Hrdý Stalingrad se stal symbolem vzdoru, nepokořenosti a naděje

Zatímco ještě na počátku roku 1942 mohl Hitler se svou generalitou a spojenci nadšeně plánovat skvělé vyhlídky dalšího tažení na východ, na jeho konci našlo mnoho německých, italských, maďarských a rumunských vojáků svůj hrob na stalingradské frontě, která definitivně překazila hitlerovské plány na další vítězství. Fronta se dala do pohybu na opačnou stranu, a to nyní již definitivně a německé armády čekaly již jen další a další porážky při ústupových bojích. Právě na významné sídlo na řece Volze se v létě 1942 obrátila pozornost německých armád, které odhodlaně vyrazily splnit Hitlerův rozkaz a město dobýt. Na konci jejich pochodu čekala okupanty zkáza nevídaných rozměrů a definitivní přelom v dosavadním průběhu Velké vlastenecké války.

Významní hospodářští činitelé Německa ze všech sil přesvědčovali Hitlera, aby po porážce u Moskvy rychle obnovil útočné operace a přiměl své armády k dalšímu postupu a obnově ofenzivních akcí. Měli silný argument, který vložili do stručně formulovaného požadavku – bez kavkazské nafty a ukrajinského obilí nelze dále vést úspěšnou válku. Hitler po předchozích těžkých ztrátách tomuto argumentu dobře porozuměl. Německo navíc i přes nepříjemnou porážku disponovalo na východní frontě obrovskou silou. Ta na počátku roku 1942 čítala 156 divizí a 7 brigád. To bylo ještě více než v den přepadení SSSR. Navíc sovětská ofenziva se během ledna a února 1942 začala viditelně vyčerpávat. Krajní nedostatek vojenského materiálu v kombinaci s nutností doplnit lidské i materiální zdroje způsobily zastavení fronty. Nebylo zatím reálné v pokračování vytlačování okupantů dále na západ. Svůj podíl měly i taktické chyby na straně sovětského velení například v podobě neúspěšného útoku na Kerčském poloostrově. Ztroskotala i květnová útočná sovětská operace u Charkova. I tyto události přiměly Hitlera, aby soustředil hlavní síly k dalšímu postupu. Počátkem srpna bylo přes 40% sil německých vojsk a armád jeho spojenců soustředěna na jihu východní fronty. Právě sem směřoval hlavní úder. Na poradě konané 1. června Hitler znovu jednoznačně prohlašuje: „Nabudu – li mít Majkop a Groznyj, pak musím ukončit válku.“ Do letní kampaně nastoupilo 227 divizí německých i jejich spojenců, tento počet se v dalším období bitvy o Stalingrad ještě zvyšoval. Nová německá ofenzíva zahájená na konci června 1942 dosáhla v prvním období značných úspěchů a rychlého postupu. To vše však za cenu rostoucích ztrát. Během šesti týdnů dosáhly německé armády západní části kavkazské naftové oblasti. Němci obsadili celý Donbas a Rostovskou oblast. V polovině července okupanti pronikly významně ve směru na Stalingrad. Zatímco na jaře 1942 probíhala fronta ve vzdálenosti 500 kilometrů od Stalingradu a více než 600 kilometrů od Kavkazu, během srpna již německé jednotky tuto vzdálenost zdolaly. 4. srpna byl obsazen Stavropol, 8. srpna byla zastavena těžba ropy v Majkopu a 20. srpna byl dobyt Krasnodar. V kritických dnech byl do Kremlu pozván lidový komisař průmyslu a zmocněnec pro zabezpečení fronty pohonnými hmotami Nikolaj Babjakov. Stalin mu přikázal, aby zajistil, že se Němcům nedostane ani kapky ropy a v případě nebezpečí zničit naftové vrty. Za zdárné provedení úkolu měl ručit vlastním životem. Babjakov zorganizoval zničení asi 3 tisíc vrtů a díky tomu se protivník k ropě téměř nedostal. V Majkopu Němci dokázali těžit maximálně 70 barelů denně.

Dne 12. července 1942 byl vytvořen Stalingradský front, 24. července byl obsazen Rostov na Donu. Dne 28. července Stalin podepsal rozkaz lidového komisaře obrany SSSR č. 227 Ani krok zpět! Tento se ve své naléhavosti a apelem na nutnost již dále neustupovat velmi podobalo jeho zásadnímu rozhlasovému vystoupení z 3. července roku 1941. Prohlášení o tom, že vlast se opět ocitla ve smrtelném nebezpečí se rychle šíří mezi příslušníky Rudé armády i domobrany stejně jako mezi civilním obyvatelstvem. Ovšem ještě předtím dne 24. července zveřejnil v armádních novinách Krasnaja zvezda Ilja Erenburg článek s názvem Zabij: „Pochopili jsme: Němci nejsou lidé. Od nynějška je pro nás slovo Němec tou nejhorší kletbou. Pokud ponecháš Němce žít, pověsí ruského člověka a zneuctí ruskou ženu. Pokud jsi zabil tohoto Němce, zabij i dalšího – není pro nás nic radostnějšího než německé mrtvoly. Nepočítej dny. Nepočítej versty. Počítej jedno: Němce které jsi zabil. Zabij Němce! To prosí stará matka. Zabij Němce! Tak se modlí tvé dítě. Zabij Němce! To křičí rodná zem. Nepochybuj! Nedovol! Zabij!“

Rozkaz č. 227 se stal jedním z nejdůležitějších dokumentů Velké vlastenecké války. Byl vydán 28. července 1942 a stála v něm mimo jiné i následující naléhavá výzva burcující veškerý lid k obraně vlasti: „Němečtí okupanti pronikají ke Stalingradu, k Volze a chtějí se stůj co stůj zmocnit Kubáně a Severního Kavkazu s jejich ropným a obilním bohatstvím… Po ztrátě Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí, Donbasu a dalších oblastí se nám značně zmenšilo území, a tím ubylo i mnoho lidí, obilí, kovu a závodů. Ztratili jsme přes 70 milionů obyvatel, přes 800 milionů pudů obilí a přes 10 milionů tun kovu za rok. Teď již nemáme převahu nad Němci ani v lidských silách, ani v zásobách obilí. Ustupovat dále znamená vrhnout se do záhuby a s sebou zahubit i naši vlast. Každá další píď naší země, kterou vyklidíme, bude všemožně posilovat nepřítele a všemožně oslabovat naši obranu, naši vlast. Proto je třeba rázně udělat přítrž všem řečem o tom, že můžeme donekonečna ustupovat, že máme velké území, že naše země je velká a bohatá, že mámě mnoho obyvatel a obilí bude vždy nadbytek. Takové řeči jsou falešné a škodlivé, neboť nás oslabují a nepřítele posilují. … Z toho vyplývá, že je nejvyšší čas skoncovat s ústupem. Ani krok zpátky! To musí teď být naší heslem. Je třeba houževnatě, do poslední kapky krve bránit každé postavení, každý metr sovětského území, držet zuby nehty každý kousek sovětské půdy a bránit jej do posledních možností. Naše vlast prožívá těžké dny. … Od nynějška se železným zákonem pro každého velitele, rudoarmejce a politického protivníka musí stát požadavek neučinit bez rozkazu vyššího velení ani krok zpět… „

V polovině srpna stála německá vojska 60 – 70 kilometrů západně od Stalingradu, některé tankové svazky pronikly ještě dál a od jižní části města je dělilo jen 20 kilometrů. Okupanti měli stále značnou převahu ve všech zbraních. V dělostřelectvu a letectvu dvojnásobnou, v tancích až čtyřnásobnou. Právě srpnové boje patřily k nejtěžším v přístupech ke Stalingradu. Nejkritičtějším dnem pro sovětskou obranu byl 23. srpen, kdy se německé armádě podařilo proniknout až k Volze a odříznout 62. sovětskou armádu. Dva dny německé letectvo podnikalo silné nálety na město. Během těchto dvou dnů bombardovali Němci průmyslové i občanské objekty a většinu z nich proměnily v trosky, zahynulo přitom na 40 tisíc lidí. 25. srpna vyhlásil Městský výbor obrany ve Stalingradu stav obležení. Vznikaly speciální oddíly pro stavbu barikád a záchranu raněných. Bylo rovněž nutné evakuovat civilní obyvatelstvo. Během několika dnů se tak v nepředstavitelně obtížných podmínkách podařilo ze zničeného a hořícího města evakuovat na 300 tisíc jeho obyvatel. I přes pokračující ničivé nálety odcházeli mnozí obyvatelé města na stavbu opevnění a pracovníci v závodech se snažili nejen udržet výrobu v chodu, ale ji i zvýšit, a to přímo v těžkých bojových podmínkách, v centru bojů, kdy válečná fronta probíhala přímo jednotlivými částmi města, tedy i výrobních závodů. Tak se stávalo, že v jedné části závodu probíhaly boje a v další se vyráběly tanky, které ihned vyjížděly na frontu. Mnozí pracovníci ze závodů odešli se zbraní v ruce město bránit.

Německý postup začal brzy váznout. Kapitulace města se nekonala. Hitlerovci se dostávali do pasti a část německého velení si tuto nepříznivou situaci brzy uvědomila. Hitler však nařídil město dobýt a na svém rozkazu trval i přes těžké ztráty a problémy se zásobováním. Generál Halder si 26. srpna poznamenává, že situace u Stalingradu se pro útočící německé jednotky komplikuje, postup vpřed je pomalý a všude Němci naráží na odhodlaný odpor obránců města. V polovině září se v sovětském velení rodí plán budoucího protiútoku. Klíčovými se v tomto ohledu stávají dva body: - aktivní obranou dále vyčerpávat postup nepřítele, - důkladně připravit rozhodný protiútok v prostoru Stalingradu, aby se nepříznivý situace na jihu obrátila ve prospěch Rudé armády. Stalingrad mezitím stále odolával zuřivým německým útokům. Stálé nálety a dělostřelecká palba proměnily město z velké části v sutiny. Na řadě míst hořelo. Z uličních bloků zůstaly mnohdy jen trosky. Vyřazen z provozu byl vodovod, telefonní centrála, tramvajová doprava i železniční uzel. I přes stále se horšící situaci řada závodů zůstávala v provozu, byť omezeném. Pro morálku obránců města to byl důležitý faktor. Dál pracoval traktorový závod, ač se těsně u něj bojovalo i závody Rudý říjen, Barikády a jiné. Vybombardované domy se stávaly pevnostmi, kde se sváděly nesmlouvavé boje muže proti muži o každý metr půdy.

V polovině září začala druhá etapa bitvy u Stalingradu. Již bylo jasné, že hitlerovci plány svých operací nesplní. V té době mělo být město již dobyto a Rudá armáda poražena. Někteří němečtí generálové varovali, že fronta je příliš roztažená a bude lepší se stáhnout zpět, silně se projevoval nedostatek munice, pohonných hmot i potravin. Vzdálenosti pro přísun potřebného materiálu byly příliš velké. Zásobovací trasy navíc musely být střeženy, jelikož aktivní partyzánský odboj se soustředil na permanentní narušování komunikací a byl v tomto směru dost úspěšný. Hitler nadále všechny námitky odrážel s tím, že stanovené úkoly musí být splněny a taktický ústup přímo kategoricky zakázal. Nový útok na Stalingrad byl zahájen 13. září. Hlavní útok směřoval na střed města. V ulicích, v sutinách, ve sklepech i v kanálech probíhaly tvrdé střety menších skupin či jen boj muže proti muži. Bojovalo se u Mamajovy mohyly i u hlavního nádraží. Obránci města se překonávali v odhodlání a statečnosti a bránily každý nepatrný kousek země. Generál Halder si 20. září píše do deníku: „u Stalingradu se stále citelněji projevuje postupné vyčerpávání útočících vojsk.“ Halder vzhledem k situaci na bojišti navrhl útočné akce definitivně zastavit. 24. září jej Hitler odvolal z funkce. Velení 6. německé armády si s naléhavostí uvědomuje, že není reálně v silách německých jednotek město do začátku zimy dobýt. Přesto Hitler 10. října prohlásil: „Stalingrad musíme dobýt, neboť tím komunismus ztratí svou svatyni.“

Boje u Stalingradu i během října pokračovaly s velkou intenzitou a těžkými ztrátami na obou stranách. V polovině října hitlerovci opět masivně zaútočili. Začaly boje jejichž krutost neměla obdoby. Německé letectvo uskutečnilo na 3 tisíce vzletů jen za jediný den. Dne 15. října obsazují Němci Stalingradský traktorový závod, na úzkém úseku pronikli až k Volze. Ještě celý měsíc zuřily těžké pouliční boje. Celá země s napětím sledovala hrdinské činy obránců města. Mezi největší příklady nezdolnosti sovětských lidí patřil hrdinský boj osádek Domu seržanta J. F. Pavlova, Domu poručíka N.J. Zabolotného a mlýna č. 4. Na přelomu října a listopadu ale začala intenzita útoků hitlerovců přeci jen polevovat. Přestože v listopadu bojovalo na východní frontě celkem 75% všech nacistických bojových sil – dohromady šlo o 266 divizí. Dne 11. listopadu podnikl generál Paulus poslední zoufalý pokus o dobytí města. Právě v tento čas dochází k definitivnímu rozhodnutí bitvy o Stalingrad. Právě zde na březích Volhy končí v prachu a krvi šílený Hitlerův plán na dobytí města. Do zkázy tak uvrhl své hlavní elitní síly, které už německý hlavní sil v dalším průběhu války nemohl plnohodnotně nahradit. Šlo zejména o zkušené tankisty, piloty a důstojníky všech druhů jednotek. Německý útok je zastaven a zločinné dobyvatele v příštích týdnech čeká zkáza a smrt hladem, zimou, v důsledku nemocí i v marném boji o únik z pasti, kam je vehnal fanatický vůdce. Stalingrad se stal obřím hřbitovem Hitlerových plánů na obsazení sovětského území a zotročení sovětských lidí.

Klement Gottwald promluvil 31. října 1942 v českém vysílání moskevského rozhlasu a oslovil posluchače těmito slovy: „Stalingrad – toto jméno se už dávno stalo symbolem, pojmem. Stejně jako předtím Sevastopol, Moskva a Leningrad. Symbolem nebývalého hrdinství Rudé armády, symbolem bezpříkladné odvahy každého bojovníka, symbolem nevídané vytrvalosti všeho civilního obyvatelstva, jakož i symbolem skvělého válečnického umění velitelů Rudé armády. Celý svět - jak přátelé, tak nepřátelé - obrací své zraky ke Stalingradu. Přátelé s nadšením, obdivem, úctou – nepřátelé se špatně zatajovaným vztekem a hrůzou. Mluví se o zázraku u Stalingradu.“

Pro německá vojska a jejich spojence se rychle přiblížil čas katastrofy nedozírných rozměrů, ke které se ostatně již dříve schylovalo. Ti, kteří na to upozorňovali, byli Hitlerem odvolání ze svých funkcí. Fanatický vůdce trval na dobytí města stůj co stůj a bez ohledu na ztráty, jako již dříve i tentokrát se krutě mýlil v odhadu sovětských sil a jejich bojových možností. Zatímco Stalingrad bránila ze všech svých sil vojska Stalingradského frontu generálplukovníka A.J. Jeremenka a tato se překonávala v obětavosti a hrdinství s cílem zadržet další postup nepřítele a vytvořit tak vhodné podmínky pro velkou sovětskou protiofenzívu, den D se rychle přiblížil. V součinnosti tří frontů mělo jít o strategickou operaci na prostoru 400 kilometrů fronty. Začátek velkého protiútoku byl stanoven na 19. listopad. Toho dne se dala do pohybu obrovská ocelová lavina. Hned ráno toho dne ohlásila její příchod palba z děl a výbuchy granátů. Sovětského protiútoku se zúčastnilo 10 armád tří frontů. 3. a 4. rumunská armáda na krajích 6. armády byly rozdrceny sovětskými tankovými sbory. 4. tanková armáda byla přeťata na dvě části. Vojska Jihozápadního frontu generálporučíka Vatutina postoupila za jediný den o 60 kilometrů. 20. listopadu byla stejným frontem prolomena linie 4. rumunské armády jižně od Stalingradu. Rychle postupující sovětské tankové svazky se spojily již 21. listopadu u Kalače. Obklíčily tak německé jednotky u Stalingradu. Ty propásly poslední vhodnou příležitost pro stažení z pasti. Během dalších dvou dnů byl tento obkličovací kruh ještě zesílen. Uvnitř tohoto pevně uzavřeného kruhu tak zůstalo na 330 tisíc německých vojáků – 4 armádní sbory, 1 tankový sbor, 14 pěších divizí, 3 tankové, 3 mechanizované a některé další útvary. Jejich osud byl nově vzniklou situací na frontě prakticky zpečetěn. Jen zlomku z obklíčených se podařilo pomocí letectva evakuovat a uniknout tak z jistě zkázy. Většinu z nich ale čeká v příštích týdnech jen marný boj o holý život, menší část zbylých jednotek pak po skončení bojů ve Stalingradu cesta do zajetí.

Sovětské velení dále naplánovalo a rychle realizovalo vytvoření vnější obkličovací fronty dlouhé více než 450 kilometrů. Do konce listopadu se území obsazené německými vojsky zmenšilo asi o polovinu. Tím skončila první etapa protiútoku. Následovala druhé etapa operace – likvidace obklíčeného nepřítele. Za tímto účelem byla připravena operace nazvaná Kruh. V Hitlerově hlavním stanu museli na nově vzniklý vývoj rychle reagovat. Německým armádám hrozily na jihu velké obtíže, nejen u Stalingradu, ale i na jiných úsecích fronty. Německý štáb nakonec dospěl k závěru, že bude možno vytvořit údernou skupinu, která dokáže vyprostit obklíčenou 6. armádu. Jednou z hlavních podmínek však bylo to, že německé letectvo dokáže zásobovat obklíčené jednotky potřebným materiálem v požadovaném množství. Tato podmínka nebyla splněna. Silně vázl přísun střeliva i potravin. Vyprošťovací operace měla proběhnout ve dvou etapách: 1. Zimní bouře (prolomí obklíčení a naváže kontakt se 6. armádou). 2. Hromobití (nově uspořádá celou jižní frontu). Polní maršál Manstein přitom počítal jak s nasazením 48. tankového sboru, tak i 4. tankové armády. Nakonec se úkolu ujala jen 4. tanková armáda, a to kvůli dalšímu nepříznivému vývoji na jiném úseku a tato samotná na obtížný úkol nestačila. Zvláště když zbytky tanků 6. armády nemohly samostatně vyrazit z druhé strany a prorazit částečně své obklíčení, a to zejména pro nedostatek pohonných hmot. Celá vyprošťovací operace ve svém průběhu předčasně skončila pro nutnost dalších přesunů na jiné úseky fronty a pro další aktivitu sovětských armád u Stalingradu. Operace Zimní bouře skončila zásadním nezdarem a definitivní konec 6. armády se přiblížil. 19. prosinec se stal dnem největšího postupu Mansteinových vojsk, od obklíčené armády dělilo její prvosledové jednotky asi 40 kilometrů a předsunuté jednotky již mohly spatřit požáry stalingradské bitvy. Další postup vzhledem k situaci a těžké ztráty byl nemožný, naopak následoval rychlý ústup. Poslední naděje pro obklíčené tak během pár dní úplně vyhasla. Nyní mohly svůj konec již jen vlastními, a navíc rychle ubývajícími, silami nejvýše pouze oddálit.

Stalingradský kotel ve tvaru oválného kruhu o průměru 40 kilometrů byl obklopen pěti sovětskými armádami. V obklíčení se nacházelo 15 pěších divizí, 3 motorizované a 3 pancéřové divize, rumunská jezdecká divize a další týlové a pomocné útvary. V době počátku obklíčení se zde nacházelo na 330 tisíc mužů, jejich počet do 10. ledna 1943 poklesl o 80 tisíc osob. Silně vázlo zásobování. Do konce prosince byly snědeni všichni koně. Jedli se psi, kočky, dokonce i straky a uhynulí koně. Denní dávka na osobu zpočátku činila 150 gramů chleba a 90 gramů tuku. V závěrečné fázi bojů představovala tato dávka již jen 50 gramů zmrzlého chleba a rumunské jednotky byly ze zásobování již úplně vyloučeny. Během ledna však byly dna, kdy německé jednotky nedostaly zásoby vůbec žádné. Bojeschopnost postupně klesla až k bodu nula. Někteří vojáci otevřeně vyzývají k zastavení boje. Stanné soudy během obklíčení vynesly na 400 rozsudků smrti vůči těmto nespokojencům. Sovětské velení 8. ledna vyzývá nepřítele, aby se marného boje vzdal a ušetřil životy. Kapitulační podmínky byly vyhlášeny tlampači a letáky shozenými letadly. Němci se ale odmítají vzdát a jsou tak postupně likvidováni. Hitler kapitulaci kategoricky zakázal a přislíbil nejen zlepšení zásobování, ale i novou vyprošťovací operaci naplánovanou na polovinu února. Málokdo bral po předchozích zkušenostech tyto sliby v dané situaci vážně. Sovětské velení tak přikročilo k finální fázi likvidaci kotle jeho rozdělením na dvě části. Vojáci 6. armády se ještě snažili o zoufalý odpor. Generál Paulus 24. ledna odesílá Hitlerovi telegram, kde uvádí, že jeho armáda je bez munice i potravin. Naléhá, že se již nelze udržet a znovu žádá o svolení ke kapitulaci. Hitler znovu odmítá a připomíná nutnost vázat sovětské síly, aby bylo možno přeskupit síly a obnovit bojeschopnost na jiných úsecích fronty. V posledních dnech před kapitulací roste počet sebevražd, zbylé vojáky kosí hlad, úplné vyčerpání, navíc udeřil skvrnitý tyfus. 26. ledna se u Mamajovy mohyly spojily sovětské jednotky postupující ze západu s 62. armádou postupující od Volhy. Ještě stále se bojovalo, ale z německé strany už šlo o poslední předsmrtné záchvěvy. Do definitivního konce 6. armády již zbývalo jen málo času. Ostatně již v předchozích dnech se i přes odpor svých velitelů začínají vzdávat celé skupiny demoralizovaných německých vojáků.

Generálplukovník Rokossovskij podává 2. února 1943 Stalinovi hlášení: „Plníce Váš rozkaz, dokončila vojska Donského frontu 2. února 1943 v 16.00 hodin porážku a zničení obklíčeného nepřátelského stalingradského uskupení. … Zajali jsme přes 91 000 nepřátel, z toho 2500 důstojníků a 24 generálů, mezi nimi 1 generála polního maršála, 2 generálplukovníky, ostatní byli generálporučíky a generálmajory. Vzhledem k úplnému rozdrcení obklíčeného nepřítele se bojová činnost v Stalingradě a v prostoru u Stalingradu zastavila. Počítání kořisti trvá.“ Téhož dne Stalin odpovídá: „Blahopřeji Vám i vojskům Donského frontu k úspěšnému dovršení likvidace obklíčených nepřátelských vojsk u Stalingradu. Děkuji všem vojákům, velitelům a politickým pracovníkům Donského frontu za výtečnou bojovou činnost.

Do sovětských rukou padlo 750 letadel, 1550 tanků, 6700 děl, 61 000 aut a 3 obrněné vlaky. Na bojišti zůstalo na 150 tisíc padlých vojáků 6. a 4. tankové armády. V Německu byl vyhlášen třídenní státní smutek. Stalingradská bitva trvala půl roku a do dějin se zapsala i jako největší německá porážka od bitvy od Grunwaldu roku 1410.

Samotný Stalingrad byl téměř celý srovnán se zemí. Po bitvě bylo v jeho troskách nalezeno na 47 tisíc padlých obránců města. 75 tisíc obyvatel města bojovalo po boku armády při jeho obraně. Dalších 12 tisíc jich odešlo k partyzánským jednotkám. Když skončily boje, nacházelo se ve městě jen necelých 800 obyvatel! Tvrdé několikaměsíční boje přežilo i šest stromů. Stalingrad si za svou hrdinskou obranu právem vysloužil titul Město hrdina. Stalingrad přežil strašlivé útrapy, aby se mohl nadechnout k novému životu. Osmdesát šest metrů vysoká socha Matka Rus vypínající se nad obnoveným městem se stala symbolem vítězství nad nacistickým barbarstvím a nového mírového života.

Dne 2. února 1943 v časných ranních hodinách byl tedy zničený Stalingrad definitivně osvobozen, téhož dne byla podepsána kapitulace německé armády. Toto datum se trvale zapsalo nejen do dějin Velké vlastenecké války, ale i do dějin lidstva v jeho boji proti hitlerovským světovládným plánům a genocidě obyvatel mnoha národů. Bez sovětského vítězství u Stalingradu by Hitler a jeho armáda dovršili genocidu Židů a Slovanů a my bychom zde dnes nebyli. Na to nelze nikdy zapomenout. Trvalá úcta a připomínka plně náleží příslušníkům Rudé armády, kteří nesli hlavní tíhu bojů proti německým barbarům a jejich spojencům.

Bc. Miroslav Pořízek