K rozhovoru prof. Zeleného pro portál info.cz

Je především třeba podívat se pravdě do očí. Do r. 1989 jsme vyráběli vše od jehel až po malé tryskáče, byli jsme potravinově zcela soběstační a vyváželi jsme si sami (a přímo) naše výrobky vč. zemědělských a potravinových přebytků do více než 120 zemí světa. Byli jsme vedeni v mezi-národních statistikách jako středně rozvinutá průmyslová země. 

V r. 2017 (po 28 letech usilovného budování kapitalismu v ČR) nás překlasifikovala americká in-vestiční banka J.P. Morgan mezi rozvojové země, a to s přihlédnutím k charakteru výroby (pře-chod na práci v cizích montovnách, ke ztrátě většiny vlastního průmyslu a prakticky všech bank, k našemu častému vývozu prostřednictvím cizích firem, k přechodu hospodaření s nerostným a přírodním bohatstvím (voda) do cizích rukou, k trapně nízkým mzdám a důchodům oproti okolní Evropě, k obrovskému každoročnímu odlivu zisků ze země.. To vše jsou dohledatelná fakta. 

To jsou tedy ty slibované blahodárné účinky našeho vstupu do EU v praxi. To je ta slibovaná pro-sperita. To jsou výsledky našeho téměř 30-ti letého úsilí při budování kapitalismu u nás. Nastal čas zamyslet se nad tím, že asi něco děláme špatně. Ke zvážení a výběru přicházejí v úvahu tyto základní varianty:

a/ pracujeme málo, nekvalitně, s malým úsilím nebo

b/ pracujeme hodně a dobře, jen ten efekt se „někam“ vytrácí (jde jiným) či

c/ zařadili jsme se do systému, v němž budeme předurčeni vždy „tahat za kratší konec provazu“. 

Je na čtenářích, aby si odpověděli sami a příp. i v komentářích se vyjádřili.

Pokud jde o vyjádření prof. Zeleného, je třeba si uvědomit, že:

1/ HDP nemůže být naše, když není naše ani většina ekonomiky, která ještě u nás zbyla. 

2/ Naše vlády se nemají jinak čím chlubit, tak se chlubí alespoň tímto do značné míry "cizím pe-řím". 

Není to ani tak z hlouposti vlády jako z nedostatku jiných možností. Dlužno si ale uvědomit, že do této situace se naše vlády za našeho přihlížení vmanévrovaly samy a co je nejhorší, nejeví snahu o její nápravu. Na tom nic nezmění ani právě ohlášený přebytek státního rozpočtu za r. 2018 ve výši 2,9 mld. Kč. Jednak nevíme, zda nebyl docílen a konto odložených investic, jed-nak měl být při takové úrovni HDP nepochybně vyšší. A máme-li snižovat i zadlužení státu ve výši cca 1,7 bil. Kč, tak po 2,9 mld. Kč ročně to moc nepůjde.

Aby se vláda tím HDP mohla opravit chlubit, musela by podporovat opět všechny 4 formy vlast-nictví (zejména výrobních prostředků a bank), tedy vč. státního a družstevního sektoru. A též i drobné a střední podnikání, jež bylo vždy páteří ekonomiky u nás. Nejen slovy, nýbrž i činy, vč. pomoci při obnově industrializace venkova a zejména pohraničí (např. daňovými úlevami), a to vč. zřizování regionálních bank k jejich financování. Tedy dělat kroky k tomu, aby ten HDP byl převážně zase náš (a to „peří“ rovněž). 

Jenže to nepůjde, to bychom vypadli z role, kterou nám určili ještě před vstupem do EU (washing-tonský konsenzus, přístupová pravidla a později podmínky EU atd.) a začali bychom se stávat opět zčásti nezávislými. Tedy z role kolonie, které jsme se s takovým elánem zhostili. 

Vláda by musela též řádně zdanit zisk z práce našich lidí, jehož odliv do zahraničí každoročně stoupá, za r. 2017 dosáhl již 8,3% HDP a za r. 2018 to bylo nepochybně ještě více. (to je na úrovni cca 400 mld. Kč). Dalších 100-150 mld. Kč pak představují daňové úniky společností pod-nikajících v ČR do daňových rájů. Tudíž „zdroje jsou“, jak říkal s oblibou jeden náš dřívější pre-miér. Jen je využít. Odváží se toho již konečně některá naše vláda? 

Zatím náš stát podporuje setrvale z našich daní raději velké zahraniční firmy u nás, z nichž pak nic nemá (zainvestované pozemky za naše peníze, daňové prázdniny, nízká přidaná hodnota často otrocké práce v montovnách atd.), a to na úkor nás ostatních (žádné daňové úlevy při roz-běhu nových projektů, nedostupnost kapitálu, neustále narůstající administrativní zátěž podnika-telů i OSVČ atd.). Daně stát ale naopak vybírá od nás, ne od těch velkých zahraničních firem, které žádná zvýhodnění již dávno nepotřebují. A státní podpora „tvorby pracovních míst“ poskyto-vaná v ČR převážně cizím firmám, nás rovněž přichází draho (často až 0,5 mil. Kč za 1 pracovní místo). Zvláště když si uvědomíme, že to byly právě české vlády, které nejprve likvidaci těch pů-vodních pracovních míst (zejména na venkově a v pohraničí přinejmenším připustily, což mělo negativní dopady na mnoho rodin, jejich sociální postavení, ztrátu kvalifikace pracovníků atd. A dojíždět pak za méně kvalifikovanou a méně honorovanou prací „světa kraj“ není totiž totéž. O ztrátě původní kvalifikace a společenské prestiže lidí již ani nemluvě.

Bohužel je u nás stále dost občanů, kteří ještě nepochopili, "která bije". A tak volí stále podle stej-ného modelu a po volbách nejsou spokojeni s výsledky voleb, přičemž svoji nespokojenost proje-vují různým způsobem. A to i v případech, že jsou či byli voliči vládních stran.  

Má-li dojít ke skutečnému zlepšení, je třeba zásadních systémových změn. A přechod na ně je v rámci stávajícího systému vytvářeného EU a washingtonským konsenzem nemožný. Problémy je tedy třeba řešit od příčiny, nikoliv až od následku. Jinak je to jako přelévání vody holou rukou. Ohneš se, nabereš do dlaně, narovnáš se, voda proteče mezi prsty. A můžeš zase znova, stále dokola.

A to je i závěr ke shora uvedenému rozhovoru.