V platinovém dole se kouří i fotí aneb Kolik krav stojí nevěsta…?

Podrobnosti

Speciály CFP! / cestopisy & reportáže|

20. únor 2012|

Břetislav Olšer|

17123 x

"Bylo by možné si pohovořit s nějakým tvým černošským podřízeným...? Samozřejmě, že mi to z fanagala přeložíš..." napadlo mě jednou v jihoafrickém Rustenbergu. "Mám tady jednoho černocha, který umí číst i psát a domluví se anglicky. Dělá mi předáka u party vrtařů. Zítra ho k nám přivedu," slibuje Jarda, vedoucí úseku na rustenburském dole Frank, a na druhý den se skutečně objeví ve dveřích domu s ebenovým chlapíkem.

"Můj kamarád je novinář z Evropy a píše o Africe," představuje mě Jarda svému hostu George Hgobenimu z kmene Xhosa. "Chce s tebou, George, udělat rozhovor. Řekni mu, kolik si vyděláš u mě na šachtě?"

"Přes dva a půl tisíce randů. Mám ve vesnici za Rustenburgem ale ženu a pět dětí. Potřebujeme nový dům a tak to moc není," tvrdí George. Jeho kůže je jako voskem naleštěný a černě svítící eben sošek, na prašných chodnících podél silnice z Rustenburgu do Pretorie prodávaných černošskými řezbáři.

Jako vedoucí úseku má Jarda po šesti letech práce nárok na 68 dnů dovolené ročně, vypočitává mi hrdě. Nemusí si je ale vybírat třeba několik let a pak si před důchodem může vzít několik roků takto našetřených dnů dovolené najednou. A černoši..? Ti mají minimálně osmatřicet dnů. Hornictví je na jihu Afriky dobrý byznys. Nerostné bohatství země nepatří státu, ale majiteli pozemku, pod nímž se nachází. Pokud je pod farmou platinová ruda, musí se těžařská společnost s farmářem domluvit a odkoupit od něho důlní práva. Co je nahoře na pozemku, to je farmářovo i nadále, podzemí už patří havířům.

Někdy patří pozemek náčelníkovi některého z černošských kmenů. V tom případě musí těžař platit náčelníkovi za každou tunu vyrubané rudy. Aby nikdo nebyl ošizen, každý půlrok se odevzdávají důlní mapy z těženého území státní geodetické službě. Ta kontroluje, zda žádná ze smluvních stran nebyla ošizená.

"Koho jste volil?" ptám se.

"Pana Mandelu. On nás zachránil, on nám slíbil, že se budeme mít jako bílí lidé, že budeme mít všechno, co mají oni, i takové domy," říká pevně hornický předák.

"Zeptej se ho raději, kolik krav se dává za manželku..."

"Jo, já se ho zeptám a on mi jednu vrazí!" bráním se.

"Neboj se, u nich je to takový zvyk. Něco jako věno," uklidňuje mě Jarda. Tak se ptám na svatební obřady.

"Napřed se sejdou rodiče, aby dohodli sňatek svých dětí. Ženich pak musí dát rodině nevěsty podle toho, jak je bohatý, až čtyři krávy nebo dva tisíce randů," vysvětluje mi George. "Dívka musí být neporušená, tedy panna. Potom spolu muž a žena žijí asi dva roky. Když je žena výkonná, umí vařit, hodně pracovat a porodí alespoň dvě děti, je svatba. Když je neplodná, musí se vrátit domů a muž dostane zpět své krávy či peníze..."

"Nejsou ty vaše ženy příliš drahé?"

"Vůbec ne. Někdy už se ženíme i bez krav a ženy nevracíme, když nemají děti," brání se George a je na něm znát, že je pyšný na svůj moderní postoj k životu. "Ani nemusí být panny. Víc je tento zvyk dodržován hlavně u kmene Zuluu v Kwazulu Natal. Říkají si, že jsou velcí bojovníci, ale jsou pověrčivý a bojí se nedodržet logola, což je cena, kterou musí dát za nevěstu jejímu otci. A jsou to ne čtyři, ale až dvanáct krav plemene nguni."

Kwazulu Natal je jedna z devíti provincií Jihoafrické republiky na východním pobřeží Indického oceánu. Žije zde přes osm milionů obyvatel, z nichž je 80 procent Zuluů a jen dvě procenta Búrů. Bránou do světa je zde významný přístav Durban, metropole KwaZulu Natal Pietermaritzburg má pořád koloniální britský vzhled. Přesto je tato provincie jediná, která má v JAR statut monarchie. Vláda země povoluje Zuluům svého krále, nejmladším je Goodwill Zwelithini, který však uznává za hlavní město svého království Ulundi. To Zuluům připomíná jejich slavné vítězství nad Brity v roce 1879, kdy proti nepřátelům z Evropy shromáždili skoro třicet tisíc svých bojovníků.

Když George vypije coca colu, odvážíme ho na autobusové nádraží. Je to betonový plácek obehnaný ostnatým drátem za městem, kde se tísní asi padesát mikrobusů a mnohonásobně víc černých pasažérů. Městská doprava v Rustenburgu neexistuje, autobusové linky nebo vlak nejezdí ani mezi okolními městečky a vesnicemi. Jízdní řád je velmi benevolentní. Nejsou tady ani taxíky, jak je známe z Evropy. Pouze zmíněné mikrobusy zastavují na znamení kdekoli za městem, ovšem pouze černým zájemcům. Možná by zastavily i bělochovi, pokud by měl ovšem odvahu si je stopnout.

George spěchá a je dost nervózní, že nestihne svůj oblíbený pořad televizi. Jsem zvědavý, co ho zajímá. Trochu mě zklamal. Těšil se na americký seriál Beverly Hils, v němž navíc nehrál skoro žádný černoch. S jihoafrickou televizí už mám svoji zkušenost. Pokud se zde chcete dívat na Beverly Hils a poslouchat ,,intelektuální" dialogy tohoto díla v angličtině, když je toto dílo v JAR namluveno afrikánsky, stačí si pustit ve stejný vysílací čas radiopřijímač. Na jeho anglické vlně si můžete naladit anglickou verzi každého z právě vysílané dílu...

Na druhý den jedeme do Sun Ciny na golf a do krokodýlí farmy, mrknoui na pštrosí chov i řeznictví, pak na safari do Kruger parku, po týdnu frčíme do Pretorie přes Johannesburg, až přijde konečně den, kdy fáráme u Jardy na šachtě. "Vysvleč se, ale nic si neurovnávej. Nechej ty ponožky, slipy i džíny tak, jak sis je odložil, náš černý koupelář by se urazil, že nemá co na práci, za kterou má asi šest stovek randů měsíčně," školí mě Jarda, když si chci v šatně rovnat své svršky. "Hele, ptá se tě, jestli chceš před fáráním kávu nebo něco jiného na pití. Kromě whisky a fernetu..." Dávám si kávu.

K zajímavostem většiny afrických dolů patří rovněž fakt, že mezi jeho zaměstnanci nejsou žádné ženy. Z úsporných důvodů tady nenajdete ani sekretářky a referentky v účtárně, a proto si vše kolem těžby ve svém úseku musí bossové s pomocí počítačů a důlních map zaevidovat sami. Alespoň nemusí řešit stížnosti na sexuální obtěžování.

"Cigarety si klidně vezmi sebou. Tady se v dole kromě několika vyhrazených prostorů legálně kouří. Není tady jako u nás za cigaretku v rubání deset roků za obecné ohrožení," směje se Jarda a strká si do fáraček Marlbora. "Vedení Rustenburg Platinum Mines chtělo kouření zakázat, aby mohlo důl Frank přepsat na levnější pojištění. Dokonce to provedli, ale brzy museli tento zákaz zrušit. Černí horníci totiž kouří dachu, což je africká marihuana. A bez tohoto dopinku pracovali s mnohem menší efektivností."

Když vystupujeme na jeho patře, sedáme si na lavičku kousek od široce vybetonovaného náraží, abychom si zapálili jednu cigaretu před cestou na pracoviště. Pak dokouříme a jdeme s ostatními techniky strašidelnou chodbou bez hajcmanů a jiné důlní výztuže. Kamenný strop a nadloží je tady asi dost pevné i bez vyztužení. Jako ostatně ve všech rudných dolech. Teplota ovzduší je kolem třiadvaceti stupňů Celsia, větrání funguje, takže očekávaná sauna se nekoná, i když teplota horniny je skoro padesát stupňů.

Mám žízeň, jako trám. Jarda také. Sundává si helmu a nastavuje ji pod potrubí s vodou, otevírá ventil, naplňuje svoji pokrývku hlavy po okraj a hltavě z ní pije. Je to pro mě šok. Pít vodu z potrubí a ještě v africkém podzemí. A ke všemu navíc z propocené helmy. Nakonec mě žíznivá vyprahlost svádí ke stejnému činu. Voda je studená a chutná skvěle. Jako z potůčků tekoucích z kotárů na mém rodném Valašsku. Na pracovišti jde Jarda od jednoho černošského pracovníka k druhému a mým známým Georgem vede řeči o tom, co je třeba udělat.

"Základy angličtiny jsem si do JAR přivezl už z Česka, dnes se anglicky domluvím bez potíží," konstatuje. "V jihoafrických dolech to bývalo s dorozumíváním složité, Búrové mluvili afrikánsky, Angličané a Evropané anglicky a černoši každý jen jazykem svého kmene, ať už to byli příslušníci Tswana, Zuluu nebo Xhosa. Nedomluvili se ani sami mezi sebou. Mluvím s nimi fanagalo. Byl v minulém století vytvořen pro dorozumění černých horníků z různých kmenů jako umělý průmyslový jazyk. Je to esperanto pro černochy z jižní Afriky," uzavře své školení Jarda, dává si na hlavu helmu i se zbytkem vody a slastně osvěžen se vydává kontrolovat své podřízené.

Po šichtě si na dřevěném žebříku mezi kamennými patry důlní chodby klidně zapaluje další marllborku.

Inu, když se jižní Afriíce fárá do platinového dolu, kouření a focení je dovoleno...

(Z jihoafrického cestopisu "Češi v zemi zlata, platiny a diamantů")

Komentáře