28. říjen 1918 – Vznik Československa

Poté k tomu bylo připsáno, že „podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli“, což mělo za následek, že shluk lidí před redakcí se rozrůstal. Zanedlouho byla cedule hlásající „Příměří!“ překryta textem nóty a nad budovou zavlály červenobílé prapory. Pražané mylně usoudili, že mocnářství kapitulovalo. Vynořili se národní vlajky, hloučky se slévaly v desetitisícové, pak statisícové davy, které strhávaly odznaky monarchie, jásali nad svobodou… Úřady a ani ozbrojené složky mocnářství se proti té lavině neodvážily zasáhnout.

Praha trpěla dopoledne 28. října absencí čelných politiků. Většina politiků byla přesvědčena, že válka potrvá minimálně do jara příštího roku, a tak se v Ženevě v té době konala schůzka domácího a zahraničního odboje. Z domácího odboje se schůzky účastnil K. Kramář, V. Klofáč, F. Staněk, G. Habrman, A. Kalina, P. Šámal, J. Preiss a K. Svoboda. Za zahraniční odboj se dostavili E. Beneš, Š. Osuský, I. Markovič a L. Strimpl.

Z předsednictva Národního výboru v Praze zůstali A. Švehla, F. Soukup, J. Stříbrný a A. Rašín (vzhledem k tomu, že tito muži stáli v čele převratu, jehož výsledkem byl vznik Československa, říká se jim „muži 28. října“ – k nim se ještě řadí Slovák V. Šrobár, který do Prahy přijel v odpoledních hodinách téhož dne). Ti se snažili předstihnout živelný spád událostí a dojednat s místodržitelstvím a vojenským velením klidné převzetí moci.

Když se dav manifestantů vracel přes Příkopy ze Staroměstského náměstí zpět na Václavské náměstí, poznal známou tvář. Na chodníku stál poslanec říšské rady a člen Národního výboru Isidor Zahradník. Kdosi z davu zavolal jeho jméno a už byl na ramenou. Dlouze ho však nenesli (byl pěkně zaoblený metráček), a tak posléze kráčel ozdoben trikolórou v čele průvodu k soše svatého Václava. Tam před jásajícími davy provolal jako první samostatnost státu: „Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodní…Zde u stupňů pomníku českého knížete přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že jí chceme hájiti svými životy.“ A jako moře zabouřil dav: „Přísaháme.“

Isidor Zahradník poté dostal báječná nápad, jenž přispěl k tomu, že se stal v první československé vládě ministrem železnic. Automobilem – které bylo podobným celebritám již ochotně přistavováno – odjel na nádraží Františka Josefa (dnes Hlavní nádraží) a tam řekl, že se jménem Národního výboru ujímá správy státních drah. Poté podnítil železničáře, aby si strhali rakouské odznaky, a hlavně nechal odeslat železničním telegrafním spojením všem českým stanicím zprávu: „Československý stát proklamován dnes o 11. hod. u sochy sv. Václava na Václavském náměstí. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko-uherského. Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte. Ostatní zásilky správně dopravujte… Ať žije československý stát. Nazdar! Dr. Zahradník“. V řadě obcí zvedla tato zpráva vlnu podobných převratů, jako byl pražský.

Předsednictvo Národního výboru mezitím převzalo Obilní ústav, na místodržitelství oznámili, že přejímají veškerou výkonnou vládní moc a zabrali budovu zemského sněmu. Poté se vrátili do centra Prahy, kde je čekalo triumfální přivítání. Zde ohlásili, že československý stát je dneškem zřízen. Lid manifestoval a jásal. F. Soukup to popsal následovně: „Kdo neviděl, nemá tolik fantazie, aby pochopil. Od Musea až dolů na Můstek hlava na hlavě, a jedna jediná slitá masa lidských těl. Všechno volalo, všechno jásalo, všechno zpívalo! … Lidé si padali do náručí…plakali. Matky zdvíhaly a celovaly své děti, staří mužové s očima plnýma slz si tiskli skráně a spínali ruce k nebesům, jako by děkovali osudu… Hotové šílenství opojení a radostí lomcovalo všemi těmito nepřehlednými masami lidu… A jako údery hromu hřmělo… nekonečné volání: Ať žije Masaryk! Sláva republice! Sláva Wilsonovi! Sláva Národnímu výboru! Sláva našim legiím!“

Kolem páté hodiny se v Obecním domu sešel Národní výbor. Švehla zde přednesl souhrn všeho, co se událo, a navrhl, aby se Národní výbor ujal vlády v osvobozené vlasti, a přečetl návrh zákona, kterým by se tak mělo stát, tedy prvního zákona Československa. Tvůrce prvého československého zákona byl pozdější ministr financí Dr. A Rašín, jehož návrh byl s menšími úpravami přijat. Pod tímto zákon stálo pět podpisu. Zákon podepsal A. Rašín, J. Stříbrný, A. Švehla, F. Soukup a V. Šrobár. Poté byl přečten Manifest k národu. Byl schválen bez problémů a oba dokumenty byly předány tisku. V devět hodin večer se do místnosti Národního výboru dostavil velící generál polní podmaršálek Kestřánek a místní velitel polní podmaršálek Zanantoni s celým svým štábem a odevzdali Národnímu výboru do rukou velitelskou moc vojenskou.

Večer začalo pršet, i když prý nic moc, a přišel mrazík. Déšť a chlad hnaly lidi z ulic domů. V té době již byla Praha klidná, jen ojedinělé výkřiky a zpěv.

Viktor Dyk, státoprávní demokrat, nacionalista až na půdu, ovšem niterně cítící realitu, v noci napsal báseň v niž varoval , že boj teprve začíná: „Kokardy, jásot, na praporu prapor. / Srdce se v dálku rozletí. / Jak je to krásné překonati zápor / a býti, růsti, stavěti! // Leč všichni vy, jimž srdce pýchou ztvrdla, / jež opájí dne oslava, / poslyšte výkřik z básníkova hrdla: / Boj teprve nám nastává! // Boj se sebou, se všemi zlými pudy, / se sobectvím, jež vede v sráz. / Nezapomeňte na svých otců bludy, / nezapomeňte běsů v nás!“ A nutno dodat že měl pravdu.

A zkuste se dnes někoho zeptat, kdože to 28. října 1918 u sochy svatého Václava jako první proklamoval československou samostatnost?