Ať už nikdy z Pražského Hradu nezazní - "Straně věřte, soudruzi!"

Rozhodně není mou vinou a ani nebylo mým záměrem, že například prezident Eduard Beneš po zveřejnění historických reálií nepůsobí jako "morální rek vyznačující se jasnozřivostí" a že není na místě hlavu protektorátního loutkového státu stavět na stejnou úroveň s patologickým zrádcem národa Emanuelem Moravcem. Prezident Emil Hácha rozhodně zrádcem národa nikdy nebyl i když to o něm po válce Beneš spolu s komunisty tvrdili.

Není morální přehlížet patologické osobnostní rysy komunistického ideologa Gottwalda jen kvůli tomu, že za jeho prezidentského působení mnozí poctiví občané ČSR straně věřili a s nadšením se podíleli na poválečném budovatelském úsilí. Je dobré si uvědomit, že za vlády KSČ

z "budovatelského nadšení lidu" nevznikaly pouze užitečné stavby - nemocnice, školy, silnice, byty, přehrady, elektrárny a továrny, ale například také naprosto imbecilní Stalinův pomník na pražské Letenské pláni.

Pomník sovětského diktátora, zodpovědného za masové vraždění nevinných občanů v SSSR a po válce i u nás, byl sice výtečně zvládnutým technickým unikátním dílem - snad největším sousoším z přírodního kamene - pískovce, žuly a mramoru, zbudovaným na zeměkouli, ale fakticky ukázkou zmařeného talentu, jak jeho autora - poctivého sochaře Otakara Švece, který před jeho slavnostním odhalením v roce 1955 spáchal sebevraždu, tak všech schopných a poctivých techniků a kameníků, kteří se na jeho realizaci podíleli.

Absurdnost komunistického státního zřízení se mi bez vtloukání antikomunistických vlivů do hlavy přirozeně vyjasňovala už v dětství, když na žižkovské základce jsem měl potíže kvůli odmítnutí mých rodičů účastnit se nedělních "čestných brigád" na budování zmíněné tehdejší "československé stavby nejvyšší cti" na Letenské pláni.

Za pár let jako středoškolák - student pražské průmyslovky, jsem měl o komunistech už úplně jasno. Ve škole jsem totiž měl opět potíže, avšak kvůli úplnému opaku, než na základce. V roce 1962 mí rodiče opět odmítli brigádničit na Stalinově pomníku. Tentokrát pro změnu na jeho "čestném bourání", nařízeném stejnou stranou, která ho před necelými deseti lety za ohromných nákladů, vynaloženého materiálu a úsilí nechala postavit.

Je dobré si dnes uvědomovat, že končící prezident Klaus u našeho národa udělal úspěšnou osobní kariéru právě tím, že oslovoval a souzníval s pseudovlastenci - ne se skutečnými vlastenci, ale s "vlastenčíky".

Není náhoda, že prezident Klaus jako politik a státník vždy adoroval právě Edvarda Beneše. Objektivně nedemokratické poválečné kroky mimořádně sporného druhého a čtvrtého československého prezidenta občanům republiky přinesly oklamání a další totalitu a ztrátu občanských svobod na dlouhých čtyřicet let.

Náš poválečný stát, ovlivněný jednáním demokratického prezidenta Beneše, při "svobodných volbách" sám sebe vyřadil ze společenství demokratických svobodných států a z civilizované Evropy. Naše poválečná budoucnost po vyhnání nacistů pak byla založena na vládě a moci nových zločinců, neštítících se justičních vražd, trestání "pachatelů kolektivních vin" a jiných nepravostí, tentokrát pod hesly komunistické ideologie.

Před volbou třetího prezidenta našeho dnešního svobodného státu je dobré si uvědomit, že potenciální pokračovatelé komunistických "užitečných idiotů", či dokonce  komunistických "vědomých zločinců" mezi námi existují. Jak mezi voliči, tak mezi prezidentskými kandidáty, jsou občané, kteří vyrostli a byli vychováni v rodinách komunistických dogmatiků a leckdy i gaunerů. Mnozí takoví spoluobčané dnes často ovlivňují naše životy a společenskou morálku, jak mezi "obyčejnými lidmi", tak z mediálních, mocenských, manažerských, zákonodárných a nejvyšších politických a vládních pozic.

Lze pochopit, že četní dnešní potomci někdejších protagonistů a podporovatelů totalitní ideologie a moci nesnášejí u druhých zcela přirozené občanské vlastnosti, jako individuální názor a jeho vyslovování, samozřejmě i zde na tomto webu. Někteří zdejší nedemokratičtí účastníci ani nejsou žádní tupci, nýbrž vzdělaní lidé. Přesto se často logicky účelově spojují s primitivními agresory a více, či méně poklesle, urážejí a umlčují druhé, kteří se netají s názory jim nepříjemnými.

Dělicí čára mezi urážením a umlčováním druhých za názory na internetu a ideologickým násilím a dokonce justičními vraždami, které u nás začaly být  praktikovány za Gottwalda a za dalších komunistických prezidentů pokračovaly, se nenachází nikde jinde než v tom, že dnes naštěstí ani nejdogmatičtější zvrhlíci nemají exekutivní /výkonnou/ moc nad svými spoluobčany. Kdyby jí zastánci totalitních pořádků opět dostali - zase by mnozí z nich druhé týrali, vyháněli, zavírali a vraždili kvůli "nesprávným názorům", či "kolektivním vinám", spočívajícím třeba v "nesprávném národnostním", či později v nesprávném "třídním původu".

Ohromný principiální rozdíl mezi naší současností a minulými společenskými praktikami, které byly pro náš stát charakteristické za nacizmu a komunizmu, bychom si měli jasně uvědomovat.

Naše těžce nabyté základní demokratické hodnoty - individuální svobody jednotlivce, zejména svobodu slova a jednání, pokud tím nedochází k narušování práv druhých, bychom si měli již navždy dokázat uchránit a nikdy od nikoho nenechat vzít.

Mějme to na paměti dnes a denně při účinkování na internetu a živém styku s lidmi. Vzpomeňme si na to také při první občanské volbě třetího prezidenta naší svobodné republiky.