Tak jsem se zeptal UI, kde se vzali ti Ukrajinci. Prsty v tom máme i my Češi
- Podrobnosti
- Blogy / DALŠÍ BLOGY|
- 16. duben 2025|
- dortoe z hor|
- 3637 x
Doktor z hor
15.4.2025
Počínaje rokem 1991 opět započal z oblasti Lvova, tedy ze západu Ukrajiny, stejně jako za 2. světové války, kdy toto území patřilo napadenému Sovětskému svazu a místní obyvatelé vítali v čele se Štefanem Banderou Hitlera jako osvoboditele, nátlak nahradit ruštinu vlasteneckou ukrajinštinou.
Ten kulminoval v roce 2014, kdy pomajdanovská vláda ruštinu zakázala na celém území Ukrajiny a vnutila všem obyvatelům nářečí složené z polštiny, litevštiny, ruštiny a ruthenštiny naprosto všem obyvatelů jako ukrajinštinu s tím, že pravý Ukrajinec je pouze ten kdo mluví Ukrajinsky a rusky mluvící Ukrajinec není Ukrajinec, ale Rus. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč se krátce po majdanu východní části Ukrajiny proti Kyjevu vzbouřily.
Otázka je, kde se ta Ukrajinština na tom západě Ukrajiny vlastně vůbec vzala, když historicky se v okolí Lvova mluvilo Polsky, posléze Německy, ale také částečně Rusky. A to je moc zajímavá otázka. Ještě než se k tomu ale dostanu, stručná historická vsuvka.
Současná Ukrajina je slepenec území, který nikdy historicky jako jeden státní útvar neexistoval. Toť je vcelku známá věc.
Území současné Ukrajiny jako jeden státní útvar, na rozdíl od naší přes tisíc let dlouhé historie, nikdy neexistoval. Původní Kyjevská Rus prakticky zanikla již před tisíci lety. Následně úlohu centra ruské kultury převzalo Moskevské knížectví. Současná Ukrajina je složena z historických území Polsko-Litevské unie (Lvov-Halič), Uherska (Zakarpatí), Carského Ruska (Východně od Dněpru) a Osmanské říše (Krym a Jih).
Po zániku Polsko-Litevské unie koncem18. století severozápadní část současné Ukrajiny náležela carskému Rusku a jihovýchodní část Rakousku, tj. Halič s místní metropolí Lvov. Za carevny Kateřiny veliké připadla území původně náležející Osmanské říši Rusku. Další území získala Ukrajina po druhé světové válce, Kdy bylo Polsko Stalinem jako celek posunuto výrazně směrem na západ, to na úkor původně východních území poraženého Německa.
Ukrajina v dnešní podobě byla pouze územním správním celkem, který po první světové válce pospojovala Sovětská komunistická vláda počátkem dvacátého století z různých historických území zejména původně ruského východu a rakouského západu (konce 18. století polsko-litevského západu) pod názvem Sovětská socialistická republika. Následně toto území rozšířila po druhé světové válce o Stalinovo válečnou kořist Zakarpatí, které před druhou světovou válkou krátce patřilo do prvorepublikového Československa, historicky však Uhersku. V šedesátých letech 20. století o Chruščovem připojený ruský Krym.
Ukrajina jako samostatný stát vzniknula až rozpadem komunistického Sovětského svazu v roce 1991 tak, že se původně pouze územní správní celek názvem Ukrajina stal samostatným státem.
Pokud lze hovořit o původních historických Ukrajincích, tak jde především o kozáky Záporožské síče, neb žili na okraji jihovýchodní hranice Polsko-Litevské unie, tedy byli Okrajinci. To byli ti s těmi chocholy na hlavách. Rozhodně se nejednalo o obyvatele západního Lvova, odkud počínaje rokem 1990 začal tlak Ukrajinštinu prosadit jako spisovný národní jazyk všech Ukrajinců, to v situaci, kdy celá východní část obyvatel historicky po generace mluvila rusky.
Záporožští kozáci, což byli obyvatelé z východu Ukrajiny, ale vskutku mluvili svým vlastním ruským dialektem, neb žili na hranicích s carským Ruskem, tzv. Ruthenštinou, tedy lidovou Okrajinštinou, později přejmenovanou na Ukrajinštinu. Ti však vůči tehdy ještě polskému západnímu Lvovu vedli pod vedením Bogdana Chmelnického dokonce povstání.
Sluší ještě podotknout, že celá současná západní Ukrajina (Halič s její metropolí Lvov) je historicky Polsko, a že Polsko jako státní celek od konce 18. století do začátku 20. přestalo zcela existovat.
Takže uznáte, že z historického hlediska je současná Ukrajina pěkný bordel a čert aby se v tom slepenci různých jazykových skupin a kultur vyznal. Navíc když od nepaměti spolu vzájemně vedli řadu krvavých občanských konfliktů. Pro ilustraci doporučuji shlédnout polský historický film Ohněm a mečem.
Tak kde se tam na západě v polském, později rakouském Lvovu vzaly ty tlaky mluvit ukrajinsky a dokonce tu ukrajinštinu nutit všem, když okrajinsky se mluvilo v Záporoží, což je úplně jiná kulturní oblast, více méně vůči Lvovu byla historicky nepřátelská a navíc jsou obě místa od sebe vzdáleny přes 1000 kilometrů?
To mi vrtalo hlavou již dříve, když jsem zachytil, že na území Lvova se ukrajinština začala prosazovat za Rakouska-Uherska, když v 19. století chtěla Vídeň potlačit tamní tamní proruské nálady. Tak jsem se zeptal UI a odpověď byla velice zajímavá:
Má první otázka:
Co víš o potlačování ruských nálad na území Haliče v době kdy patřila pod císařskou korunu Rakouska, respektive Rakousko-Uherska?
UI řekl:
Skvělá otázka! Situace v Haliči (zejména v Galicii a Lodomerii), když byla pod rakouskou a později rakousko-uherskou vládou, je opravdu zajímavá, protože to byla etnicky a politicky velmi složitá oblast, kde se mísily ukrajinské (rusínské), polské, židovské, německé a také proruské nálady. Rakousko se těmito „ruskými náladami“ (rozuměj: moskvofilstvím) velmi zabývalo a někdy je i tvrdě potlačovalo.
Kontext: Halič v rámci Rakouska
Po prvním dělení Polska (1772) připadla Halič habsburské monarchii jako Království Haliče a Lodomerie.
Obyvatelstvo:
– Poláci (hlavně šlechta a měšťanstvo na západě),
– Ukrajinci/Rusíni (převážně venkov na východě),
– Židé, Němci a další menšiny.
Moskvofilství a proruské nálady:
Co to bylo?
Moskvofilství (doslova „láska k Moskvě“) bylo hnutí, které sympatizovalo s Ruskem jako s „pravoslavným slovanským bratrem“ a vidělo v něm obranu proti polskému nebo katolickému vlivu.
Moskvofilové tvrdili, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ a že jazyk Ukrajinců je vlastně jen dialekt ruštiny. Šlo o konzervativní a církevně orientované kruhy, často napojené na řeckokatolickou církev.
Potlačování ze strany Rakouska:
Rakousko (a později Rakousko-Uhersko) se obávalo vlivu carského Ruska – a jakéhokoli proruského separatismu nebo „páté kolony“. Tady jsou některé příklady potlačování:
1. Cenzura a sledování
Proruské noviny, knihy nebo pamflety byly často zakazovány nebo cenzurovány.
Úřady sledovaly proruské aktivisty, učitele, kněze a jejich vazby na Rusko.
2. Procesy a zatýkání
Během rusko-turecké války (1877–78) a později za první světové války docházelo k masovým zatýkáním moskvofilů.
Nejslavnější byl tzv. Hlybocký proces (1882), kde byla skupina rusofilských intelektuálů obviněna z velezrady.
V roce 1914, po vypuknutí války, byla řada rusínských (ukrajinských) intelektuálů označena za proruské špiony – mnozí skončili v internačních táborech, např. v Talerhofu nebo Thalerhofu u Štýrského Hradce.
3. Změny ve školství a církvi
Rakouské úřady podporovaly ukrajinofilství (nacionalismus orientovaný na samostatnou ukrajinskou identitu), aby oslabily proruské nálady.
Byli podporováni ukrajinští intelektuálové, školy vyučující v ukrajinštině (na rozdíl od ruštiny), a vytvářeny byly instituce jako Prosvita.
Řeckokatolická církev (která byla považována za „protiruskou“) byla státem podporována víc než pravoslaví.
Během 1. světové války:
Po vypuknutí války v roce 1914 rakouské úřady zavedly stanné právo v Haliči.
Moskvofilové byli perzekvováni jako zrádci. Vznikl koncentrační tábor Talerhof, kam byli internováni tisíce podezřelých z proruských sympatií (včetně kněží a sedláků). Někteří tam zahynuli.
Shrnutí:
Rakousko se proruských nálad v Haliči silně obávalo a snažilo se je různě neutralizovat nebo potlačovat, zejména:
– podporou ukrajinské identity jako protiváhy k rusofilství,
– sledováním a zatýkáním moskvofilů, zejména během válečných krizí,
– zákazy ruského tisku, škol a kulturních vlivů.
Paradoxně právě tato politika urychlila formování ukrajinského národního hnutí, protože stát podporoval ukrajinofily proti rusofilům.
Chceš se podívat na nějaké konkrétní případy nebo postavy z toho období? Třeba Ivan Naumovych, Oleksandr Dukhnovych nebo osudy lidí v Talerhofu?
Má druhá otázka:
Ano, začněme o těch Ivan Naumovych, Oleksandr Dukhnovych a ještě přidej Ševčenka
UI řekl:
Super, jdeme na to! Tihle tři muži — Ivan Naumovych, Oleksandr Dukhnovych a Taras Ševčenko — představují tři různé, ale navzájem se protínající směry v kulturním a národním vývoji Ukrajinců v 19. století. Představují rusínské (ukrajinské) probuzení, rozkol mezi moskvofilstvím a ukrajinstvím a nakonec i ukrajinské národní sebeuvědomění.
Ivan Naumovych (1826–1891)
(rusofil, kněz, publicista, politik)
Kdo to byl:Kněz řeckokatolické církve, publicista a jeden z vůdců moskvofilského hnutí v Haliči.
Věřil, že Rusíni (Ukrajinci) jsou součástí velkého ruského národa. Prosazoval jazykovou a kulturní blízkost k Rusku – zastával, že správný jazyk pro rusínský národ je ruština, nikoli nově vznikající ukrajinština.
Co dělal:
Zakládal proruské spolky, psal články a kázání, organizoval společenské akce ve jménu slovanské jednoty. V roce 1882 byl souzen v tzv. Hlybockém procesu – obžalován z proruské propagandy a spiknutí proti monarchii. Odsouzen na několik měsíců vězení, ale pak omilostněn.
Význam:
Naumovych je typickým představitelem konzervativního moskvofilství – věřil, že kulturní budoucnost Ukrajinců je v sjednocení s Ruskem, nikoli v samostatné identitě.
V pozdější době (hlavně po 1. sv. válce) je jeho odkaz vnímán kontroverzně – někdy jako „zrádný“, jindy jako obhájce víry a kultury.
Oleksandr Dukhnovych (1803–1865)
(rusínský kněz, spisovatel, pedagog, „probuzenec“)
Kdo to byl:
Duchovní, autor, zakladatel rusínského národního obrození v uherské části Haliče (Zakarpatí). Hlásil se k rusínské identitě, odmítal maďarizaci i polonizaci, ale také nevystupoval vyloženě jako proruský aktivista – byl spíše rusínský kulturní konzervativec.
Tvorba:
Psal v církevní slovanštině, staroslověnštině, ale i rusínštině. Nejznámější báseň: „Ia rusyn byl, ies’m i budu“ („Já Rusín jsem, jím jsem a budu“) – často vnímána jako národní hymna Rusínů.
Podporoval školství, osvětu, literaturu a národní uvědomění na Zakarpatsku.
Význam:
Dukhnovych není tolik proruský jako proruskínský – hájil identitu rusínů, jejich jazyk a duchovní kulturu.
Někdy je chápán jako předchůdce jak moskvofilů, tak ukrajinofilů, ale nebyl vyloženě politický – byl hlavně vychovatel národa.
Taras Ševčenko (1814–1861)
(ukrajinský básník, malíř, symbol národního obrození)
Kdo to byl:
Nejvýznamnější ukrajinský národní básník, malíř, symbol boje proti carské tyranii a za osvobození ukrajinského lidu. Narozen jako nevolník, vykoupen z nevolnictví umělci v Petrohradě.
Psal ukrajinsky v době, kdy tento jazyk nebyl považován za „hodný literatury“.
Tvorba:
Hlavní dílo: „Kobzar“ – sbírka básní, ve kterých volá po ukrajinské svobodě, vzdělání, sociální spravedlnosti a národní hrdosti.
Kritizoval: Ruský carismus a samoděržaví, polskou šlechtu, církevní pokrytectví. Za své básně byl uvězněn a poslán do vyhnanství v kasárnách v Kazachstánu – nesměl psát ani malovat.
Význam:
Stal se duchovním otcem ukrajinského národního obrození. Oproti moskvofilům (jako Naumovych) viděl Ukrajince jako samostatný národ. Jeho jazyk (lidová ukrajinština) pomohl zformovat moderní ukrajinštinu jako literární jazyk.
Potud UI.
A jak s tím tak trochu souvisíme i my Češi. V trochu přednesené podobě, neb v té době bylo naše Království České, Markrabství Moravské a Knížectví Slezské součástí Rakouské, později Rakousko-Uherské monarchie, takže tak trochu jsme v počátcích té rusofobie namočeni skrze naši tehdejší vládu (císaře ve Vídni) i my.
Zdá se Vám předchozí odstavec tak trochu jako konstrukt?
No dobrá přidám ještě jeden. Řada našich vlastenců a národovců, kteří velmi dobře vnímají, že ten ukrajinsko ruský konflikt začal především po majdanu v roce 2014, kdy vyvrcholil vzpourou východu Ukrajiny proti pomajdanovské kyjevské vládě mimo jiné, ale dalo by se říci zejména, pro zákaz Ruštiny, kdy pro především východní Ukrajince to byla po celé generace jejich mateřština a na území Ukrajiny se dostali tak trochu z ne vlastní vůle. Ukrajina jako státní útvar měla všechny předpoklady výrazně prosperovat, neboť byla za sovětské éry průmyslovým srdcem SSSR. Místo toho aby se zabývali rozvojem a z toho plynoucí prosperitou si začali jít po krku, zda-li mluvit ukrajinsky nebo rusky.
Katastrofa byla neodvratná v momentě, kdy nový režim poslal na vzbouřený východ již v létě 2014 tanky a začal jak Doněck, tak i Luhansk bombardovat. Krym tomuto díky přítomnosti ruské flotily a známým hlídkováním zelených mužíčků v neoznačených uniformách, kteří vylezli z kasáren tamní ruské posádky, byl ušetřen (Moskva měla na Krymu pronajatu od Ukrajiny sevastopolskou námořní základnu).
Ta otázka pro české národovce zní: Co se dělo od počátku 19. století u nás a skončilo to až po konci 2. světové války? To samé co nyní na Ukrajině!
Pokud máme hledat něco jako národní hrdost, je nutné se především oprostit od obrozeneckého dogmatu, že pravý Čech je pouze ten kdo mluví česky. Čech, Moravan a Slezan je ten, který se cítí být doma tam kde žije. Dobrý vlastenec je ten, který žije se svými sousedy v míru a vzájemné spolupráci. Jeho vlastenectví nemůže primárně neurčovat jím používaný jazyk, ale sounáležitost s územím a lidmi kde žije. Žádný Švýcar o sobě neprohlásí, že je dle jeho rodného jazyka Francouz, Ital, Němec nebo Rétorománec. Všichni odpoví jasně, že jsou Švýcaři.
Dokud zde v Čechách zejména ti, co se hlásí k národovectví a vlastenectví mentálně nerozbijí obrozenecké dogma nám již mnoho generací vštěpované o pravých Češích a zejména zlých Němcích. Dokud se tohoto dogmata nezbavíme, bude zde nadále existovat latentní nebezpečí domácího rozvratu, nejednotnosti a neschopnosti táhnout za jeden provaz. Bude postačovat, aby nastala nějaká obtížnější situace a někdo v jehož zájmu bude pod heslem „rozděl a panuj“, přesněji „vzájemně obyvatele nějakého území rozeštvi, vše jim rozkradni a nakonec je zotroč“.
A jak to bylo s těmi tzv. Němci a pravými Čechy?
Pokud máme jít ke kořenům rozvratu a obecné nejednotnosti Čechů, je třeba si především nalít čistého vína ohledně Česko-Německého údajně historického nepřátelství. Ano vše začalo dobou pobělohorskou, ale k úplnému rozvratu obyvatel historického území Českého království došlo až začátkem 19. století.
Do té doby poddaní české královské koruny, tedy všichni, kteří žili na našem území, ať doma mluvili německy nebo česky (na našem území se mluvilo dvojjazyčně od nepaměti) byli dobrými vzájemnými sousedy a všichni se cítili býti Čechy nebo Böhmáky (Böhm znamená německy Čech).
V důsledku napoleonských válek ve snaze sjednotit malá severozápadní německá knížectví proti francouzským okupantům tamní intelektuálové začali hledat sjednocující všeněmecký prvek „Thorovo kladivo“ historicky velkého Germánského národa, a to na základě užívaného jazyka, tedy němčiny. Tak se zrodil pangermanismus. Tento směr se dostal i do našich zemí (Českého království, Markrabství moravského a Knížectví slezského), toho času integrovaných v rámci Rakousko-Uherského císařství. Řada německy mluvících Čechů (tedy Böhmů) se začala postupně přiklánět k názoru, že nejsou Češi, ale příslušníci velkého německého národa. Jako protiváha ze strany Česky mluvících intelektuálů s traumatem pobělohorským, kde šlo čistě o otázku náboženskou, nikoli jazykovou, se zrodil Panslavismus. Česky mluvící Češi začali hledat velkého bratra na východě. Začalo tzv. národní obrození, kdy česky mluvící Češi začali německy mluvícím Čechům, do té doby dobrým sousedům, předhazovat, že nejsou žádní Češi, ale Němečtí přivandrovalci.
Situace kulminovala za první republiky již do vzájemné nenávisti a to do takové míry, že s nástupem Hitlera se nakonec 99% „Böhmáků“ za ty Němce skutečně prohlásili. Nenávist se nadále stupňovala v průběhu celé nacistické okupace a po válce vyvrcholila pogromy a vysídlením prakticky celého pohraničí (v té době to asi bylo již jediné rozumné řešení).
A co jsme tím odsunem získali? Znovu podotýkám, že po válce byla situace natolik vyhrocená, že asi lepší řešení nebylo. Jen to, že řada pracovitých a chytrých lidí z našeho území odešla, stejně jako se stalo po bílé hoře. Tedy přesnější otázka zní. Co jsme tím národním obrozením a rozeštváním do té doby dobrých sousedských vztahů jen kvůli používanému jazyku získali. A znovu podotýkám, že s tím tak trochu začali ti německy mluvící, kdy naskočili na vějičku pangermanismu, který ale nebyl namířen vůči obyvatelům Českého království, ale vůči francouzským napoleonským okupantům malých v řadě případů vzájemně se svářejících německých knížectví ze severovýchodu současného Německa.
Kdy navíc, na rozdíl od Ukrajiny zde na našem území nebyl ten historický bordel, jako na Ukrajině. Byli to naši obrozenci v čele s Palackým, kteří dali závdavek postupného rezeštvání našich obyvatel, stejně jako s podporou tehdejší naší vídeňské vlády to byli ukrajinští obrozenci 19. století v čele s Tarasem Ševčenkem kteří dali závdavek pro vznik vražedného Banderismu v době německé okupace Haliče za 2. světové války, viz volyňský masakr a jiné, ke kterému se nemalá část aktuálních Ukrajinců ze západu nyní hlásí a počínaje rokem 2014 v jeho krvavém podniku vůči svým Ruskojazyčný spoluobčanům započali nanovo. Aktuálně čelí Ukrajina Ruské armádě, která po všech možných provokacích ze strany západem podporovaného Kyjeva nakonec na tu Ukrajinu v únoru 2022 vlítla, ochránit své rusky mluvící spoluobčany.
A co tím zprvu naivním národovectvím Ukrajinců, s podporou popichovače, tehdejšího Rakouska nakonec současná Ukrajina získala? Totální zkázu.
Zkrátka vymezování se kohokoli vůči komukoli, děje-li se trvale po dobu jedné dvou generací vede ke katastrofě vždy. No a co na to ti, s traumatem roku 1968 a absolventi našeho moderního školství, sledovači ČT a ČRo, obdivovatelé Danuše, Fialy a modro žluté vlaječky. Už mají dostatečně krvavé oko, když se řekne slovo Rus? Už je jich potřebný dav? Řekl bych, že takových fanatiků je mezi námi již docela dost. Tak co, bude jich tak za pět let již dostatek aby s fanatismem pomajdanovských Ukrajinců odhodlaně na toho Rusa v koalici ochotných v krvavé řeži s plným odhodláním zaútočili?
Fialu a spol. asi už nebere vážně nikdo, i když, nahlédněte někdy do diskuse pod články na novinkách nebo na seznamu. Je to ale i tam již tak nějak fifty fifty. Když se tam ale diskutuje na téma zlý Rus, tak to by jste viděli co se to tam semele za fanatické souzně naprosto všech diskutujícíh. Od bojím Rusa, přes nenávidím Rusa, nově až k nenávidím USA a Trumpa. Zkrátka bomba, mentální výchova k nenávisti Ruska jede dál a to na plný kule!
Zdroj: https://dfens-cz.com/tak-jsem-se-zeptal-ui-kde-se-vzali-ti-ukrajinci-prsty-v-tom-mame-i-my-cesi/
Komentáře
Facebook komentáře
Nejčtenější za poslední týden
- Štefec: Nehrozí nám ruský úder. Hrozí, že ho vyprovokujeme...
- Jak by vypadala jaderná válka. (Video)
- Michal Svatoš s Josefem Skálou - kouřové clony a reálné zákulisí ukrajinského konfliktu (14.5.2025)
- Aby bylo jasno s Lenkou Šimůnkovou
- Z Russkoj Vesny (16.4. - 17.4.2025): Výsadkáři 95. brigády chtějí vstoupit do Kyjeva...
- Nasledovníčka estónskych esesákov sa vyhráža Ficovi
Související články