Ono jde totiž o to, že tu umírněnou tvář liberální demokracie, kterou zde neřídí od sametu nikdo jiný než bolševici, by měl representovat jeden dosti významný zastánce tvrdého husákovského, ale skoro by se dalo říct přímo brežněvovského vyznání. A to by mohlo do našeho socialismu s lidskou tváří vnést u mnohých liberálních demokratů pochybnosti o směřování, kdy šťastné zelené, džendrové či imigrantské zítřky, by mohly být nahrazeny tužším až třeba stalinistickým režimem.
To by ale mohlo zpochybnit celou sametovou revoluci, i posametové směřování.
Nové stalinistické praktiky podobné těm na Ukrajině, by mohli zviklat nejednoho soudruha i jeho víru v samet a časem třeba i nastolit otázku, jestli nebyla chyba nechat ty bolševiky volně běhat po světě. Tak se nám ti překábátění bolševici, židobolševici, umírnění bolševici, demokratičtí komunisté, reformní komunisté a další odnože rudých bratří trochu pokakánkovali, aby si část veřejnosti nezačala klást nepříjemné otázky.
Aby tomu nezasvěcení rozuměli, chtělo by to drobný výklad minulosti komunistické historie, ovšem nezatížené komunisty presentovanou historií. Vezmu to pokud možno stručně.
V roce 1878 byla v našich zemích založena strana sociální demokracie. S rozšiřujícím se dělnickým stavem získávala na síle a její boj za zlidštění podmínek ve fabrikách měl velkou občanskou podporu. Postupem času se ale pod vlivem židovských mudrců Marxe a Engelse v této straně vyprofilovala extremistická frakce, která se s umírněnými myšlenkami socialismu neslučovala a postupem času se odtrhla. Tak vznikla v roce 1921 komunistická strana.
Tato strana měla z počátku ve společnosti docela výraznou podporu. A tak mohl Gottwald v parlamentu vykládat, že se jezdí do bolševického Ruska učit, jak jim tu jednou zakroutí krky. Tato situace trvala až do války s Hitlerem, kdy komunistická strana začala zúročovat svou praxi z podzemního hnutí a kdy se národní socialisté stali pro komunisty nepřáteli na život a na smrt.
Němečtí komunisté, jakožto pátá kolona ruského bolševismu byli první, kdo putovali do koncentráků a tak komunistická internacionála v čele se Sovětským svazem vyhlásila Hitlerovi něco jako intifádu, přestože Stalin stále ještě s Německem vojensky a hospodářsky spolupracoval.
Proč vlastně Hitler mluvil o židobolševismu a měl ho jako jeden z hlavních proudů propagandy? To se musíme vrátit na začátek revoluce v Rusku.
V té době ještě Židé neměli žádný stát a žili po celém světě v diasporách. Rusko, oslabené první světovou válkou se slabým carem, se stalo cílem sionistů a na ně navázaní průmyslníci a bankéři si vyhlédli jakéhosi Lenina, který byl ochoten Rusko rozvrátit a s židovskou diasporou tam převzít moc. Samozřejmě pod záminkou dělnické revoluce.
S bělogvardějskou opozicí se vypořádal silou, s čímž mu pomohl Trockij jakožto velitel Rudé armády. Stejně se vypořádal i se socialistickou konkurencí, jejíž lídři skončili v lágrech nebo na šibenici.
Hlavními pomocníky Lenina byli Lev Trockij, Aron Solts, Jakov Rappoport, Lazar Kogan, Matvej Berman, Genrich Jagoda, Naftalij Frenkel, Felix Dzeržinskij a mnozí další.
A protože dělnická revoluce nebyla nic jiného než vějička, nedělalo Leninovi problém pár let po revoluci pozvat velkokapitál a třeba znovu otevřít v Moskvě burzu a splácet tak investici, která do něho byla vložena. Byla to investice nemalá, v milionech. Tehdy ještě ve zlatých markách i rublech.
Jenže to se nelíbilo jinému hráči, který si nechal říkat Stalin a který pochopil, že celá revoluční myšlenka by skončila v rukou chazarského kapitálu. Navíc v době, kdy se Lenin pomalu odebíral do věčných lovišť a bylo třeba vybrat následníka.
Stalin, jakožto tajemník strany, poslal Trockému po smrti Lenina pozdější datum pohřbu a Trocký pohřeb nestihl. To Stalin propagandisticky využil a označil Trockého za odpadlíka od pravé revoluční víry, kteréhož to stálo nástupnictví po Leninovi. Tak se hlavou strany a státu stal Stalin, jemuž po útěku Trockého do jižní Ameriky spadla do klína i Rudá armáda. Trocký se ale útěkem na druhou stranu planety stejně před Stalinem nezachránil. Vyslaný agent mu na věčnou památku zarazil cepín do hlavy.
Stalin, který tak držel v rukou veškerou moc a který sponzorům revoluce nic nedlužil se rozhodl, že teď už se s nikým nepotřebuje dělit ani o moc ani o hmotné statky a tak zahraniční bankéře i s burzou ze Sovětského svazu záhy vypoklonkoval.
Přesto ruští Židé, kteří pomáhali Leninovi s revolucí, zůstali povětšinou Stalinovi věrni. Navíc měl s nimi příbuzenské vazby. Byli ochotni nejen hopsat na jeho písničku, ale přicházeli s vlastní iniciativou v ČK, později NKVD, později KGB. Tak i v lágrech, které řídili. Vždyť i vražedné komando, které zabilo cara, carevnu, jejich syna a všechny dcery, včetně přítomného služebnictva, vedl židobolševik Jankel Chajmovič Jurovskij.
A protože okolo Lenina to byl jeden komunistický Žid vedle druhého a celá mocenská klika diaspory se podílela na likvidaci carského režimu, i carské rodiny samotné, mohl toho Hitler využít v propagandě.
Je otázkou proč Hitler tak Židy nenáviděl. Každopádně v tom hrál roli i jeho původ, o kterém nikdy nemluvil. Z historických pramenů totiž vyplívá, že jeho babička byla služebnou ve Vídni. Když ve svých jednačtyřiceti letech ze služby odchází, narodí se jí po příchodu do rodné vesnice syn. Shodou okolností je to do devíti měsíců po návratu a shodou okolností sloužila ve Vídni u Rothschildů.
Souputníkem babičky a otčímem se stal jakýsi Hitler, který se ovšem k otcovství tohoto dítěte nikdy nepřihlásil. Po smrti vídeňského Rothschilda si tento potomek služebné vzal jméno po svém otčímovi Hitler a zároveň se u něho objevil docela rozsáhlý majetek, který by mohl být podílem na dědictví po Rothschildovi. Tento muž se pak stává otcem Adolfa Hitlera.
K tomu ještě jedna zajímavost. Hitler po uchopení moci nechává rodnou vesnici své babičky srovnat se zemí, podobně jako obec Lidice a obyvatele do jednoho vyvraždí. Že by nechtěl aby někdo mluvil?
Po válce a „osvobození“ Československa Rudou armádou, byli do důležitých funkcí instalováni poskoci rudého režimu. Například na vnitro byl dosazen židobolševik Nosek a to jen pár měsíců po skončení války. Bolševizace správy začala ihned po příjezdu sovětské tajné policie a židovští komunisté v ní hráli velmi důležitou roli.
Můžeme si klást otázku, kde se zde všichni ti Slánští a spol. vzali, když proti nim byla vedena vyhlazovací politika. Část jich přišla s Gottwaldem a Svobodou z Ruska. Jiná část se vrátila z lágrů.
Mnoho židovských komunistů si v lágrech zachránilo život díky polovojenskému systému organizace komunistické strany a schopnosti organizačně ovládnout tamní život. Ono se o tom nesmí mluvit, ale v lágrech existovala jistá, velmi omezená samospráva. A ta například v Terezíně sama určovala, kdo v Terezíně zůstane a kdo bude vybrán do transportu. Němci jen nahlásili číslo, kolik lidí má být druhý den připraveno k transportu a sami Židé je mezi sebou vybrali. Samozřejmě, že o tom neradi slyší a není radno jim to moc připomínat.
Mnozí členové strany, především pak ti z podzemního hnutí, mohli přežít v lágrech i několik let a dočkat se osvobození. Jistěže k tomu potřebovali i velkou dávku štěstí.
Po návratu, oceněni za protifašistický odboj, byli ihned po zotavení instalováni do všemožných funkcí. No a pak tu byla také část Židů, kolaborujících s nacisty. Rodina Havla nebo Klause musela po válce podepsat poslušnost a spolupráci přicházejícímu režimu, aby se vyhnula trestům za kolaboraci. Přišli ale o své majetky, jako třeba Schwarzenbergové, a to hned po válce a ne až při znárodnění po roce 1948, což si dost lidí plete.
Po Únoru 48 a rozjetí rudého teroru, se přihodili dvě důležité věci, které výrazně ovlivnily budoucí vývoj.
Prvně došlo k začlenění sociálních demokratů do komunistické strany. Tím vznikl zárodek budoucího štěpení a postupně se uvnitř strany utvořily dvě silné frakce. Jedna ortodoxní, násilná, ochotna likvidovat jakoukoli politickou konkurenci s představou vlastnictví výrobních prostředků jen v rukou státu a druhá, která drobné podnikání tolerovala, chápala význam tržní ekonomiky a umožňovala omezenou pluraritu.
Tu umírněnou frakci později reprezentoval především Dubček, který byl po Pražském jaru 68 instalován do jejího čela, Byl to rozhodně ten pravý židobolševický kandidát, neboť ho k vedení umírněného křídla předurčovalo jeho dětství a bolševické studium v Sovětském svazu.
Kolem něho se vytvořila klika komunistů, převážně židovské národnosti, kterou rozbila a moci zbavila intervence sil Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.
V následných čistkách byla celá umírněná frakce reformních komunistů opět nahrazena Moskvě oddanými skalními bolševiky. Celé to vyvrcholilo instalací Husáka na Hrad a návratem tvrdé komunistické frakce a jejich ortodoxní linie až do příchodu Gorbačova a jeho perestrojky. To byl opět representant umírněných komunistů a jeho přičiněním, byť nechtěným, se komunismus v Rusku zhroutil, čímž se uvolnila stavidla všem satelitům Ruskem ovládaných.
A druhá zásadní věc, vznikl stát Izrael.
Izrael byl ihned po svém vzniku napaden arabskými státy a jediný kdo byl ochoten dodávat mu zbraně a cvičit vojáky byla Československá republika. Izraelci tvrdí, že sice až desetkrát dráž, než na otevřeném trhu, ale i tak to byla jediná cesta pro dodávky zbraní a Izraelci za ni byli vděční. David Ben-Gurion k tomu řekl. „České zbrojovky zachránily stát Izrael, bez těchto zbraní bychom nepřežili“.
Naši židovští komunisté, na čele se Slánským, tak pomohli přežít novému židovskému státu první roky existence. Jistá podpora šla i ze Sovětského svazu od samotného Stalina, který se tak trochu mohl odvděčit komunistickým Židům za jejich věrné služby. Navíc byl přesvědčen, že bude mít na blízkém východě věrného spojence. Za tímto účelem dokonce umožnil mnohým Židům se vystěhovat, což byl jediný případ za celou sovětskou éru, kdy se etnická skupina mohla dostat ze zadrátovaného Ruska.
Jenže s loajalitou se Stalin přepočítal. Jakmile se vystěhovalci dostali do Izraele, kam Stalinova chapadla nedosáhla, okamžitě se otočili k Rusku zády a stali se oddanými stoupenci Ameriky.
Když to Stalinovi došlo, okamžitě zatrhnul vystěhovalecký proces a zosnoval ve všech satelitech židovské čistky. U nás to stálo život Slánského, který podporoval vznik Izraele a pár dalších židovských komunistů ve vedení komunistické strany. Mnohé ostatní to stálo karieru a dlouhé roky v lágrech.
To tuto část strany dovedlo k poznání, že stalinistickým komunistům může padnout za oběť i oddaný židobolševik a začali se přiklánět k umírněnému proudu vytvářenému přičleněnými socialisty. Od této chvíle se budou tyto dvě frakce přetahovat o moc až do Sametové revoluce v roce 1989, kdy definitivně zvítězí umírněná židobolševická klika, v té době uklizená a rozstrkaná do různých prognosťáků, výzkumných ústavů, nebo Charty 77.
To vyvolává jistou reminiscenci při pohledu na východ. A někteří poukazují na opakování historie.
Tím se konečně dostávám k nakousnutému na počátku. Odbočka to byla delší, ale stručněji to nešlo.
Co se tedy s navrhovanou instalací Fremra stalo. Někdo by si mohl myslet, že se politici chytili za nos, kvůli odmítavé reakci části veřejnosti. Trošičku ano, ale jsou zde i jiné důvody.
Fremr representuje onu tvrdou linii bolševiků. Kdyby šlo jen o něj asi by to prošlo, ale on už je z této skvadry jmenován Pávek na Hrad. Vrchní státní zástupce Stříž, alias Rudá smrt a místo Rychetského komunistický kandidát Baxa. A našlo by se mnoho dalších stoupenců a spících vlků, kteří by neváhali s příklonem k tvrdému, minimálně husákovskému stylu.
V justici, na prokuratuře, v silových složkách je překabátěných, ale uvnitř ortodoxních bolševiků, kteří by neměli problém běžet si znovu pro rudou knížku, víc než dost. To právě probudilo tu umírněnou frakci.
Kritika ortodoxních bolševiků samotnými bolševiky je zapříčiněna snahou udržet za každou cenu systém, který jim tak vyhovuje.
Je to systém mírného kapitalismu se silným monopolním a kartelovým postavením velkých společností jdoucích jim na ruku.
Systém takřka neomezené politické moci, oproti slabému občanovi.
Systém, kde občané platí větší daně než kdyby chodili do roboty a kde nemají v rukou žádné rozhodovací pravomoci veřejné moci.
Systém, kde věrchuška neomaleně hrabe ze společné pokladny, jak by si to nikdy nedovolili ze své vlastní, u které jsou velmi dobře schopni chápat ekonomické zákonitosti. A jak by si to nikdy nemohli dovolit, pokud by byla u moci stále tvrdá linie komunistické strany.
Systém, který na občany navaluje další dluhy, které budou muset splácet i budoucí generace. Systém, ve kterém se o občany nechtějí starat, protože přece máme ten kapitalismus a tak jim nebudou valorizovat ani důchody, když si ty prachy mohou rozfrcat sami.
Tohoto systému dojné krávy, se všechny ty neortodoxní marxistické větve nehodlají vzdát za žádnou cenu. V jakém jiném systému by se všichni ti parazité měli tak dobře? Uzurpovat veškerou moc, utrácet peníze občanů dle libosti a místo práce, žvanit.
To, že by se díky Fremrům a jim podobným mohl začít vracet komunismus tvrdého stylu. To, že by mnohé umírněné bolševiky zase mohl zahnat z vypolstrovaných křesel do disentu. To je donutilo k přehodnocení, i když tento rudý nominant lehce prošel Senátem i poradní komis samotného Pávka.
A také je to obava z části veřejnosti, která by se po instalaci Fremra mohla začít ptát, proč po 33 letech od „pádu“ komunismu, je tato verbež nalezlá na všech postech a vždy když je třeba obsadit vysokou funkci, vždy je nominován bolševik nebo estébák.
Není to tedy morálka, která odstranila bolševika Fremra z Ústavního soudu. Je to strach o koryta, maskovaný morálními mimikry.
Zdroj: https://dfens-cz.com/fremr-na-ustavni-soud-proc-ne-rovnou-na-hrad-jo-on-uz-tam-jeden-sedi/
