RYBA SMRDÍ OD…ÚSTAVY

Poznámky ke vzniku Ústavy ČR

Základní zákon nového státu, vzniklého v první den roku 1993 byl vytvořena pod tlakem času. Za druhé, ústava neprošla dlouhodobou veřejnou diskusí nejen odborníků, ale i poučených laiků, čti politiků, ale především veřejnosti, která jediná má v demokracii právo definitivně ji schválit. A za třetí byla uzákoněna naprosto nedemokratickým způsobem.

Napsal ji jeden odborník jako základní materiál k diskusi. Ovšem na diskusi bylo tak málo času, že debata nad ní proběhla prakticky v úzkém kruhu právníků, spíše více politiků, než odborníků na stát a právo. Nezúčastnili se jí mnohé tehdejší renomované osobnosti státoprávní vědy, přednášející tento obor na nejvýznamnějších právnických vysokých školách v zemi.

Především ale diskuse nad základním zákonem státu nebyla veřejná. Odborníci nevystupovali v televizi, aby svými argumenty z oboru ústavního práva vzdělávali veřejnost, která v demokracii má garantovat její konečnou kodifikaci.

Ústava v časové tísni byla nakonec státu vnucena. Je ve skutečnosti jakousi „oktrojírkou“, akorát že ji „svému lidu“ nenařídil císař pán, ale pro ten účel nezvolené shromáždění dvou set zástupců českého národa v původně jiném státě.

Při tom se naskýtala jedinečná, ba až ideální příležitost vytvořit a přijmout základní zákon našeho nového státu výsostně demokratickou metodou. Stačilo jenom, aby poslanci České národní rady tehdejší federální republiky Čechů a Slováků nepodlehli pýše a k dokumentu, který je zapotřebí vložit do kolébky nového státu, přistupovali výsostně odpovědně.

To, co vyhlásili za Ústavu ČR mohla být jen a jenom jakási prozatímní ústavní listina. Místo toho, aby se tehdejší ČNR prohlásila za právoplatný zákonodárný sbor ČR, měla vyhlásit veřejnou diskusi o novém konstitučním zákoně. Měla dále určit termín, do kterého měla být nová Ústava ČR vypracována, a především měla schválit proceduru, jakou bude definitivně vyhlášena.

Vzorový demokratický postup předpokládá, že zákonodárná instituce, která zpracování uloží, novou ústavu také schválí. Ovšem nevyhlašuje její definitivní platnost. V den jejího schválení totiž stávající zákonodárný sbor vyhlásí nové volby do sněmovny a při nich zároveň plebiscit o ústavě. Pokud plebiscit text schválí, tak jej nově zvolený zákonodárný sbor pak může, či nemusí vyhlásit jako skutečnou Ústavu ČR, která teprve potom platí. Nic takového naši politici nedokázali, čímž mimo jiné silně popřeli samotnou demokratickou podstatu našeho nově se vytvářejícího státu.

Není sice absolutní jistota, že by tímto procesem vytvořená Ústava ČR byla bezchybná, jde vždycky jen a pouze o dílo člověka, ale určitě by nebyla tak zmatečná, jakou ve skutečnosti ta současná je.

Návrh na základní změnu Ústavy ČR. (Dle jen Ústava).

Ústava je dvojnásobným hybridem. Není čistým dokumentem republiky, protože má některé monarchistické prvky. Za druhé není ani čistou deklarací, ani ucelenou konstitucí.

Její text kopíruje ústavní pravidla Československé první republiky. Ta ovšem byla „šita“ na míru tatíčkovi zakladateli. Nejméně stejný rozsah rozhodovacích pravomocí si ale přál mít i první prezident České republiky, který se zakladateli chtěl připodobnit, čemuž tvůrci Ústavy vyhověli. Tím se v Ústavě vytvořil hned jeden, dosti významný, pozůstatek monarchismu. Je jím funkce prezidenta, který má kompetence, leč nenese, podle Ústavy, za ně odpovědnost. Lapsus to prvního řádu. Už jenom tato dvojí instituce výkonné moci přinesla naší zemi dost problémů, aby odpovědní odborníci už dávno požadovali její zásadní změnu. Všeobecná, a hlavně dlouhodobá diskuse by odhalila i další prvky monarchismu v naší Ústavě.

Naše Ústava je při tom příliš „ukecaná“. Stačil by podstatně méně rozsáhlý dokument typu deklarace, který by byl opravdově dlouhodobým a neměnitelným „svatým“ písmem našeho státu, a zájmů jeho lidu. Ten by v takovém případě mohl být skutečně nedotknutelným a chráněným před každou zbrklou změnou novým všeobčanským plebiscitem. Nejnutnější instituce státu ve formě republiky by byly ústavou vyjmenovány, stanoven závazný způsob jejich vzniku a lhůty jejich změn. Všechny ostatní prvky a pravidla konstituování jednotlivých institucí by stačilo kodifikovat ústavními zákony. Ústavní zákony pro svou konkrétnost by se poměrně lehce novelizovaly, i když třeba za přísnějších podmínek, než obecné zákony.

Musíme si uvědomit, že současný vývoj světa je tak rychlý, že už nemůže platit dogma o nedotknutelnosti tak obsáhlé a komplikované Ústavy, jakou je současná. Proto by nová měla být velmi malého rozsahu, který by měl šanci na trvalejší neměnnost.

Zvláštní pozornost při tvoření nové Ústavy by měla být věnována „Listině“. Její současná kodifikace projevuje odbornou nedostatečnost, a proto obsahuje nepřehledný soubor jakýchsi lidských práv, která jsou mnohdy spíše občanskými svobodami a jinými požadavky. Listina je převážně deklarací a snad by se tedy dala v podstatně jednodušší, a především přehlednější formě, zakomponovat do textu deklarativní nové ústavy.

Závěrečný apel.

Už víc jak před sto lety renomovaný světově známy fyzik si postěžoval, že nová vědecká teorie se prosadí tehdy a teprve tehdy, když zemřou tvůrci staré teorie. Jestliže to platí u exaktních věd, tak je jisté, že u díla lidí to bude platit mnohem víc. Sám z vlastní zkušenosti vím, že tvůrci současné Ústavy ČR ji neustále obhajují jako nedotknutelnou a varují před její změnou.

Letošní volby do sněmovny budou s vysokou pravděpodobností přelomové. Nejenže po nich dojde k zásadní výměně členů poslanecké sněmovny, ale půjde fakticky o významnou generační výměnu celé politické garnitury. Podle mě se tím vytváří příležitost k novému začátku. Náš stát si zasluhuje nejen nový základní zákon, ale především jeho výsostně demokratickou tvorbu a schvalovací proceduru. Nová ústava by se měla pak zbavit pasáží, které za třicet let přinášely mnoho problémů, a navíc by se měla umět dívat k budoucnosti.

Proto bych plédoval za to, aby si nová sněmovna dala za úkol vypracování nové Ústavy ČR. Měla by na to, alespoň doufám, čtyři roky. Při dalších sněmovních volbách by pak mohl proběhnout plebiscit o zpracovaném návrhu. Utopie. Nikoliv. Racionální vize.

Stanislav A. Hošek