Destruktivní civilizace Rochníšů a Lenky...

Destruktivní civilizace Rochníšů a Lenky...

Je to tak týden, co jsem byl na pobytu ve tmě. Když jsem tak v té tmě seděl, tak se mi v mysli z ničeho nic vybavil příběh. Ten se odehrál už hodně dávno. Trochu smutný a zároveň hodně poučný. Pro nás jsou to miliardy let. Pro účastníky příběhu, kteří jej zažili na vlastní kůži je dost možná stále živý. Stále živá připomínka toho co se stane, když přestaneme dávat pozor a dojde k přehlédnutí nebezpečí. Stále mají někde v podvědomí připomínku toho, co se stalo. Co je donutilo opustit svůj nadmíru mentálně a Duchovně vyspělý domov a vydat se na dalekou cestu s ne zcela jistým výsledkem.

Mám pocit, že se něco podobného stalo i na této planetě, kterou obývá mnoho a mnoho dobrých duší a několik jiných. Ty jiné bytosti napadli mysl těch mnoha a mnoha. Přesvědčili je, že všeho, co kolem vidí je málo. Že jsou špatní, nedostateční a že stále musí mezi sebou o něco bojovat. Jsou schovaní. Tahají za nitky a my o tom ani nevíme, že nás zotročili a zmanipulovali natolik, že už ani nevíme, že jsme a jaká je naše vnitřní a naprosto dokonalá podstata.

Příběh oné civilizace pro nás existuje už jen na úrovni Akášické paměti. I proto jsem měl ve tmě k němu přístup a bylo mi dáno jej vidět. Uvědomit si vše co vedlo ke skoro likvidaci jedné vyspělé, moudré a prastaré civilizace. A opravdu i to, jak blízko k ní máme dnes i my a pravděpodobně i ze stejných důvodů anebo hodně podobných. Příběh měl pro mne tři roviny. O těch se rozvyprávím/rozepíši. Ať chceme či ne, je to poučení pro všechny přeživší oné civilizace a nás. Protože už se ví, jak to ve vesmíru může chodit v případě, že si nedáme pozor.

V té pro nás vzdálené době, kdy se tragédie odehrála, se do sluneční soustavy dvojhvězdy Ajané a Ru-Ha dostala velmi agresivní a rozpínavá civilizace Rochníšů. Nebyli to humanoidé. Neznali soucit a empatii. Zabíjeli, drancovali zdroje a vyvražďovali jiné civilizace, co na své koloniální cestě vesmírem potkali. Zabírali jejich území. Civilizaci do jednoho vybili. Planetu vyplenili, využili a maximálně vytěžili. Vše, co jim jejich invazí zničené planety a civilizace mohly dát, si bez zaváhání vzali. Pak letěli dál. Plenit, drancovat a nemilosrdně ničit zase jinou civilizaci a planetu včetně jejich zdrojů.

Jenže, a to je moc fajn, se nic neděje do nekonečna. I oni narazili. Ale než narazili na sílu, které nemohli odolat, stihli na své destruktivní cestě vesmírem zničit poslední dvě planety a jednu báječnou civilizaci.

Lidé v míru žijící na planetách Eli-A a Run-A a jejich sluneční soustava dvojhvězdy Ajané a Ru-Ha byli součástí větší galaktické skupiny. Ta měla asi 150 civilizací. Společně kooperujících na jiné mentální, dnes bychom řekli Duchovní úrovni. Byl to skoro 100% opak mentálního nastavení nenasytných Rochníšů. Vetřelců z jiné a odlehlé části stejné kulové galaxie, které Společenství dalo název Ija-Sola.

Eli-Ané a Run-Ané žili blízko kraje této kulové galaxie. Podobně jako my v našem vzdáleném a osamělém rameni té naší. Bohužel, byli první na ráně vetřelcům a taky na to doplatili.

Nicméně ve všem je něco dobré. A vliv nenasytného zla je nakonec vždy omezen. A to je důležité si uvědomit, protože nic není jen černé anebo jen bílé. A v tomto případě se krom destrukce odehrály i minimálně dvě pozitivní věci. A o těch jsem se při brouzdání Akášickou knihovnou dozvěděl.

Překvapivá agrese Rochníšů, uměli se velice dobře maskovat, zastihla Eli-Any a Run-Any nepřipravené. I přesto stihli na přítomnost Rochníšů upozornit Galaktické Společenství. Hodně jim pomohla jejich mentální vyspělost i znalosti o nadprostorech.

Eli-Ané a Run-Ané ovládali mimo prostorové cestování červími, termitími a mravenčími dírami. Stejně jako všechny civilizace Galaktického společenství. Vládli také telepatii. Díky ní se uměli spojit i s tou nejvzdálenější civilizací Galaktického Společenství. Informace o útoku a nečekané agresi Rochníšů tak byla na poslední chvíli Společenství všemi těmito cestami předána. Díky tomu se Společenství na příchod Rochníšů včas připravilo. Vše jen proto, že Rochníšové neznali telepatii, mimo prostorové cestování červími, termitími a mravenčími dírami. Byli zaměřeni jen na hmotu. Jiná povaha vesmíru je pranic nezajímala.

To vše dalo Společenství čas k přípravě a následnému vytlačení Rochníšů zpět do jejich části galaxie, kde jim byly nenásilně (bez obětí) jasně stanoveny jejich hranice a meze.

Jejich destruktivní rozpínavosti byla udělána jednou a provždy přítrž. Ale to je dnes jiný příběh než ten, o kterém budu psát. I když mám pocit, že jsme v podobné fázi. Jsme napadeni jen jiným a plíživým způsobem.

Druhou kladnou věcí je fakt, že se z planet Eli-A a Run-A stihlo mnoho osob neuvěřitelně podobných nám lidem zachránit. Po velkém sněmu bylo dohodnuto, že několik skupin humanoidů – dospělých a malých (dětí) – opustí své domovy a vydají se na dalekou záchrannou civilizační cestu. Mnozí se přidali k civilizacím Společenství a mnozí se vydali hledat si nový domov v jiné části galaxie Ija-Sola.

Mnozí dobrovolně odložili svoje těla. Rozhodli se znova narodit tam, kde byl mír a klid tak potřebný pro jejich nedestruktivní, a hlavně další Tvořivý vývoj jejich Duše. Vše proto, aby nemohli být mučení a prožívat mučení z ničení a destrukce jejich těl, planety a civilizace.

K záchraně zbylých byly využity všechny mezigalaktické prostředky, které civilizace měla k dispozici. Opuštění rodné části jejich galaxie bylo překotné. K útěku bylo využito mimo prostorové cestování. Jak už jsem zmínil. Cestování červími, termitími a mravenčími dírami pro ně nebylo nic neznámého. Je to jako u nás s dálnicemi, silnicemi první třídy a vedlejšími komunikacemi. A je pravda i polními a lesními cestami.

Polní/lesní cesta je v tomto případě žížalí díra. Je užitečná, ale nejpomalejší ze všech. Jeden světelný rok zde trvá asi dvě hodiny tři minuty a dvacet osm vteřin a pár jejich tisícin. Naproti tomu červí dírou je to jen mžik. Ale pravdou je, že pokud by do jiné sluneční soustavy vtrhli touto mžikovou rychlostí, byl by to fičák. Mohlo by dojít k nebezpečné kolizi a ev. zničení sluneční soustavy, kam by vletěli a ve své podstatě by se postavili na roveň ničitelů a destruktorů Rochníšů. Proto je postupně rychlost snižována a žížalí díra je tou poslední, která je využita pro bezpečný a nenásilný vstup do jiné sluneční soustavy.

A tak se tedy stalo, že se jedna skupina z planety Eli-A dostala před asi třiceti tisíci lety i do naší sluneční soustavy. Zde objevili pro ně příhodnou planetu, které dnes říkáme Země. I zde v té době žili lidé. Ne tak hmotně vyspělí, ale přesto byli na vysoké společenské a mentální úrovni. Dnes humanoidy z Eli-A známe jako Rassény. Hodně zajímavé bytosti. Moudré, mírumilovné a Bohu podobné.

Měli nádhernou hierarchii organizování a řízení společnosti. Kopné právo. Vše vždy řešili ke spokojenosti všech. Měl-li někdo jiný protinávrh, musel být lepší než návrh původní. Pro destrukci shazování návrhů ze stolu jen tak zde nebylo místo. Výsledek Kopy vždy musel být jednohlasný a výhodný a přínosný pro všechny. Jenže…

Největší zajímavostí u Eli-Anů – Rassénů bylo, že všechny ženy měli jediné jméno. Lenka. Proč? To nevím a ani jsem po tom v Akáše nepátral.

Na planetě Eli-A to nebyl žádný problém. Tam byla součástí dýchatelného ovzduší lehká neznatelná hmotná hlasem ovládaná vibrace. Když muž zavolal a oslovil svoji Lenku, ona Lenka přesně věděla, že se jedná jen o ní a ne jinou. Právě díky té lehce hmotné vibraci, existující jen v jejich přirozeném prostředí.

Jenže tato vibrace na planetě Zemi chyběla. Když muž svoji Lenku oslovil, byl to průšvih. Všechny Lenky se ohlédly a ptaly se: „Já?“ A slyšely jen: „Ne TY! Tam ta!“ A zpět letělo: „Myslíš… Tam ta???“ „Ne! Tam ta!“ Tam ta!!“ byla další už hodně zamotaná odpověď…

No jak říkám. Akáša nelže. Rasséni to zde na Zemi měli z počátku hodně komplikované s domluvou. Byl to takový život v ne úplném dorozumění mezi muži a ženami.

Jenomže vše nakonec dobře dopadlo.

Dva mladí Rasséni se vypravili na cesty. Chtěli poznat, kde že se to vlastně vyskytli a co jim planeta může nabídnout.

Jeden se dostal až k dnešní Praze. Ovšem o Praze se ještě nedalo ani hovořit. V té době tam byly jen dvě chatrče, veřejná latrína a uprostřed zapíchnutý kůl. První sluneční hodiny na světě. Ale to si nikdo z místních neuvědomoval. Tam našel zelený kámen, kterému dnes říkáme Vltavín. Byl šikovný a tak jej zasadil do zlatého kovového kroužku a vracel se šťasten a vesel zpět domů. Těšil se, až uvidí svojí Lenku.

Jeho kamarád se vydal až k dnešní Itálii. Tam už byla pomalu rozkvétající se civilizace pod Vesuvem. Uměla dělat nádherné šperky ze sopečného skla. Mladý Rassén jim dal mnoho rad jak zlepšit jejich život. Za rady, díky kterým se jejich život ještě před jeho odchodem podstatně změnil a zlepšil, mu darovali nádherný šperk, se kterým se i on vracel šťastný zpět domů.

Oba se pak setkali někde u dnešních Košic a už společně spěchali každý za tou svou Lenkou. Vše jim trvalo rok, dva dny a tři minuty. Čas uvádím tak přesně, protože čas uměli Rasséni naprosto dokonale měřit.

Když se vrátili, oba se nakonec zase setkali se svými Lenkami.

Když jim ukazovali, co přinesli, řekli: „He… Lenko… A Lenko...“ V překladu do dnešní řeči to bylo něco jako: „Podívej se Lenko a Lenko...“

Lenky pochopily, že to jsou dary jen a jen pro ně. A jako každá mladá žena se jim hodily na krk jako mlýnský kámen. Kámen nekámen klucani byli šťastní, že mají tak milé a nádherné ženy a ony, že tak zcestovalé chlapce a mohou se za ně v úplném klidu vdát.

O té doby chlapci měli každý tu svou Lenku. Pro jednoho to byla He-Lenka a pro toho druhého A-Lenku. Vše se tak díky těmto dvěma mladým chlapcům pro Rassény podstatně zjednodušilo.

He-Lenka a A-Lenka měly ještě dvě sestry. Taky Lenky. Jak jinak. Že?

Ta jedna už byla vdaná, a tak jí jméno Lenka zůstalo a ani ji to nevadilo.

Poslední Lenka byla učitelka. Učila v blízkém i dalekém okolí. Na dálku využívala telepatii a tak většinou za svými žáky necestovala.

Další výhodou Rassénů bylo, že mohli díky telepatii cestovat v čase a tak se podívali do budoucnosti. Tam zjistili, že místo telepatie se pro výuku na dálku používá E-lerning. A tak se zamysleli a i ta poslední ze sester, i když byla učitelka, dostala své nové a krásné jméno E-Lenka.

Tak vznikl základ Rassénů pro orientaci ve jménech. Ještě zůstalo mnoho děvčat se jménem Lenka. Ovšem jak Rasséni pomalu začali tvořit nové společenství a přibližovali se k hranicím domácí civilizace, dali jí mnoho dobrého poznání a od ní si vzali za odměnu mnoho jmen pro své ženy. Janičky, Verunky, Jitušky, Věrušky, Blaženky, Boženky, Jiřinky, Růženky, Haničky +++. Dnes jich máme plný kalndář a jedno jméno je hezčí než to druhé… Jak se říká.

Z toho co mi bylo dáno poznat v Akáši je vidět, že když se setkají dvě slušné a na společné mentální vibraci spojené civilizace, mohou být sobě prospěšné. A to nás nyní čeká.

Stávající civilizace násilí, drancování a všudy, jako plíseň prorostlého zla jen jiných Rochníšů, končí.

Změna je tu.

My se jen můžeme těšit na to, že už máme za sebou, díky Rassénům a prvotní civilizaci, vymýšlení jmen pro naše ženy za sebou.

Opět budeme moci jako vděk nosit naše ženy rukou jen proto, že jsou tvůrkyně a dárkyně života.

Ženy budou opět ženami a muži budou opět muži.

Děti dětmi a s nimi rodina rodinou.

Stejně jako za dob Rassénů a civilizace, se kterou se Rasséni na Zemi setkali.

S úctou k Rassénům a jiným mírumilovným a tvořivým civilizacím i lidem na této planetě z Akáši ve tmě zaznamenal a pak přepsal

v. suchý svobodný pán z Kunzova a Radíkova.

P. S.

In memoriam věnováno spisovateli Václavovi Semerádovi a kamarádkám Hleně Heclové a Lence Kozlanské, neteři Alence a mojí ženě Janě i přesto, že není Lenka mám ji rád…