V jakých časech se (ne)sejdeme…

Je otázkou, jak „lepší časy“ podle Karla Schwarzenberga mají vypadat. Sám patří k lidem, pro něž neexistuje jednotný pojem korupce. Rozlišuje korupci na malou, bezvýznamnou, dokonce potřebnou („to když se věci příliš nehýbou z místa – a je třeba je trochu popohnat“) – a pak teprve na závažnou, „kdy jde o peníze“. Obchodování s poslaneckým mandátem kníže za nic závažného nepovažuje, bere ho za „běžnou politickou praxi“. Policejní vyšetřování mu v tomto kontextu přijde jako „bzučení komára“ nad „velmi slabým čajem“. 

 Je docela zajímavé, jak nápoje lemují korupční skandály Nečasova kabinetu. Z odposlechů nad „těžkými víny“ se nakonec stala fraška čtvrté cenové kategorie. Je otázkou, zda zmíněný „slabý čaj“, který je ve skutečnosti poměrně silnou kávou, nebude nakonec hořkým kalichem, naplněným další z mnoha zametených kauz pod koberec, který vypijí občané až do dna.

Karel Schwarzenberg má jasno v tom, kdo všechno ohrožuje „naši křehkou demokracii“: Policie, státní zástupci a prezident Zeman. Naše křehká demokracie potom potřebuje „běžné politické obchody“ podepřené „ústavními zvyklostmi“. Ústavu porušuje jedině pan prezident Zeman, když si dovolí (zcela v souladu s tímto dokumentem) pověřit sestavením vlády někoho mimo parlamentní strany s odkazem na mimořádnou politickou krizi. Tu ovšem exministr zahraničí Schwarzenberg nevnímá.  „Můj předpoklad byl správný, když jsem tvrdil, že to byl spíše politický obchod, a ne trestný čin, a tudíž Nejvyšší soud správně rozhodl, že mají být propuštěni“ (Právo, 18. 7. 2013), reagoval Schwarzenberg na výrok Nejvyššího soudu, který ovšem nezprostil obžalované podezření z korupce, ale toliko si poupravil výklad Ústavy, že poslanec na půdě Sněmovny ČR může nejspíš provádět cokoli. Cosa nostra musí blednout závistí.
Je zajímavé, že nyní pan Schwarzenberg nebije na poplach, že je porušena Ústava ČR – a samozřejmě ohrožena demokracie. Ústavní právník, Jan Kysela, má k rozhodnutí Nejvyššího soudu výhrady: „…Jednací řády obou komor evidentně mají na mysli, že projev je to tehdy, když stojíte u řečniště ve Sněmovně nebo mluvíte ve výboru či komisi a někoho urazíte, tak za to nemůžete být stíhán. Ne že si něco špitáte ve sněmovní restauraci“.

Kde jsou doby, kdy kníže Schwarzenberg blahosklonně pobafával z dýmky a vyjadřoval podporu orgánům činným v trestním řízení? „Konečně se (policie) odvážila jít na velkého papaláše. Zaplať pánbůh za to. Doufám, že budou další následovat. V okamžiku, kdy se zjistí, že ti nahoře jsou dosažitelní, tak se něco láme“ (Ledy se lámou a musí to pokračovat, Právo, 2. 6. 2012), vypouštěl spolu s obláčky kouře do éteru Schwazenberg minulé léto. Rok se s rokem sešel – a vše je jinak.
„Podle mého se teď u nás velmi lehko dává do vazby, a je vidět, že to není přiměřený prostředek. Já např. nemám příliš v oblibě paní Nagyovou, ale očividně ne příliš zdravou ženu přivézt v poutech, co to má za smysl? To je nesmyslná demonstrace síly. Stejně jako tak dlouho držet ty poslance ve
vazbě. Také mám pochyby, jestli má smysl po roce držet ve vazbě pana poslance Ratha. My tady ve vazbě v ponižujících podmínkách držíme lidi, a přitom mělo být dávno rozhodnuto.“
Že by místo „lámaní ledů“ bylo potřeba nějaké pořádné zmražení? Holt politika v podání kandidáta na prezidenta republiky a exministra zahraničí v jedné osobě je neustále se pohybujícím kyvadlem. Jednou je třeba „ledy lámat“, jindy se ale hodí dát něco takzvaně k ledu. Vyhovuje nám tento způsob provádění politiky, nebo ho považujeme za poněkud nešťastný?
 

David Rath byl skutečně mediálně odsouzen dříve, než by jeden řekl švec – a mnohem dříve, než padl jakýkoli soudní verdikt. Ten nepadl dodnes. Snad se nedočkáme toho, že exhejtman Rath bude propuštěn s tím, že se lakonicky sdělí, že nebyl dostatek důkazů. To by byl výsměch nám všem – zvláště, vzpomeneme-li si, jak média líčila vše jasně a neotřesitelně.
TOP09 a ani Karel Schwarzenberg osobně se do dnešních dnů osudem pana Ratha nezabývali. Jediné, co obrátilo jejich pozornost k našemu „nepropustitelnému“, kterého M. Němcová už ve Sněmovně nechce ani vidět, je obava, že když nepřijde Rath do Sněmovny, přijde Sněmovna (či její část) k Rathovi.

Vysoce postavení politici by si měli pečlivě hlídat, aby nemohli být nařčeni, že se snaží ovlivňovat policii a soudy, nebo snad že na ně vyvíjejí nátlak. Pro bývalou vládu Petra Nečase toto zjevně neplatí. Navíc vysílá do zahraničí naprosto nepravdivé informace o prezidentovi republiky, což by se dalo chápat i jako šíření poplašné zprávy.
„Zeman je prvním prezidentem přímo zvoleným občany a myslí si, že mu to automaticky dává větší pravomoci. Tvrdí, že se přísně drží ústavy, není ale prý vázán jejími zvyklostmi…
Tuto čistě formální interpretaci ústavy už v minulosti jednou využily různé vlády, aby se dostaly k veškeré moci: v lednu 1933 v Německu a v únoru 1948 v Československu", netají se Karel Schwarzenberg jednak svou averzí vůči prezidentovi Zemanovi a jednak buď svou neznalostí historie, či jejím záměrným překrucováním.
Alespoň máme možnost na vlastní oči posoudit, jakým prezidentem by byl kandidát, který se v pokulhávajících historických paralelách přímo vyžívá. A který by prezidenta Beneše nejraději poslal k soudu do Haagu (a s ním nejspíš i vítězné mocnosti) a prezidenta Zemana oblékl do nacistické uniformy. Máme tak možnost pochopit, jaké „lepší časy“ to měl vlastně Schwarzenberg na mysli.