Lze srovnávat zrůdnost komunizmu s nacizmem? (4/5)

/1/ Na nejnižším stupni přízně nacistické, či komunistické moci, byli politicky neorganizovaní občané, kteří se neprovinili neúctou, či dokonce nepřátelstvím k ideologii a představitelům strany - nazvěme je "nestraníky". Nesměli ovšem patřit  k "nepřátelům režimu". Nepřátelé režimu byli vězněni, otročili v pracovních táborech, nebo byli popravováni.

Řečení "neprovinilí nestraníci" byli zahrnováni veškerými způsoby propagandy šířící lži a nesmysly v plné síle a rozsahu. V Říši a Protektorátu to bylo například, že Vůdce "zkracuje frontu", aby následně o to "drtivěji zničil bolševické hordy", nebo že Židé jsou odváženi ze svých bytů, obcí a měst na "pracovní převýchovu" apod.

V poúnorové ČSR se nestraníci od komunistů například dozvídali, že "třídní nepřátelé se sionisty chtěli svrhnout lidově - demokratickou moc", nebo že "imperialisté z USA k nám vzdušnou cestou zasílají zhoubnou mandelinku bramborovou" /x/, apod.

/x/ ve skutečnosti šlo o nepilotované balóny s protikomunistickými letáky.

/2/ Řadoví aktivní členové strany - v Německu NSDAP, v Protektorátu Národní souručenství a v poválečné ČSR členové KSČ, zaujímali o stupeň vyšší společenskou příčku nad nestraníky. Ti už museli veřejně papouškovat nacistická, nebo komunistická hesla a propagandistické nesmysly a přesvědčovat nestraníky, že představitelé strany a vlády mají vždy pravdu, že to jsou moudří, stateční a charakterní lidé, že je věcí morálky a cti vládnoucí nacistickou, či komunistickou moc, poslušností a pilnou prací podporovat, donášet na spoluobčany a na členy rodiny, nekritizovat nýbrž chválit poměry, a pod.

V zaměstnáních, ovládaných stranickými organizacemi, byli členové nacistické i komunistické strany kariérně zvýhodňováni. Získávali vedoucí a lépe placená místa než nestraníci. Měli také další privilegia, spočívající v tom, že jim už byly svěřovány některé informace před veřejností přísně utajované. Třeba o některých státních neúspěších, problémech a potížích.

V nacistickém Německu a Protektorátu šlo například o realističtější informace o situaci na válečných frontách. V komunisty ovládané ČSR a později ČSSR, straníci oproti nestraníkům měli privilegium, že se dříve dozvídali o některých potížích s výrobou a zásobováním. Například, že dojde ke zdražení benzínu, že nebude maso, toaletní papír, pomeranče, brambory, nebo že na trhu nebudou televizory a radiomagnetofony, které se na Západě v té době do obchodů již "nakládaly vidlemi" a pod.

/3/ Straničtí funkcionáři, zaujímající v totalitní hierarchii ještě vyšší příčku než pouzí řadoví straníci, dostávali oproti řadovým nacistům a stejně oproti řadovým komunistům informací ještě o něco více. Ti méně tupí měli z těchto získaných informací už někdy dokonce možnost se dovtípit, jak to se Židy, "taktickým zkracováním fronty", či s komunistickými soudními procesy se "špiony a zrádci" skutečně je. Nesměli o tom ale s nikým z níže postavených straníků, či dokonce s politicky neorganizovanými občany, otevřeně hovořit. Vyslovovat pravdu podléhalo sankcím, které mohly být značně kruté, pokud by to bylo označeno za "zradu", nebo dokonce za "špionáž", což se kdykoliv mohlo za nacistů i komunistů stát.

/4/ Úplnou pravdu o realitě státu a mezinárodní situaci, směli znát pouze vysocí důstojníci tajné policie a nejvyšší straničtí funkcionáři, pohybující se v Říši v nejbližším okolí nacistického Vůdce Adolfa Hitlera, v Protektorátu okolo Heydricha a K. H. Franka, v SSSR okolo Josipa Vissarionoviče Stalina a u nás okolo Klementa Gottwalda, později Antonína Zápotockého a Antonína Novotného, kteří byli generálními tajemníky komunistické strany a "dělnickými prezidenty".

Na zmíněné nejvyšší příčce stranické hierarchie se rozhodovalo o odstupňované distribuci informací nižším stranickým vrstvám a o tom co se pustí mezi "obyčejný lid" a co se bude dále zapírat a jaké nesmysly se budou občanům dále vnucovat k uvěření a dalšímu šíření.

Předstíráním víry ve stranické lži a pitomosti, českoslovenští stoupenci komunistické totality dokazovali svou "věrnost a oddanost socializmu, straně a vládě" a "bratrský internacionalizmus" vůči sovětským okupantům. Tato jejich víra a věrnost byla pravidelně a v případě potřeby nárazově,  stranickými komisemi "přísně prověřována". Straníci, o kterých bylo známo, že nejsou hlupáci, bývali komisím a tupějším spolustraníkům apriorně podezřelí, že věrnost straně možná pouze předstírají.

Vzorem ideálního nacisty a nejen v socialistickém Československu komunisty, byl poslušný tupec, který bez přemýšlení a s nadšením činorodě vykonával jakýkoliv pokyn strany a na spolustraníky donášel. Nebylo ničím neobvyklým, že inteligentní straníci bývali tupějšími spolustraníky špehováni a usvědčováni ze "stranických pochybení" a stranickými orgány pak následně "soudružsky řešeni", tj. někdy trestáni, někdy naopak informováni o svých soudruzích - udavačích, aby se jim mohli pomstít.

Pokud si straníci v Hitlerově Třetí Říši, nebo v komunistickém táboře "míru a socializmu vedeného SSSR", dovolili zapochybovat o tom, zda například je Vůdce psychicky zdráv, či zda je reálné očekávat "konečné vítězství" a nasazení "tajných zbraní", nebo zapochybovat o "moudrosti" paranoidního soudruha Stalina a o potřebě vybudování jeho monstrózního pomníku v Praze, nebo o správnosti justiční vraždy vlastenky Horákové apod., pak byli tvrdě trestáni. Samozřejmě nejdříve vyloučením ze strany, spojeným se ztrátou majetků a občanských práv a po prodělání věznění a mučení nakonec popravováni jako "zrádci". Obvykle včetně potrestání rodinných příslušníků, včetně potrestání "ideologicky narušených" nezletilých potomků.

U nás používané praktiky komunistické totality byly zcela nevyzpytatelné. Na jakkoliv absurdní tvrzení, postoj, či nesmyslné rozhodnutí stranických představitelů, ať šlo o komunistu na nejvyšší mocenské úrovni, nebo o nicotného nadřízeného komunistického šéfíčka, se aplikovalo dogmatické zaklínadlo, že je to takto správné "z třídního hlediska" a "že strana to takhle žádá". Komunistům nebylo možno oponovat žádnými argumenty na základě logiky a zdravého rozumu, protože tím by si oponující přivodili od soudruhů označení, v lepším případě "třídně neuvědomělého" a v horším případě "třídního nepřítele", se všemi možnými závažnými dopady proti své osobě a členům rodiny.

Logickým důsledkem totalitních systémů bylo a je, že každý občan - straníci i nestraníci, si své názory raději nechávali pro sebe. Straníci o svých skutečných názorech nehovořili ani před nejbližšími členy svých rodin. Lhali o realitě a předstírali víru ve stranu i před manželskými partnery a svými dětmi. Tím nejen oni ztráceli lidskou identitu a psychickou pohodu a často i psychické zdraví a svou lidskou důstojnost. Dopláceli na to všichni z jejich okolí.

Straníci, dobrovolně uzavření do paranoie neustálého ohrožení udáním, či obviněním za vyslovení něčeho, co nesměli, či jiného pochybení vůči straně, byli a jsou "pilíři úspěchů" totalitních režimů. U nás jsme takové poznali nejdříve za totality nacistické a později za komunistické.

V podstatě se sice jednalo o politováníhodné - poslušné, ustrašené, psychicky vyšinuté chudáky, avšak pro okolí kruté a reálně nebezpečné jedince "zvláštního charakteru" - čili nacisty a později komunisty.

Přes neoddiskutovatelnou pokleslost našich současných státních proklamativně "demokratických státních představitelů", dokonce až skutečně krajní v případě premiéra Petra Nečase a členů jeho mimořádně špatné vlády, je spravedlivé konstatovat ohromný pokrok oproti naší totalitní minulosti. Spočívá v tom, že nikdo ze současných politiků, ani vládních činitelů, nemá žádnou přímou výkonnou moc nad žádným spoluobčanem a že žádný občan nemůže být trestán za nahlas vyslovenou kritiku státních představitelů a poměrů.

V současné ČR politici, ani představitelé vlády, nemohou nikoho nikam nahlásit, že "škodí straně, či státu" a iniciovat tím jeho perzekuci, jako tomu bývalo za obou totalitních režimů - za nacizmu i za vlády komunistů v etapě "reálného socializmu".