Takoví jsme byli: Šibenice pro vlastenku (1/5)

Manžel jmenované, Ing. Dr. Bohuslav Horák /1899 - 1976 v USA/, v roce 1923 získal v Praze titul zemědělského inženýra a v roce 1935 na pražské technice doktorát technických věd. Působil jako redaktor populárního zemědělského vysílání československého rozhlasu, později se stal programovým ředitelem Radiojournalu. V srpnu 1940 byl zatčen gestapem a nacistickým soudem v Drážďanech odsouzen pro nedokonanou velezradu na 5 let káznice. Prošel Pankrácí, Terezínem, vězením v okupovaném Polsku a několika věznicemi v Říši. Z nacistické věznice v severním Bavorsku byl v roce 1945 osvobozen americkou armádou.

Po osvobození do Vítězného února 1948 pracoval na pražském ministerstvu informací, odkud byl po nástupu komunistů vyhozen. V den zatčení své manželky utekl komunistické tajné policii a koncem roku uprchl do západního Německa, odkud v roce 1951 emigroval do USA. Žil a pracoval ve Washingtonu, kde se angažoval v krajanském exilovém hnutí, v Radě svobodného Československa a ve Společnosti pro vědy a umění. Vlastenecky publikoval v krajanském americkém tisku až do konce života.

V roce 1968, za "Pražského jara", za ním směla z ČSSR vycestovat dcera Jana Horáková, narozená v roce 1933. Po zatčení rodičů v době nacistické okupace se o ní starala teta Věra z matčiny strany a zakrátko po zatčení její matky komunisty a útěku jejího otce před komunistickou státní policií se o ní teta Věra starala opět. KSČ zakázala dceři popravené "vlastizrádkyně" a emigranta, studovat vysokou školu. Studijně nadaná Jana ve své vlasti tedy absolvovala aspoň odbornou střední školu. Získala maturitu jako zubní instrumentářka.

JUDr. Milada Horáková, narozená jako Milada Králová, v roce 1901 v Praze,  pocházela ze třech dětí obchodního úředníka Čeňka Krále, který byl synem posázavského mlynáře. Starší sestra a mladší bratr zemřeli na tehdy obtížně léčitelnou dětskou spálu, kterou později vysokoškolačka Milada, jako jediná ze sourozenců, v roce 1923 zdárně překonala.

Obecnou školu absolvovala na Královských Vinohradech ve Slezské ulici, kde následně studovala také gymnázium. Maturovala v roce 1921.

Výborně se učila, proto chtěla studovat medicínu, ale na přání otce se zapsala na Karlově univerzitě na práva. Promovala v roce 1926. Po získání doktorátu práv byla přijata jako právní čekatelka na Magistrát hlavního města Prahy, kde působila až do roku 1939, do příchodu německých okupantů.

S manželem Bohuslavem se Milada poznala v Univerzitní knihovně pražského Karolina, kterou oba navštěvovali jako vysokoškolští studenti. Vzali se v roce 1927.

Na schodech do Rudolfina, které za první republiky bylo sídlem československé vlády, se studentka práv Milada Králová o Velikonocích roku 1924 prvně osobně setkala s národně sociální političkou Plamínkovou. Očekávaly tam příjezd prezidenta, který v tisku a rádiu ohlásil příchod na zasedání vlády na Bílou Sobotu v pravé poledne. Obě si přály spatřit na vlastní oči Tomáše Masaryka - svůj občanský a politický ideál.

Už jako JUDr. Milada Horáková - Králová, v roce 1929 vstoupila mezi československé národní socialisty, protože jí vyhovoval jejich politický program a imponovalo členství takových osobností, kterými byl zejména PhDr. Edvard Beneš /1884 - 1948/ - tehdy ministr zahraničí, dále známý demokratický politik PhDr. Petr Zenkl /1884 - 1975 v USA/, který byl Miladiným nadřízeným na pražském magistrátu a později posledním předválečným pražským primátorem celou dobu protektorátu vězněným nacisty a senátorka a funkcionářka ženských organizací - zmíněná Františka Plamínková /1875 - 1942/ a některé další osobnosti. Ve straně Milada pracovala v právní komisi. Jejím ideálem a vzorem pro vlastní veřejnou a politickou činnost byl především první československý prezident T. G. Masaryk /1850 - 1937/, jak vpředu zmíněno.

V pražském magistrátu byla pracovnicí oddělení činného v oblasti sociální péče, ve kterém dokonale uplatňovala své právní znalosti a silné sociální cítění. Někdy se zde dostávala do profesionálních sporů s některými ultralevými demagogy, zpravidla komunistickými, když po ní požadovali věci, které byly v rozporu se zákony a jejími možnostmi. Tím si možná u některých komunistů mohla způsobit zášť, ale nespekulujme a držme se historických faktů.

Jako sociální pracovnice magistrátu a demokratická aktivistka v ženských organizacích se seznámila a spřátelila s Masarykovou dcerou Alici. Díky této přítelkyni se osobně setkala se svým politickým ideálem - prvním československým prezidentem. Na doporučení Alice jí prezident Masaryk pozval do své domácnosti na soukromou rodinnou večeři. Inteligentní, srdečná, vzdělaná mladá právnička s vyzrálými názory a sociálním cítěním, se našemu prvnímu prezidentovi líbila.

Milada chtěla ve veřejné činnosti hodně dokázat, být především co nejvíce prospěšná ženám. Poté, co se sama stala matkou Jany, přijala neplacené místo jednatelky Ženské národní rady. Její vztah k ženskému hnutí byl modernější, než její starší přítelkyně, senátorky Plamínkové. Oproti své starší přítelkyni a stranické kolegyni prosazovala modernější formy emancipace a seberealizace zaměstnaných žen, zejména vdaných i svobodných matek.

Senátorka Plamínková byla jediná, kdo z československých politiků po obsazení Sudet zaslal Hitlerovi do Berlína ostrý osobní protest. Později, v době heydrichiády, za to byla nacisty zatčena a na pověstném popravišti, na střelnici v pražských Kobylisích, zastřelena.

Po nacistickém záboru Sudet, na základě mnichovského diktátu z 30. 9. 1938, Milada Horáková prorocky řekla - "Do jara máme na Hradě Hitlera. Vidím jak SS mašírují ulicemi. Dojde k válce. Nyní musíme připravit evakuaci žen a dětí ze Sudet..…".

Statisíce českých rodin se nacházely v chaotickém útěku z Němci zabraného pohraničí, bez prostředků, bez cíle a perspektiv. Úřady, nepřipravené na tuto situaci a rozvrácené náhlou změnou státní hranice, nebyly schopny situaci efektivně řešit. Tehdy se Miladin organizační talent a zkušenosti ze sociální práce výborně uplatnily. Organizovala směrování proudů běženců do českého středozemí, zřizování nouzových ubytoven a vyvařoven a dokonce poskytování finančních půjček vystěhovaným českým rodinám k zakládání jejich nových existencí ve vnitrozemí. Milada Horáková byla "mozkem" a "dobrou duší" těchto iniciativ.

Všichni kdo Miladu Horákovou znali, se shodovali v tom, že "její srdce bylo nejen laskavé, ale i statečné" a že byla oblíbená a schopná organizátorka.

Po ustavení nacistického Protektorátu byla Milada Horáková z Magistrátu propuštěna a zůstala v domácnosti. Spolu s manželem se zapojili do ilegálního odboje. Oba byli aktivní v nekomunistických ilegálních odbojových organizacích - ve skupině "Petiční výbor věrni zůstaneme /PVVZ/", do kterého se včlenila celá Ženská národní rada, ve které Milada před okupací působila a ve skupině "Ústřední vedení odboje domácího /ÚVOD/".

Gestapo brzo přišlo na napojení Milady do odboje přes Ženskou národní radu. V srpnu 1940 byla spolu s manželem zatčena. Její výslechy byly intenzivní a surové. Vyšetřující gestapák Pfitsch jí vrážel jehly do rukou a někdy pod nehty aby se probrala, když únavou a bolestí ztrácela vědomí. Při vyšetřování prožila několik dní a nocí v poutech v kobce sklepení Petschkova paláce, kde bylo sídlo pražského Gestapa. Až do smrti jí z toho zůstaly na obou zápěstích hluboké jizvy.

Výslechům na Gestapu odolávala statečně. Brala na sebe vše, co se dalo, neprozrazovala jiné odbojáře, svou chytrostí mátla vyšetřovatele. Byla vyšetřována a sadisticky mučena 22 měsíců. Z poválečných svědectví bylo prokázáno, že mučení nikdy nepodlehla. Její vyšetřování bylo proto ukončeno a byla odvezena do terezínské Malé pevnosti, která byla odbočkou pankrácké věznice Gestapa. V Terezíně měla vyčkat na soud v nacistické Říši.

Velitel věznice Terezín - esesák Jockel, alias Pinďa, určitou dobu věřil, že Milada Horáková byla sekretářkou prezidenta Edvarda Beneše a nechával s ní proto zacházet krutěji, než bylo obvyklé. Bývala často umisťována do samotky a častěji podrobována výslechům a mučení. O její statečnosti spoluvězeňkyně vypovídaly, že po výsleších, ze kterých se vracela strašně ztlučená, ještě druhým dodávala statečnost a naději, že přijde osvobození.

V Terezíně působila také jako zdravotnice na marodce, kam se dozorkyně bály vstupovat, aby nechytily nějakou infekci.

V době atentátu na Heydricha byla na rozkaz "vyšších míst" vsazena do samovazby v kasematech Malé pevnosti, ale díky německé byrokracii, protože čekala na soud v Říši, popravě ušla.

V říjnu 1944 se po létech odloučení setkala v Drážďanech u soudu s manželem. Výsledek byl pro oba lepší než čekali. I když státní návladní navrhoval pro oba trest smrti, Milada dostala osm let káznice a Bohumil pět. Nespokojené Gestapo v Praze navrhovalo revizi rozsudku a zvýšení trestu, ale dřív přišel konec války. Milada se konce války dočkala ve věznici Alchach u Mnichova, Bohumil v Ebrachu v severním Bavorsku.

O jejím statečném chování na Pankráci, v Terezíně a dalších nacistických věznicích a o solidárním postoji k ostatním uvězněným, existuje řada svědectví očitých svědků - spoluvězeňkyň a spoluvězňů.