„Ježíš má pro tebe zvláštní lásku, ale pro mě… ticho a prázdnota jsou tak velké, že hledím a nic nevidím, -- Naslouchám a nic neslyším – jazyk se hýbe v modlitbě, ale nic neříká…“. To není úryvek z nějakého existenciálního dramatu z padesátých let minulého století, ale pasáž z dopisu, který Matka Tereza napsala v září 1979 svému důvěrníkovi reverendu Michaelu Van Der Peetovi. Vytváří zcela nečekaný obraz ženy, která jako by vedla dva životy – jeden pro veřejnost, kde vystupovala jako ta nejbližší společnice boha na zemi, ale ten druhý, soukromý, vyplňovala jen prázdnota, z níž vše božské kamsi vymizelo.

Tyto nové skutečnosti přinesla kniha Matka Tereza: Pojď a staň se mým světlem, v níž je zveřejněna její korespondence se svým důvěrníkem i nadřízenými. Dopisy, z nichž většina byla uchována proti vůli Matky Terezy – její přání, aby byla její korespondence zničena, církev zamítla – dokládají, že slavná řeholnice z indické Kalkaty více než půl století nepociťovala přítomnost Boha, „ani v srdci, ani v eucharistii“.

Procházím peklem

Z dopisů vyplývá, že se její „ztráta Boha“ časově shoduje s dobou, kdy se v Kalkatě začala starat o chudé a umírající. Ačkoli na veřejnosti jen zářila a šířila kolem sebe nakažlivou chuť do práce, ve více než čtyřech desítkách dříve nikdy nepublikovaných dopisů naříká nad tím, že ji zahaluje „temnota“, „vyprahlost“, „samota“ a „utrpení“. Přirovnává své pocity k peklu a v jednom případě dokonce zpochybňuje existenci nebe i Boha jako takového. Přitom si dobře uvědomovala rozpor mezi svou veřejnou a soukromou tváří. „Úsměv,“ napsala, „je maska nebo plášť, který všechno zahalí.

Mluvím, jako by mé srdce hořelo k Bohu láskou – upřímnou, osobní láskou,“ napsala jednomu ze svých poradců.„Nejspíš je na místě zvolat ´Co je to za pokrytectví!?´,“ konstatuje k dopisům Matky Terezy pro americký týdeník Time šéfredaktor jezuitského časopisu America reverend James Martin. „Nikdy jsem nečetl o světci, který by žil v takovém duchovním temnu. Nikdo netušil, že se tolik soužila.“„Přečetl jsem jeden z dopisů sestrám našeho řádu a všem spadla čelist,“ dodává editor knihy Brian Kolodiejchuk. „Ty dopisy otevírají zcela nový prostor, jak na Terezu můžeme nahlížet.“

Knihu přitom nevydal nějaký ateistický investigativní novinář, jak by se na první pohled mohlo zdát. Kolodiejchuk je jedním z představených Tereziny Kongregace Misionářek lásky a jako její postulátor má za úkol navrhnout její svatořečení. Zveřejněné dopisy shromáždil právě v rámci sběru materiálů, které by podpořily její prohlášení za svatou. Otázkou tak zůstává, proč tedy takové „kacířské“ názory Matky Terezy vůbec vydával. Odpovědi na to se různí.

Podle reverenda Matthewa Lamba z konzervativní univerzity Ave Maria na Floridě se sborník korespondence zařadí mezi díla pojednávající o duchovním vzestupu, jako je například Vyznání Svatého Augustýna. James Martin je mnohem liberálnější a považuje knihu za „novou duchovní službu jejího soukromého života“. „Z knihy se stane duchovní služba pro všechny, kteří prožívají nějaké pochybnosti, kteří ve svých životech cítí určitou nepřítomnost Boha. Koho tím mám na mysli? Všechny. Ateisty, pochybovače, ty, kteří hledají, věřící, zkrátka všechny.“

Je vcelku jasné, že s tímto názorem nebudou mnozí ateisté až tak souhlasit. Na problém sice opravdu lze nahlížet církevním pohledem, který do značné míry zavání středověkem, z něho ale vyplývá i poněkud bizarní teze, podle níž právě Tereziny pochyby a pokrytectví jsou její největší devizou pro svatořečení. Kolodiejchuk i Martin přitom tvrdí, že Terezina neschopnost vidět Ježíše neznamená, že by u ní nebyl, právě naopak, jeho nepřítomnost považují za „součást božího daru, který jí umožnil uskutečnit množství záslužné práce“. Budiž, hledat logiku ve víře je zbytečné, tím spíš, že kolem Matky Terezy nejsou jen karamboly logické, ale i faktické, a tudíž hmatatelné. Nebo, v tomto případě lépe řečeno, nehmatatelné.

Pytle peněz

Sestry v bílých hábitech se třemi modrými proužky, které ostatně můžeme vídat i u nás, mají podle všeho oproti svým souputnicím z jiných řádů dvě nezanedbatelné výhody: díky médiím je zná celý svět a ve srovnání s ostatními jsou i bohatší. Na otázku, kolik peněz ve skutečnosti mají, ale neumí nikdo odpovědět a sestry samy tento problém prostě ignorují. Nevadí jim přitom ani fakt, že indické zákony po charitativních organizacích vyžadují každoročně vyúčtování. Když jsme se před dvěma lety ptali v pražské pobočce kongregace na její činnost a financování, sestra Benedicta nám tehdy mile sdělila, že nám do toho nic není, a situace se od té doby nezměnila.

Nejlukrativnější pobočkou Misionářek lásky je podle všeho Dům sv. Ducha v newyorském Bronxu. „Často jsme větší část dne trávily tím, že jsme psaly a posílaly děkovné dopisy dárcům,“ popsala svou činnost Susan Shiledsová, která pod jménem sestra Virgin strávila u kongregace devět a půl roku. „Zpracovávaly jsme šeky, přepočítávaly bankovky, pracovaly jsme jako u pásu. Dary se pohybovaly v rozmezí od pěti do sta tisíc dolarů. O Vánocích jsme ten příval nezvládaly, pošťák nosil pytle dopisů s šeky.“

Podle Susan Shiledsové se jeden rok na účtu řádu sešlo padesát milionů dolarů, což je na převážně nekatolické Spojené státy úctyhodná suma. „Kolik se pak muselo vybrat na celém světě? A k tomu si představte, že to tak šlo rok co rok,“ připomíná.Čím tajuplnější jsou příjmy řádu, tím podivnější jsou jeho výdaje. „Domy Matky Terezy“ jsou jen jakési ubytovny pro řádové sestry a nejsou uzpůsobeny k tomu, aby se v nich komukoli pomáhalo nebo aby se v nich někdo léčil. Řád přitom na své řízení nevynakládá prakticky žádné finance, čímž se z necelých pěti tisíc sester po celém světě stávají jedny z nejvýhodnějších pracovních sil v mnohamilionovém podniku. Sestry nemusely na účty sahat ani v okamžiku, kdy si chtěly například pronajmout dům a zřídit v něm další pobočku. „Matka Tereza vždy říkala, že za takové věci nebudeme utrácet,“ vzpomíná Sunita Kumarová, jedna z jejích nejbližších spolupracovnic v Kalkatě. „Když potřebovala nějaký dům, šla rovnu za jeho majitelem – a bylo jedno jestli patří státu, nebo soukromé osobě – a tak dlouho do něho mluvila, až dům získala zadarmo.“

Když už ale nějakou budovu získala a mohla začít konat dobročinnost, vynořily se další pochybnosti. „O její práci pro chudé jsou to jen samé lži,“ citoval ještě za Terezina života německý týdeník Stern Aroupa Chatterjeeho, indického lékaře, který se v Kalkatě narodil a dnes žije v Londýně. Strávil dlouhé roky tím, že hovořil s obyvateli kalkatských chudinských čtvrtí a pročítal projevy Matky Terezy. „Ať jsem hledal kdekoli, narážel jsem jen na samé lži. Vezměte si například její výroky o školách. Vždy uváděla, že v Kalkatě zřídila školu pro pět tisíc dětí. Představte si to! To by musela být jedna z největších škol v Indii. A já se ptám: Kdepak ta škola je? Mně se ji nikdy najít nepodařilo a ani neznám nikoho, kdo by o ní něco věděl.“

Podřídit se Bohu

Co se tedy se všemi penězi kongregace stalo asi ví jen bůh, ale Susan Shieldsová v této souvislosti vzpomíná na slova, která Matka Tereza svým sestrám často opakovala: „To, že dostáváme víc než ostatní řády, značí, že Bůh mě miluje víc, než je.“ Susan z kongregace – jako jedna z mála -- vystoupila a v americkém humanistickém časopise Free Inquiry vysvětlila proč: „Sestry se řídí třemi základními principy. Podle prvního věří, že dokud se podřizují, plní tím Boží vůli. Druhý princip praví, že pokud budou trpět, bude Ježíš šťastný. A třetí pravidlo předpokládá, že jakákoli náklonnost k člověku, ať už trpí sebevíc, zasahuje do lásky k Bohu a toho se sestry musejí za každou cenu vystříhat.“

Kritici Matky Terezy tyto věty rozvádějí do širšího kontextu. Podle nich to byla fanatická konzervativní katolička s extrémními názory na potraty, antikoncepci, rozvody, možnost vysvěcení ženských kněží a její pohled na ženy jako takové byl zdrcující. V očích Matky Terezy měla žena být v životě jen dobrou manželkou a dokonalou služebnicí církve.S tímto obecně nelichotivým hodnocením by Matka Tereza – nebo alespoň její „veřejná tvář“ – jistě potěšeně souhlasila. Jak například v dubnu 1996 uvedl Mezinárodní katolický report, nositelka Nobelovy ceny míru ve Washingtonu šokovala své posluchače, mezi nimiž byl i prezident Clinton, tvrzením: „Potrat je největším nebezpečím pro mír… Když dopustíme, že matka může zabít vlastní dítě, jak můžeme po jiných lidech chtít, aby se nezabíjeli navzájem?“ Nutno dodat, že podle Reportu prý přítomné šokovala pozitivně.

Jsme jeptišky!

Tím, jak Misionářky lásky trvají na své chudobě, ovšem nutí trpět i ty nejpotřebnější. Editorka prestižního britského lékařského časopisu Lancet Robin Foxová navštívila některé z indických domů řádu a podmínky v nich označila za katastrofální a z odborného hlediska za neuvěřitelné. Pacienti s tuberkulózou leželi mezi zdravými a izolovat je zřejmě nikoho ani nenapadlo. Injekční stříkačky se mezi každým použitím oplachovaly ve vodě z vodovodu, lidem trpícím nesnesitelnými bolestmi nikdo nedal utišující léky. Ne, že by nebyly k dispozici, ale Matka Tereza prostě vyhlásila další ze svých principů: „Nejkrásnější dar, jaký můžu někomu poskytnout, je ten, že se budu podílet na utrpení Ježíšově.“ „Jednou se Matka Tereza pokusila uklidnit jakéhosi trpícího,“ popisuje Robin Foxová. „´Trpíš, to znamená, že tě Ježíš líbá,´ konejšila ho. Ten chudák na posteli zoufale vykřikl: ´Tak mu řekni, ať s tím líbáním už přestane!´“

Lancet tyto řádky otiskl už v roce 1993, ale Tereze to na slávě a popularitě nijak neubralo.„Pokud budete chtít někomu poskytnout lásku, péči a pomoc, pak budete určitě používat alespoň sterilizované jehly,“ konstatoval v deníku The Guardian britský lékař Jack Praeger. „Je to nejspíš nejbohatší řád na světě a stará se o umírající, z nichž by ale mnozí – čistě z lékařského hlediska – umírajícími vůbec být nemuseli.“Tento názor ilustruje i příběh britské zdravotní sestry, která odjela z Tereziny „nemocnice“ poté, co před jejíma očima umřelo dítě, jež se dalo zachránit prostými antibiotiky. „Matku Terezu to vůbec nezajímalo. Řekla mi, že hlavní je, že se to dítě setká s Bohem.“

Je paradoxní, že všechny tyto výpovědi ani nemohu být ničím překvapujícím, protože Matka Tereza ve svých nesčetných projevech své cíle nikdy neskrývala. Naopak, body získávala tím, že plamenně zdůrazňovala, že jejím hlavním zájmem je posmrtný život, a nikoli ten náš pozemský. Na svůj dům v Kalkatě jednou nechala vyvěsit list, na který napsala: „Řekněte všem, že tady nejsme proto, abychom pracovaly. Jsme tady kvůli Ježíšovi Ze všeho nejdůležitější je pro nás víra. Nejsme sociální pracovnice, učitelky ani lékařky. Jsme jeptišky.“