Opožděná vzpomínka na Karla Kryla.

V sedmi letech se Karel musel dívat na to, jak soudruzi jejich tiskárnu rozbíjejí, což doživotně ovlivnilo jeho postoj ke komunistům a jejich násilnické filosofii. Na základní škole se Karel učil na jedničky. Udělal přijímací zkoušku na keramickou školu v Bechyni, do které nastoupil. Zde začal skládat básně s vlastními melodiemi, které pak sám zpíval a doprovázel se na akustickou kytaru.

Jeho smrt provázely dramatické okolnosti. Večer ve středu 2. března 1994 omdlel na ulici v Mnichově, když se s manželkou vraceli z restaurace. Sanitka ho odvezla do nemocnice, kde druhý den v půl jedenácté dopoledne zemřel. Zprávu o Krylově smrti zatelefonovala do Prahy manželka Marlen jeho příteli, který krátce po poledni informoval ČTK. Omylem uvedl, že Kryl zemřel v nemocnici v Pasově, což později dalo vzniknout nejrůznějším spekulacím. Během dopoledne následujícího dne se nakonec zprávu podařilo potvrdit a v hlavních večerních zprávách již ČT a soukromé TV vysílaly Krylův nekrolog.

V roce 1989 Karel Kryl vystupoval v Praze na revolučních shromážděních. Jak po revoluci klesala euforie, upadal pomalu do zapomnění. Na jeho koncerty chodilo stále méně lidí. Po rozpadu Československa se proto s manželkou vrátil do Německa, kde jako redaktor Rádia Svobodná Evropa v časech normalizace profesionálně působil a při zaměstnání vystudoval dějiny umění a žurnalistiku na univerzitě. I v exilu skládal vlastenecké protikomunistické songy a psal básně.

Nezapomenutelné jsou jeho písně „Důchodce“ ze začátku šedesátých let z doby prezidentování soudruha Antonína Novotného, „Bratříčku zavírej vrátka“ ze zákeřného vpádu spojeneckých vojsk do ČSSR 21. srpna 1968, „Píseň neznámého vojína“ a četné další, které nebudu jmenovat.
Málokterý novodobý český umělec byl zahrnut tolika poctami jako Karel Kryl. V roce 1988 získal Cenu Jana Zahradníčka za básnickou sbírku Zbraně pro Erató, v roce 1991 Zlatou Portu, výroční cenu Mladé fronty za titul „Kníška“ /sic/ a medailí Vítězslava Nezvala od Českého literárního fondu za poezii v roce 1994. In memoriam získal stříbrnou pamětní medailí Univerzity Karlovy za přínos pro duchovní rozvoj a morální podporu národa, v roce 1995 Cenu Františka Kriegla a Gramy /Síň slávy/.
28. října 1995 mu prezident Havel posmrtně udělil medaili Za zásluhy II. stupně. Za Karlova života se ale k němu prezident nehlásil. Václav Havel za svého působení na Hradě proslulého, poctivého a vzdělaného vlastence Karla Kryla prakticky ignoroval a tím nespravedlivě ponížil. Je jisté, že mu tím způsobil doživotní psychické strádání.

Lze se setkávat s názorem, že Karlu Krylovi puklo srdce, k nepřežití trápené neutěšenými porevolučními poměry a neuznáním. Karel ale neměl tak křehkou psychiku, která by stres nezvládla a způsobila mu smrtelný kolaps. Ke konci života, zejména díky spokojenému manželství s mladičkou Marlen, nebyl nešťastným ani zlomeným člověkem. Ale celý jeho způsob života byl hektický, kromě osobního přednesu svých populárních protestsongů spojeným s neustálým cestováním a špatnou životosprávou, rád hodně jedl i pil. To určitě objektivně přispělo k jeho předčasné smrti.
Politické spory o Kryla jsou malicherné, důležité je jeho dílo. Výhradní dědičkou autorských práv se stala vdova Marlen, která žije v Německu a neumí česky. Navíc několikrát změnila svého právního zástupce. To komplikovalo jednání s českými nakladateli ale přesto se v Bontonu posmrtně dočkaly značných nákladů Krylovy písňové komplety Půlkacíř, Krylogie a Rakovina.
Jako trumf Karla Kryla vytáhli ve volební kampani v roce 1996 sociální demokraté. Miloš Zeman k tomu pravil - „Když mne Karel Kryl naposledy navštívil v Lidovém domě, přivezl s sebou digitální nahrávku své písně Demokracie rozkvétá a přál si, aby byla znělkou naší kampaně. Považujeme za naši morální povinnost splnit mu to.....".

Zmíněná píseň pak opravdu zněla na stovkách mítinků Zemanovy strany po celé zemi, což vyvolalo mnoho sporů. Protestovali také členové Krylova fanklubu a jeho někteří příbuzní. Za veřejné provozování jeho písní sociální demokraté zaplatili vdově ostudný honorář řádově v pouhých stovkách korun. Byla to ale pro Zemana výtečná investice.

Svým způsobem je příznačné nejen pro současného prezidenta, že výročí Krylovy smrti jak Pražský Hrad, tak česká média, svorně prakticky ignorovaly.

Jestli se ale Karel z nějakého nebeského obláčku na nás dolů dívá a vidí, jak Miloš Zeman reprezentuje jeho tragicky milovanou vlast, možná jej opomenutí výročí jeho skonu ani nemrzí.....