Elitní spolky (II.)

Rothschildové

Prvním a pravděpodobně nejvýznamnějším klanem mezinárodních bankéřů je rodina Rothschildů, jejichž dynastii započal syn zlatníka Mayer Amschel Bauer v roce 1744 ve Frankfurtu. Pro pochopení moci jedné z nejmocnějších bankéřských rodin je potřeba se blíže zaměřit na způsob, kterým se dostali k moci.

Jako velmi mladý začínal Mayer svou kariéru v hannoverské bance Oppenhaim, kde byl nadmíru úspěšný a stal se společníkem. Rothschildova moc začala nejvíce růst, když si osvojil bankovnictví částečných rezerv, které bankám umožňuje půjčovat určitý podíl ze získaných peněžních vkladů klientů. Tímto způsobem jsou bankami doslova vytvářeny nové peníze. Tento systém tvorby funguje pomocí tzv. multiplikace2. V té době byl již tento systém půjčování nekrytých peněz rozšířen mezi více bankéři, avšak Rothschild konkurenci výrazně předčil, jednak díky jeho podnikatelskému postřehu a jednak díky schopnostem jeho pěti synů, z nichž později každý ovládal strategickou banku v jednom z významných evropských států. Když synové dozráli a když je otec naučil kouzlu přeměňování dluhu na peníze, začala se moc rodu rozšiřovat nejen v rámci Evropy, ale i do velké části celého civilizovaného světa (GRIFFIN, 1998).

Rothschildova pověst začala být více známa a jeho vliv rostl, když se díky známostem dostal k hesensko-kasselskému princi Williamovi IX, s nímž začal obchodovat a stal jeho dvorním agentem a díky Williamovým příbuzenským vztahům s královskými rody v Anglii, Dánsku a Švédsku se začínal dostávat do povědomí. Rothschild postupem času přišel na to, že půjčování peněz vládám a panovníkům je mnohem výnosnější než půjčování lidu – půjčené částky jsou daleko větší a jsou zabezpečeny národními daněmi (HITCHCOCK, 2007). A jak tvrdí Morris: „Poté, co měl Rothschild úspěch jako finanční poradce a finančník hesenského prince, vystoupal rychle až k postu poradce a soukromého bankéře evropských králů i rakouského císařského dvora.“ (MORRIS, 2012, s. 204).

Podle Hitchcocka v roce 1770 pověřil Rothschild Adama Weishaupta založením a rozvojem tajné společnosti Ilumináti, která byla založena 1. 5. 1776. Jistě přínosné bylo napojení bankéřů na hesenského prince a s tím související růst vlivu bankéřů, avšak v případě rozhodnutí monarchií nebo církve k intervenci proti nim by tomu bankéři jen stěží mohli čelit (HITCHCOCK, 2007). Moc bankéřů poskytujících úročené půjčky sice rostla a jejich politický vliv byl patrný, avšak v absolutistickém státu vládne tvrdou rukou monarcha, se kterým musí bankéř jednat opatrně (KOMRSKA, 2012). Bankéři měli zájem na liberalizaci a vzniku svobodnějšího systému, který by pro ně nebyl tak velkým ohrožením. Za tímto účelem měla být založena společnost Ilumináti. Pro získání vlivů na patřičných místech např. ve vládách využívali korupce, čímž si na svou stranu získali mnoho politiků. V rámci Osvícenství šířili myšlenky humanismu na univerzitách, usilovali o snižování utlačovatelské moci církve a monarchie a získávali si studenty, z nichž se ti nejlepší uplatnili jako jejich agenti poradci ve vládách. Weishauptovi se v Evropě podařilo získat kolem 2000 následovníků, ke kterým patřila inteligence z řad spisovatelů, vědců, finančníků a průmyslníků (HITCHCOCK, 2007).

Své bohatství Rothschildové dále rozšiřovali během neustálé pokračujících evropských válek. V době kdy lidé měli všeho nedostatek a mnoho obyčejných komodit bylo velmi vzácných, Rothschildové pašovali vzácné zboží přes bitevní fronty. Od té doby, kdy financovali obě strany konfliktu a měli v Evropě velký vliv, byl tento druh obchodu jednoduchý. Pouhé znázornění jejich symbolu – červeného štítu – na kočáře nebo na vlajce lodi stačilo k zajištění bezpeční nákladu i kurýra pro chráněný přejezd v jakémkoliv směru přes válkou zmítanou oblast a mohli také volně projíždět přes hranice většiny evropských zemí. Přeshraniční imunita jim zajistila obrovské zisky z tohoto černého trhu, kde obchodovali mj. s kávou, bavlnou, cukrem, tabákem (GRIFFIN, 1998).

V roce 1810 po smrti bankéřů F. Baringa a A. Goldsmida, se první syn Mayera Amschela Rothschilda – Nathan Mayer Rothschild stává hlavním bankéřem v Anglii. A ještě v tomto roce zakládá banku druhý syn – Salomon Mayer Rothschild ve Vídni. Těmito kroky začíná rodinná dynastie ještě více upevňovat moc v Evropě (HITCHCOCK, 2007).

Financování obou stran konfliktu

Financování obou stran během válečného konfliktu bylo pro bankéře běžné. Jak popisuje James, nic nehromadí dluh tak dobře jako válka, stát je schopen půjčit si jakoukoliv částku, aby nakonec dosáhl vítězství. Pokud tedy prohrávající strana je schopna bojovat do poslední kapky krve v naději, že zázračně zvítězí, vyhrávající strana bude rovněž neustále používat více zdrojů, více půjčovat, bankéři budou vytvářet více peněz a jejich moc bude stoupat strmě vzhůru. Ohromující také je, že tyto půjčky jsou často realizovány pod podmínkou, že vítěz na sebe převezme dluh poražené strany a musí jej splatit (JAMES, 2003). Griffin ve své knize popisuje pojem – Rothschildova rovnice, kde shrnuje jednání bankéřů do vzorce obsahujícího několik bodů, které jsou potřeba provést, aby mohlo dojít k válce na dluh a růstu zisků bankéřů3. Nutno dodat, že se tato rovnice netýká pouze Rothschildů, vystihuje jednání všech mezinárodních bankéřských klanů a rodin, kterých napříč dějinami působilo a stále působí několik. Mezi nejvýznamnější bankéřské rody patří Morganové, Schiffové, Warburgové, Rockefellerové a další. Potomci těchto bankéřských rodin mezi sebou navzájem uzavírali sňatky a své rodiny tak provázali.

Snahy bankéřů o trvalý konflikt je snadné vypozorovat při zaměření se na děj po založení Bank of England v roce 1694. Od té doby do bitvy u Waretloo lze napočítat sedm válek, např.: Válka o španělské dědictví (1701–1714), Války o rakouské dědictví (1744–1748), Napoleonské války (1803–1815) aj. Jak toho mohli dosáhnout? Jak to, že se jim lidé nestavěli na odpor a nedocházelo k povstání lidu? Klíčem k úspěchu je utajení a o to mezinárodní bankéři od začátku usilovali a také se jim to dařilo dokonale. Prostřednictvím bankovnictví ovlivňovali vlády a události ve svůj prospěch a to hlavně díky tomu, že zůstávali skryti za oponou. Když mělo jejich počínání negativní dopady na veřejnost, byli schopni vyhnout se hněvu společnosti díky tomu, že lidé protestovali proti politikům, kteří byli často spolkem bankéřů ovlivňováni (GRIFFIN, 1998).

Napoleon a Waterloo

S nástupem Napoleona k moci začal plán bankéřů klopýtat. Jejich snahy o liberalizaci systému a odebrání absolutní moci z rukou monarchů byly v ohrožení. Napoleon se totiž snažil povznést Francii ze zmatku, který po revoluci zemi ovládal a hlavně chtěl svou zemi uvolnit od stěžejního problému – dluhu. Na toto téma prohlásil: „Peníze nemají svou vlast. Finančníci nejsou žádní patrioti, chybí jim zdvořilost a snaží se jedině o zisk.“. Dle mnoha autorů bankéři nemají svou zem, která by byla jejich domovinou, působí mezinárodně s cílem globalizovat a krok po kroku zavést jednu světovou vládu. Napoleon se snažil zavést právo a pořádek a postavil se mezinárodním bankéřům založením nezávislé národní francouzské banky (v roce 1800), do jejíhož čela se sám postavil (MORRIS, 2012, s. 207). Jeho největším úsilím bylo oproštění jeho země a lidu od dluhu a kontroly mezinárodních bankéřů (GRIFFIN, 1998). Výstižné je toto Bonapartovo prohlášení: “Když je vláda závislá na penězích bankéřů, jsou to oni, ne představitelé vlády, kdo kontroluje situaci v zemi. Ruka, která dává má větší moc než ruka, která bere.“ (WILSON, 1934, s. 33).

Po dlouhých Napoleonských válkách se situace začala schylovat k velkolepému finále – bitvě u Waterloo. Konečný výsledek bitvy u Waterloo mezi vojsky Wellingtona a Napoleona byl pro ekonomiku i politiku Evropy rozhodující (HITCHCOCK, 2007). Navíc, jak už bylo popsáno výše, měli Rothschildové velmi dobře rozvinutou privátní síť soukromých kurýrů, kteří takto přepravovali i důležité informace. V té době ještě nebyl vynalezen telefon ani rádio a důležité informace (např. výsledky válek) byly stále ještě přenášeny kurýry. Proto se na londýnské burze očekávalo, že Nathan Rothschild bude, hned po utišení bitevních paleb, jako první vědět jméno vítěze. A taky, že ano. Díky jeho rychlým agentům tuto informaci obdržel s dvaceti čtyř hodinovým předstihem. Nathan se tedy s touto cennou informací v mysli vydal na burzu (GRIFFIN, 1998). Na burze „zaujal stejné místo jako obvykle. Protože se o jeho zaangažovanosti v této válce všeobecně vědělo, stejně jako o jeho zvědech i agentech, všichni očekávali, že se od něho dozvědí, zda válka skončila a kdo vyhrál. Ale Rothschild mlčel. Se sklíčeným výrazem prodal anglické státní dluhopisy a předstíral tak, že Anglie válku prohrála. Fáma se šířila rychlostí blesku: ‚Rothschild prodává… Wellington prohrál u Waterloo!‘. Většina akcionářů ze strachu, že by mohli o všechno přijít, propadla panice a prodávala své státní dluhopisy, protože kdyby Anglie skutečně prohrála, ztratily by hodnotu. Po několika hodinách spadla jejich hodnota o 95 %. Asi tucet Rothschildových agentů pak skoupil veškeré státní dluhopisy doslova za hubičku. O pár hodin později se vše oficiálně potvrdilo: Anglie vyhrála – s ní i Rothschildové.“ (MORRIS, 2012, s. 209). Když se pravdivá informace rozšířila (že ve skutečnosti zvítězila Anglie), hodnota dluhopisů šla opět vzhůru a vyšplhala se na hodnotu dokonce vyšší, než jaká byla před začátkem války. Tímto obchodem svůj majetek zhruba dvacet krát znásobil. Navíc vlastnictví těchto dluhopisů dalo do rukou Rothschildů kontrolu nad anglickou ekonomikou a přinutilo Brity k sestavení nové Bank of England pod kontrolou N. Rothschilda.

Po bitvě u Waterloo, ještě v roce 1815, Nathan přednesl svůj slavný výrok: „Nestarám se o to, která loutka je dosazena na anglický trůn, aby vládla říši, nad níž slunce nikdy nezapadá. Muž, který řídí oběh peněz v Británii, řídí celé britské impérium, a oběh těchto peněz řídím já." (KLÍMA, 2011). Jeho starší bratr, prvorozený syn zakladatele dynastie, Amschel Mayer Rothschild prohlásil podobně: „Dovolte mi vydávat a kontrolovat peníze národa a nebudu se muset starat o to, kdo tvoří jeho zákony." (NAXERA, 2007). Benjamin Disraeli, britský premiér, který Rothschildy obdivoval, o jednom z nich napsal: “Byl pánem a vládcem peněžního trhu světa a samozřejmě i vládcem prakticky všeho ostatního. Držel doslova příjmy jižní Itálie v zástavě a panovníci i ministři všech zemí se ucházeli o jeho rady a byli vedeni jeho návrhy.“ (DISRAELI, 2007, s. 156). I když byla moc Rothschildů nepředstavitelná a jejich vliv v dějinách obrovský, dá se očekávat, že existují větší autority a tento klan nebyl postaven v hierarchii moci nejvýše. Dle Griffina nebyli Rothschildové nevyhnutelně morálně zlí, ve svých myšlenkových pochodech totiž rozhodovali ne podle obecného dobra či zla, ale podle zisku a ztráty. Nezajímali se o utrpení lidí ani jejich štěstí, byli bez citů, v jejich myslích byl jen zisk. Vystihuje to Rothschildův výrok: „Když jsou ulice Paříže zaplaveny krví, já kupuji“ (GRIFFIN, 1998, s. 228).