Co dalajlama (ne)vědel o akciích CIA v prospěch Tibetu

Až mnohem později prý pochopil, proč si od něho dalajlama tak demonstrativně udržoval odstup: spirituální vůdce Tibeťanů věděl, co tento návštěvník ztělesňuje - jed, vraždy a špatnost. „Představoval jsem pro něho spojení s násilím, které jako buddhista nemohl schvalovat," konstatuje Knaus. Každopádně ne navenek.

Nedotknutelná nejvyšší morální instance jako dalajlama by jen stěží vysvětlovala takové konexe. Někdo takový přece žije tím, co hlásá. Rozpor mezi partyzánskou válkou financovanou a organizovanou špinavou CIA a laskavým dalajlamovým poselstvím o cestě nenásilného odporu přece jen byl a je příliš veliký. Nositel Nobelovy ceny za mír, tibetští partyzáni a CIA - to zní málem stejně divně jako papež, jeho žena a jeho porsche. Svět je ale někdy opravdu podivný.

John Kenneth Knaus mluví do kamery americké filmařky Lisy Catheyové. Interview s ním je jedním z více než třiceti rozhovorů, které vedla při natáčení dokumentu CIA v Tibetu. O tom, co se tenkrát opravdu dělo. Odlehčeným tónem líčí dávno zapomenutou a přitom tak krvavou válku, která probíhala asi od roku 1955 do začátku sedmdesátých let. Nejprve v Tibetu. Pak, od roku 1959, v Nepálu. 

A přestože se cítí být na Tibet „napojená", chce upozornit na tuto zvláštní roli CIA - „která samozřejmě s představou o Tibetu, jakou má většina lidí, s představou míru a nenásilí nápadně koliduje," podotýká Catheyová. Možná už nadešel čas: „Teď už je všechno pryč. Teď můžeme ta tajemství povědět," říká v rozhovoru jeden tibetský veterán.

Již na konci devadesátých let vyšlo několik knih a filmů o CIA a dalajlamovi, ale mnohé zůstalo zastřené, přibližné. Celou pravdu o ozbrojeném boji svých tibetských krajanů se dozvěděl až s odstupem, tak zní dalajlamova obvyklá odpověď. Je však nesporné, že dva z jeho starších bratří navázali velmi záhy kontakt s CIA, která pak sponzorovala tibetskou guerillu: „Moji bratři usoudili, že je moudré distancovat mě od těchto informací," tolik stojí psáno v autobiografii náboženského vůdce Tibeťanů.

Staří pánové v odlehčeném tónu

Na základě rešerší německého deníku Süddeutsche Zeitung a televizního magazínu Panorama lze nyní připustit závěr, že dalajlama musel být CIA výrazně blíž a musel vědět podstatně více, než chce připustit. Ukazují na to nejen zčásti velmi otevřená doznání veteránů, ale i svého času přísně důvěrné dokumenty americké vlády, které byly před několika lety odtajněny - aniž se jim prozatím dostalo valné pozornosti. Dalajlama sice prokazatelně nelhal, ale nikdy také neřekl celou pravdu. Jeho role je neprůhledná a zdá se, že s touto otázkou nezachází upřímně. U osvíceného muže by se přece pravda neměla vyskytovat v plurálu.

Čtrnáctý dalajlama, který podle víry mnoha buddhistů přišel poprvé na svět v roce 1391 a v koloběhu znovuzrození se jako selský syn navrátil v červenci 1935, je svými stoupenci uctíván jako „božský král", „buddha soucitu", „oceán moudrosti", „pán bílého lotosu", „nesrovnatelný mistr" či „klenot plnící přání". Nositel asi 95 vysokých i nejvyšších vyznamenání, x-násobný Dr. h.c., jehož oficiální oslovení - jako už jen u papeže - zní Jeho Svatost, sice jednou uvedl, že se snaží „být pro každého tím, co si dotyčný přeje", ovšem jako šachovou figurku CIA ve studené válce ho svět - snad s výjimkou Pekingu - opravdu vidět nechce. Přímé spojení s CIA se k jeho vysoké morální autoritě jaksi nehodí.

Dalajlama je také synonymem spravedlnosti a míru, CIA však nebyla a není žádným modlitebním spolkem, žádným zbožným bratrstvem. Ztělesňuje naopak zřizování či podporu diktatur, atentáty, únosy a mučení - až do dnešních dní. Záhy se stala neviditelnou rukou americké zahraniční politiky; inscenovala puče vedoucí k pádu demokraticky zvolených vlád a v takzvaném (název zní přesně tak) „výboru pro změnu zdravotního stavu" rozhodovala o zabíjení protivníků, kteří se znelíbili. „Je nebezpečné, dívat se nám přes rameno," prohlásil někdejší šéf CIA George Tenet při svém nástupu do funkce v létě roku 1997 o minulosti americké tajné služby. Chytrá rada do každé doby.

V company to začalo zavánět, už když dalajlamovi tajní vyslanci poprvé navázali kontakt: „Tibetský program CIA … se zakládá na závazcích americké vlády, které byly učiněny v letech 1951 a 1956 vůči dalajlamovi," píše se v memorandu CIA z roku 1968. První kontakt iniciovali dalajlamovi vyslanci roku 1951 prostřednictvím amerického velvyslanectví v Novém Dillí a amerického konzulátu v Kalkatě. Šlo o vojenskou a finanční pomoc. Řeč pronesl i jeden z jeho bratrů. Ještě toho roku zaslalo americké ministerstvo obrany dalajlamovi dopis, v němž tibetskému hnutí odporu přislíbilo „lehké zbraně" a připustilo naději na finanční pomoc.

V létě 1956 pak padlo rozhodnutí o operaci ST Circus, poté co brutalita čínských okupantů, kteří roku 1950 přepadli Tibet, ještě přitvrdila: „Cílem programu je udržet při životě politický koncept autonomního Tibetu" a dále budovat „potenciál pro odpor vůči možnému politickému vývoji uvnitř komunistické Číny", uvádí se v memorandu CIA ze šedesátých let. Pochopitelně šlo také o strategické vojenské základny a obrovské nerostné bohatství, o něž se CIA zajímala vždy a všude. Následně CIA na jednom z ostrovů v jižním Pacifiku vycvičila bojovníky v zabíjení, střelbě, kladení min a výrobě bomb. Jeden z mnoha dalajlamových bratrů přitom fungoval jako tlumočník. Krátce nato provedl nad Tibetem neznačený bombardér B 17, řízený polským pilotem a českým technikem, výsadek prvních bojovníků s padákem. Na krku měli amulet s podobiznou dalajlamy a ampuli kyanidu - jedu pro případ, že by padli do rukou čínské jednotky. CIA bojovníky ze vzduchu zásobovala kulomety a municí, léky, propagandistickými materiály a dalšími věcmi. Celkem Američané nasměrovali do Tibetu a později do Nepálu téměř čtyřicet transportních letů.

Co napověděla anekdota

Po boku bojovníků vycvičených CIA uprchl dalajlama na jaře roku 1959 přes hory do Indie a v azylu pak proklamoval cestu nenásilí. Během útěku byli jeho průvodci v permanentním rádiovém spojení s kontaktními osobami u CIA; zda plán útěku vypracovala CIA či nikoli, je sporné. Dalajlama před nedávnem ve Vídni trval na verzi, že jeho útěk byla čistě tibetská záležitost.

Jen několik málo měsíců po příjezdu tehdy jistě nejznámějšího azylanta světa děkoval dalajlama prezidentu Dwightu D. Eisenhowerovi jak „za osobní podporu, tak i za materiální pomoc". Podobné dopisy obdržel roku 1960 i právě zvolený prezident John F. Kennedy a roku 1964 prezident Lyndon B. Johnson. V prezidentských dopisech není řeč ani o zbraních, ani o CIA či guerille. Nesou se v pokojném tónu, o věci hovoří obecně - příkladně pro dalajlamovu politiku: dodnes může tvrdit, že USA nikdy nežádal o vojenskou pomoc a Tibeťany nikdy nepovolal do zbraně. Špinavou práci odvedli jiní, kteří pocházeli z jeho nejužšího okruhu.

Pravděpodobně asi opravdu neznal každou podrobnost mimořádně intenzivní spolupráce s CIA, každopádně ale nelze říci, že by o ní neměl ani tušení, jak se tváří. O paramilitaristickém výcviku prováděném CIA byl například informován nejpozději v roce 1958, jak dokládá anekdota, kterou před dobrými deseti lety vyprávěl jedné novinářce: Dva tibetští bojovníci vycvičení u CIA mu prý ukazovali, jak ovládají pancéřovou pěst. Vypálili, ale nato potřebovali celou čtvrt hodinu, aby znovu nabili. Dalajlama na závěr chichotavě odtušil: „Říkal jsem jim, vy chcete vypálit a pak požádat nepřítele, aby patnáct minut počkal? To přece nejde!"

Tou dobou CIA přeložila sídlo výcvikového tábora do Colorada, na vojenské cvičiště Camp Hale ve Skalistých horách. Tamní krajina, ve výšce téměř 3 000 metrů nad mořem, se zasněženými vrcholky a borovými lesy se zdála být tím kouskem Ameriky, který se himálajským náhorním rovinám snad nejspíš podobá. Jedním z armádních instruktorů v Camp Hale byl John Kenneth Knaus, Tibeťany přezdívaný Mr. Ken, vyučoval mimo jiné propagandu. Před kamerou teď Knaus drží leták - uschoval si je před 50 lety všechny: „Tady je to všechno vysvětleno," říká s hrdým úsměvem, „jak se vede partyzánská válka, proč vůbec bojujeme a tak dál." Málokterý z instruktorů CIA tehdy Tibet znal. Nikdo z nich v té zemi nebyl, jen jediný znal řeč. Mapy, se kterými operovali, byly zhotoveny pro jednu britskou expedici v roce 1904. Ale bojovníci, „ti chlapi", docela „žasli", podotýká Knaus.

V jižním Tibetu bylo tehdy na 85 000 bojovníků, kteří tu působili pod jménem Chushi Gangdrug (Čtyři řeky, šest hor) a v malých jednotkách útočili na čínské vojsko. S CIA úzce spolupracovali. Těmto mužům šlo o svobodu, byli odhodláni k čemukoli. Jeden z nich se v Camp Hale ptal, jestli by nemohli dostat přenosnou jadernou zbraň, aby mohli „Číňany zabíjet po stovkách". Jeden z veteránů Chushi Gangdrug říká: „Žili jsme, jen abychom zabíjeli Číňany." V dokumentu televize BBC pak jeden někdejší bojovník tvrdí: „Rádi jsme jich pozabíjeli, kolik jsme jen mohli." Když „jsme zabíjeli zvíře, přeříkali jsme modlitbu. Ale když jsme zabili Číňana, modlitba nám nesklouzla ze rtů."

Válka je válka. A politika je politika. Po tajné návštěvě někdejšího amerického ministra zahraničních věcí Henry Kissingera roku 1971 v Pekingu Američané tibetské dobrodružství CIA ukončili. Náklady na tuto operaci se mezitím vyšplhaly celkově na sumu v řádu desítek milionů. V americkém memorandu z roku tohoto diplomatického obratu se lze dočíst, že dalajlama byl z pohledu Američanů touto dobou finančně a politicky kompletně závislý na USA.

Bez podpory americké tajné služby se odpor Tibeťanů rychle zhroutil. Poslední bojovníci složili zbraně v roce 1974 v nepálském exilu, když z reproduktorů ve vojenském táboře slyšeli poselství dalajlamy, který je vyzýval ke kapitulaci. Všichni muži se však nedokázali se situací vyrovnat. Někteří se zastřelili, jiní si vzali život v nedaleké řece. Jeden z cvičených bojovníků nejprve odevzdal zbraň a pak si dýkou prořízl hrdlo.

Pro část mužů z jednotky Chushi Gangdrug boj ještě neskončil, uprchli z Nepálu dále do Indie. Tam se přidali k jednotce SFF (Special Frontier Force), tajné, čistě tibetské jednotce indické armády. Roku 1971 bojovali proti východnímu Pákistánu (dnešní Bangladéš) - a to se souhlasem dalajlamy. Když potom indická armáda předávala 580 tibetským vojákům medaili za chrabrost, byl dalajlama, nejvyšší reprezentant čirého pacifismu, této vojenské ceremonii přítomen jako čestný host. Tento osvícený muž sice nikdy netvrdil, že je neomylný, avšak jeho cesta nenásilí, která mu dodnes přináší veliké dary mnoha mecenášů z celého světa, je poněkud klikatá.

Dobrých třicet let od prvního setkání dopřála Jeho Svatost příslušníkovi CIA Knausovi druhou audienci. Knaus, který již vystoupil z CIA, zavedl řeč na první shledání. Vzpomenul velmi chladné přijetí i svůj pocit, že tehdy nebyl vítán. „A dalajlama si vyzul boty, schoval nohy pod plášť a řekl: Promluvme si." Knausův pohled zjihl. Nedá se říct, jestli ho reakce dalajlamy tak dojala, nebo jestli se mu ta historka prostě jenom líbí.

Romantická operace?

„Byla naše pomoc pro Tibet dobrá, nebo špatná?" ptal se Knaus tibetského duchovního vůdce. Od každého trochu, odpověděl dalajlama svým typickým způsobem, aniž by se k čemukoli zavazoval. Tak jako v šedesátých letech navenek, viditelným způsobem, coby strážce míru apeloval na OSN, zatímco tibetské ozbrojené jednotky se za kouřovými skly letadel CIA, neviditelně ve skrytu, připravovaly na boj. Na boj, o němž jejich nejvyšší vůdce věděl. O tom byli každopádně mnozí v CIA přesvědčeni. V jednom tajném memorandu CIA z válečných let čteme následující tvrzení: „Tibetské vedení vnímá vojsko jako paramilitaristickou ruku své exilové vlády."

Vyšlo v Literárních novinách č. 26-27

Titulok NIFMV

Zdroj: Süddeutsche Zeitung

Dátum: 7.11.2016