Po mně potopa.

Dlouho jsem nepsal a původně jsem měl záměr napsat něco o zneužívání moci a finančních podvodech na nás lidech. Obecně jsme neustále souzeni a už od narození odsouzeni. K bytí v otroctví. Podřízenosti moci. A je jedno zda se jedná o socialismus anebo jiný ismus.

V každém ISMU Je nám vyhrožováno sankcemi. Neposlechneš – sankce. Budeš bez zašpricování – sankce. Budeš bez roušky – sankce. Nebudeš platit výpalné státu – sankce. Nebudeš platit výpalné bankám – sankce. Budeš v rozporu s tím, co ti říkáme a je naší pravdou? Pod gilotinu s tebou.

Pokud si pamatujete, kdysi dávno byla taková finanční „hra“. Měla název LETADLO. Ten, kdo na ní měl nějaký zisk a zjistili-li to ti, co vládli, byl odsouzen a zbaven svobody. Ano… Byl malý a kradl v malém. A proto byl souzen a odsouzen.

A ti, co kradou ve velkém a hrají s námi onu letadlovou hru jsou v klidu a pohodě. Mají neuvěřitelné příjmy a jsou označováni za úspěšné podnikatele a globální hráče. Ale jen za naše peníze a daně, co jim v lichvě lijeme do kapes.

Mají moc a světské moci se jen vysmívají. A vysmívají se i té, co je Nadřazena moci světské.

Vládnou a ovládají tuto planetu a myslí si, že to bude na vždy. Ale skutečnost je taková, že jim zvoní hrana. Čas se jim krátí. A krásně to vyjádři Bill Gates v jednom svém videu, propagujíc své vražedné vakcíny, když řekl: „My UŽ NEMÁME čas.“

Ano, schází jim čas a ten se jim stále krátí. Pomalu končí jejich éra bytí a manipulací s myslí nás, pro ně mrzkých a odporných podlidí. Dobytka, co je nutno vyhubit v rámci Green dealu a jiných pochybných teorií, vytvořených chorými mozky proto, aby mohli rozdělit a panovat.

Nacházíme se v pro nás všechny (i pro ně) v těžké době. Nad míru těžké. Je náročné udržet hlavu nad vodou. Plavat alespoň na čubičku bez utopení se.

Mnoho z nás si myslelo, že už se blíží konec a změna je na dosah ruky. A najednou máme pocit, že je tu změna. Jenže směřující k destrukci. Likvidaci všeho živého na této planetě. Možná si kladete otázku a co s tím já?

Jak já k tomu přijdu a potažmo moje děti, abych v zahynul v nějakém apokalyptickém výbuchu Orešniku jen proto, že někdo překročí červenou čáru, která je ochranou pro někoho, komu jde o přežití. Bytí národa. Jednoho z mnoha na této planetě, bez kterého by tato planeta pozbyla smyslu.

Je jedna písnička. Zpívají ji děvčata. Mladá a hezká. Ruská. A na konci je dovětek, kdy mluví V. V. Putin, který říká: „A k čemu nám je svět, ve kterém schází Rassija?“

A na základě tohoto výroku si musíme odpovědět v holé větě. K ničemu. Bez Rassiji jako by svět nebyl. Rassija je součástí tohoto světa. Slovanství je nedílná součást této planety. Vždy bylo a bude a musí být. Ať už v podobě CCCP anebo v podobě současné.

Ať už chceme anebo ne. My Rassiju potřebujeme. Je to součást našeho bytí. Je to kultura, poznání, jiná religie. Odlišná od té světově uznávané, satanistické křesťanské. Staletí prosazovaná ohněm a mečem. Kdo jí odporoval, byl zlikvidován. Umučen. Utrápen. Podvodně okraden o majetek. Za slib božího království a odměny v nebi. Pokud odmítne, pak už jen vývar v pekelném kotli a jeho horké lázni. Jen strach, područí a devastace lidské osobnosti.

Jsem rád, že jsem Čech. Že patřím k těm, co svojí odbojností a minulostí prokázali svoji nepoddajnost moci. A to ani křesťanské, která se Čechy snažila zlomit ohněm a mečem za dob husitských válek.

Říkají o nás, že jsme ateisti. A to je lež. Jsme nejvíce věřící národ na světě. Věříme v něco, co je mezi Nebem a Zemí. Hlavně, po zkušenostech, odmítáme věřit prolhané a zkorumpované církvi. Co nám upálila mistra Jana z Husi. Co upálila Giordána Bruna. Co upálila ženy jen za to, že uměli léčit a oni, první po bohu, to neuměli.

Jsem hrdý na naše předky, kteří ve WWII šli na zteč společně s Rudou armádou a vítězili nad fašismem. Osvobodili Duklu, Ostravu i Prahu. I když se na to dnes zapomíná. Zapomíná se na jména jako Otakar Jaroš a Ludvík Svoboda. Zapomíná se na Koněva, Žukova, Jeremenka a jiné. Co měli lví podíl na porážce fašismu, který znova Ukrajinou, Zelenským a podporovaný západem opět ožívá.

Je tak lehké zapomenout…

Je skoro osmdesát let po válce. Stačí tři generace a vše je jinak. Vezmeme-li v úvahu, že jedna generace má zhruba 20-25 let. Je to smutné. Jak se dá lehce zmanipulovanými osnovami ve škole, překroutit minulost.

A proč by ne? Když se ve školách učí, že je možné si nechat změnit pohlaví. U dětí, které ještě mají daleko k tomu, aby pochopili svoji sexualitu a orientaci. A vzepřou-li se rodiče nezletilce, pak je jim dítě odebráno. Jsou ev. souzení za to, že ho omezují v jeho právech. Ale pokud něco nezletilec provede v rozporu se zákonem, je to jinak. Zodpovědnost mají rodiče. Jsou hnáni ke zodpovědnosti a platí za škody, co jejich ratolest způsobila.

Komu toto dává smysl? Rodičům? Ne. Těm, co vládnou? Ano. Je cílem znesvětit a ponížit lidskou přirozenost. Muže a ženu? Rozdílnost a zároveň nádhernost pohlavní jedinečnosti bez které svět, tak jak ho známe zahyne? JE TO TOTAL PARADOX.

Ano. Gender a devastující školství. Inkluze a zmar kolem nás nyní vládne. Myslíme si, že se s tím nedá nic dělat. A ono je to naopak. Dělat s tím můžeme hodně.

Vzpomeňte jen na naše osvícence. Jak to měli těžké. Vypořádat se se všudy přítomnou Habsburskou němčinou. A přesto pro nás zachránili a ochránili český jazyk. I oni měli jen malé vyhlídky na úspěch a byli ponižováni a dehonestováni. Jako dnes všichni ti, co přeji míru. A přesto uspěli.

A uspěli proto, že měli víru v to, co dělají. Byli jako husité. Byli „PROTI VŠEM!!!“ Možná věděli, že se postavili molochovi, co chtěl pozřít ČEŠSTVÍ. Nicméně byli pevní v tom, co si předsevzali. Udržet ČEŠSTVÍ a povědomí o hodnotě našich předků. Byť to bylo v monarchii těžké, zvládli to. My se o nich dodnes učíme. Tedy myslím si. Už jsem ze škamen více než padesát let.

Mnozí z vás, co toto čtou, si stejně jako já vzpomenou na to, jak jsme se toto téma odmítali učit. A dnes se toto téma opět vrací zpět. Národní svébytnost. Kdo a kým jsme. Hrdost na naše předky. Rod a rodinu. Základ státu a jeho prosperity. Ne na vykradenou zemi. Na jiné hodnoty, které s rodem a rodinou mají jen pramálo co společného.

Jsme potomci Přemyslovců i Slavníkovců. Jsme potomci legionářů i těch, co za naši vlast položili život ve WWII. Jsme spojenci Rudé armády, která došla až do Berlína i Prahy. Pěšky, na tancích. Tisíce kilometrů. Od Moskvy až k Berlínu. K porážce nacismu a jejich přisluhovačů.

A to jsme si až do nedávné domy my dříve narození mysleli. A pak převrat a změna. Osvobození Prahy a ukončení války v Československu 9. 5. pozbylo své slávy. Žádné šeříky. Žádné oběti na straně osvoboditelů a české straně. Ničí se pomníky. Vysmívají se mrtví. Zesměšňuje se hrdinství. Vše je už jinak. Likviduje se vše, co bylo spjato s osvobozením a Rudou armádou.

Už jen americký soldát je gerojem války. A je nutné to oslavit o den dříve a v Plzni. Aby se zapomenulo. O tom, že celá válka byla genocidou Slovanů. O tom je zakázáno mluvit. Ale o Židech se mluví dodnes.

Vybíjení Rusů (Slovanů) je v pořádku. To je v rámci pravidel, co nám západní demo-demo-kracie neustále opakuje. Jde-li vše podle anglosaských pravidel, je to v pořádku. Ale co jsou ona pravidla, o kterých nám melou stále dokola. Možná si vy, co čtete tento článek, kladete podobnou otázku.

Stále nám je opakováno, že západ je založen na pravidlech. Jenže nikdo neřekl na jakých. Od nikoho z těch, co o nich mluví, se nedozvíte, o jaká pravidla jde. A zajímavé je, že se na to nikdo z prestitutů neptá. Proč asi???

Možná si sami odpovíte.

Protože to jsou pravidla korupce. Násilí, pedofilie a fetu. Zneužívání moci a celebrit pro svoje pokleslé účely. Parazitické vysávání lidské Životní síly. A je toho mnohem více.

Násilí vraždy nepohodlných prezidentů a premiérů, co si dovolí vymknout se jejich kontrole. Ano…

To jsou ta pravidla založená na poselství: „Účel světí prostředky.“ Hnus a humus pro ty, co sdílí opravdové hodnoty. Lidskost, morálku, ETIKU.

S ETIKOU se rodíme. Je to naše přirozenost a podstata. Lidskost. ETIKA je něco, co vládnoucí elitě vadí. Je jim trnem v oku. Co ji neustále připomíná Život. Stvořitele, kterého chtějí zničit. Zašlapat jej do země, aby po něm nezbylo nic. Zhola nic.

Jenže Etika je něco, co je v nás od narození až do našeho konce. Smrti. Jen Výchovou, školkou, školou a institucemi jsme donuceni se jí zbavit. Mít ji za něco, co je zavržení hodné a nevhodné pro dnešní společnost. A samozřejmě nevhodnou pro demo-demo-kracii založenou na pravidlech potírající jakýkoliv projev používání selského rozumu.

Žijeme v zajímavé době. Ohromné době.

Na jedné straně náročné na pochopení, o co v ní jde a na straně druhé psychicky drtivé a ubíjející. Snažící se potlačit jakýkoliv náznak svobody myšlení a uplatnění jiného názoru, než je názor obecně platný a vládnoucí menšinou uznávaný.

Za chvíli se ocitneme v bodu zlomu. Stejně jako ZHOVIDU se budeme muset rozhodnout. Zda se podřídíme anebo ne. Zda přijmeme svět založený na (prozatím nikdy nevyřčených) pravidlech anebo je odmítneme. Je to náročné rozhodnutí v okamžiku, když jsme systémem zaháčkovaní dluhem, veřejným opovržením a jinými systémovými odpornostmi snižujících hodnotu člověka.

Bytosti stvořené k obrazu Někoho, co nás Převyšuje a Převyšuje i ty, co si dnes osobují právo být bohem na zemi. Řídit nás a říkat nám, co si máme myslet a jak se máme chovat, aby zamaskovali to, že sami jsme Tvůrci toho, co zde je.

To my jsme se rozhodli, že to zde tak bude a je. A my se můžeme rozhodnout, že vše změníme. Je to jen na nás. Na nikom jiném. Nikdo za nás nemůže jít vykonat potřebu, když ji máme. Nikdo za nás nemůže dýchat a být nemocen. To jen my sami a nikdo jiný. Máme moc tvořit i bořit. Co si vybereme pro budoucnost našich děti je na nás samotných. Na nikom jiném, a hlavně už nikdy jindy.

Jsme ve zlomovém období. To sem a tady jsme se chtěli narodit. Zažít tu změnu, co přijde a pomalu přichází. Nyní jsme zde. Cítíme tu změnu. Je už vnímatelná kolem nás. Skoro se jí dá dotknout. A otázkou je, zda si ji necháme uniknout skrz prsty, jak už mnohokrát dříve, anebo…

Finále je před námi. A je možná blíž, než si myslíme anebo si vůbec chceme připustit. Otázka nyní je, zda ty dveře, co jsou dnes zavřené, chceme otevřít, když nevíme, co nás za nimi čeká.

Když se rodíme na tuto zemi, také nevíme, co bude. I když se možná z obavy, co bude mimo teplo a pohodlí matčina lůna, bojíme toho, co přijde, jsme nakonec Životem donuceni se narodit. Někdo přirozeně a někdo císařským řezem. A ten, kdo zatvrzele odmítá změnit (vyměnit) pohodlí matčina lůna občas zemře. A to se může stát i dnes.

Mnozí půjdou, možná s obavou, ale s důvěrou vstříc novým zítřkům. A mnozí, ve strachu zemřou. To je Život. Odvaha i smrt je jeho součástí. Kdo se bojí, jak se říká, nesmí do lesa.

Přeji všem abyste měli odvahu vykročit do „neznáma“. Někde v podvědomí víme, co nás čeká a zároveň odmítáme, že by to, co přijde mohlo být lepší než to, co nyní je. Jde o letité zkušenosti našeho podvědomí, které chce přežit za každou cenu. A to i za cenu smrti. Myslíce si, že stávající stav bytí je pro nás tím nejlepším, co může být. A to je lež jako věž.

I proto se stávající systém snaží zachránit. Sám sebe i co vytvořil. Kdo by chtěl přijít o svůj výtvor, který tak dlouho hýčkal a tvořil. Když nebudu mít já, tak nikdo jiný. Ve smyslu po mě potopa.

Jak jsem napsal. Jsme ve složité době. Době změny systému, který nezadržitelně přichází. A jak jednou řekl D. J. Trump: „To, co přichází, se nedá zastavit. Kupte si popcorn, sedněte si do křesla a sledujte film. Jeho konec je už dávno napsán.“

Kupte si tedy popcorn. Sedněte si do křesla pozorujte tento film. Máme výhodu, že sedíme v první řadě.

Přeji Vám nekonečně mnoho dobrých dní. Přeji Vám, aby se Vám všechna Vaše přání plnila a vy měli radost z toho, že se plní. Protože tak funguje Vesmír. Je tu pro nás a proto, aby nám plnil naše přání. My jsme děti a On je náš rodič. A který rodič by odmítl splnit přání svým dětem? Který?

Jen ten, kdo svým dětem závidí, že se mají lépe než on. Ale to už je jiný příběh. A je na nás, pro který z těchto příběhů se rozhodneme…

Všem, co dočetli až sem děkuji za trpělivost a čas věnovaný tomuto článku.

V Srdci Stále Svobodný Pán z Kunzova a Radíkova.