Trampoty tápajícího katolíka

Nejprve by bylo spravedlivé uvést, že se sám potýkám s mnohými osobními hříchy a slabostmi, které mě již dlouhou dobu dost sužují a dělá mi velký problém se jich zbavit. Když jsem ke katolictví konvertoval, duchovně jsem se choval po jistou dobu jako slon v porcelánu a v mnoha situacích naprosto nevhodně. Aniž bych chtěl být alibista, často jsem přemýšlel o tom, jak velký vliv má dění v Církvi, úroveň její náboženské výuky, míra pravověrnosti v jejím učení a celkový vztah Církve v k pravému učení na to, jak dobře či špatně se dovede věřící laik zbavovat hříchů a slabostí, chápat správně Boží Pravdy a nacházet v různých složitých situacích křesťansky správné cesty. Nedokážu si na to uspokojivě a jednoznačně odpovědět. Bohužel začínám pomalu na sobě zjišťovat, že v určitých ohledech ztrácím zájem o duchovno, křesťanské zapálení ve mně částečně hasne, spousta duchovních křesťanských projevů mi jde jedním uchem dovnitř a druhým ven.

Vidím však jedno malé velké světlo v katolické víře, které je ovšem všemožně dušeno, popíráno, ignorováno. Jedná se o tradiční katolické učení, které jsem nastudoval z mnoha před-druho-koncilních církevních, zejména papežských, dokumentů a dalších zdrojů. Bohužel bohudík mě určitá znalost tohoto tradičního učení uvrhla do rozpaků, nejistoty, neklidu, do rozpolcenosti duše a do častého trpkého vnímání různých katolických zkušeností. Vnímat totiž vše současné katolické prizmatem Tradice mi opravdu často připadá velmi nesnadné a trýznivé, ne však kvůli Tradici ale kvůli moderně.

Jako první zkušenost uvedu sledování Mše Svaté (NOM) na jednom nejmenovaném křesťanském televizním vysílání na svátek svatého Huberta. Mše byla sloužena venku pod širým nebem a účastnilo se jí mnoho myslivců a také trubadúrů. Když kněz přistupoval k proměňování, snažil jsem se duchovně pohroužit. Bezprostředně po něm, když kněz Eucharistii pozdvihoval, zazněla od trubadúrů velmi pronikavá slavnostní fanfára, až jsem vyletěl do pozoru v domnění, že byl zahájen nějaký myslivecký hon na divoká prasata. Alespoň jsem se krátce pomodlil, aby se ti myslivci při honu nepostříleli vzájemně mezi sebou, jako se jim to občas stává, nicméně jinak byl můj duchovní a dušení požitek ze Mše již docela zmařený.

Jindy jsem se účastnil NOM, kde liturgii doprovázela skupina mládeže na kytary a bubínky. Někdy uprostřed Mše začala mládež další skladbu sólovou hrou velmi zajímavého strhujícího rytmu na bubínky identického s bubnovým rytmem skladby zpěváka Fredy Mercuryho “We will rock you“. Mám takovouto hudbu celkem rád, proto se mnou rytmus začal uvnitř lomcovat a strhnul mě – ,,Buddy you’re a boy make a big noise. Playin’ in the street gonna be a big man someday. You got mud on yo’ face. You big disgrace. Kickin’ your can all over the place. Singing: We will, we will rock you!“ ….. Vzápětí jsem si uvědomil, že jsem přece na Mši a snažil jsem se uklidnit. Nicméně jsem se již nedokázal soustředit na to, co se děje u oltáře, …. pardon, u obětního stolu. V duchu jsem si říkal, že takováto hudba se do kostela asi moc nehodí. Ale vzpomněl jsem si, že přece papež Jan Pavel II. kladl důraz na mládež, pokud vím, vkládal do ní naději, no tak dobře, musím být pokorný, spravedlivý, tolerantní a dát prostor mladým lidem.

Další zkušenost jsem zažil na NOM v jednom menším městečku. Byl jsem zde tehdy se svojí matkou, též katoličkou, na výletě, a tak jsme zavítali v tomto městě také do kostela. Byla zde velmi přívětivá nálada. Paní kostelnice, jak viděla mě a mou matkou – dvě nové tváře v kostele, nás oslovila a hezky jsme si všichni tři popovídali. Na Mši jsem se velmi těšil, zvláště před prvním čtením jsem byl napjatý očekáváním. Čtení šla k ambonu číst mladá žena s brýlemi tlustými asi jako Hubbleův teleskop. Žena předstoupila před ambon a prohlásila – “Čtení z knihy …..“ (bohužel si již nepamatuji, která to byla). Poté knihu zvedla, dala si ji co nejblíže před oči, aby na čtení viděla, čímž knihou přehradila prostor mezi svými ústy a mikrofonem. Díky tomu, když četla text, jsem slyšel pouze nesrozumitelné špatně slyšitelné mumlání, ze kterého jsem se opravdu nic nedozvěděl. Toto mumlání trvalo snad několik minut. Poté žena knihu položila zpět na ambon a již slyšitelně a zcela srozumitelně prohlásila – “Slyšeli jsme Slovo Boží.“ No já tedy nic neslyšel. Byl jsem z toho zklamaný a trochu otrávený. Ale pak jsem si řekl, že přece máme být těmi milosrdnými katolíky a nikoho neodsuzovat a přece není důležité, jak dobře ta věřící paní vidí či nikoliv, ale předně, zda má v srdci upřímnou víru a s jak upřímným srdcem takto při Mši Svaté slouží Pánu. A to přece ví jenom Pán,…..stejně jako jen On ví, co vlastně četla…….

Jinou zkušenost s ženou za ambonem jsem prodělal v jednom vesnickém kostele při NOM s nedělní platností. Bylo velmi teplé letní počastí. Při Mši šla k ambonu zpívat velmi hezká mladá žena. Měla na sobě velmi krátké šortky, div jí z nich nevylézaly šunky, měla velmi hluboký výstřih a holá ramena. A já nešťastník slabošský chlap jsem se nedokázal soustředit na to, co při žalmu zpívala, ale hleděl jsem na její značně odhalené tělo. Ze žalmu jsem pochopitelně nic nevěděl. Byl jsem z toho úplně rozhozený a dělal jsem si výčitky. Nakonec jsem si ale řekl, že vinu musím hledat předně u sebe, a musím být katolíkem uznávajícím rovnoprávnost a respektovat důraz Církve na úlohu žen v Církvi.

Též jsem byl svědkem, kdy žena-kostelnice v rámci úklidu otevřela svatostánek v oltáři a manipulovala s monstrancí. V jedné farnosti ministrovala mladá žena, kněz s ní byl velmi spokojený, však ženy jsou pořádnější než muži a mají prý větší smysl pro detail. Člověk by si ale myslel, že tyto činnosti jsou určené pouze mužům. Při některých NOM byla liturgie doprovázena opravdu falešným zpěvem vybraných laiků, až mi to trhalo uši. Jeden kněz si mi kdysi stěžoval, že má ve farnosti laického muže, který si uzurpuje právo mimořádně udělovat Přijímání, přestože je na Mši kněz přítomen a nepřistupuje k Přijímání velké množství věřících, dále si uzurpuje právo organizovat záležitosti, které spadají spíše do kompetence kněze. Kněze jsem sice politoval, ale asi bychom neměli zapomenout, že v Církvi nastal přece čas laiků.

Výše zmíněné negativní projevy účasti laiků na některých mešních úkonech (1.čtení, žalm, 2.čtení, četba přímluv, předzpěv, atd.) jsou dle mého soudu důsledkem neschopnosti laiků se zdisciplinovat tak, aby jejich výstup byl pro Mši po všech stránkách akceptovatelný a zcela vhodný, ztrátou soudnosti laiků v rozpoznání, na co stačí a na co již ne, dále ztrátou soudnosti kněží při schvalování či výběru konkrétních laiků pro dané mešní úkony, neschopnost kněží vhodným způsobem zdisciplinovat tyto laiky z důvodu strachu, že se jich dotknou, nebo je zraní na duši, nebo je jako aktéry zmíněných mešních úkonů ztratí, a neschopnost či neochota z lhostejnosti, strachu, atd., ostatních laiků upozornit tyto laiky, pokud něco dělají nesprávně, nevhodně, apod. U posledních dvou důsledků se zastavím, protože zde dochází k určitému paradoxu. Těmito negativními projevy jistě trpí mnoho dalších laiků účastnících se Mše Svaté. Potom neschopnost či neochota zmíněné laiky zdisciplinovat nebo upozornit na nějaké chyby či nevhodnosti při jejich výstupech ze strachu, že se jich to dotkne, zraní je to, nebo dané mešní úkony přestanou vykonávat, lze považovat za určité “milosrdenství“, vlastně falešné milosrdenství, které je nemilosrdenstvím vůči všem na Mši zúčastněným laikům, neboť případné negativní projevy těchto laických výstupů mohou u všech laiků vést ke ztrátám některých duchovních milostí pramenících ze Mše Svaté a nebo i k hříchu. Vyjádřím-li to tedy tvrdě, pak kvůli milosrdenství vůči několika laikům trdlujícím při mešních úkonech se děje nemilosrdenství vůči všem na Mši zúčastněným, nebo-li milosrdenství vůči některým na úkor dobra všech. Tento problém ideálně, alespoň podle mých zkušeností, řešila Tridentská mše, kde se laici žádných mešních úkonů neúčastnili a účastnit nemohli, ale vše vykonávali vysvěcené osoby. Tedy zde tento problém laiků vlastně vůbec nebyl.

Pokaždé, když se účastním NOM, snažím se být disponovaný tak, abych mohl přistoupit k Přijímání. Bohužel se mi víckrát stala nepříjemná věc. K Přijímání přistupovalo někdy hodně lidí seřazených do dlouhé fronty. Když jsem přijal Eucharistii od kněze do úst, chtěl jsem Ji v klidu zkonzumovat. To však nešlo, protože se na mne zezadu tlačila pokračující fronta lidí. Připadalo mi však nevhodné Eucharistii zkonzumovat a polknout během chůze zpět do daleké lavice, kde jsem seděl. Nejbližší lavice bylo často obsazené a navíc bych jistě vzápětí musel uvolňovat místo jinému věřícímu, který odsud k Přijímání vyšel. Vracel jsem se tedy vždy až do své lavice, ale bohužel když jsem se do ní vrátil, Eucharistie se mi často přilepila takovým způsobem na horní patro, případně na jazyk, že jsem ji nemohl stáhnout dolů. Snažil jsem se o to jazykem, až mě bolely svaly pod bradou. Někdy mě napadlo stáhnout Ji prstem, ale to mi připadalo nevhodné. Z této situace jsem byl vždy rozhozený a bohužel jsem se někdy přichytil při tom, že v duchu nadávám. Vždy jsem se hned zarazil a zastyděl. Naštěstí se mi Eucharistii vždy podařilo stáhnout a polknout. Ovšem ten pravý duchovní a duševní požitek již nebyl tak dobrý. Od té doby bych dal, nevím co za to, abych mohl Eucharistii v klidu a v kleče zkonzumovat a polknout bezprostředně po Jejím přijetí od kněze. Ale přece nemohu být takový fanatik a jako skoro jediný exot ve farnosti požadovat něco takového.

Kdysi před lety, krátce po své konverzi ke katolictví, jsem se v jednom internetovém článku dočetl o různých mýtických příbězích týkajících se Boha Hora, Mitry, apod., kteří také zemřeli a vstali z mrtvých, konali taktéž podobné zázraky jako Ježíš Kristus a získávali své následovníky. Resume tohoto článku bylo, že zprávy o Ježíši Kristu v Písmu Svatém jsou opsané z těchto mýtů a jsou tudíž nepravdivé. Přiznám se, že to tehdy trochu otřáslo mojí vírou. Proto jsem e-mailem oslovil jednu významnou českou katolickou teologickou osobnost s prosbou, zda by mi mohla tuto problematiku vysvětlit. Odpovědí této osobnosti bylo, že Nový Zákon není ani opsaný ani smyšlení, ale v tehdejších dobách, tedy i v Novém Zákoně, se běžně za pomoci “mýtopoetických symbolických vyjádření sdělovaly hluboké teologické pravdy“. Vskutku šalamounsky řečeno. Tato osobnost před více lety, jak vím z jednoho rozhovoru na kanále Youtube, na otázku jedné katolické laičky, jakým způsobem správně chápat Ježíšovo zmrtvýchvstání, odpověděla, že toto zmrtvýchvstání nelze chápat tak, že se mrtvola začala hýbat, ale jednalo se o duchovní zmrtvýchvstání. Nemohu si pomoci, ale měl-li bych vkládat naději jen do nějaké mrtvoly na kříži, připadal bych si jako nejubožejší z lidí. Na(ne)štěstí se ale mohu v rámci interreligiózního ekumenického dialogu, však jsme všichni všelidští bratři, seznámit s jinými náboženstvími a náboženskými filozofiemi a odtud načerpat duchovní síly, které by mohly pro mě být aspoň malou náplastí na mou ubohost.

Kdysi dávno jsem zjistil, že papež Jan Pavel II. se účastnil setkání s představiteli jiných náboženství, někde přijal pohanský věnec od nějaké kněžky, jindy políbil korán, atd. Nemohl jsem to vydýchat, byl jsem z toho úplně zdrcený a proto jsem to jednomu svému známému knězi napsal v e-mailu s tím, že si myslím, že se papež dopustil věcí neslučitelných s katolickou vírou. Krátce na to mi dotyčný kněz odpověděl toto (zkrácená verze) – ,,Jan Pavel II. byl vždy "světovým" Papežem. Nikdy neporušil jakékoliv Boží přikázání. Každý národ uctívá nějakého boha: buddhisté Budhu, muslimové Allaha, křesťané Ježíše Krista. Kamkoliv přijel s papežskou návštěvou, vzdal jen úctu jejich bohu. Jak byl v Africe, neměl by přijmout věnec na krk od černošky, která je pohanka? Muslimové uctívají Korán jako jejich evangelium a my máme Písmo svaté jako knihu víry. Proč by neměl uctít jejich knihu víry? Pro ně a pro nás je to radostná zvěst o spáse, i když ji chápeme jinak. Na ekumenických setkáních každý národ čte ze své knihy víry. V současné době Benedikt XVI. je na Kubě. Myslíš, že se bude chovat jinak? …. “ Z jeho e-mailu jsem byl ještě zdrcenější než předtím. Vždyť mi v něm vlastně všechny mé domněnky ohledně porušení katolického učení při těchto setkáních potvrdil. Ale asi bych neměl být ten nenávistný fanatický fundamentalista, raději bych měl vést ten dialog, reagovat na nové výzvy a více se otevřít světu. Nicméně i tak jsem ten den večer o této zkušenosti řekl jedné blízké známé postarší ženě katolického vyznání od mládí, která mi na to řekla, že se ten kněz upsal, spletl se. No tak dobře, no ….. .

Bohužel musím konstatovat, že po všech těchto a mnoha dalších zkušenostech ztrácím ten pravý hluboký duchovní prožitek z katolické víry a liturgie, dokonce jsem se přistihl u jistého nezájmu. Je však velmi málo dalších katolíků, se kterými bych si mohl o tomto popovídat. Naopak slýchávám od věřících samou chválu na NOM, kázání, apod., a jak hluboce duchovně jim to pomáhá. Drtivá většina z nich vůbec nechápe, kde je v Církvi problém, myslí si, že je vše v pořádku. Napadla mě otázka, zda tito lidé nejsou na tom vlastně lépe. Oni s blaženou nevědomostí sice nic netuší, žijí v pokřivené víře, ale prožívají příjemné hluboké duchovní stavy, které jim v životě pomáhají. Já naopak vidím spoustu nedostatků, ale již nedosahuji takových prožitků, jako oni, navíc ztrácím v sobě ten správný duchovní oheň pro tuto víru. Mnoho věcí v Církvi se člověku jeví jako naprosto v rozporu s katolickou vírou, s Tradicí, ale člověk chce být poslušný Církvi, což je jeho povinnost. Nicméně Církev také učí, že máme poslouchat pravé katolické učení a ne bludy. Pak tedy katolík dochází k paradoxní situaci, kdy poslechnout Církev může znamenat neposlechnout Církev.

S mnohými těmito záležitostmi, o kterých jsem zde napsal, a dalšími modernostmi v Katolické církvi jsou mnozí katolíci spokojení, dokonce, možná prvně v historii, jsou díky tomu s Církví spokojení i mnozí ateisté. Inu, Církev na tom přece nikdy nebyla tak dobře, jako teď. ……

Autor: Tápající katolík.