Zaorálek versus Petříček

To, že naše zahraniční politika kopíruje již delší dobu tu americkou, si jistě všiml každý, kdo se o politické dění jen trochu zajímá. Kopíruje ji tak důsledně, že přehlíží americké přešlapy, otočky o sto osmdesát stupňů, či používání dvojího metru ve vztahu k nedemokratickým režimům. Dá se říci, že to začalo naší podporou bombardování Srbska, přes podporu neoprávněného zásahu v Iráku a Libyi, či vysláním vojáků do nesmyslné mise v Afganistánu. Vůbec nikoho nezarazí, že náš mocný spojenec mění své postoje takříkajíc přes noc a tak je možné, že se vůdce, jedné ze zemí zla – Severní Koreje, stane během chvilky ze satana, kterého je nutno zničit všemi prostředky, téměř milým přítelem, či naopak spojenec – syrští Kurdové, kteří za nás prolévali krev jen onucí, kterou lze po použití klidně zahodit. Scénář převratu a la Ukrajina, je vyložen jako demokratický proces a dohody s garancí několika významných evropských států jsou během chvilky hozeny do koše.

Vraťme se však k naší nové hvězdě – ministru Petříčkovi, který sklízí obdiv dokonce od opozičních politiků typu Kalouska, což jistě u srdíčka pěkně zahřeje. Ministr Petříček se uvedl zprávou ministerstva zahraničí, která označila dodatek ukrajinského zákona O statutu válečných veteránu, jenž přiznává statut veterána i tzv. Banderovcům, za vnitřní záležitost Ukrajiny i když se tito podíleli na zločinech proti Volyňským Čechům a nějaká protestní nóta by tedy nebyla od věci[1]. Po kritice pán ministr slíbil, že tuto otázku otevře při své cestě na Ukrajinu, což se samozřejmě nestalo, jen se dohodl na vzniku nějaké komise historiků, která má zkoumat naší společnou minulost, ale o banderovcích ani slovo. V minulých dnech se pan ministr rozhodl následovat příkladu USA a některých států EU a ČR uznala za dočasného prezidenta Venezuely opozičního předáka Guaidóa, což by nebylo možná až tak neobvyklé, kdyby se tento pan neprohlásil za prezidenta jaksi sám. Nechci se příliš vyjadřovat k současné neutěšené ekonomické situaci ve Venezuele, zda má na ní větší podíl diletantská politika současné vlády, či dlouhodobý politický a ekonomický tlak na změnu tamějšího režimu ze strany USA, ale o oprávněnosti západu, tedy i nás, vměšovat se do tamějších událostí.

Naše média a politici nás neustále oblbují tvrzením, že Guaidó, měl jako předseda parlamentu právo odvolat současného prezidenta Madura, ale opravdu tak konal v rámci tamější ústavy? Mnoho lidí nechápe, že ve Venezuele funguje prezidentský systém, který se značně liší od našeho, parlamentního. V prezidentském systému je prezident hlavou exekutivy a jeho odvolání je velmi těžké, stejně jako rozpuštění parlamentu. Podle článku 233 venezuelské ústavy může být prezident odvolán, ale pouze na základě rozsudku Nejvyššího soudu, či na základě tzv. odvolacího referenda. Odvolávací referendum se může konat po uplynutí půlky mandátu a proti prezidentovi se musí vyjádřit více voličů, než ho podpořilo při jeho zvolení. V obou případech pak po jeho případném odvolání nenastupuje na jeho místo předseda sněmovny, ale viceprezident. Naše diplomacie tak vlastně podporuje nelegální převrat, což bohužel není v poslední době ani první ani poslední případ jejího selhání.

Proti svému stranickému kolegovi se v poslední době vymezuje exministr Zaorálek, který v ČT již opatrně zkritizoval výše zmíněný postoj MZ k situaci na Ukrajině a nyní se již několikrát vyjádřil i k situaci ve Venezuele. Zaorálek pokládá zasahování západu, především USA, do tamější situace za neodpovědné a svěření formování americké politiky vůči této zemi „jestřábům“ Johnu Boltonovi a Elliotu Abrámsovi za velmi nešťastné. No americký prezident asi ví, jak vybrat správné lidi, vždyť např. zmiňovaný Abrams má zkušenosti s podporou eskader smrti působících na sklonku studené války ve Střední Americe. Zaorálek správně uvádí, že v řešení patu ve Venezuele by se měli angažovat především státy tamního regionu a USA, že by se po zkušenostech, které s nimi v minulosti měly státy Latinské Ameriky, měly držet co nejdále. Z vyjádření Zaorálka je vidět, že jakmile se vyvázal z vládní kazajky, získala jeho vyjádření racionalitu, kterou pod knutou plnění cílů americké zahraniční politiky postrádala. Mám za to, že tradiční voliči sociální demokracie chápou spíše jeho přístup, než ten ministra Petříčka, který sice možná uchvátil srdce liberálů, kteří ovšem ČSSD příliš nevolí a dávají přednost např. Pirátům. Zahraniční politika sice nepatří mezi priority voličů, ale i její výstupy mohou mít na rozhodování voličů dopad. Mám za to, že plácání po zádech od Kalouska a spol. moc preferencí ČSSD nepřinese.

[1] Více informací zde: https://alesmerta.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=693938

Autor: Aleš Merta
Zdroj: https://alesmerta.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=700592