Elitní spolky (IV.)

Rada pro mezinárodní vztahy (CFR, Council on Foreign Relations)

     Edward M. House, jež byl zmíněn již výše v souvislosti s vlivem na prezidenta Wilsona a lobbováním za vznik FEDu, hrál při založení Rady pro mezinárodní vztahy (CFR) důležitou roli. Když se Wilsonovo prezidentské období chýlilo ke konci, House a další stoupenci této myšlenky založili v roce 1921 CFR. Zajímavý je také dopis prezidenta Franklin D. Roosevelta poslaný E. M. Houseovi, v němž Roosevelt napsal: „Skutečná pravda toho všeho je, jak Vy i já víme, že finanční elementy ve velkých centrech vlastní vládu od dnů Andrew Jacksona." (BROWN, 2008, s. 12)

     Od začátku bylo cílem této skupiny, který je obdobný u většiny elitních spolků, zformování celosvětové vlády založené na centralizovaném finančním systému (GRIFFIN, 1998). V současnosti CFR propaguje myšlenky globálního vládnutí a snaží se je implementovat.

Členové a vliv spolku na média

     CFR zvaná také Rockefellerovo ministerstvo pro zahraniční záležitosti je jednou z nejvlivnějších organizací v USA, díky široké základně vlivných a vysoce postavených členů (kolem 4700) má pevné vazby na vládu a byla od začátku financována mj. Rockefellerovou a Carnegieho nadací (ESTULIN, 2012). Po roce 1921 z této skupiny pocházelo mnoho členů vlády a téměř všichni prezidenti USA. Mezi členy skupiny patří představitelé vlády, velvyslanci, představitelé FEDu, velkých univerzit, ředitelé největších bank a investičních domů, šéfové hlavních médií – novin, zpravodajských agentur, televizí. Podle Griffina lze tuto organizaci bez přehánění popsat jako skrytou vládu USA (GRIFFIN, 1998). Zakladatel CNN Ted Turner o této organizaci s velkým vlivem na zahraniční politiku USA uvedl: „Jsou to lidé, z nichž jde vážně strach. Lusknutím prstu dokážou kohokoliv zlikvidovat." (SZÁNTÓ, 2009).

     I když CFR není oficiálně tajnou organizací, od svého založení do sedmdesátých let se informace o ní téměř vůbec v médiích neobjevovaly. Jak to, že se zprávy a informace o organizaci, jež měla a má velký vliv na vládu USA a mnoho členů vlády jsou její členové, nedostávaly k veřejnosti a nebyly zmiňovány v mediích? Jednoduše proto, že členy CFR jsou čelní reprezentanti a šéfové zpravodajských organizací jako Washington Post, Wall Street Journal, NBC, FOX, New York Times, CBS, Time, ABC, Fortune atd. I když se v současné době informace o organizaci dostávají na povrch, o této vlivné organizaci má ponětí pouze jeden z 5000 Američanů. David Rockefeller, 98 letý čestný předseda CFR, člen Bilderbergu a zakladatel Trilaterální Komise (viz níže), v roce 1991 prohlásil: „Jsme vděční Washington Post, New York Times, časopisu Time a všem velkým periodikům, jejichž ředitelé se účastnili našich jednání a dodržovali sliby mlčenlivosti po téměř čtyřicet let.“ a pokračoval následujícím: „Nebyli bychom schopni rozvíjet naše plány pro svět, kdybychom byli po tato léta vystaveni záři reflektorů. Svět je dnes kultivovanější a připravený vydat se na cestu vstříc světové vládě. Nadnárodní svrchovanost intelektuální elity a světových bankéřů je jistě lepší než národní sebeurčení praktikované v posledních staletích.“ (ESTULIN, 2012, s. 120-121).

     Po roce 1940 byli téměř všichni američtí ministři zahraničí členy CFR a (nebo) Trilaterální komise (viz níže) kromě Jamese Byrnese a Hillary Clintonové (která se ovšem účastnila setkání Bilderbergu). Ke členům patřilo mnoho ministrů obrany (např. Robert S. Namara, Richard Cheney, Donald Rumsfeld, William J. Perry, atd.) a také spousta ředitelů CIA a ministrů financí (ESTULIN, 2012).

     Mezi prezidenty a kandidáty na prezidenta, kteří byli členy CFR, patří jména jako: Eisenhower, Humphrey, Nixon, Carter, Ford, Mondale, Geogre H. W. Bush, Clinton (kromě CFR rovněž člen Trilaterální Komise a Bilderbergu), Al Gore, J. McCain. Ronald Reagan sice nebyl členem CFR, ale mnoho členů jeho administrativy ano, včetně viceprezidenta a pozdějšího prezidenta G. W. Bushe – TK, CFR, Skull and Bones (ESTULIN, 2012). Reagan v roce 1983 na ekonomickém summitu ve Williamsburgu deklaroval: „…integrovaná světová ekonomika potřebuje společný měnový standard… Ovšem žádná národní měna k tomuto cíli nepovede, fungovat může pouze světová měna.“. Jak bylo řečeno, jedna světová měna je jedním z cílů Nového světového řádu, ke kterému elity směřují (GRIFFIN, 1998, s. 111).

Otec a potomek CFR

     Jako další ukázka spletitého propojení elitních spolků, mezinárodních bankéřů aj. poslouží následující. Organizace, která je mateřskou pro CFR, se jmenuje The Round Table (Kulatý stůl). Kulatý Stůl byl založen v Anglii začátkem 20. století Cecilem Rhodesem, jenž byl jedním z nejbohatších mužů světa v té době. Rhodes se k tomuto gigantickému bohatství dostal hlavně díky velké finanční podpoře Bank of England a klanu Rothschildů při jeho snahách o ovládnutí afrických diamantových a zlatých dolů. Postupně si vytvořil monopol na těžbu diamantů v jižní Africe a získal rovněž kontrolu nad velkou částí zlatých ložisek. Nesmírně bohatý Rhodes, jenž byl zastáncem myšlenky jedné vládnoucí třídy, prahl po stále větší moci a založil tedy elitní spolek, v jehož čele stanul, a který byl financován bohatými aristokraty, mezinárodními bankéři, konkrétně organizacemi spojenými se jmény J. P. Morgan, Carnegie, Rockefeller, Whitney atd. Cílem spolku byla světová vláda prostřednictvím světových centrálních bank. Jak vliv spolku rostl, členové si získávali vlivné posty ve vládě a v oblasti britské zahraniční politiky. Postupně začalo docházet k rozšiřování Kulatého Stolu a vzniku sub organizací v Anglii (Royal Institute of International Affairs – Královský Instutit pro Mezinárodní Vztahy), v USA (CFR) a jiných zemích (GRIFFIN, 1998).

     A další organizací spojenou s CFR je řád Skull and Bones (S &B, Lebka a Kosti), který je jak tvrdí Morris nejvnitřnějším jádrem CFR. Organizace byla založena již v roce 1832 a působí jako studentský spolek na univerzitě Yale v USA. Členem tohoto tajného spolku se nemůže stát jen tak někdo, jednotliví členové jsou totiž pečlivě vybírání z vlivných rodin často s politickým vlivem. Ze skupiny S & B pochází mnoho vysokých představitelů z politiky a hospodářství, dokonce i několik prezidentů, ke kterým patří oba dva Bushové (MORRIS, 2012). Rodina Bushů je s tímto spolkem úzce spjata, členy Skull and Bones byli (ve vztahu k Georgovi H. W. Bushovi): otec Prescott Bush, strýc (a bratr Prescotta) George Herbert Walker Jr., bratr Jonathan Bush, sám George H. W. Bush (prezident USA 1989 – 1993), syn George W. Bush (prezident USA 2001 – 2009). A např. v kabinetu George W. Bushe v roce 2004 bylo 11 členů Skull and Bones, z nichž některé do funkce jmenoval sám Bush (S &B MEMBERS, 2004). Od roku 1832 skupinou prošlo více než 2500 absolventů yaleské univerzity, z nichž mnoho dosáhlo velmi významných pozic. Členové, jež museli projít vstupním rituálem a jež během studia spolkem S & B prošli, mohli po zisku významných pozic uskutečňovat cíle v souladu s tím, co se naučili. K dalším členům patří např. John Kerry (kandidát na prezidenta v r. 2004 a současný ministr zahraničí USA, také člen Bilderbergu), Winston Lord (prezident CFR od 1977 do 1985), Robert A. Locett (ministr obrany v období prezidenta Trumana), atd. (RIVERA, 2010).

Bilderberg

„Představte si soukromý klub, kde se prezidenti, premiéři a generálové přátelí, kde vznešené královské dámy zajišťují, aby si všichni rozuměli, kde lidé řídící války, trhy a Evropu říkají, co by se nikdy neodvážili říct na veřejnosti. To je skupina Bilderberg.“ těmito slovy začíná kapitola o Bilderbergu v knize D. Estulina (jeden z hlavních aktivistů a zpravodajů o Bilderbergu) „Pravdivý příběh skupiny Bilderberg“. Skupina Bilderberg je elitní mezinárodní organizace sdružující nejvlivnější západní politiky (prezidenti, premiéři, ministři,…), průmyslníky, bankéře, představitelé MMF a světové banky, šéfy nadnárodních korporací a světových médií. Tato světová elita pochází z Evropy, Kanady a USA, její počet členů se pohybuje kolem 130. Mítinky se konají jednou ročně na předem určeném místě různě po světě v luxusních hotelech a zámcích již 60 let (ESTULIN, 2012, s. 49).

     Bilderberg vznikl již v roce 1954, kdy byla uspořádaná nizozemským princem Bernhardem první konference, kde se setkalo přes 100 nejvlivnějších západních osobností a projednávali problémy světa a jeho budoucí uspořádání. Jelikož byla konference zdařilá, koná se od té doby každoročně. Existuje vnitřní jádro členů, kteří se konference účastní pravidelně, část sestavy mocných osob se každoročně mění (MORRIS, 2012).

     Když je každoroční třídenní konference konající se na konci května nebo začátku června zahájena, zavřou se dveře a začínají jednání mocných, jejichž cílem má být dosažení konsenzu, který si účastníci s sebou odnášejí. Veřejnost, média ani nikdo jiný nemá na konferenci přístup, nejsou zveřejňovány žádné informace o jednáních a výsledcích, účastníci jsou vázáni mlčenlivostí, celá oblast komplexu konference je pod přísnou kontrolou tajných služeb i ozbrojených složek a z důvodu nedůvěry vůči místnímu personálu si spolek často přiváží své vlastní kuchaře, uklízečky, číšníky, atd (ESTULIN, 2012).

     Bilderberg je spravován řídícím výborem, v jehož čele je předseda, který rozhoduje o pozvaných členech a diskutovaných tématech. Předsedou byl do roku 1975 zakladatel princ Bernard, tuto pozici později zastával např. Walter Scheel – prezident západního Německa, Peter Carington – bývalý britský ministr obrany, ministr zahraniční v administrativě M. Thatcherové, Étienne Davignon – bývalý viceprezident Evropské komise (MORRIS, 2012). Davignon v roce 2009 během interview o Bilderbergu řekl, že skupina pomohla vytvořit evropskou měnu Euro (viz kap. 7. 4) (WATSON, 2013). Současným předsedou spolku je předseda a ředitel konglomerátu AXA Henri de Castries (MAESSEN, 2013).

Cíle Bilderbergu

     Estulin tvrdí, že to co se po ukončení bilderbergské konference odehrává ve světě, sice vypadá jako sled přirozených nebo náhodných událostí, ovšem ve skutečnosti se jedná výsledek přijatého konsenzu dosaženého na jednáních. Britský novinář z The Observer W. Hutton, jež se setkání účastnil v roce 1997, řekl: „Dosažená shoda je pozadím, na kterém se odehrává politika na celém světě." (ESTULIN, 2012, s. 53). Také bývalý generální tajemník NATO Willy Claes potvrdil, že účastníci konference jsou pověření jednat v souladu s rozhodnutími, jež byla elitou stanovena (WATSON, 2013). Cílem bilderbergské konference tedy je utvořit konsenzus, zajistit, aby účastnící tento konsenzus přijali za svůj názor a aby jej dále ve svých zemích šířili napříč veřejností a takto utvářeli veřejné mínění.

     Záměrem je také nedovolit zkolabovat západnímu systému v čele s USA, který se v současnosti potácí v problémech a také nedopustit vzniku dalšího hegemona, který by stanul v čele systému (jako USA po 2. světové válce). Spíše směřovat od řízeného pádu systému s hegemonií USA k novému systému založenému na globálním vládnutí. Ke vzniku světové centrální banky, která by vydávala jednotnou světovou měnu a která by byla v čele systému, by došlo spojením současných institucí IMF a WB (Mezinárodního měnového fondu a Světové banky) (MARSHALL, 2011).

     Potvrzují to slova Zbigniewa Brzezinského, který již v roce 1970 napsal: „… určitá úroveň mezinárodní spolupráce již byla dosažena, ovšem další vývoj bude vyžadovat větší oběti Spojených států amerických. Bude potřeba vyvíjet intenzivnější úsilí k vytvoření nové měnové struktury světa, což způsobí určité zhoršení současné poměrně příznivé pozice USA." (GRIFFIN, 1998, s. 110)

Členové a jejich vlivy

     Uvnitř zmíněného vnitřního jádra spolku jsou nejvěrnější a nejvlivnější členové, jejichž názory se nejvíce shodují s ideami Bilderbergu, ke kterým patří: Henry Kissinger (bývalý ministr zahraničí USA, rovněž člen CFR i Trilaterální komise), David Rockefeller (emeritní předseda Chase Manhattan Bank, člen CFR, zakladatel TK), bývalá nizozemská královna Beatrix, Paul Volcker (šéf FEDu 1979 – 1987, člen CFR, zakládající člen TK), Peter Sutherland (předseda Goldman Sachs Int., bývalý ředitel WTO, člen CFR, TK), aj. Dle Estulina neexistuje možnost koupit si přístup nebo dostat se na konferenci jakýmkoliv jiným způsobem než pozvánkou řídícího výboru a kritériem výběru účastníků je hlavně zápal jednotlivce pro jednotný světový řád. Existují také dohady o tom, že ještě před určitým kariérním úspěchem některých lidí se o tomto úspěchu nejdříve rozhodne na Bilderbergu (viz kap. 7. 4).

     Co se týče bilderbergského vlivu v oblasti vojenství, postačí stručná poznámka – všichni generální tajemníci NATO od založení byli účastníky Bilderbergu. Počínaje Hastingsem Ismayem konče současným tajemníkem Rasmussenem. Důležitosti a významu elitní společnosti Bilderberg přidává fakt, že se konferencí účastní i členové evropských královských rodin. Evropskými monarchy, kteří se Bilderbergu účastnili, jsou současný švédský král Karel Gustav, španělský král Juan Carlos I., španělská královna Sofia, bývalá holandská královna Beatrix, její syn – současný nizozemský král Vilém Alexandr a také norský král Harald V. Mezi další členy, jež mají královský původ, patří belgický princ Filip, edinburský princ Filip (manžel britské královny Alžběty II.), princ Charles z Walesu (následník trůnu a syn Alžběty II.) a vládnoucí lichtenštejnský kníže Hans Adam II. (ESTULIN, 2012).

     K dalším velmi důležitým a vlivným bývalým či současným členům Bilderbergu patří šéfové FEDu Alan Greenspan, Ben Bernake, bývalý prezident Gerald Ford, Bill a Melinda Gatesovi, prezidenti světové banky Paul Wolfowitz, Robert Zoellick, aj., bývalý prezident newyorkské banky FEDu a ministr financí USA Timothy Geithner, otec atomové bomby Robert Oppenheimer, bývalý ministr obrany USA Donald Rumsfeld, finančník George Soros. Za Českou Republiku se Bilderbergu účastnil mj. exministr zahraničí a prezidentský kandidát z r. 2013 Karel Schwarzenberg (je také členem Trilaterální Komise). A také představitelé korporací jako Goldman Sachs, Coca Cola, Daimler Chrysler, BP, Shell, Chase Manhattan Bank, atd.

     Zajímavé je také velké zastoupení mediálních magnátů a šéfů zpravodajských společností. Důvod pozvání tohoto druhu lidí je jednoznačný – udržení zveřejňování informací o Bilderbergu v médiích na uzdě. Jaký by mohl být jiný důvod účasti těchto lidí na konferenci? Na Bilderberg se sjíždějí osoby, jež mají v rukou určitý druh moci a vlivu a mohou je v souladu s požadavky spolku uplatnit. Co mohou uplatnit představitelé tisku? Jedině mediální zdrženlivost a diskrétnost v souvislosti s elitní organizací. K nejvlivnějším členům z mediální branže patří: Conrad Black – bývalý vlastník třetího největšího mediálního seskupení na světě – 440 periodik po celém světě (včetně The Daily Telegraph, The Jerusalem Post, atd.), Rupert Murdoch – jeden z největších mediálních magnátů světa, Sumner Redstone – většinový vlastník CBS, Viacom, MTV Networks, atd. (ESTULIN, 2012).

     Britský novinář Gordon Tether v sedmdesátých letech psal denně pro Financial Times do jeho sloupku „Lombard“, Tetherův sloupek byl v Británii velmi vlivný a prestižní a byl zapsán v Guinessově knize rekordů jako britský nejdéle publikovaný sloupek v denním tisku. V květnu roku 1975 Tether ve sloupku napsal o spolku Bilderberg, byl to ovšem jeho poslední publikovaný článek o tomto spolku, všechny ostatní byly nařízením z vyšších míst včas odstraněny. Články byly cenzurovány mj. editorem M. H. Fisherem. Tether přes dva roky bojoval proti cenzuře ve Financial Times. Nakonec dostal výpověď. Je důležité poznamenat, že editor Fisher byl členem dalšího elitního spolku – Trilaterální komise. Dle R. Eringera je účast významných osob z mediální branže na setkáních elitních spolků důležitá nejen proto, aby nebyly elitní spolky zmiňovány ve zpravodajství, ale i proto, aby si i novináři stejně jako účastníci setkání z ostatních odvětví odnášeli dosažený konsenzus. A tyto dohodnuté představy ze setkání elit předávali prostřednictvím tisku veřejnosti (ERINGER, 1980).

     Estulin, jež pronásleduje konference Bilderbergu již mnoho let, tvrdí: „Myšlenky a politika pocházející z Bilderbergských setkání, jsou každý rok základem pro tvorbu zpráv všech nejdůležitějších deníků a zpravodajských agentur celého světa. Jde o to, aby měly názory, jež sdílí většina účastníků Bilderbergu, dostatečně přitažlivou formu, aby je veřejnost chtěla a aby pronikly do obecné politiky a vyvinuly na vůdce tohoto světa takový tlak, že se pak pod jeho vlivem podrobí ,potřebám pánů univerza‘. Bilderbergským náleží přízeň tisku a ten smluvenou propagandu dále rozšiřuje.“ (MORRIS, 2012, s. 197).

     Po posledních sjezdech spolku ve Švýcarsku (2011) a v USA (Virginie) se letošní setkání Bilderbergu (2013) konalo 6. – 9. června. Více než 100 představitelů světové elity se sešlo ve Velké Británii, nedaleko Londýna ve městě Watford. Přijelo mnoho aktivistů a investigativních novinářů, jejichž počet stále narůstá, i přesto, že se tajné spolky snaží prostřednictvím vlivu na mnoho čelních představitelů mediálního průmyslu držet všechny informace v tajnosti (WATSON, 2013).

     Ze zjištěných informací vyplývá, že je Bilderberg spolkem velmi mocných a vlivných lidí; pravděpodobně dokáže přesvědčit na účastníky, aby v rámci svých profesí jednali v souladu s konsenzem dosaženým na konferenci; má vliv na světové dění; a v neposlední řadě je vidět propojení Bilderbergu s jinými elitními společnostmi – skrze účast jednotlivých členů i v jiných spolcích, což bude později prověřováno pomocí komparativní metody. Ovšem tato organizace je pouze jedna z mnoha a působí jako prostředník v rámci celého systému, „chapadlo chobotnice“, to znamená, není nejvyšším bodem v hierarchii pyramidy moci. Teprve spojením všech těchto bodů vzniká síť, která se skrývá za oponou vlád a politiků a která postupuje směrem k Novému světovému řádu.

Trilaterální komise

     Tato organizace hraje také velmi důležitou roli v rámci Nového světového řádu a shoduje se s ním ve svých cílech. Trilaterální komise (TK) byla založena v roce 1973 nikým jiným než Davidem Rockefellerem. Ovšem otcem teoretikem TK byl Zbigniew Brzezinski – profesor Kolumbijské univerzity, bezpečnostní poradce prezidenta J. Cartera a zahraničněpolitický poradce B. Obamy (z prvního prezidentského období). Brzezinski tvrdil, že je potřeba vytvořit společenství, jehož členy by byla elita rozvinutých zemí a které by mohlo efektivně řešit významné problémy lidstva. D. Rockefeller, který s Brzezinským sdílel stejné názory, tuto ideu prezentoval v Belgii na setkání Bilderbergu v roce 1972 a setkal se s velmi příznivou reakcí účastníků. Proto ještě v témže roce Rockefeller uspořádal ve svém sídle poblíž New Yorku organizační setkání Trilaterální komise, jehož se účastnilo přes 250 finančníků a businessmanů (často současně členové Bilderbergu), po této události byla TK oficiálně založena. Na tomto prvním setkání Rockefeller konstatoval, že „soukromé osoby jsou schopny při hledání nové a lepší formy mezinárodní spolupráce jednat mnohem pružněji než vlády“ (ERINGER, 1980, s. 59). D. Rockefellerovi byla postupně prezidenty Kennedym, Nixonem a Carterem nabídnut post ministra financí, všechny tři nabídky ovšem odmítnul. Výhodnější je zůstat za oponou, kde je pravděpodobně jeho moc větší, nečelí kritice veřejnosti a tím pádem jednodušeji uplatňuje svůj vliv.

     Název trilaterální znamená propojení třech regionů – amerického, evropského a asijsko-tichomořského, z nichž má každý svého předsedu a místopředsedu (ERINGER, 1980). Dlouhodobým evropským předsedou byl již zmíněný Peter Sutherland (předseda Goldman Sachs Int., bývalý ředitel WTO, člen CFR, Bilderbergu). TK není přímo tajnou organizací, spíše soukromou. Seznamy členů TK a její výroční zprávy jsou (za poplatek) veřejnosti dostupné, ovšem vnitřní záležitosti jsou utajené, co se týče činností a cílů spolku jsou členové (podobně jako u CFR a Bilderbergu) vázáni mlčenlivostí a schůze jsou samozřejmě jak pro veřejnost, tak pro média uzavřené. Jádrem organizace je výkonný výbor, jenž se setkává několikrát v roce a soustředí se na přípravu programu včetně výběru členů TK na tříletá období. Počet členů se pravidelně pohybuje kolem 400.

Členové a cíle TK

     Členové TK jsou po získání pozice ve vládě nuceni vzdát se svého členství v TK. Ovšem, za prvé tito vládní představitelé zůstávají komisi loajální, čímž si komise udržuje svůj vliv na vládu. Jak napsal žurnalista R. Eringer: „Mnoho z původních členů Trilaterální komise je dnes na mocenských postech, kde jsou schopni realizovat politická doporučení Komise, doporučení, která oni osobně připravovali v rámci Komise.“ (ESTULIN, 2012, s. 172). A za druhé tato podmínka je často porušována – Ronald Reagan během své prezidentské kampaně nařknul prezidenta Jamese Cartera, že má ve své administrativě 19 členů TK (včetně samotného Cartera) a slíbil, že pokud bude zvolen něco takového ve své vládě trpět nebude a že zveřejní všechna tajemství kolem TK. Ovšem po jeho zvolení do své vlády začlenil 28 členů CFR, 10 členů TK a 10 členů Bilderbergu (Secret Societies, 2007).

     Postupem času se z Rockefellerova a Brzezinského spolku stala opravdu globální organizace, v současnosti kromě tradičních zástupců z Evropy a USA se stali členy (ačkoliv nejprve byli pečlivě prověřeni) i elity ze zemí jako Maroko, Jordánsko, Argentina, Turecko, Čína, Rusko, Kuvajt, Brazílie, JAR, atd. A jaké funkce tito členové veřejně zastávají? Jde o bankéře, bývalé i současné prezidenty, ministry, senátory, velvyslance, lobbisty, vojenské velitele (včetně NATO a Pentagonu), představitelé univerzit, mediální magnáty, bohaté průmyslníky a businessmany. Takže velmi podobná základna v porovnání s předcházejícími spolky.

     Bývalý americký senátor Barry Goldwater popsal cíle TK následovně: „Co trilaterálové opravdu chtějí, je vytvoření celosvětové ekonomické moci nadřazené politickým vládám států v ní zahrnutých… Jako vedoucí tvůrci tohoto systému budou ovládat budoucnost. “ (ESTULIN, 2012, s. 176). Dle Griffina byla TK založena s cílem postupného zavádění Nového světového řádu, rozložení národních suverenit krůček po krůčku a vytvoření politické a hospodářské unie. Dále tvrdí, že prioritou stále rozšiřující se hospodářské a měnové integrace ve světě – EU, NAFTA, ASEAN, WTO, atd. – není podpora obchodu, ovšem postupné stmelování se směrem k jedné světové vládě. Prostřednictvím vábení konceptu volného obchodu a ochrany životního prostředí má docházet k vzdávání se suverenity států ve prospěch mezinárodních autorit a zvětšování se regionálních uskupení. Následně bude tímto způsobem již poměrně jednoduché sjednotit regionální uskupení různých částí světa pod společnou střechu (GRIFFIN, 1998).

     V této kapitole je vhodné uvést citát z autobiografie Davida Rockefellera, jež je ve výše uvedených spolcích pravděpodobně nejvíce zasvěceným a vlivným mužem. Ve své knize "Memoirs" napsal:

„Někteří věří, že my (rodina Rockefellerů) jsme součástí tajné kabaly pracující proti nejlepším zájmům USA, charakterizují mou rodinu a mě jako internacionalisty a tvrdí, že s pomocí jiných lidí osnujeme světové spiknutí, abychom vybudovali integrovanější globální politické a ekonomické uspořádání – jeden svět, chcete-li. Pokud toto má být obviněním, jsem vinen a jsem na to hrdý.“ (HAYS, 2013, s. 403).

Korporatokracie

     V případě korporatokracie neboli vlády korporací se jedná o mnohem větší skupinu, než jaké jsou ty výše popsané. Dle Perkinse korporace, vlády a banky používají svou finanční a politickou moc, aby prostřednictvím byznysu, médií a školství posilovaly své dosavadní pozice.

     Cílem korporatokracie je neustále pokračovat v globalizaci, jež vyžaduje další a další dodávky ropy a jiných omezených zdrojů nehledě na životní prostředí a životy miliónů domorodců. Což může mít katastrofické a nenávratné následky. Aby mohli udržet a posilovat tento systém, se neustále snaží lid povzbuzovat ke stále intenzivnější konzumaci, chtějí přesvědčit lidi, že konzumace je naší občanskou povinností a přírodní zdroje, jež jsou bezohledně drancovány, slouží výhradně našim konzumním zájmům.

     John Perkins ve své knize „Confessions of an Economic Hit Man“ popisuje korporatokracii a roli ekonomického „hit mana“ – zabijáka (dále jen EHM), jimž sám byl a který je prostředníkem k uskutečnění cílů elit. Cílem této vlády nadnárodních korporací je vybudovat globální impérium postupným podmaňováním národů a drancováním jejich zdrojů. Tento proces funguje tak, že národy, jejichž přírodní bohatství ještě není podmaněno a jejich politický systém nějakým způsobem odmítá spolupracovat, je potřeba ovládnout.

     Perkins jako bývalý EHM popisuje tři způsoby, pomocí kterých má být tohoto cíle dosaženo. Nejdříve vládu nebo elitu dané země oslovuje ekonomický hit man, který nabízí obrovské úvěry pro stavbu dálnic, elektráren, průmyslových podniků atd. Ovšem podmínkou této půjčky je, že všechny projekty financované z těchto peněz budou realizované západními korporacemi, takže téměř žádné peníze nezůstávají v zemi, která půjčku obdržela. Pokud EHM uspěje, je tento stát zatížený nejen obrovským dluhem, ale především neustálým splácením vysokých úroků. Tento způsob je dle Perkinse typickým způsobem, jakým ve světě operuje Světová banka (WB) a Mezinárodní měnový fond (IMF). Později pokud země není schopna splácet dluh, dochází k alternativnímu řešení – instalace vojenské základny nebo donucení země k rozprodání svých přírodních zdrojů a tím zisk oprávnění např. na těžbu ropy, či přinucení dané země, aby v rámci zasedání OSN hlasovala stejně jako USA. EHM nepoužívá žádné nelegální nástroje, na setkáních se snaží čelní reprezentanty zemí přesvědčit pomocí finančních studií a makroekonomických ukazatelů. Pokud je EHM odmítnut, nastává prostor pro druhý způsob ovládnutí země, nastupuje tzv. šakal. Šakal, jenž je v tomto systému druhým stupněm, už používá ostřejší metody. Dochází např. k svržení vlád nebo k různým „nehodám“, které postihují nejčastěji prezidenty. Pokud také šakal selže, dochází k třetí alternativě a to k vojenské intervenci (příkladem může být Irák nebo Afganistan) (PERKINS, 2004).

     Perkins v interview uvedl i příklady konkrétních akcí: „Vzorem pro metody EHM byla událost ze začátku padesátých let, kdy se íránským premiérem stal demokraticky zvolený M. Mosaddek, který byl považován za velkou naději pro demokracii na blízkém východě i ve světě a stal se také mužem roku časopisu Time. Ovšem v jednom z nejdůležitějších záměrů jeho politiky se snažil dosáhnout toho, aby zahraniční ropné společnosti platily Íránu mnohem více za ropu, kterou ze země vyvážely (dosud korporace ponechávaly íránskému lidu ze zisku z těžby ropy pouze zanedbatelný podíl). Íránci měli podle něj mít prospěch ze svého přírodního bohatství. To se samozřejmě ropným korporacím nelíbilo. Západ ovšem v té době nechtěl provést to, co se v takových případech běžně provádělo – poslat tam armádu. Místo toho CIA vyslala svého agenta Kermita Roosevelta (vnuka prezidenta Roosevelta). Kermit se vydal do Íránu s několika miliony dolarů a byl velmi efektivní, během krátkého času se povedlo svrhnout Mosaddeka a k moci dosadit šáha Pahlavího, který v otázce ropy ochotně spolupracoval. Bylo to extrémně efektivní… Elity si uvědomily, že je tato metoda velmi jednoduchá a levná. A tímto byl zaveden zcela nový způsob, jak manipulovat země při budování impéria. Ovšem Roosevelt byl agentem CIA, kdyby tedy byl při akci dopaden, mělo by to velmi závažné a oficiální následky pro USA. A proto bylo rozhodnuto o využívání soukromých agentů pracujících pro soukromé korporace, ale na vlastní riziko – pokud by byli dopadení, nemělo by to pro vládu žádné následky.“ (PERKINS, 2008). V případě Íránu postačilo použití nástroje první úrovně – EHM, Perkins uvádí i další příklady akcí, kdy byl použit nástroj druhé úrovně – šakal a to v Panamě, kdy při havárii letadla zahynula hlava panamského státu Omar Torrijos (který bojoval za získání panamského průplavu zpět do rukou panamského lidu), podobný osud postihnul i prezidenta Ekvádoru (Jaime Roldos Aguilera), který se snažil, aby z ekvádorských přírodních zdrojů měl prospěch lid této země. Aguilera zahynul, když během letu v jeho letadle vybuchla bomba. Obdobný scénář se dle slov Perkinse odehrál i v Guatemale nebo Iráku (PERKINS, 2008).

     Podle dat Světové banky (GDP, 2012) a časopisu Fortune (Global 500, 2012) z roku 2012 o obrovské a stále rostoucí moci korporací svědčí například to, že celkové příjmy ropné společnosti Shell jsou 2,28 krát větší než HDP Portugalska a 5,28 krát větší než HDP Slovenska. A podle studie Corporate Clout se mezi 100 největšími ekonomickými entitami v roce 2009 nacházelo 43 nadnárodních společností (KEYS, MALNIGHT, 2013). Kromě toho se mnoho čelních představitelů a ředitelů těchto nadnárodních korporací účastní navíc setkání elitních spolků. Například pravidelně se setkání Bilderbergu účastní generální ředitel ropné nadnárodní korporace Shell Peter Voser, který se na setkání objevil i letos. Stejně tak předseda správní rady společnosti Shell a bývalý generální ředitel spol. Nokia Jorma Ollila nebo generální ředitel spol. BP (British Petroleum) Bob Dudley (Bilderberg, 2013). Ukazuje se tedy, že ať se jedná o nadnárodní korporace nebo elitní společnosti, tyto světové elity se sdružují a je zde patrné určité propojení, o kterém pojednává šestá kapitola.

Světové ekonomické fórum

     Světové ekonomické fórum (World Economic Forum, WEF), každoročně probíhající ve švýcarském alpském městečku Davos, je několikadenní setkáním představitelů velkých nadnárodních korporací, významných politiků, vybraných intelektuálů a novinářů. Setkání, které se koná pravidelně již od roku 1971, se účastní přes 2000 osob, v roce 2013 byla konference pořádána mezi 23 a 27 lednem.

     V roce 2013 se WEF účastnilo kolem 2700 lidí, z nichž více než polovinu tvoří lídři největších světových korporací. Mezi nejznámější účastníky patří např. britský premiér David Cameron, bývalý britský premiér Tony Blair, německá kancléřka Angela Merkelová, bývalý generální tajemník NATO Kofi Annan, guvernér Evropské centrální banky Mario Draghi, Henry Kissinger, George Soros, Bill Gates, Paulo Coelho, dále 17 prezidentů různých států, spousta dalších čelních státních představitelů a velmi mnoho dalších významných osobností dnešního světa (WEF Annual Meeting, 2013).

     Setkání WEF, jež je také možné označit za elitní spolek, je ovšem oproti bilderbergské konferenci více otevřené médiím, mnoho novinářů se přímo účastní formálních událostí během konference. Ovšem na mnohé semináře určené pro generální ředitelé korporací z jednoho odvětví, politické lídry, či lídry mezinárodních finančních institucí mají žurnalisté vstup zakázán. Kvůli těmto pro média nepřístupným setkáním, na nichž se bez povolení národních parlamentů setkávají a jednají vlivné ekonomické a politické osobnosti, se fóru někdy přisuzuje nedemokratický charakter. WEF je podle jeho stoupenců správným místem pro jednání a diskuzi o hlavních ekonomických a společenských problémech světa, jelikož se setkání účastní představitelé největších a vlivných organizací jak ekonomických, tak politických a intelektuálních. Dle kritiků je Světové ekonomické fórum nedemokratickým, obchodním fórem, jehož účastnící nejsou nikým volení a během kterého mohou korporace mezi sebou lehce sjednávat určité dohody, či kontrakty a vytvářet tlak na politiky pro dosažení svých cílů. Kritici tedy tvrdí, že skutečným záměrem fóra není řešení globálních problému (jako např. chudoba), ale především směřování k větším ziskům (Światowe Forum Ekonomiczne, 2013).

     Vliv a vzájemné sbližování elit během WEF v Davosu popisuje ve své knize Supertřída i D. Rothkopf, který WEF považuje za centrum Supertřídy a ústředí sjednocování jejich názorů: „Sociologové jako Mills a Weber si všimli, že je to právě tato vzájemná interakce, která skupinu tmelí a mění ji z náhodného setkání vrstevníků v cosi pevnějšího. Interakce umožňuje, aby vzniklo zájmové společenství, které se díky vzájemnému poznání a meziosobním vztahům dokáže řídit samo a dokáže koordinovat jednání vnitřních podskupin k dosažení vytčených cílů.“ (ROTHKOPF, 2013, s. 41). A dále při popisu WEF pokračuje: „I jiným dělá vznik této skupiny starosti. Populisté a nacionalisté - jako Hugo Chávez a Evo Morales v Jižní Americe, Vladimír Putin v Rusku, Mahmúd Ahmadínežád v Iránu, Jorg Haider v Rakousku, Jean-Marie Le Pěn ve Francii a televizní komentátoři Lou Dobbs a Pat Buchanan ve Spojených státech - pravidelně varuj i před hrozbou, jakou představuje globální spiknutí bohatých a mocných, kteří ztratili jakýkoli kontakt se zemí, odkud pocházejí, a řídí se jedině svými sobeckými zájmy a chamtivostí. Jelikož tato globální klika postrádá národní vazby, je podle názoru svých nejextrémnějších kritiků nevlastenecká, ohrožuje kulturu, tradici a státní suverenitu. V jejich očích představuje Davos mnohem víc než jednu obchodní konferenci: jde o hlavní stan, kde generálové globalizace kují své dobyvačné plány.“ (ROTHKOPF, 2013, s. 35 – 36).

Elitní spolky III.  

Elitní spolky II.  

Elitní spolky I.