Fukušima -Three Mile Island - Černobyl

Nový americký seriál o Černobylu mne posadil k PC a napsání tohoto článku. Hlavní zdroj je Wikipedie a další články hledané po internetu.

Všechny tři havárie mají jedno stejné a to je selhání lidského faktoru. Ano, člověk je ten, co by si neměl zahrávat s takovou silou, ale vzhledem k počtu obyvatel na naší planetě nám vlastně nic jiného nezbývá.

Co je na tom zajímavé? To, že o Černobylu víme všechno. I viníky a jak se potrestali. Díky dokumentárnímu filmu víme i jak probíhá nemoc z ozáření a a jaké mají lidé bolesti. Všechny dokumenty které byla natočeny jsem sledovala a je to opravdu hrůza. Ano, o Černobylu víme všechno a ví to celý svět. Proč teda nevíme všechno i o Fukušimě a Three Mile Island. Nevíme kdo byl potrestám a kdo za to může. Jen neurčité žvásty. Bylo by dobře měřit všem stejným metrem a to co víme o Čenobylu chceme vědět i o Fukušimě -Three Mile Islandu. To by byla spravedlivá cesta.

************************************************************

Havárie elektrárny Fukušima

Havárie japonské jaderné elektrárny Fukušima je označená na stupnici INES nejvyšším stupněm 7. Katastrofa vznikla následkem zatopení elektrárny ničivou vlnou tsunami způsobenou mimořádně silným zemětřesením v oblasti Tóhoku.

Při havárii došlo s velkou pravděpodobností k závažnému poškození tří tlakových nádob reaktoru. Příčiny havárie je nutné hledat v čase před samotnou havárií – nedostatečná připravenost personálu na možné havarijní stavy, zanedbávání připomínek regulačních úřadů, chyby v japonské legislativě týkající se regulačních úřadů a k havárii svojí měrou přispěly i kulturní předpoklady, zejména japonská hierarchie.

Přes 150 000 obyvatel muselo být evakuováno. Více než 1000 evakuovaných obyvatel zemřelo na následky samotné evakuace, kvůli pokročilému věku, nebo z důvodu chronických onemocnění.

Zemětřesení

Zemětřesení poškodilo rozvodné elektrické sítě spojující elektrárnu s rozvodnami, následkem čehož byla elektrárna bez jakéhokoliv vnějšího zdroje elektrické energie. Z toho důvodu došlo k automatickému spuštění záložních diesel generátorů, díky kterým bylo možné spolehlivě odvádět zbytkové teplo z reaktoru pomocí systémů pro odvod zbytkového tepla. Při zemětřesení došlo k překročení hodnot, na které byla elektrárna navržena, ale prozatím se nepodařilo potvrdit, zda došlo k závažnému poškození elektrárny před zaplavením vlnou Tsunami. Většina vyšetřovacích zpráv se přiklání k názoru, že nedošlo k poškození vlivem zemětřesení.

Unikající voda z jímky

V jedné z jímek, v nichž se zachycuje radioaktivní voda unikající z reaktoru č. 2, se 2. dubna objevila trhlina. Následovaly neúspěšné pokusy o ucpání praskliny betonem a polymery. Nakonec bylo úspěšně použito až tzv. tekuté sklo. Tím se podařilo zastavit unikání vysoce radioaktivní vody přímo do Tichého oceánu. Přibližně ve stejné době bylo do oceánu řízeně vypuštěno 11 500 tun mírně radioaktivní vody, aby se uvolnily prostory pro skladování vysoce radioaktivní vody unikající z reaktorů do okolních budov. Dále probíhají snahy o zastavení úniků podzemní radioaktivní vody do oceánu.

Zpráva parlamentní vyšetřovací komise

Podle zprávy japonské parlamentní vyšetřovací komise katastrofu nezavinila přílivová vlna tsunami, ale člověk. „Šlo o havárii způsobenou člověkem. Bylo ji možné předvídat a měla být předvídána. Dalo se jí zabránit a mělo se jí zabránit,“ uvádí komise. Zpráva kritizuje nekvalitní zákony regulující jadernou energetiku, nedostatečnost bezpečnostních opatření, chyby vedení elektrárny a státního dozoru i špatné reakce po nehodě. Zpráva proto doporučila posílit dozor vlády v oblasti jaderné energetiky.

**************************************************************

Havárie elektrárny Three Mile Island

Havárie Three Mile Island byla havárie americké jaderné elektrárny Three Mile Island ležící na stejnojmenném ostrově v řece Susquehanna u města Harrisburg v Pensylvánii v USA. Došlo k ní 28. března 1979, kdy se částečně roztavil druhý jaderný reaktor atomové elektrárny a byla zamořena provozní budova a její blízké okolí.

Popis průběhu havárie

Hlavní vodní napájecí čerpadla chladicího systému sekundárního okruhu se porouchala kolem 4. hodiny ráno 28. března 1979. Tato porucha s mechanickou či elektrickou příčinou způsobila, že generátor páry přestal chladit primární okruh.

2 s – Automaticky se odstavila turbína a regulační tyče byly spuštěny ke snížení výkonu reaktoru.
5 s – Tlak a teplota v primárním okruhu však dále rostly. Občas se otevřel pojišťovací ventil, ale to nestačilo, tlak dále rostl. Reaktor byl odstaven plným spuštěním regulačních tyčí.
12 s – Tlak po odstavení reaktoru začal klesat a pojišťovací ventil, který se měl poté automaticky zavřít, se nezavřel (malá LOCA havárie). Kontrolky na řídícím pultu neukazovaly, že ventil zůstal otevřen. Následkem toho klesal tlak v okruhu. (K uzavření blokovacího ventilu, což by situaci napravilo, došlo až v čase 2 h 22 min. LOCA trvala přes 2 h 21 min a v prvních 8 minutách byl zhoršen odvod tepla z reaktoru. Docházelo k lokálnímu varu vody v aktivní zóně.)
2 min – Zapojil se automaticky vysokotlaký systém havarijního chlazení, aby kompenzoval únik vody z primárního okruhu (zařízení reagovalo správně).
4 min – následkem varu vody došlo ke stoupnutí její hladiny v aktivní zóně až k pojišťovacímu ventilu. Operátoři to interpretovali tak, že stoupání hladiny způsobilo havarijní chlazení, a vypnuli ručně čerpadlo (operátoři předpokládali, že vody je moc, ale ve skutečnosti jí bylo málo).
10 min – z důvodu pokračujícího výtoku vody praskla membrána na barbotážní nádrži. Voda vytékala do prostoru kontejmentu. Obnovení odvodu tepla z primárního okruhu nastalo až 8 min od havárie. Únik vody však dále pokračoval, klesal tlak a pokračoval var vody v aktivní zóně. Var zvedal hladinu a tak se operátorům zdálo, že je vody dostatek a vše je v pořádku.
90 min – bublinky z primárního okruhu se dostaly až k čerpadlu a po rázech v čerpadle jej bylo nutné odstavit. Chlazení se zhoršilo a voda a pára se separovaly. Důsledkem toho zůstala horní část reaktoru pouze v páře a po přehřátí se horní část aktivní zóny poškodila (kvůli páře nebyla přirozená cirkulace vody již možná).
2 hod – radioaktivita vody v primárním okruhu i kontejnmentu výrazně vzrostla. Informační státní dozor pro jadernou bezpečnost ve Washingtonu vyhlásil na jaderné elektrárně radiační poplach.
2 h 15 min – kontejnment nebyl včas izolován od životního prostředí. Byla detekována slabá radioaktivita mimo elektrárnu. Byl vyhlášen radiační poplach i v okolí JE a byl informován guvernér státu Pensylvánie.
2 h 22 min – Operátoři uzavřeli blokovací ventil, skončil výtok vody z primárního okruhu. Voda však v primárním okruhu neproudila a tak se chlazení aktivní zóny stále zhoršovalo.
3 h 20 min – byl obnoven provoz vysokotlakého systému havarijního chlazení. Vstřikovanou vodou byla snížena teplota a k dalšímu ohřevu již nedocházelo. Operátoři i poté provedli několik chybných operací, kdy občas vypouštěli vodu přečerpávacím ventilem a zapínali/vypínali čerpadlo. Řídili se ale jen hladinou vody.
4 h 30 min – Registrováno bylo několik slabých výbuchů v kontejnmentu. Byly způsobeny vodíkem, který se při vypouštění vody z primárního okruhu do kontejnmentu dostal. Poté kvůli obavám z exploze nařídil guvernér evakuaci blízkého okolí a přípravu všeobecné evakuace.
5 hod – dorazili specialisté ze státního dozoru a převzali řízení provozu. Vysokotlaký systém havarijního chlazení byl uveden do trvalého provozu a začalo postupné odplynění primárního okruhu.
12 h – byl obnoven provoz hlavních cirkulačních čerpadel. Reaktor byl pod kontrolou.

Následky

Z obavy z následků havárie elektrárny rozhodl guvernér státu Pensylvánie o evakuaci asi 3 500 dětí a těhotných žen z okolí elektrárny. Ale v nastalé panice se tisíce lidí rozhodly oblast opustit ve svých autech. Aby vláda zastavila hromadný útěk obyvatel, přijel 1. dubna 1979 na demonstrativní osobní návštěvu elektrárny tehdejší americký prezident James Carter a pensylvánský guvernér Richard Thronburgh. Následně byla jmenována komise pro vyšetření havárie. Ta označila za bezprostřední příčinu havárie závadu na bezpečnostním ventilu. Zároveň upozornila na pochybení personálu a jeho nedostatečný výcvik ve zvládání mimořádných situací.

Předpokládá se, že do atmosféry bylo vypuštěno cca 2,5 miliónu curie radioaktivního plynu.

****************************************************************

Černobylská havárie

Černobylská havárie je dosud nejzávažnější havárií v historii jaderné energetiky. V sobotu 26. dubna 1986 během technické zkoušky v Černobylské jaderné elektrárně došlo k abnormálnímu vzrůstu výkonu a následnému prudkému zvýšení tlaku páry v jaderném reaktoru. Následná mohutná parní expanze odhodila víko reaktoru a vyústila v požár, sérii dalších explozí a roztavení reaktoru. Aktivní zóna reaktoru a související bezpečnostní systémy byly okamžitě zničeny nebo těžce poškozeny. Okolí reaktoru bylo kontaminováno radioaktivními úlomky grafitu a palivových tyčí.

Do atmosféry se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, Východní Evropou a Skandinávií do celé severní polokoule. Byly kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Široké okolí elektrárny včetně města Pripjať bylo evakuováno a změněno v uzavřenou zónu. V období 1986–2000 došlo k přesídlení více než 350 000 lidí. Budova reaktoru byla obestavěna železobetonovým sarkofágem, který má zamezit další kontaminaci okolního prostředí.

Příčin havárie bylo více: typ použitého reaktoru RBMK, nevhodně provedený pokus a nedostatečná kompetence personálu. K rozsahu následků přispěly nepřipravenost a nevhodné kroky v krizovém postupu řešení následků havárie. Černobylská havárie je jednou ze dvou jaderných havárií ohodnocených podle Mezinárodní stupnice jaderných událostí nejvyšším stupněm sedm.

Havárie

Snižování výkonu bylo zahájeno 25. dubna v 1 hodinu po půlnoci. Po 12 hodinách ve 13:05 byl již výkon reaktoru snížen na polovinu a došlo k odstavení prvního turbogenerátoru, nato byl odpojen i systém havarijního chlazení.

Krátce poté však dispečink energetických závodů požádal o udržení stávajícího výkonu bez dalšího snižování. Experiment byl tudíž na téměř 9 hodin pozastaven a mezitím nastoupila nová směna operátorů, nedostatečně obeznámená s probíhajícím děním.

Ve 23:10 bylo zahájeno další snižování výkonu reaktoru. Skutečný výstupní výkon ovšem z neznámých důvodů klesl až k 30 MW. Následkem toho se prudce zvýšila koncentrace neutrony pohlcujícího produktu štěpení – xenonu 135; tento produkt by se normálně při vyšších hodnotách výkonu v reaktoru ihned přeměňoval dále. Po dobu mnoha hodin nedovolí obnovit činnost reaktoru, dokud nedojde k samovolnému rozpadu izotopu. V experimentu by nebylo možno pokračovat a reaktor by musel zůstat nějakou dobu mimo provoz. Obsluha se proto snažila zvýšit výkon a udržet reaktor v chodu vysunováním regulačních tyčí. Operátoři přitom měli udržovat tzv. operativní zásobu reaktivity a tento předpis nedodrželi. Nebyli informováni, proč je to důležité, a technicky neměli možnost aktuální zásobu sledovat během experimentu.

Přestože se nedařilo dostatečně zvýšit výkon, obsluha se rozhodla nezastavit reaktor a pokračovat v experimentu při 200 MW namísto plánovaných 700 MW. Kvůli přemíře neutrony pohlcujícího xenonu 135 byly regulační tyče vysunuty z reaktoru o něco dále, než by bylo při normálním bezpečném řízení přípustné. Jako součást experimentu byla 26. dubna v spuštěna hlavní cirkulační čerpadla poháněná turbínovým generátorem; vodní tok takto generovaný překročil meze stanovené bezpečnostní regulací. Vodní tok se ještě zvýšil a protože voda také pohlcuje neutrony, toto další zvýšení vodního toku si vynutilo dokonce i odstranění manuálně ovládaných regulačních tyčí, což vytvořilo vysoce nestabilní a nebezpečné provozní podmínky. Přesto žádný předpis nezakazoval, aby všechna čerpadla pracovala naplno.

Vlastní experiment

Nestabilní stav reaktoru se nijak neprojevil na kontrolním panelu a nezdálo se, že by se kdokoliv z obsluhy reaktoru obával nebezpečí. Operátoři odpojili elektrické napájení oběhových čerpadel, a protože je poháněl turbínový generátor jen setrvačností, vodní tok se zmenšoval. Turbína byla odpojena od reaktoru a tlak páry v jádru reaktoru rostl. Jak se chladicí voda zahřívala, v jejím potrubí se začaly vytvářet kapsy páry. Reaktor typu RBMK se vyznačuje vysokým kladným dutinovým koeficientem, což znamená, že při přeměně vody v páru se výkon reaktoru prudce zvyšuje a reaktor se stává nestabilnějším a nebezpečnějším.

V 1:23:40 stiskli operátoři tlačítko „AZ-5“ havarijní ochrana, které zajišťuje rychlé odstavení reaktoru – kompletní zasunutí všech regulačních tyčí, včetně manuálně ovládaných tyčí, které byly vytaženy dříve. Není jasné, zda šlo o nouzové opatření, či zda to byl rutinní krok odstavení reaktoru po skončení experimentu.

Exploze

Kvůli pomalému mechanismu spouštění regulačních tyčí (18–20 sekund do ukončení operace, jejich specifické konstrukci a dočasnému odpojení chladicího okruhu došlo ke zvýšení rychlosti reakce. Zvýšená produkce tepla způsobila deformaci šachet regulačních tyčí. Po zasunutí asi do jedné třetiny se tyče zasekly a nebyly proto schopné zastavit reakci. Vzrostl tepelný výkon reaktoru na asi 30 GW, tedy desetinásobek normálního provozního stavu.

Prudce zvýšený tlak páry způsobil velkou parní expanzi, která odhodila víko reaktoru o hmotnosti 1 000 t a potrhala chladicí potrubí. Po několika sekundách následovala druhá, silnější exploze. Pravděpodobně vybuchl vodík a oxid uhelnatý, vznikající v přehřátém reaktoru reakcí uhlíku s vodní párou. Síla druhé exploze se odhaduje na ekvivalent 10 tun TNT. Došlo ke zničení horních pater a střechy celé haly.

Střecha elektrárny byla pokryta hořlavým asfaltem. Ten se vznítil od žhavých trosek vyletujících z reaktoru. Hrozilo, že se požár rozšíří i na 3. blok. Toto nebezpečí bylo odvráceno za cenu toho, že mnozí z hasičů dostali vysokou dávku radiace. Požár ovšem přispěl k rozptýlení radioaktivního materiálu a celkové kontaminaci vnějších oblastí.

Okamžité řešení krize

Dopady havárie byly ještě zhoršeny nekompetentností místního vedení a nedostatkem náležitého vybavení. Všechny dozimetry v budově čtvrtého reaktoru kromě dvou měly limit 1 mR/s, tj. 3,6 R/h. Zbývající dva měly limit 1 000 R/s, ale přístup k jednomu z nich byl zablokován explozí a druhý selhal ihned po zapnutí. Proto si směna v reaktoru mohla být jista pouze tím, že radiace ve většině budov reaktoru dosahuje nejméně 3,6 R/h – skutečná úroveň byla v některých oblastech více než 20 000 R/h; smrtelná dávka je asi 500 rentgenů po více než 5 hodin. To dovolilo náčelníku směny Alexandru Akimovovi předpokládat, že reaktor zůstal nedotčen. Důkazy opaku, jako například kousky grafitu a paliva reaktoru ležící kolem budov, byly ignorovány a údaje jiného dozimetru přineseného ve 4:30 byly odmítnuty s tím, že přístroj musí být vadný. Akimov zůstal se směnou v budově reaktoru až do rána a pokoušel se do reaktoru čerpat vodu. Nikdo nenosil ochranný oblek. Většina z nich, včetně Akimova samotného, zemřela na nemoc z ozáření během tří týdnů následujících po havárii.

Vrtulník rozprašující dekontaminační kapalinu, červen 1986

Brzy po havárii přijeli hasiči uhasit požár. Nikdo jim neřekl, že sutiny a kouř jsou nebezpečně radioaktivní. Příčinu požáru neznali a proto hasili vodou i reaktor samotný, v němž byla teplota asi 2 000 °C. Při této teplotě se voda rozkládala na vodík a kyslík a opětné slučování těchto látek provázely výbuchy, které dále přispěly k úniku radioaktivity. Ohně mimo reaktor byly uhašeny v 5 hodin, mnoho hasičů však utrpělo ozáření vysokými dávkami radiace. Vládní komisař určený k vyšetření havárie přijel do Černobylu ráno 26. dubna. V té chvíli byli již dva lidé mrtvi a 52 bylo hospitalizováno. V noci z 26. na 27. dubna – více než 24 hodin po explozi – komisař, konfrontovaný s dostatečnými důkazy o vysoké úrovni radiace a s množstvím případů ozáření, přiznal zničení reaktoru a přikázal evakuaci blízkého města Pripjať.

V neděli 27. dubna byly vypnuty bloky 1 a 2. Z vrtulníků bylo na reaktor svrženo 40 tun karbidu boru, 800 tun dolomitu, 2400 tun olova a 1800 tun písku a jílu. Únikům radioaktivního materiálu do ovzduší se podařilo zamezit až po devíti dnech od havárie. Aby byl zapečetěn reaktor a jeho obsah, byl kolem něj od června do listopadu 1986 postaven velký železobetonový kryt, přezdívaný „sarkofág“. Sovětská vláda vyslala na místo pracovníky, aby je vyčistili, posbírali radioaktivní trosky vyvržené z reaktoru a umístili je dovnitř budov. Mnoho těchto likvidátorů pracovalo bez dostatečných ochranných pomůcek. 2. října při stavebních a čisticích pracích zavadil vrtulník Mi-8 o lano jeřábu a zřítil se těsně vedle 4. bloku; zahynula celá čtyřčlenná posádka.

Vyšetřování

Analýza Mezinárodní agentury pro atomovou energii z roku 1986 označila za hlavní příčinu havárie akce operátorů. V lednu 1993 ale vydala MAAE revidovanou analýzu, v níž vinu přisoudila jak konstrukci reaktoru, tak chybám operátorů.

Dle revidované analýzy INSAG-7 přispěly k nehodě následující faktory:

„Zařízení, které nesplňovalo bezpečnostní normy platné v době, kdy bylo navrženo, a dokonce obsahovalo nebezpečné funkce;

Nedostatečná bezpečnostní analýza;

Nedostatečná pozornost věnovaná nezávislému bezpečnostnímu dohledu;
Provozní postupy nejsou uspokojivě založeny na bezpečnostní analýze;
Nedostatečná a neúčinná výměna důležitých bezpečnostních informací jak mezi operátory, tak mezi operátory a projektanty;

Nedostatečné porozumění bezpečnostním aspektům zařízení ze strany operátorů;
Nedostatečné dodržování formálních požadavků provozních a zkušebních postupů ze strany operátorů;

Nedostatečně účinný regulační režim, který nedokázal čelit tlakům na výrobu;
Obecný nedostatek bezpečnostní kultury v jaderných záležitostech, a to jak na národní, tak na místní úrovni.“

Soud s pracovníky elektrárny proběhl v červenci 1987. Ředitel Černobylské jaderné elektrárny Brjuchanov, hlavní inženýr Fomin a provozní zástupce hlavního inženýra Ďatlov byli odsouzeni na 10 let pracovního tábora. Náčelník směny Rogoškin dostal 5 let, náčelník reaktorového cechu Kovalenko 3 roky, inspektor Gosatomnadzoru Lauškin 2 roky. Všichni byli propuštěni po odpykání poloviny trestu kromě Lauškina, který zemřel ve vězení.

Bezprostřední následky

Dva pracovníci elektrárny (Valerij Choděmčuk a Vladimir Šašenok) zemřeli v den havárie. 237 lidí bylo ihned po havárii hospitalizováno a u 134 z nich byl diagnostikován akutní radiační syndrom; z těchto 134 zemřelo (do 3 měsíců) 28. V následujících 10 letech z těchto 237 zemřelo 14 dalších (ne nutně v důsledku radiace). Mnozí z obětí byli hasiči a záchranáři snažící se dostat havárii pod kontrolu, kteří nebyli plně informováni, jak nebezpečné je ozáření.

Na počátku byl Černobyl utajovanou katastrofou. První důkazy, že se stala velká jaderná havárie, nepřinesly sovětské zdroje, ale pocházejí ze Švédska. 27. dubna pracovníci Forsmarkské jaderné elektrárny (přibližně 1 100 km od Černobylu) nalezli radioaktivní částice na svém oblečení. Pátrání prokázalo, že problém není ve švédských elektrárnách, což ukázalo na vážný jaderný problém v západní části Sovětského svazu.

Oficiálně nebylo informováno o zamoření ani obyvatelstvo tehdejšího Československa, přestože zvýšenou radioaktivitu zaznamenali pracovníci elektrárny Dukovany již v pondělí 28. dubna 1986. V noci z 29. na 30. dubna 1986 zachytili stopy kontaminace ovzduší v rámci běžně prováděných měření, což následně potvrdila data z Krajských hygienických stanic. Odhadované dávky ozáření obyvatelstvu však byly poměrně nízké, takže nebyla zahájena žádná zvláštní protiopatření. Od 1. května 1986 ovšem začal být pravidelně kontrolován obsah radionuklidů v mléce a mléčných výrobcích, později i v pitné vodě, zelenině, obilninách, mase, ale i v krmivu pro dobytek, v houbách a lesních plodech.

Civilisté

Několik studií potvrzuje, že výskyt rakoviny štítné žlázy mezi dětmi v Bělorusku, Ukrajině a Rusku prudce vzrostl. Na konci roku 1995 spojila Světová zdravotnická organizace téměř 700 případů rakoviny štítné žlázy u dětí a adolescentů s černobylskou havárií a mezi nimi asi 10 úmrtí připsala radiaci. Na druhou stranu, ze zaznamenaného výrazného nárůstu rakoviny štítné žlázy vyplývá, že je alespoň částečně důsledkem rentgenování. Typická čekací doba radiací vyvolané rakoviny štítné žlázy je asi 10 let; ale zvýšení dětské rakoviny štítné žlázy v některých regionech je pozorováno již od roku 1987. Pravděpodobně se toto zvýšení buďto nevztahuje k havárii, nebo jsme dosud mechanismu stojícímu za ním správně neporozuměli.

Dosud nelze rozpoznat žádné zvýšení leukémie, očekává se však, že bude jasně zaznamenáno v následujících několika letech společně s nárůstem výskytu jiných rakovin, i když pravděpodobně statisticky nerozpoznatelným. Žádné zvýšení připsatelné Černobylu se nepodařilo prokázat u vrozených vad, nepříznivých výsledků těhotenství ani u jiných nemocí způsobených radiací u obecné populace ať už v kontaminovaných oblastech nebo ještě dále.

Dlouhodobé dopady

Dnes budí největší obavy kontaminace půdy izotopy stroncia 90Sr a cesia 137Cs, které mají poločas rozpadu kolem 30 let. Nejvyšší koncentrace 137Cs byly nalezeny v povrchových vrstvách půdy, kde jsou absorbovány rostlinami, hmyzem a houbami a dostávají se tak do místního potravního řetězce. Dřívější testy ukázaly, že v kontaminovaných oblastech množství 137Cs ve stromech stále vzrůstá. Existují důkazy, že se kontaminace přesouvá do podzemních zvodní a uzavřených vodních rezervoárů jako jsou jezera a rybníky.

Globální dopad

Jak dokládají poznámky MAAE, přestože černobylská havárie uvolnila tolik radioaktivní kontaminace jako 400 bomb z Hirošimy, byla její celková velikost asi 100× až 1 000× menší než kontaminace způsobená atmosférickými testy jaderných zbraní v polovině 20. století. Lze proto tvrdit, že ačkoliv byla černobylská havárie obrovskou lokální katastrofou, nepřerostla v katastrofu globální.

Opuštěná vesnice v uzavřené zóně

Dnes je dříve zcela evakuovaná oblast kolem elektrárny rozdělena na dvě zóny. V té první žije asi 600 starších lidí, kteří se do oblasti dobrovolně vrátili a dostávají peněžní příspěvek od státu, který zajišťuje také dovoz jídla a vody z nezamořených oblastí. Do druhé, tzv. mrtvé zóny mají přístup jen vědci, pracovníci elektrárny a exkurze.

První studie: nejméně 30 000 zemře

Zpráva SSSR vypracovaná pro Vídeňskou mezinárodní konferenci v srpnu 1986 odhaduje počet lidí, kteří zemřou rakovinou způsobenou izotopy radiocesia na 30 000 až 40 000. MAAE označila předpověď za extrémně nadhodnocenou a stanovila max. počet na 25 000, pak na 10 000 a 5 100. Autor studie, profesor Valerij Legasov, byl nalezen oběšený 27. dubna 1988.

Koncentrace radiocesia v místní zelenině, mléku, a zejména lesních plodech roste, a jejich konzumenti jsou těžce zamoření.

Děti do 6 měsíců jsou nejpostiženější. Účinným transportním prostředkem pro radiocesium je mateřské mléko. Děti zemřely na: sepsi, degeneraci mozku, hnisavé krvácení, poruchu srdce, tedy nikoliv na rakovinu.

V tělech 51 dětí do 10 let věku nalezli 2 až 3krát větší koncentrace radiocesia než u dospělých. Nejvyšší úrovně byly ve štítné žláze, nadledvinách, slinivce.

20 let poté: 9 000 až 60 000 zemře

V roce 2005 bylo v studii MAAE množství lidí, kteří zemřou na rakovinu způsobenou katastrofou, odhadováno na 9 000 až 10 000.

Uzavření elektrárny

Sarkofág postavený v roce 1986 nedokáže trvale účinně uzavřít zničený čtvrtý reaktor. Jeho chvatná konstrukce, v mnoha případech prováděná na dálku průmyslovými roboty, má za následek jeho rychlé stárnutí a pokud by se zhroutil, mohl by se uvolnit další mrak radioaktivního prachu.

Bylo diskutováno mnoho plánů na výstavbu nového krytu, jejich realizaci však dlouho brzdila korupce. Velká část peněz věnovaných zahraničními zeměmi na pomoc Ukrajině byla vyplýtvána neefektivním rozvržením stavebních smluv a celkovým řízením nebo zpronevěřena.

Nový kryt

V roce 2010 zahájila Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj projekt „Úkryt“ – stavbu nového sarkofágu, na který přispívá 28 evropských zemí. Funkce nového dvouplášťového krytu má být zamezení úniku radioaktivních látek do okolí, ochrana starého sarkofágu před povětrnostními vlivy a možnost jeho budoucího robotického rozebrání, konstrukce však plně nenahrazuje funkci železobetonového kontejnmentu.

Celý projekt má přijít na 1,55 miliard eur. Podle současného modelu bude projekt financovat z větší části právě ukrajinská vláda, zbytek dobrovolní přispěvatelé prostřednictvím Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj. Práce byly zahájeny v září 2010. Přestože nebyla k dispozici celá částka, pracovalo se na jaře 2011 na stavbě základů nového sarkofágu.

Nový kryt je oblouková konstrukce profilu obrácené řetězovky vysoká 105 metrů, dlouhá 150 metrů a široká 260 metrů, která byla vybudována mimo areál, v listopadu 2016 přesunuta nad stávající sarkofág. Sarkofág byl definitivně zakryt novou konstrukcí v listopadu 2016..

zdroj: http://www.na-septande.cz/jak-vidim-deni-kolem-sebe/fukusima-three-mile-island-cernobyl