Myslet, znamená hovno vědět....
- Podrobnosti
- Blogy / Vlastimil Suchý|
- 11. květen 2023|
- vlastimil suchý|
- 8439 x
Přeji dobrý den všem čtenářům CFP a zároveň i nekonečně dobré dny příští, které nás čekají.
Připravil jsem si pro Vás článek, abyste mysleli trochu na něco jiného než na naší zkorumpovanou vládu slouhů cizích zájmů, která si stále myslí, že je beztrestná a může si, proto dělat co chce.
Kdysi, jak jsem byl malý kluk jsem řekl mému otci: „Myslím si, že…“ A on mi odpověděl: „Vlastine… Myslet, znamená hovno vědět.“
A dnes, když už je na pravdě Boží, mu mohu jen dát za pravdu…
---
Že něco je jinak, než by mělo být, jsem si uvědomil, když jsem ráno vstal. Jako vždy jsem šel do koupelny. Čistil si zuby a prováděl normální ranní denní očistu. Z ničeho nic se lehce vlažná voda změnila ve skoro parní lázeň a já se málem opařil. V tom okamžiku jsem tomu nepřikládal až takovou pozornost. Vždyť bylo ráno a tak jsem vše hodil za hlavu.
Po snídani jsem chtěl jít jako vždy do práce. Dělám nákupčího pro jednu velkou firmu u nás v Moskovii. Nakupuji pro naši finální produkci různé speciální součástky ke speciálním strojům. Někdo by řekl, že jsou to stroje na zabíjení lidí, ale pro mne jsou to jen stroje. Ty vysoustružíme, obrousíme, svaříme jednotlivé díly dohromady a pak je z toho celek, co jde tomu, kdo za něj zaplatí. Předpokladem je, že bude sloužit jen k čemu je určen.
Koho by napadlo, že si někdo stroj upraví k obrazu svému a ten následně slouží k zabíjení lidí, co odmítají tyranii, kterou jim nabízí státní moc anebo třeba duchovní organizace, kterou odmítnou poslouchat. Právě proto, že poznali, že vše je jinak. A to je dnes i se mnou.
Myslel jsem si, že vše co děláme, podporuje mír. Klid ve státě i mezi nimi. Dnes už vím, jak jsem se mýlil. Jak naivní jsem byl, když jsem si myslel, že když nakoupím co nejkvalitnější materiál pro výrobu těchto námi vyráběných strojů, pomůžu udržet kvalitní životní úroveň a mír na Rassenii. Planetě, která je mým domovem a dávala mi vše proto, abych byl tím, kým jsem byl.
V životě by mne nenapadlo, že opařením ruky dojde u mě k tak velikému šoku emočnímu i bolestivému, že se tím změní můj život a pohled na něj. Vždy jsem všem tvrdil, že jen hmota je cílem našeho duchovního rozvoje. Vůbec jsem netušil, jak se mýlím. A proč ne? Vždyť jsem byl k tomuto pohledu na svět vychováván. Rodiči, školou, pracovištěm, státem i jinými kolegy a kamarády v práci.
Mnohdy jsem se vysmíval jiným názorům, které byly jiné a odlišné od těch oficiálních. A najednou, jako rána z čistého nebe, o kterém jsem si myslel, že neexistuje, přišlo poznání. Ta síla emoce, kterou jsem zprvu neznatelně a pak s o to větší intenzitou prožil mne tak překvapila, že jsem zůstal doma místo toho, abych šel do práce.
Chvíli jsem na sebe koukal do zrcadla a chvíli na svoji opařenou ruku. Dnes s odstupem mnoha led vím, že to nebyla náhoda. Že nic, co se kolem nás děje není náhoda. Ruka mi červenala a oči v zrcadle se mi měnili. Nechápal jsem, co se děje. Nic mi nedávalo smysl. Nic jsem nechápal a nebyl si vědom ničeho, co by mohlo způsobit změnu rohovky a tím i mého jiného vzhledu při pohledu do zrcadla.
Ruku jsem si nakonec ovázal sterilním obvazem. Z ledničky vytáhl led a přiložil přes obvaz k ráně. I přesto, že opařená část ruky nebyla moc veliká, bolest byla hodně nesnesitelná. Jako by mne do té části, mezi palec a ukazováček, něco bodlo. Ruku jsem si chladil poměrně dlouho a při tom seděl v křesle a přemýšlel o své budoucnosti.
Tedy… Myslel jsem si, že přemýšlím.
Hledal jsem příčinu, toho, co se mi stalo, ale vždy mi ujely myšlenky k budoucnosti. Tehdy jsem netušil, že moje budoucnost je projevem moji minulosti a zároveň projevem i minulosti mého rodu.
Najednou se mi točila hlava. Dokola mi v ní vyskakovala myšlenka za myšlenkou. Obrázek minulosti, její vliv na přítomnost a přítomné činy na moji budoucnost. Ale nejen to. Ukazoval se mi i vliv mých činu na moje potomky. Nic jsem nechápal. Byl jsem jako v transu. Husí kůži na rukou.
Vlasy jako by mi hrůzou vstávaly na hlavě při tomto zjištění. Že minulost ovlivňuje naši přítomnost. To, co v ní děláme, na základě pokynů z minulosti, zase ovlivňuje budoucnost. Uvědomil jsem si, jak jsem byl lehkovážný a myslel si, že vše se točí jinak. Že mi nic nemůže zabránit v tom co dělám a že to, co dělám, je to nejlepší promne.
Začal jsem si klást otázky. Když dělám to, co je nyní nejlepší pro mne, je to dobré i pro moje zatím nenarozené děti a jejich děti? A pak jsem si klad podobnou otázku ve vztahu k minulosti. Zda se podobně ptali ti, co zde byli přede mnou? Ovlivní moje činy budoucí život mých potomků? Jak se jim bude žít? Budou mě do nebe vynášet anebo mi budou spílat a v duchu mne hnát ku zodpovědnosti za to, co se jim v jejich životech děje?
Abych pravdu řekl, dostal jsem se do myšlenkové pasti. Točil jsem se stále dokola a nechápal, jak toto vše může fungovat a nezhroutit se. Proto, že mi hlavou vířilo tolik myšlenek, položil jsem si otázky: „Co by se stalo, kdybych najednou, teď a hned, přespal myslet? A co by se reálně stalo, kdybychom všichni, teď a hned, přestali myslet? Existoval by ještě svět? Anebo by jen pomalu doklopýtal do svého konce?“.
Vždyť přece… Pokud bych byl bez myšlenek, jak bych mohl tvořit svůj nejbližší svět. Kdosi kdysi napsal: „Myslím, tedy jsem.“ Takže čistě teoreticky, když nebudu myslet tak nebudu. A pokud by to takto udělali všichni, tak co se stane? Přestane existovat svět tak, jak jej známe? A jak veliký je svět? Jsme v něm jen my anebo ještě někdo jiný, kdo myslí podobně jako já/my?
No byl jsem zmatený. Nic jsem nechápal a hlava mne začínala čím dále více bolet. Vzal jsem si Cimin. Speciální lék na bolest hlavy, který vždy s vodou společně zabíral. Ale dnes? Dnes to bylo jiné. Hlava se mi chtěla rozskočit o to více. Nevěděl jsem co dělat.
Měl jsem strach zavolat doktora. Aby ze mne neudělal blázna. Ihned jsem si uvědomil, jak myslím a ještě se mi přitížilo. V úžasu jsem si taky uvědomil, že každá moje myšlenka tvoří. Tak jsem to nikdy nechápal a nikdy jsem svým myšlenkám nevěnoval tolik pozornost. Kdy tolik je špatné slovo. Žádnou je to správné.
Myšlenkám jsem nevěnoval žádnou pozornost. Nikdo mě to neučil. Nikdo mne k tomu nevedl. Když jsem si to uvědomil, byl jsem jako by mne přejel náklaďák a ještě couvl. Tam i zpět. Před očima se mi začínali objevovat obrazy a z nich filmy. Nic jsem nechápal.
Viděl jsem, nevím jak, jak skupina zfanatizovaných žen kamenuje jinou ženu s dítětem na rukou. Vše jen proto, že byla jiná. Jiná než ty, co na ní a její dítě metaly kameny. Někdo jiný, kdo nebyl vidět přidal ruku k dílu. Podpořil nenávist všech těch žen vůči té jedné jen proto, že byla jiná a stejně tak i její dítě. Pochopil jsem v tomto vhledu, že ta jinost byla pro ně darem. Mohly se něco nového naučit, ale zahubili to. Jen proto, že to nové, jiné a čisté se někomu nelíbilo a nehodilo do krámu.
Čím dále více jsem dostával strach. Obrazů se mi před obličejem míhalo více a více. Vše v takové rychlosti, že jsem vnímal útržky ze života anebo životů mých a mých předků. Když mi začaly docvakávat souvislosti chápat co vidím, začal jsem se obávat o sebe sama i o svoje budoucí potomky.
Hrůza mne jímala. Hlava čím dále více bolela. Dost možná díky napojení na tu kameny zasypanou ženu a její dítě.
Pak jsem viděl vojáka. Řvoucího a jdoucího na zteč na bodák. Křičel a řval, jako by jej na nože brali. Ne. Neměl strach. Ten křik byl vyjádřením jeho hrůzy, že jde a bude zabíjet jiné lidi. Nic mu neudělali a stejně jako u té kamenované ženy s jejím dítětem někdo řekl: „To je tvůj nepřítel. To on tě chce zabít!“ Hrůza byla nejen v hlubokém snad až zvířecím řevu. Přelila se i do očí. Těch mých, co jsem ráno viděl v zrcadle.
Když jsem si to uvědomil, polil mne studený pot. Čůrkem mi tekl po zádech až někam mezi půlky. Zase dělám něco podobného. Sice nejsem přímo účasten zabíjení, ale jako nákupčí pyšný na své pracovní výkony a výkony naší výrobní společnosti dělám nepřímo totéž. Po kolikáté už? Pokolikáté???
Když jsem si položil tuto otázku, pochopil jsem, že to není poprvé a možná ani na posledy. Došlo mi, že se vše v cyklech opakuje. Podle toho, jak myslíme a konáme v přítomnosti vzhledem k naší budoucnosti. Nekonečných cyklech. Jako by to byla škola. Jako bychom se stále učili a zároveň stále propadali. A to tak dlouho, než si uvědomíme, že dneškem tvoříme to, co bude zase jednou minulostí, kterou jsme vytvořili zase budoucnost.
Jak pošetilí jsme byli, když jsem si myslel něco jiného. A pak mi přišla další myšlenka. Tady, teď a nyní a v našem fyzickém těle je nám dána možnost vše pochopit a hlavně prožít. I to, že prostor a čas neexistuje a vše se děje teď.
Ano, máme kolem sebe prostor, a protože jej kolem sebe máme, máme zde i čas. Jednoduše daný dráhou, kterou urazíme z bodu A do budu B. To známe všichni, a tak nás to učili ve školách a gymnáziích. Jenže je zde ještě jeden rozměr. Duchovní. Tam se vše děje ihned bez nároků vzít své přání/jednou pomyslenou myšlenku zpět. Jednou vyslovené/pomyslené se stane ihned existující ve fyzické realitě. A i zde se mi ukázala scéna.
Stojím na startu svého nového životního cyklu. Soustředím se na příchod na tento svět. Soustředění je veliké. Najednou mi bleskne hlavou myšlenka: „Chci to mít těžké.“ A hned v zápětí vnímám, jak se jiné entity přidají k tomu mému přání. V jediném bezčasovém okamžiku jsem pochopil, že to přání je definitivní. Nejde jej zvrátit. Ti duchové/entity se v tom jediném okamžiku narodili a stali se mými rodiči. A narodili se i jiné, co mi toto mé myšlenkové přání ochotně a rádi splní.
Tam, odkud přicházíme, se vše děje teď. Jako lusknutí prstu, mrknutí okem. Stále hned. Najednou mi celý můj život dával smysl. Ty přešlapy a zakopávání. Vzestupy a pády, a nakonec i to opaření se vlažnou, ale pocitově horkou vodou.
Myslím, že díky tomuto mému přání a pomoci těch, co mi jej pomohli splnit jsem po skoro padesáti letech života pochopil, kudy vede cesta. Jak snad vše funguje a jak je vše se vším provázáno. Neuvěřitelné pochopení v bolesti ruky, co jsem si chladil.
Takže po dnešku už vím, co se bude dít a jak dopadneme, pokud nepochopíme, jaký vliv na nás má naše vlastní minulost a minulost našeho rodu, ke kterému patříme. Do té doby budeme dělat/opakovat stejně chyby. Stejné, jaké jsme v jiných životech kdysi dělali. My sami anebo naši předci. A tím, co jsme dělali v rozporu s nadřazeným Zákonem Vesmíru, se i „poškodili.
Ovšem slovo poškodili není to správné slovo, i když se tak zprvu může jevit. Toto poškození nám pomohlo dostat se tam, kam jsme měli dojít. K poznání, že když budeme ovlivňování naší i rodovou minulostí a nebudeme tomu věnovat pozornost, zatížíme naši budoucnost. Naše děti. A ty zase ty své. V nekonečném cyklu konfliktů a nedorozumění. Se sebou samým i se světem, který budou svými činy tvořit.
Najednou jsem se postavil. Byl jsem klidný a vyrovnaný. Chápal jsem, co jsem udělal. A taky jsem pochopil, že za to vše nesu plnou zodpovědnost. Za vše.
Byť jsem byl klidný, bylo mi šoufl. Viděl jsem kolik škody jsem nadělal tím, jak jsem přistupoval k Životu. Jak jsem si nevážil sám sebe a ani těch, které jsem ve svém životě potkal.
Polil mne studený pot. To uvědomění mi prošlo celým tělem a šlo, jak se říká, až do morku kostí. Těžce se to popisuje. Kdysi mi někdo moudrý říkal: „Vlastní zkušenost je nepřenositelná.“ A já zjistil, že tak to je. Nikomu nemohu nyní na 100% vysvětlit co se mi stalo a proč se stalo to, co se mi stalo. Mohu se domýšlet a dívat se na svět jinýma očima. Očima pochopení, že vše má svoji příčinu. A každý kolem mne dělal pro mne to nejlepší, co mohl i přesto, že mne skopnul do bahna a tam mi ještě přidržel hlavu. A když jsem se mrskal, tak mi ještě svázal ruce.
V zpětném pohledu mohu nyní jen poděkovat za to, že mi splnili moje přání a udělali mi život těžkým. A výhrou bylo i poznání, že mezi těmi, co „zvedli ruku“ pro to, že mi to ve hmotě pomohou udělat těžké, „zvedli ruku“ i ti, co mi z toho bahna pomohou. A to je další zjištění.
Ten, kdo ta přání propojuje, spojuje a organizuje je moudřejší než my sami. Naše přání jsou proto vždy splněna do puntíku, a zároveň tak, abychom prošli.
I proto jsem dostal naloženo jen tolik, abych to unesl a splnil se cíl mého přání. Poznání, jak je vše kolem nás dokonalé. Jak v bytí ve hmotě, kde je čas a zároveň i prostor pro splnění přání a tužeb. A že s hmotou existuje i místo, kde jsme mimo hmotné bytí, a kde neexistuje prostor a čas. Kde je vše myšlenkou tvořeno hned. S prolnutím a přesahem do hmoty.
No… Má úcta. Tak to jsem nečekal.
Hlava mi z toho jde kolem. Protože pak je platné rčení: „Neznám-li celý příběh, kdo jsem abych soudil?“ A to i sebe sama a zároveň i jiné.
Hodně se mi ulevilo. Pochopil jsem, že vše je v pořádku. I ta moje práce. Jen už v ní nemusím pokračovat. Mohu si najít něco, co bude dobré pro mne a prospěšné pro co nejvíce lidí kolem mne. A nejen lidí. Týká se to i přírody, zvířat a života kolem mne vůbec.
Znova jdu do koupelny. Ruka už je jen červená. Vzpomínka na zážitek, co se mi přihodil a rozhodnutí, že ve své nynější práci končím. Půjdu jen dát výpověď a těším se na to, až to zase budu mít těžké a díky tomu mi docvaknou další věci, které jsem ještě nestihl prožít a pochopit.
Děkuji za dočtení až po poslední tečku všem, měli odvahu číst až do konce.
Všem Vám přeji klid a mír v srdci. Vše už je rozhodnuto. Nyní už sledujeme poslední metry filmu, který byl natočen a my byli jeho herci, co po poslední jeho klace s nápisem KONEC, začnou tvořit nový příběh a nový film. Jen již jiný. Hodně jiný. Někde v hluboko v naší duši si na něj vzpomínáme. Jen jej ještě pro nedokončený současný film nevidíme.
V. Suchý – v srdci stále svobodný pán z Kunzova a Radíkova.
Komentáře
Facebook komentáře
Nejčtenější za poslední týden
- POSLEDNÍ RUSKÉ VAROVÁNÍ !!!
- Washingtonem včera večer českého času začal obcházet strach z Ruska!
- Z Russkoj Vesny: Povolení navádět rakety ATACMS hluboko do Ruska: reakce v USA
- Ruské velení se připravuje na jadernou válku
- Ruské vojenské mistrovství opět deklasovalo Ukrajince!
- Když si nemohou udržet vládu, tak ten svět klidně spálí?
Související články
Komentáře
Jsem rád, že nejsem sám, komu něco takového říkal otec. Dnes je mi skoro šedesát a když jsem psal úvod k této "povídce" jsem si na to vzpomenul. Tak asi po cca 50 letech. A možná i více. Je vidět, že Vás otec byl/je moudrý... VS