Agent Halík se opět pyšní jak nadmutý krocan

Doposud je jeho německý svazek, až na drobné výjimky neveřejný.
Není třeba tedy vysvětlovat, proč se jeho rétorika ohledně uprchlíků a islámu kryje doslova a do písmene s rétorikou Angely Merkelové, která to taktéž nemá z vlastní hlavy... Také netřeba připomínat dlouhodobé snahy německy hovořící zahraniční komunity o dialog vedoucí k uspokojení neoprávněných restitučních nároků ve výši desítek miliard korun, vedený doposud jednostranně potomky Benešovými dekrety vyvlastněných válečných kolaborantů (oficiálně a eufemisticky zvané „česko-německé smíření“).

Všímavý pozorovatel, který je obeznámen s reáliemi sudetoněmeckého a Lichtenštejnského úsilí, si je samozřejmě vědom souhry dalších podvratných elementů s takřka vlastizrádným Halíkem, zejména vyklouzlého pátera, zbloudilého ministra kultury z Božího dopuštění, Daniela Hermana, a dalších takových odporných oportunistů, kteří nemohou být lhostejní k finančním milodarům zahraničních účelových mimovládních organizací, politicky orientovaných na naplňování cizích „vyšších zájmů“ v naší zemi, které zde zcela beztrestně rozvratně fungují a podílí se na cíleném a řízeném rozkladu české společnosti a politiky, formou Sorošovských veřejných protestů, viz např. “milion chvilek“ a podobně, tak jako neutuchající mediální masáže zneužívající naše vlastní veřejnoprávní media, která nám byla za ty roky žoldáctví a službě nejvyšší nabídce odcizena a zpronevěřena svým farizejským až zcela cynickým vedením. Soroš a jemu podobní, znalí svého řemesla, vědí přesně na koho se obrátit. Nejlépe jejich věci poslouží jedinci s prokazatelnou a dlouhodobou absencí páteře.

A právě Halík je mezi lidmi dobře znám svou bezpáteřností, a především svojí vyděračskou gestapáckou povahou, která u něj nachází své naprosté zadostiučinění v totalitních dobách normalizace, kdy Halík působí na kádrovém oddělení Ministerstva průmyslu ČSR a má přístup k citlivým osobním i kádrovým materiálům někdejších kapitánů českého průmyslu, z řad kterých vzešlo mnoho pozdějších privatizačních magnátů a podnikatelů a průmyslníků, kteří ovládají naše hospodářství a politiku až do dnes.

Halík si již v oněch dobách pečlivě sbíral a katalogizoval kompromitující informace na každého z nich. Tyto pak po revoluci umně a šikovně zužitkoval, buďto k přímému nátlaku, anebo k výměně se zahraničními tajnými službami za různé laskavosti, peněžité dary a pocty typu Templetonova cena, nebo nyní německé státní vyznamenání za zásluhy pro Říši Teutonů a těch kdo jimi vládnou.

Každý soudný člověk totiž okamžitě pochopí, že za nic jiného, než za donášení informací a podstrkávání kompro-materiálů "spojencům" - zejména v dobách divoké privatizace Halík oceněn být nemůže. Jeho "tvorba" je natolik podprůměrná, že ji ani nezachrání jemu vlastní úlisná výřečnost a rouška zdánlivě kultivovaného jazyka, který oplývá vypůjčenými moudry skutečných historických tvůrčích osobností. Stejně je to i s jeho literárním dílem, které není ničím jiným než kompilací myšlenek druhých. Jako dvorní ideolog, či politruk německé proimigrační politiky také nemusel vymýšlet nic vlastního.

Vše bylo již vymyšleno a zformulováno jeho řídícími orgány. Celkem pohodlná pozice, ve které jediným úkolem bylo vydíráním, nebo pochlebováním udržovat otevřené dveře do stejně smýšlejících sdělovacích prostředků, kde tímto stylem Halík doslova zdomácněl, i přesto, že po jeho zprostředkovaných "moudrech" nebyla pražádná veřejná poptávka, snad vyjma hloučku poblouzněných hypnotizovaných v zednářskými rejdy zatíženém kostele sv. Salvátora, zcela v duchu Vyšehradských věží, nebo skupinky soudruhů figurujících na té samé výplatní pásce jako on. Naopak, široké veřejnosti leze Halíkovo moralizování regulérně krkem a je tolerováno jen díky jejímu instinktivnímu soucitu s duševně nemocnými.

Normalizační kádrovák a minimálně dvojitý agent Halík se nestoudně a holedbavě sebeprezentuje německým řádem za zásluhy a opět zde klame veřejnost vylhanou historkou o svém disidentství, ke kterému si nicméně přičuchnul když už, tak z té druhé strany -ze strany donašeče a špicla represivního komunistickému policejního aparátu, kterému sloužil a byl ochoten předstírat a znesvětit i samotnou svátost kněžství (ať již z rozpolcenosti své choré osobnosti, či z ryzího cynismu a inherentní nenávisti), což koná, jak jinak než z čiré samolibosti až do dnešního dne (miluje to, když ho obelhaní věřící obdivně poslouchají, jako by to byl sám Bůh)!

„Prezident Spolkové republiky Německo ocenil zejména mou aktivní účast v kulturním a náboženském disentu v době nesvobody, včetně spolupráce podzemní církve v naší zemi s církví v tehdejší NDR, mou účast na mnohaletém dialogu mezi českými a německými křesťany...“

Halík každopádně doposud nehodlal odhalit jeden zásadní z mnoha rozporů ve svém, již tak neblahém životopise normalizačního kádrováka – totiž svoji atestaci z psychologie, díky které přešel pod další estébácké pracoviště na protialkoholické léčebně U Apolináře. Opírá se totiž lživě o argument „studia sociální psychologie v Berlíně“. Jenže ta se vyučovala v Jeně. Halík tedy musel studovat psychologii operativní, jež se vyučovala na Berlínském předměstí na

Vysoká škola ministerstva pro státní bezpečnost (Stasi). V Ehrfurtu se v té době dobře vědělo, že absolventi operativní psychologie mířili rovnou do východoněmecké katolické církve, aby ji infiltrovali, špiclovali a rozkládali zevnitř.

Podobně tato německá spojka poskytovala zadní vrátka pro infiltraci do církve československé, jak potvrzuje případ Halíkova podivuhodného vysvěcení za kněze právě v Ehrfurtu, kam dorazil rovnou ze školních škamen vysoké školy ministerstva pro státní bezpečnost (Stasi).

Je to sice věc církve, kterou řídí lidé, na které Halík drží opět ony kompromitující materiály, že jej v této pozici dlouhodobě, a to i přes jeho neúnosné excesy a útoky toleruje, ale dotýká se to negativně bohužel nás všech, tedy laické veřejnosti. Jeho kněžství je totiž další vylhaná báchorka, stejně tak, jako je jeho podvodný doktorát a jeho předstíraná akademická publikační činnost, která nepředstavuje nic více než jen sprosté dotační podvody, páchané s plným vědomím, souhlasem a krytím jeho nadřízených na Univerzitě Karlově, které Halík zřejmě taktéž vydírá jejich rozporuplnou minulostí, kterou se to v akademické sféře jenom hemží.

Nasnadě je nedávný příklad děkana filozofické fakulty Pullmanna, který byl vychován v Moskvě, v rodině detašovaného delegáta československého odborového hnutí, a tudíž sdílí s Halíkem podobné pozadí, a proto není divu, že se za něj, chudák musí veřejně postavit, byť by ho to mělo stát poslední zbytek lidské důstojnosti (Halíkův otec pracoval na Ministerstvu informací a osvěty, přezdívaném ministerstvo cenzury).

To že nyní Halík dostává německé státní vyznamenání za službu Říši, nikterak nepřekvapí. Otázkou bylo spíše kdy než zdali. Doufejme, že tímto aktem bude Halík ze služeb cizí mocnosti definitivně propuštěn, neziskové peněžní toky ustanou, a on už konečně přestane zaplevovat náš veřejný prostor útoky na ryzí vlastenectví a lokální patriotismus, či vnucováním „německých“ oficiálních názorů na rozkladnou imigraci, Islám a poslušnost "Bruselu".

Kéž by toto velkolepé ocenění dovedlo jeho duši klidu a dopřálo mu se konečně vytratit jako pára nad hrncem z veřejného prostoru, který zamořuje svým diktovaným nesmiřitelným dogmatizmem jako zhoubnou nákazou čtvrtodenní zimnicí.