Vánoční zamyšlení o víře

Vždyť i víra má mnoho podob. Jednu z nich, tu fanatickou, vidíme dnes v přímém přenosu. I křesťan, co jde do kostela, tam se vyzpovídá, pomodlí, poprosí o odpuštění hříchů, pojí požehnanou hostii a pak se v radosti z odpuštění opije a doma už po několikáté po příchodu z kostela zbije manželku, věří. Ano, i toho je víra.

Ve své podstatě jsme všichni a to bez rozdílu, věřícími lidmi. Nyní se usmívám pod vousem, co mi schází. A proč?

Protože mnoho věcí již dnes bereme jako samozřejmost. Např. ranní východ slunce. Kdo z nás odmítá veřejně věřit v to, že zase vyjde? Anebo že po dešti se mraky rozplynou a je opět hezký den. A co takhle víra rodičů, že se jejich dítě, co nosí žena pod svým srdcem, narodí zdravé bez vad a nedodělků? A zloděj? Věří, že se na něj přijde? Ne, věří v opak.

Takže kdo z nás je bez víry? Myslím, že opravdu nikdo. Každý ji máme a je v nás. Vše jsme odkoukali od rodičů, prarodičů a občas, pokud ještě žili, i od praprarodičů. Oni nám ukázali cestu a my jsme se na ni, v zásadě podle jejich zkušeností vydali a zkoumali, zda mají pravdu anebo ne.

Jednou, na přelomu zimy a jara, je to už dávno, jsem byl na úřadě a tam byla taková jedna mrzutá paní úřednice bez víry v hezký den. Její podrážděnost na mne celkem zapůsobila a tak jsem se jí zcela upřímně zeptal, co ji tak naštvalo. A ona v odpověď zahartusila: „Však se podívejte! Venku mraky, plískanice… Slunko nikde! Kdo by byl šťastný!?“ Ano, měla pravdu. Tedy s těmi mraky a plískanicí.

Ale já měl ten den dobrou náladu a tak jsem ji s naprostým klidem odpověděl: „Ale vždyť to Slunce tam je.“

Zle se na mne podívala, blesky jí šlehaly z očí, když říkala: „Jo!? A kde!? Kde ho vidíte!?“

Mile jsem se na ni usmál. Věděl jsem, kam mířím a povídám: „Je schováno za mraky. To že jej přes ně nevidíte, ještě neznamená, že tam není. Kdyby to bylo jinak, je tma a vy jste doma a spíte v posteli…“

Paní se zarazila. Podívala se z okna, zamyslela se, sklonila hlavu, ruměnec ji zalil tvář a povídá: „Aha? Tak jsem se na to nikdy nedívala?“ Pak mi dala nějaké to razítko a já odešel.

Za rok jsem u ní byl zhruba ve stejnou dobu zase. Dávno jsem zapomenul, co se stalo. Nicméně bylo velice příjemné, když mne viděla a povídá milým hlasem: „Jé… Dobrý den. To jste vy s tím sluníčkem…“ Její pohled na svět a to, co vidí, byl už jiný. Hezký, příjemný a krásný. Slunce pro ni už svítilo každý den.

Takže o čem je vlastně víra? A k čemu slouží?

Ta slepá, kdy kdokoliv, co ji má, hrubě hartusí a nakonec vytáhne i zbraně, aby si ji prosadil, je marná a zbytečně zdržující. A časy, vynaložené na její obhajobu, jsou zrovna tak marné. Nikdy nebude

obhájena a obhájena být ani nemůže. Je to víra od člověka, který si myslí, že poznal. Ovšem své poznání a víru obhajuje terorem a z něj pramenícím strachem.

Ale víra, která se na toho druhého směje a jen jej klidně a mírně ponouká k tomu, aby ji i on sám hledal a ochutnal, je víra srdce. Nikomu neubližuje a nikoho nedeptá a neznásilňuje za to, že v ní odmítá věřit. Ona má čas. Je trpělivá. Počká, až ten, komu „schází“, otevře oči a podívá se za oponu mraků, jako ona paní v kanceláří, kde ji uvidí jako to nádherně stále svítící Slunce v takové kráse, že se mu z jejího poznání bude tajit dech. Dny příští už pak budou jiné. Hezké a příjemné, podobně jako dny vánoční, které se k nám kalupem blíží.

I dnes všichni věříme a od prvopočátku tomu učíme i naše děti, že každý rok 24. prosince chodí Ježíšek. Že nosí dárky. Je milý a laskavý. Zkrátka, děláme pro děti vše, abychom je v této víře utvrdili. Máme radost a dělá nám potěšení a moc dobře, že jim z jejich těšení svítí očka a jsou v přesvědčení, že vše je tak, jak říkáme. Sami pak při tom pohledu vzpomínáme, jaké to bylo, když i my byli malí a naše víra byla taková, jako je dnes ta jejich. Pevná a nezlomná.

Ano. Mohl bych tedy se 100% jistotou napsat, že VÍRA = RADOST. A je opravdu jedno, v co a kdo věří. Vždyť i víra v to, že ráno zase půjdu do práce a tam potkám opět ty dobré lidi, které znám, je radost. Jen je škoda, že se vždy najde někdo, kdo nám onu radost pokazí.

V kanceláři kolega, pro kterého nevyšlo slunce a v dětství kamarád, který nám poví, že ono je to s tím Ježíškem jinak. Zklamání je pak veliké. Očekávání příjemné pracovní pohody a vánoc už nikdy nebude takové, jaké bylo, když jsme věřili, že Ježíšek, ten dobrák, přijde jen a jen kvůli nám, resp. i dnes našim prostřednictvím, jen kvůli našim dětem.

Možná, že zde je zakopán první pes v odmítnutí viry. Přestaneme věřit. Pochopíme, že rodiče nám lhali. Lež toho, komu jsme od srdce na 100% věřili (zase ta víra), v nás zůstane po celý náš život hluboko vepsána. Začneme rodiče konfrontovat s tím, co nám říkají. Začneme je kontrolovat… Ale to už je jiný a smutný příběh a na někdy jindy.

Nakonec každé naše zklamání přebolí. Dospějeme. Staneme se „zodpovědnými“ rodiči. A je hezké, že stejně v mnoha případech uděláme tu stejnou věc, jako rodiče naši. Opět i my, za cenu vědomé lži, s naprostou jistotou a bez jakýchkoliv pochybností a kompromisů říkáme, že ty dárky, co jsou pod stromečkem, jsou od Ježíška.

A jak vypadá?

No tak, jak si jej každý jeden z nás představí. Možná se jedná o velikého siláka, aby unesl mnoho dárků, které si my i naše děti přejeme. A možná je to jen malý, usměvavý a vše chápající moudrý človíček, který už jen tím svým potutelným úsměvem dává najevo, že On ví. Ví, kdo jsme a co ve svých srdcích v tajnosti nosíme. Že tam máme radost i smutek. Štěstí i žal.

S prozatím naprostou pravidelností a klidem si počká, na další generaci dětí. Opět jim dá nadějí a víru v to, že dobro, štěstí, klid a mír a radost v rozzářených očích jsou možné a pravdivé. Pro nás všechny nesmírně zdraví prospěšné, užitečné a potřebné.

Víra a radost jsou dnes cennosti, co nám skoro po celý rok schází. Cennosti, o které se sami, tím že odmítáme věřit, připravujeme. Úporně se bráníme zjištění, že to my, tatínkové a maminky, jsme těmi Ježíšky. Nositeli dárků, pohody a míru v rodinách nejen o vánocích. A ať už si to přiznáme či ne, pro naše děti, těmi Ježíšky už navždy, v jejich očích a srdcích, budeme a zůstaneme.

A tak na závěr tohoto krátkého článečku Vám všem přeji, abyste byli opět jako malé děti. Zase na chvíli uvěřili, že dárky všem dětem a tedy i nám, těm velkým a „dospělým“, nosí posel klidu, míru a dobrých zpráv, Ježíšek.

Hezké svátky všem léty prověřeným Ježíškům přeje

V. Suchý v. r.