U konce s dechem

Aby si člověk trvale udržel svůj životní styl a standard potřebuje plochy, které jsou nutné k vyprodukování svého oblečení a výživy, k přípravě energie pro sebe, pro likvidaci odpadu a k vázání oxidu uhličitého. Na přelomu let 2006 – 07 byla takto vypočtená plocha překročena o 23 %, přičemž už o tři roky dříve si každý občan světa nárokoval 2,23 hektaru, ačkoliv v přepočtu měl k dispozici jen 1,08 ha. Většinu ovšem spotřebovávají hospodářsky vyspělé země. Např. EU a Švýcarsko potřebují 4,7 ha na osobu, ale mají k dispozici jen 2,3 ha, tzn., že nároky na evropskou biokapacitu překračují její možnosti více než stoprocentně.

Ve světovém měřítku je stav ekologického konta vysoce přečerpán, spotřebováváme zhruba o třicet procent víc, než Země dokáže regenerovat. Když k tomu připočteme civilizační rozvoj Číny, dalších asijských zemí, a také zemí Jižní Ameriky, situace se neustále dramaticky zhoršuje.

Ekologicky zhoubné dopady přelidnění už drží krok s negativními důsledky průmyslové činnosti. K tomu musíme přičíst smogové katastrofy, rozsáhlé požáry, otrávení moří odpady, havárie tankerů na mořích a katastrofy vrtných věží apod.

Zapomenout nelze ani na radioaktivní zamoření. Málokdo ví, že v okolí závodu na zpracování vyhořelých tyčí z reaktoru v Sellafieldu (na pobřeží Irského moře v hrabství Cumbria, Anglie) létají natolik radioaktivní holubi, že je, i jejich trus, je nutno likvidovat jako jaderný odpad, protože způsobují znečištění větší než v okolí Černobylu.

Černobyl je už stará zátěž a k ní přibyla další, z havárie Fukušimy. Radioaktivní mořští živočichové už dorazili až ke kalifornským břehům a strašlivě zdeformované tvory jsme mohli vidět na internetu.

Půda i moře už dosáhly meze nasycenosti jedy. Propojený planetární ekosystém visí díky neustálému budování nových staveb na vlásku. O tom se v novinách nedočtete, nanejvýš

o tom, že velryby a jiní tvorové váznou stále častěji na mělčinách, protože jsou kontaminovaní…Pokračující umírání korálů, např. v Karibiku, snížilo od r.1995 počty tam žijících ryb minimálně o 30, ale možná až o 80 procent.

Od r. 1945 klesá výlov ryb ve světových mořích. Říká se, že první, co vracející se astronauti uvidí, nejsou světla velkoměst, ale světlomety rybářských flotil, které prosvěcují moře a s obrovskými vlečnými sítěmi se snaží vytáhnout z hloubek poslední zbytky ryb. Studie OSN z r. 1998 konstatuje, že už není šance zachránit stavy mořských ryb.

Obavy, že za několik málo roků se u miliard lidí objeví zprvu povlak na jazyku, pak zhrubne hlas, oči začnou slzet a nakonec štěkavý kašel ukončí jejich život, se naplní. Soutěž o to, kdo učiní Zemi neobyvatelnou, už začala. Až se nám podaří „plná motorizace“ 1,3 miliardy Číňanů, ta chvíle se přiblíží. Auta, která jsou k tomu zapotřebí, jim Západ ochotně dodá.

Pro nedostatek biologicky aktivních složek se i v nejúrodnějších regionech světa vyčerpává půda. Na rozdíl od minulých století se humus systematicky umrtvuje masovým užíváním chemických hnojiv, dusíkatých, fosfátových a draselných přípravků. Může se stát, že za pár let neporostou rostliny, které jsou zdrojem základních potravin: rýže, obilí, kukuřice apod.

Miliony lidí utíkají z venkova do měst, která navzdory prognózám nerostou do výšky, ale do šířky. V antice mělo město, polis, umožňovat optimální soužití lidí. Platonovo vzorové město mělo obývat 5040 rodin, nad kterýmžto počtem stát bděl, aby se nezvyšoval. Všechna vysněná utopická ideální společenství zdůrazňovala důležitost stálého počtu obyvatelstva.

Příliš mnoho lidí v malém prostoru je zdrojem chudoby, nevrlosti, hladu a násilí.

Dnes počet obyvatel Země roste exponenciálně. Očekává se, že zdvojnásobení počtu lidí z dnešních 7 miliard nebude trvat ani 15 let, ze 14 na 28 miliard už jen osm atd.

I největším optimistům by mělo být jasné, že dříve či později se sami pohřbíme pod horami vlastních odpadků. Skutečná světová válka o zdroje, potraviny, místo a vodu je v plném proudu. Každou hodinu se loučíme s jedním vyhubeným druhem.

Ať jsme chudí či bohatí, všichni si svorně podřezáváme větev, která nese všechen život. A to stejně tvrdohlavě jako zaslepeně. Homo sapiens se dobrovolně neuskrovní.

Ivo Krieshofer

Podle knihy Viktora Farkase Neviditelné fronty