Svatojánský spolek k výrokům Tomáše Halíka v rozhovoru pro Lidové noviny dne 5. 1. 2018 - Mladí lidé touží po intelektuálně poctivé víře

Kromě jiných nepřijatelných postojů se nás přímo dotýká výrok: Snaha udržovat tento typ lidové zbožnosti pořádáním pseudobarokních „svatojánských slavností“ a božítělových průvodů či „eucharistických kongresů“ je sebeklam. Tyto nápodoby minulosti dnes fungují jako konzumní folklor, který má s vírou málo společného.

Nejsme mizející tradiční venkované, jak se snaží pan Halík ve svém článku klamat veřejnost. V našich řadách jsou lidé, kteří na rozdíl od pana TH trpěli v komunistických kriminálech v době, kdy pan Halík pracoval jako normalizační kádrovák. Jsou mezi námi opravdoví vzdělanci a odborníci ve svých oborech, kteří bezcenný brak z předvánočních trhů opakovaně nevydávají za vědecká díla jako TH. V neposlední řadě jsou mezi námi také obyčejní lidé i maličcí, ke kterým se na rozdíl od pana Halíka rádi hlásíme. Tak by to asi mělo v církvi být. I když nejsme jako TH tak mediálně obratní, nenecháme se jím urážet, že naše víra je intelektuálně nepoctivá a má s vírou málo společného. Papež František, na kterého se Halík rád odvolává, by ho za podobná slova jistě nepochválil.

Možná, že to pan Halík neví, ale Svatojánské slavnosti NAVALIS nepořádá katolická církev, ale laický, na církvi nezávislý Svatojánský spolek. Slavnosti vznikly zdola, obnovil je v roce 2009 konvertita Zdeněk Bergman, převozník pražský, který takto chtěl uctít patrona všech lidí od vody. K úctě ke svatým, a s tím souvisejícím projevům vyzývá katolická církev v mnoha dokumentech. Nejedná se zde, jak tvrdí pan Halík o žádný folklor. Vysmívat se lidem, jež účastí na náboženských slavnostech projevují a obohacují svoji víru, je podle našeho názoru zvrácené. Nejde se o žádnou nápodobu minulosti, ale o projev živé víry, které se každoročně účastní desetitisíce lidí.

Je zajímavé, že se nám jakožto svým sousedům u Karlova mostu, pan Halík se svými výhradami k Svatojánským slavnostem nesvěřil. Raději s poctami přijímá různé šarlatány v oranžových prostěradlech, ale své křesťanské spolubratry v sousedství ignoruje. Naši žádost o schůzku odmítl. Nebyli jsme tím ale překvapeni. Víme, že pan Halík není moc velký myslitel, a dialogu se svými oponenty se přímo děsí a vytrvale je odmítá. Tvrdí sice pokaždé o sobě, že je filosof, sociolog, teolog či filosof. V žádném z těchto oborů ale nevyniká. Svým studentům religionistiky po léta opakuje stále stejné fráze, bez nějakého vývoje. Stačí si přečíst něco z Hanse Künga či C. G. Junga a mají vyhráno. Důležité je se nevyhraňovat pro žádný směr, to je podle TH známka intelektuální vyspělosti.

Neméně tristní je Halíkova činnost pastorační. Zájemci o křest se na úvod dozví, že je k Bohu mnoho cest, přičemž katolická církev je zřejmě cestou nejhorší. Příprava na svátosti v atmosféře všeobecného relativismu a frajírkovskému vymezování se vůči vlastním církevním nadřízeným, vede k tomu, že tito mladí lidé z valné většiny postupně ztrácí víru. Máme osobní zkušenosti, že praktikujících katolíků je po letech bohužel jen hrstka z nich. Není důvod být křesťanem, když toto náboženství nevychovává lepší lidi než islám, což si uvědomil na svých cestách (!). Proč tedy na rozdíl od svého souputníka Štampacha v katolické církvi stále zůstává? Nejspíš si uvědomuje, že by bez kněžství ztratil jeho hlas na zajímavosti, v profánním světě je takových pseudointelektuálů jako vod.

Celé Halíkovo duchovno je založeno na relativismu, jak náboženském tak i filosofickém. Jeho náboženská nezakotvenost a filosofická bezradnost ho dovedla do náruče politického aktivismu. Z vlastní duchovní nouze dělá cosi ctnostného. Bohužel, jeho nábožensky negramotní obdivovatelé toto nemají šanci rozpoznat. Pokud se ovšem sami nerozhodnou zajet „na hlubinu“. U TH máme co do činění s chabě maskovanou nevírou ať už v život věčný, Vzkříšení, moc svátostí atd. Kardinál Špidlík si dělal s těchto „teologů“ legraci, když podle jejich způsobů vkládal Andělu Páně do úst větu: „Neboj se! Já jsem jen literární forma!“

Velkého chlubení jsme se dočkali po otevření vylobované posluchárny Tomáše Halíka v Oxfordu. Výstavbu sponzoroval komplic kmotra Mrázka předlistopadový komunista a udavač Luděk Sekyra. Studenti v Oxfordu se proti financování východoevropského mafiána bouřili i v tamějším studentském časopise, ale nebylo jim to nic platné. Univerzita peníze neodmítla, stejně jako v případě syna Muhamada Kadáfího. S kým je ještě schopen se v honbě za slávou tento „duchovní“ spolčit?

Ve svých vystoupeních vždy ostře osobně napadá své názorové oponenty. Zažil někdy někdo u něj nějaký upřímný pokus o smíření? Sám sebe opovážlivě označuje za proroka. Kdo si s ním dovolí nesouhlasit, toho obvykle přes média posílá na psychiatrii. Každému křesťanovi musí být z tak pyšných výroků, zvláště kněze, smutno.

Není to poprvé, kdy pan Halík použil Svatojánské slavnosti jako munici k podlému vyřizování si osobních účtů přes média s panem kardinálem Dukou. Pustil se tím ovšem i do upřímné víry katolických věřících a do úcty ke světcům jako takovým. To mu ovšem jen tak lehce neprojde a svůj zoufalý zápas s Církví oslavenou samozřejmě prohraje. Jeho pomíjivá a pochybná, světská sláva rychle zmizí, ale úcta ke svatým mučedníkům pro víru bude žít dál.

Zdeněk Bergman