Odešla královna britské Říše zla

Dvacáté století Angličané zahájili búrskou válkou, což byla válka bělochů proti bělochům na území Afriky. Čistě loupežné přepadení po nálezu ložisek zlata na území, které Britskému impériu tehdy ještě nepatřilo. Válka vedená taktikou spálené země s koncentráky i pro děti. Koncentráky často bez jakéhokoli přístřeší, kde lidé byli drženi pod širým nebem jako dobytek v ohradě. (Stejné lágry se pak po květnu 1945 objevily v západních zónách Německa, ve kterých do roku 1948 zahynulo víc bývalých vojáků Wehrmachtu než v bojích na západní frontě).

Británie, vedená posedlostí zničit Německo coby svého hospodářského konkurenta, je viníkem obou světových válek. K rozpoutání první použila jako nástroj Srbsko, k rozpoutání druhé použila Polsko. Na světovou válku jsou potřeba tři a více, dva nestačí, jinak by se jednalo jen o rakousko-srbský a německo-polský konflikt. Postup byl vždy stejný - vyprovokovat někoho k použití vojenské síly a pak ho donekonečna pranýřovat jako agresora a jediného viníka války (viz konflikt na Ukrajině), vstoupit do války nejlépe až jako poslední, zvítězit za jakoukoli cenu a nechat za impérium bojovat druhé. V roce 1939 Británie dokonce písemně slíbila vojenskou pomoc Polsku pro případ, že ho Německo napadne. Jankovitá polská vláda vypověděla smlouvu o neútočení s Německem a už už se viděla jako vítěz a těšila se na to, že ji pak Británie přepustí nějakou kolonii v Africe. Když pak Vůdce na Polsko skutečně 1. září 1939 zaútočil, vyhlásila Británie Německu válku a dál nepodnikla nic. Nastala tzv. válka vsedě neboli Sitzkrieg. Proti tomu vypadá Mnichovská dohoda ještě jako džentlmenské jednání. Připomeňme si, že Británie v roce 1939 vydala část československého měnového zlata Německu a následně si nechala zlatem zaplatit i každou ponožku pro československé vojáky, kteří za Británii bojovali. Jak ve své knize „Kam zmizel zlatý poklad republiky“ píše Stanislav Motl: „zemři, ale nejprve zaplať“.

V Německu by se Adolf Hitler nikdy nedostal k moci bez vydatné finanční podpory z USA. Plyne to z protokolů poválečného Norimberského tribunálu. Instalace Hitlera musela proběhnout přinejmenším s tichým souhlasem Británie, protože Vůdce, sám obdivovatel Británie, se Angličanům v mnoha ohledech nesmírně hodil. Najednou tu byla Osvětim, Treblinka atd. – koho by pak ještě zajímaly „pastevní“ koncentráky v Jižní Africe z roku 1900? Existují i „konspirační“ teorie, že Adolf Hitler byl vědomým britským agentem.

V době první světové války podpořila Británie společně s USA a Německem bolševickou revoluci v Rusku. Zatímco Německo se chtělo zbavit východní fronty, USA a Spojené království se nechtěly s Ruskem dělit o válečnou kořist. Anglosasové tehdy Rusko použili pouze jako „potravu pro děla“. Jak praví jedno nizozemské přísloví „sedlák vykonal svoji práci, sedlák může jít“. Po bolševické revoluci vypukla v Rusku příšerná občanská válka, kde se nejvyšší odhady obětí pohybují až okolo 18 milionů mrtvých. Britská královská rodina se první světovou válkou zbavila konkurence – bylo zničeno Rakousko-Uhersko a císař Karel vyhnán, Německu byla nadiktována republika, a carská rodina byla bolševiky vyvražděna.

V přípravách první světové války se osobně angažoval anglický král Edvard VII, syn legendární královny Viktorie. Tento monarcha často navštěvoval Mariánské Lázně a nechal se tam v roce 1904 fotografovat s císařem Františkem Josefem, proti kterému ale už tři roky poté na stejném místě intrikoval, když se v Mariánských Lázních sešel s ruským ministrem zahraničí Izvolským. Izvolskij byl dobře placeným agentem tzv. Milnerovy kliky, která tehdy Británii fakticky ovládala. Pro Milnerovu kliku se též používá název „Tajná elita“ popř. „dýpstejt“. O tom, jak tato hrstka lordů rozpoutala a pak o 3,5 roku prodlužovala první světovou válku, píší poutavým způsobem skotští historici Jim Macgregor a Gerry Docherty (knihy „Hidden History“ a „Prolonging the Agony“).

Významným zločinem Británie je rozpoutání židovsko-arabského konfliktu v Palestině, dnešním Izraeli. Tzv. Balfourovou deklarací z roku 1917 zástupci jednoho národa (Angličanů) de facto slíbili druhému národu (Židům) domovinu na území obydleném třetím národem (palaestinskými Araby) ve státě čtvrtého národa (Turků). Konflikty mezi Židy a Araby začaly právě až za tzv. britského mandátu po roce 1918 a toto nepřátelství trvá dodnes. Británie tehdy žádný silný a stabilní společný židovsko-arabský stát na Blízkém Východě pochopitelně nemohla potřebovat.

Líčení tří set let násilí Angličanů v koloniích nebo viny Británie za hladomory v Irsku a Bengálsku by vydalo na celé knihy. Barbarství Angličanů lze ilustrovat například na popravách dělem roku 1857 v Indii. Tehdy byli poražení povstalci, tzv. sipahiové, přivázáni k ústím hlavní děl a rozstříleni.

Dnes často slýcháme o útlaku Tibeťanů Čínou. Už méně častěji se zmiňuje obsazení Lhasy britským vojskem roku 1903 a masakr několika set Tibeťanů u osady Guru. Velitel tibetského tažení Francis Younghusband měl už tehdy k dispozici kulomet, tento „skvělý“ anglosaský vynález (vynalezl Hiram Maxim 1883). Angličané tak od těch dob mohli všude v koloniích kosit barbary a přinášet do vzdálených končin civilizaci. Právě šířením civilizace totiž duchovní otec anglického komplexu nadřazenosti, Sir Cecil Rhodes, zdůvodňoval světovládné poslání „britské rasy“.

Zatímco o sobě mají Angličané – zejména na základě dobyvatelských úspěchů svého impéria – velmi vysoké mínění, mohli by být jinými národy naopak právem považováni až za jakési polobarbary. Za pirátský, predátorský národ s krvavou historií, chudou kuchyní a kulturou, chudým jazykem. Počet slov v angličtině je v porovnání s češtinou asi poloviční. V jazyce chybí zdrobněliny i mnoho citově zabarvených slov, takže je opravdu vhodný spíše pro roboty a terminátory. Jazyk s příšernou fonetikou připomínající zvracení (viz slova girl, world apod.). Vezmeme-li kulturu, pak je ta anglická v porovnání s italskou, ruskou či německou až mikroskopicky neviditelná. O slabých výkonech Angličanů v hudbě píše už Friedrich Nietzsche v roce 1872. Na uměleckou tvorbu zkrátka v Anglii pro samé loupení a vraždění v koloniích nezbývalo mnoho času.

Přesto jsme svědky neslábnoucího anglo-amerického kulturního imperialismu a napodobování Anglie a USA coby nositelů kultury. V českém prostředí to má bohatou tradici od roku 1918, další vlna přišla po druhé světové válce. Od hraní golfu až po pěstování skalniček. Neustálé psaní o každém „prdu“ v anglické královské rodině je nedílnou součástí tohoto procesu. Jednak se tím odvádí pozornost od opravdu důležitých věcí, jednak se tím potvrzuje současnými českými vládnoucími kruhy vyžadované „patření na Západ“. Tedy status České republiky jakožto vazalského státu Anglosasů, kteří před více než sto lety připravili český národ o jeho skvělou budoucnost v podunajské monarchii.

Bylo by krásné, kdyby po smrti královny Alžběty následovala i smrt Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Kdyby přestala existovat tato kolébka rasismu, dětské práce, zednářství, rusofobie a spousty dalších ohavností. Národy světa by si pak mohly konečně vydechnout.

Pavel Křivka

Doporučená literatura:

BAQUE J. (2008): Ostatní ztráty.- Reconquista, 304p.

DOCHERTY G. et J. MACGREGOR (2014): Hidden History: The Secret Origins of the First World War.- Mainstream Publishing, 464p.

KVÁČA M. (2021): Snahy o přepisování historie nikdy nezakryjí skutečnost.-www.asiaskop.cz, 14.10.2021.

MACGREGOR J. et G. DOCHERTY (2018): Prolonging the Agony: How the Anglo-American Establishment Deliberately Extended WWI by Three-And-A-Half Years.- Trine Day, 624p.

MOTL S. (2007): Kam zmizel zlatý poklad republiky.- Rybka Publishers, 263p.

QUIGLEY C. (2004): Tragedy and Hope. A History Of The World In Our Time.-GSG Associates Pub., 1348p.

SUTTON A.C. (2018): Wall Street a bolševická revoluce.- Veritas, Žilina, 244p.

SUTTON A.C. (1976): Wall Street and the Rise of Hitler.- GSG Associates Pub.

THAROOR S. (2018): Inglorious Empire: what the British did to India.- Scribe US,336p.