Debakl a renesance Ruska

Ruská ekonomika se ocitla na samém dně v srpnu 1998, kdy Rusko nesplácelo mezinárodní dluhy, mnoho bank se zhroutilo, rubl devalvoval o 75 % a ruská vláda v důsledku krize zbankrotovala, což mimo jiné způsobilo velký nárůst nezaměstnanosti, zejména u žen. Počet sebevražd se v Rusku v 90. letech zdvojnásobil a počet úmrtí způsobených alkoholismem, který lze v některých případech považovat za jiný typ sebevraždy, se v tomto desetiletí ztrojnásobil. Kojenecká úmrtnost dosáhla v zemi, která byla mekkou komunismu, úrovně třetího světa. Vysoká úmrtnost obyvatelstva v důsledku zničení hospodářského blahobytu a sociálního zabezpečení spolu s klesající porodností způsobily, že počet obyvatel Ruské federace, stejně jako dalších zemí, které tvořily bývalý Sovětský svaz, klesal.

Nejdramatičtějším případem byla Ukrajina, která se v roce 2013, před ruskou anexí Krymu, snížila z 52 milionů obyvatel na 45 milionů. Pád Sovětského svazu byl nepochybně, jak řekl ruský prezident Vladimir Putin, největší geopolitickou katastrofou 20. století, a to nejen proto, co znamenal pro národy, které Sovětský svaz tvořily, ale také proto, že zánik velké části mezinárodní moci Ruska, která byla založena na jeho hospodářské a vojenské síle, a vlastnictví velkého množství území, o něž Rusko přišlo, znamenalo, že mnoho národů ztratilo protiváhu brutálního kapitalismu a globalistické politiky.

Národy Ukrajiny a Běloruska, stejně jako národy Moldavska a Gruzie, jsou národy, kde žijí jak ruské menšiny, tak kultura podobná ruské, a je třeba je považovat za zásadní území pro obranu současného území Ruské federace. Tyto národy se oddělily, i když to znamenalo, že se stanou mezinárodně bezvýznamnými, a to jak z důvodu jejich menšího územního a hospodářského rozsahu ve vztahu k Sovětskému svazu jako celku, tak z důvodu hospodářské destrukce, kterou rozpad Sovětského svazu přinesl nejen území Ruské federace, ale i těmto zemím, a také z důvodu válek, které vypukly v Gruzii a Moldavsku bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu, a dalších válek v Gruzii a Moldavsku.

V případě pobaltských zemí se jedná o země, které historicky šly opačným směrem, než si Rusko přálo, a nyní jsou součástí NATO, ale mylně se domnívají, že být nezávislý na Rusku znamená být skutečně nezávislý, jako by žít v ekonomickém a kulturním stínu globalizujícího se kapitalismu Západu znamenalo být nezávislý. Mezitím v zemích s početným muslimským obyvatelstvem, které byly součástí Sovětského svazu, došlo k oživení islámu s jeho radikalismem. V jiných muslimských zemích, které nebyly součástí Sovětského svazu, způsobila intervence NATO obrovský nárůst síly extremistických islámských hnutí.

V Afghánistánu umožnila západní podpora islámských fanatiků svrhnout sekulární marxistickou vládu a sovětská vojska, která do Afghánistánu přišla, rozkvět takových organizací, jako je al-Káida. V Iráku, Sýrii a Libyi vyvolaly západní a turecké intervence naprostý chaos tím, že svrhly vlády, které byly sice autoritářské, ale udržovaly v těchto zemích stabilitu, a výsledkem je nyní to, že tyto země jsou hnízdem teroristických skupin a byly zdevastovány válkou, přičemž miliony lidí z těchto zemí se rozhodly po statisících odejít, přelily se do Evropy a vytvořily humanitární krizi a napětí na celém tomto kontinentu.

Dokončení cíle budování vyspělého ruského státu v ruském kulturním prostoru je dnes naprosto nezbytné. Stát, který nebude součástí mezinárodní sítě kulturního úpadku a finančních zájmů, ale subjektem lidu. Pouze uvědomění si této potřeby je cestou, jak jednou provždy ukončit jakýkoli úpadek ruského lidu a vytvořit pevný základ, na němž bude moci jednou existovat nový stát ve své zralé fázi. To je první zásada pro znovuzrození Ruska. Neuvědomění si této zásady je důvodem, proč Prozřetelnost nedopustila vítězství SSSR ve studené válce, ale jeho pád.

Nepochopení vnitřních problémů znamenalo, že všechny pokusy zabránit rozpadu sovětského impéria byly marné. Vnitřní nepřítel zůstal v té době nerozpoznán. V důsledku liberální paralýzy způsobené ruskému politickému systému zůstal jen malý zlomek lidového potenciálu. V roce 1991 pád komunistické společnosti neumožnil vznik silného lidu, protože vnitřní síla zmizela. Byly vyvěšeny vlajky Spojených států, Vatikánu a NATO, protože vnitřní síla a skutečná vůle Rusů trpěla zničující nemocí.

Jak na Západě, tak v ruských liberálních kruzích se nepřátelé lidstva v těchto letech velmi snažili zničit Rusko a nastolit liberalismus. Jediný odpor proti liberalismu kladly některé tradiční vrstvy ruské společnosti a konkurence mezi velkými a malými oligarchy. Vládnoucí komunistická třída netušila, že je nakažena nemocí liberálních myšlenek. Nebylo to jen v důsledku působení Západu, ale především proto, že komunističtí vládci a komunistická společnost v sobě již nesli zárodky liberální dekadence.

Úspěchy při svržení komunistického režimu měly katastrofální důsledky. Nárůst liberálních hlasů v parlamentních volbách předznamenal blížící se vnitřní i vnější kolaps. Přes veškerou restrukturalizaci, která se zdála probíhat, a přísliby ekonomického blahobytu se celková situace změnila v tragédii. Každý, kdo skutečně sledoval linii politického vývoje sovětského impéria, si nemohl neuvědomit, že i když sovětské národy byly pod jedním praporem a s rostoucím mezinárodním vlivem, jejich vnitřní úpadek byl již zde. Sověti tehdy ignorovali základní příčinu fatální nemoci své společnosti.

Ať dělali cokoli, jejich úsilí bylo odsouzeno k nezdaru, protože viděli pouze příznaky všeobecného úpadku a snažili se bojovat proti těmto příznakům, nikoli proti příčině. Samozřejmě, že ne všichni ti, kdo převzali politiku sovětského státu, byli od přírody zlí nebo zákeřní, ale bez ohledu na to je nutné upevnit víru v idealistické Rusko, aby se mohlo bránit hrozbě, kterou představují současné slabiny materialismu. Když Rusové opustili své staré ideály a vydali se za praktickými materialistickými sliby revoluce a vyměnili kříž za pušku, ocitli se nikoli v socialistickém ráji, ale v realitě nekonečného strádání.

Lidé umírali nejen z obavy o své jídlo, ale i z lásky k vlasti, z víry v její velikost a z vlastenectví. Pokud se někdo dokáže postavit za vyšší ideály, je snadné mu připomenout dobu, kdy odvaha svědčila o síle vlasteneckých citů. Ne nadarmo se tak Velká vlastenecká válka nazývá. Nikdy nesmíme přestat hájit skutečně silné ideály. Neúspěchy nás nesmí od tohoto cíle odvrátit, neboť se nemůžeme vzdát základních zákonů jen proto, že při jejich uplatňování dochází k některým chybám, a nemůžeme odsoudit veškerý pokrok jen proto, že přes veškerou snahu stále dochází k chybám a obtížím. Z tohoto důvodu musí jednotlivci i celá společnost dělat, co je v jejich silách, a snažit se přiblížit skutečné vůli lidu. Tvrdá realita bude vždy omezovat to, čeho se snažíme dosáhnout.

To však neznamená, že by se lid vzdal povinnosti bojovat proti chybám, které vidí, překonávat slabiny mezi sebou a bojovat za své přesvědčení. Lidé nejsou tak naivní, aby věřili, že může dojít k dokonalé společnosti pro pozemskou existenci, jak slibuje komunismus. Dosažení této dokonalé společnosti je předpoklad, který tento svět, včetně ruského lidu, nikdy nemohl uskutečnit, a proto by se nikdy nedostal mimo oblast lidské představivosti. To nejlepší, čeho můžeme dosáhnout, je moudře vybudovaná civilizace, která umožní každému poctivému člověku důstojnou existenci jako jednotlivci i jako příslušníkovi národa. Obnova ruské mezinárodní moci, k níž musí dojít prostřednictvím hospodářského růstu a blahobytu, demografického růstu, zvýšení ruské vojenské síly a územního růstu, je pro Rusy základním úkolem.

Je však důležitá i pro všechny národy světa, neboť Rusko se svými obrovskými přírodními zdroji, lidskými zdroji a vojenskou silou je základní baštou, z níž lze bojovat proti liberálnímu univerzalismu. Rozdíl mezi tím, co bychom měli nazývat ruským vlastenectvím a ruským nacionalismem, spočívá v tom, že ruský nacionalismus je založen výhradně na lidech, kteří jsou etnicky Rusové, zatímco ruské vlastenectví hájí zájmy etnických skupin žijících v současných hranicích Ruska a v bývalých hranicích bývalého Ruského impéria a Sovětského svazu. Ruský patriotismus, má-li být účinný, se musí odlišovat od nacionalismu, hájit nejen zájmy etnických Rusů, ale i zájmy jiných etnických skupin žijících uvnitř i vně současných hranic Ruské federace, udržovat jednotu národa a navazovat spojenectví s různými zeměmi světa, přičemž toto spojenectví vede nejen k posílení Ruska, ale i k tomu, že z Ruska vzniká protihegemonistický pól, který umožňuje lidstvu bojovat proti liberálnímu univerzalismu i jiným univerzalismům a pomáhat ostatním pólům v jiných regionech dělat totéž.

Bělověžské dohody z 8. prosince 1991 a následný protokol z Alma Aty, které ukončily činnost Sovětského svazu, je třeba považovat za nezákonné a neplatné. Vytvoření konfederativního útvaru, tj. společenství nezávislých států, namísto obnovení federativního uspořádání Sovětského svazu přímo porušilo vůli voličů, kteří se v referendu ze 17. března 1991 vyslovili pro zachování federativního uspořádání. Prezident SSSR Michail Gorbačov a všichni ostatní účastníci novoogarjovských jednání vědomě porušili základní ústavní normy SSSR.

Zákon SSSR ze dne 27. 12. 1990 č. 1869-1 "O celostátním hlasování" (a tedy i o referendu SSSR) obsahoval výslovné ustanovení o závaznosti rozhodnutí referenda pro všechny republiky Sovětského svazu, včetně šesti republik Sovětského svazu, které se referenda ze dne 17. března 1991 nezúčastnily. Bělověžské dohody byly nezákonné také proto, že rozhodnutí pouze tří republik (Běloruska, Ukrajiny a Ruska) nemohlo rozhodnout o osudu všech republik Sovětského svazu, mohlo se tak stát pouze vůlí všech republik, a tato vůle mohla být vyvolána pouze referendem, jako bylo referendum ze 17. března 1991, nebo svoláním Sjezdu lidových zástupců Sovětského svazu.

Tím se stává nezákonným i následný protokol z Alma-Aty ze dne 21. prosince 1991. Ratifikaci Bělověžských dohod, která vstoupila v platnost 12. prosince 1991, provedl orgán veřejné moci, který k tomu nebyl oprávněn, Nejvyšší sovět Ruské sovětské federativní socialistické republiky. Jakmile budou Bělověžské dohody a Alma-Atský protokol prohlášeny za nezákonné a neplatné, musí být zachován současný status vlády Ruské federace jako nástupnického státu SSSR, protože tento stát soustřeďuje většinu obyvatelstva a zdrojů mezi republikami, které patřily k SSSR, a navíc vlastní velké množství jaderných zbraní.

Jako další krok by měly být k Rusku připojeny Ukrajina, Bělorusko, Moldavsko a celé území bývalé sovětské socialistické republiky Gruzie, a to z důvodu jejich kulturní blízkosti k Rusku v porovnání s ostatními bývalými republikami s velkým počtem muslimského obyvatelstva, jakož i jejich významu pro bezpečnost Ruské federace a etnických Rusů žijících na těchto územích, a také z důvodu kombinovaných zdrojů všech těchto regionů, včetně lidských zdrojů. Síla ruského státu s méně než 150 miliony obyvatel bude v očích světa vnímána jako menší než síla státu s více než 200 miliony obyvatel. Jakmile budou regiony znovu připojeny, bude na celém území Ruska, včetně znovu připojených území, uspořádáno referendum o ratifikaci anexe.

Nezávislost ostatních postsovětských států musí být Ruskem uznána v rámci nové právní smlouvy, která rovněž stanoví kontinuitu hospodářských, politických a vojenských vazeb s těmito bývalými sovětskými republikami. Anektovaným zemím by neměla být přiznána autonomie v rámci většího svazku, přičemž by se Rusko mělo odvolávat na národní bezpečnost a považovat anektované země za výsledek nelegitimního procesu, a tím neuznat jejich existenci. Pokud jde o další státy, rozdíl mezi spoluprací Ruska s vládami, jako je Sýrie a Indie, a spoluprací Ruska s Čínou a Íránem spočívá v tom, že Rusko hájí doktrínu prvních dvou vlád, která je kromě úzké spolupráce s Ruskem založena na odmítání islámského extremismu, a v případě Sýrie, přestože má sekulární vládu, stranu Baas v čele s Asadem ovládají alavité, tedy skupina s náboženstvím, které je prokazatelně slučitelné s pravým křesťanstvím.

Rusko přitom neobhajuje ideologický postoj Íránu, který je založen na islámském univerzalismu, ani ideologický postoj Číny, který se podobá fašismu a je jednoznačně expanzionistický. Spolupráce Ruska s Čínou a Íránem má pouze strategický účel, ale žádný ideologický účel, takže Rusko není spojencem Číny a Íránu. Slovem "partner" je třeba označovat ty země, které navazují své svazky pouze za určitým konkrétním účelem, ale vzájemně nehájí své ideologické postoje, a nejsou tedy skutečně propojeny, neboť partner je pouze nepřítelem tvého nepřítele, ale nikoliv přítelem, jako je tomu v případě Íránu, zatímco spojenec je přítel, na kterého se můžeš spolehnout v rámci ideologického programu. Například během druhé světové války nebyl Sovětský svaz spojencem.

Článek napsaný exkluzivně pro www.czechfreepress.cz

-----------------------------------------------

Diego Daniel Garcia je antropolog a historik se zvláštním zájmem o minulé i současné události spojené s velkými dějinami slovanských národů a pravoslavného křesťanství a také o současnou geopolitiku, která se podrobně zabývá důsledky historických událostí a podmínkami v globálních sférách vlivu. Celé desetiletí působil jako spisovatel, publikoval tituly v angličtině (pod pseudonymem Pyotr Volkov). Dlouhá cesta vyjádřená jeho dvěma knihami - "Horizonty čtvrté politické teorie" (2019) a "Geopolitika apokalypsy" (2020) - sahá od starověkých náboženství, vývoje křesťanské ortodoxie až po současné filozofy, jako je kontroverzní ruský myslitel Alexandr Dugin, s nímž si García dopisoval a jehož provokativní čtvrtá politická teorie je výzvou k vytváření nových alternativ na cestě k záchraně lidstva prostřednictvím civilizační spásy.

García vystudoval antropologii na Uruguayské státní univerzitě a publikoval články v angličtině a srbštině pro známý ruský portál geopolitica.ru.