalosti ve vědomí hmoty. Vše ve vzájemně provázané symbióze se sebou samotným. Se všemi, které ke svému poznávání vlivu - věší anebo menší míry „dobra i zla“ na nás samotné -, potřebujeme.

Kvantová fyzika se stále více přibližuje k Bohu a začíná jej studovat. I přesto, jsme zahleděni do sebe sama. Do sebeklamu o naší dokonalosti a nadřazenosti. Že jen ta naše forma života, založená na uhlíku a kyslíku, je ta „jediná“ a ve Vesmíru možná. Na základě vědeckého bádání si myslíme, jak jsme dokonalí. Že bez našeho kýchnutí se nepohne ani lístek na větvi stromu. V naší sebestřednosti, pýše na nadutosti si říkáme páni tvorstva. Ale…

Je tomu opravdu tak?

Jsme těmi pány, za které se považujeme? Jsme těmi, co ovládají tuto planetu a vedou ji k „lepším zítřkům a dokonalosti“?

Možná… Z jednoho pohledu – duchovního - ano a z toho druhého? Hmotného? Těžko říct. Kdo z nás to ví? Prozatím se spíše jevíme jako malé děti. Myslíme si, že když si dupneme a proroníme pár slz, bude nám vyhověno a bude nám dáno k dispozici vše, nač si vzpomeneme. A je to tak. Máme jen to, co jsme sami chtěli a svým chtěním přivedli k životu, který dnes kolem nás vidíme a vnímáme.

A možná proto, že si neuvědomujeme zodpovědnost za naše dokonalá přání, v nevědomosti drancujeme tuto planetu a chystáme se na drancování planety další (Marsu). Tetelíme se radostí z věcí, co si koupíme i přesto, že si na ně půjčíme. Hrajeme vysokou hru. Jako v ruletě, když vše vsadíme na jedno číslo a myslíme si, jak mnoho získáme, padne-li číslo, na které jsme vsadili.

Nedávno něco podobného prožil můj kamarád. Šel do kasína a vsadil. Zprvu se vše jevilo jako naprosto dokonalé. Zrovna jako tento svět. Vyhrával a tak dál sázel. Stejně jako my, nezodpovědně hazardoval. Měl pocit, že zboří svět a zisk mu padne k nohám. Euforii z výhry umocnil panákem a pak dalším a dalším a…

Opilost alkoholem a prvotní výhrou byla dokonalá. Mysl přestala fungovat. Kolečka v automatu se točila a točila… Původní výhra se s přibývajícími panáky ztenčovala a malela. Bod zlomu a krach se nedal zastavit. Stejně jako už možná nedá zastavit pravděpodobný pád naší civilizace.

V euforii, přiživené panáky, přišla první finanční injekce do automatu. Pak druhá, třetí, čtvrtá… Už ne z vyhraných peněz, ale z jeho vlastních. Vše, co vyhrál, nakonec prohrál a začal prohrávat i to, co už bylo jen a jen jeho, resp. jen jeho blízkých. Jeho rodiny.

Pád byl předem nalinkovaný. Nezadržitelný. S přibývajícími panáky byl krmen i automat na smrt. Jeho smrt a zároveň vzkříšení. Jeho cesta ke zkušenosti, o vlastní zodpovědnosti, začala. A byla dokonalá.

Jeho nezodpovědnost jej dohnala. Když trochu vystřízlivěl, měl možnost podívat se na své vlastní dno. Deprese z prohry jej dovedla až k úvaze o smrti. Ukončení života, kdy chtěl tento obludný sen, který byl jeho realitou, ukončit skokem z mostu v domnění, že se tím něco změní.

Je to můj přítel. Prožil si těžké chvíle a já také. Věděl jsem, jak pro něj toto šílené odpoledne začalo. Ale do rána jsem neměl tušení, jak pro něj, jeho možná posední noc zde na Zemi, skončí.

Tento příběh píši s jeho svolením. Píši jej proto, že v něm vidím nás všechny. Jak hazardujeme s touto planetou a zároveň sami se sebou. Hrajeme vysokou hru. Ruskou ruletu. Nyní, s tím jak stále více a více drancujeme naši planetu a blížíme se k atomovému střetu, se opíjíme vším tím, co máme a můžeme v mžiku oka mít. Možná už je jen otázkou času, kdy vyletí kulka z bubínku revolveru, který jsme si sami roztočili, a prostřelí nám spánek. A my, tu naši falešnou a nezodpovědnou hru na úspěch, ukončíme.

Je neuvěřitelně zajímavé, jak vše do sebe zapadá. Jak náhody, co si myslíme, že neexistují, nám dávají najevo pravý opak. Dnes a denně máme na očích příklady a příběhy pro poučení a pochopení smysluplného a dokonalého fungování Vesmíru a souvztažností v něm. A je veliká škoda, že jsme tak arogantní – opilí svojí mocí a dokonalostí – a že vše, co se nám denně ukazuje a evidentně zjevuje, házíme za hlavu. S tím, že je to jen pověra anebo zbytečnost, kterou je hloupost brát na zřetel a jakkoliv se jí zaobírat.

Ano, jsme pány tvorstva. Svými sobeckými činy pomalu ale jistě hubíme a vybíjíme vše životaschopné kolem sebe. Hřejeme se na výsluní naší bezmezné a ničím neomezené technické dokonalosti. Pasti zmíněného herního automatu. Sami jsme si ji pro sebe vytvořili a nezodpovědnou arogancí, zaměřenou na zisk, se stále rostoucím dluhem, i připravili.

V tom, co se stalo mému kamarádovi a dávnému spolužákovi, jsem uviděl nás. Jako jednotlivce i jako civilizaci. Na první pohled vyhráváme. Jsme postupně opilejší a opilejší ziskem a úrovní našeho bytí a zároveň i všeho, co získáváme na dluh. Ve zdánlivě stabilním stálém ekonomickém růstu.

Hazardujeme s naší existencí. Hazardujeme se svými životy v evidentně občas kolabujícím systému. Hazardujeme se zachováním života na této planetě, kterou chceme drancovat stejně jako automat, do kterého hodíme minci a myslíme si, že vyhrajeme.

Hazard, z absolutního pohledu na toto slovo, zůstane vždy hazardem. Stejně jako dluh a z něj pramenící prohra. Jedinců, rodin, firem, státu a nakonec nás všech. Když nepochopíme a neprožijeme co je zodpovědnost, tak jak se to povedlo mému kamarádovi, kruh se uzavře a my uvolníme místo

civilizaci jiné. Možná už konečně zodpovědnější a snad i moudřejší. A to právě na základě minulých, i těch hodně negativních a k sebedestrukci vedoucích, zkušeností.

Možná tou novou civilizací budou mravenci anebo blechy. A možná, že opět nějaká ryba vyleze na souš a uvidí, jak je na ní krásně. Jak teplé a hřejivé je Slunce a jak voní čistý a jedy nezamořený vzduch.

Každopádně, už to bude jiné. Vše bude jiné. Stejně jako ti z nás, co by ev., naše současné nezodpovědné hazardování s hmotou, přežili.

V. Suchý v. r.