Vlastnit zbraň je nezadatelné právo svobodného občana. To jen otroci ve staré Spartě nesměli mít zbraně

A tak budou mezi zakázané zbraně patřit například krátké palné zbraně se zásobníkem nad 20 nábojů, schopné bez nabíjení vystřelit více než 21 ran, dlouhé palné zbraně se zásobníkem nad deset nábojů, tedy bez nabíjení schopné střílet nejméně jedenáctkrát či poloautomatické zbraně, které mohou být zkráceny pod 60 centimetrů bez toho, že by byla ohrožena jejich funkčnost.

Na serveru gunlex.cz byl už 7. června zveřejněn článek "Proč mám jako myslivec rád LEX a svoji CZ 75, kterou jsem dvacet let nevytáhl ze šuflete aneb Neptej se, komu zvoní hrana – zvoní Tobě" autora MVDr. Karla Chalupníka, který přesně vystihuje názory držitelů zbraní na bezprecedentní zákaz Evropské komise:

"Mému otci sebrali zbraně celkem třikrát. Poprvé 18. března 1939, to se braly jenom krátké a odnesl to jen Browning vz. 1906. Lovecké zbraně mu zatím zůstaly. O ty přišel až za heydrichiády, kdy pozbyl troják Sauer & Sohn, malorážku waltrovku a brokovou kozlici od Machače. V euforii osvobození si v létě pětačtyřicátého roku u tišnovského puškaře Brejla pořídil novou sedmičku Zetku a šperk, belgickou brokovnici se zámky Holland & Holland. Ty mu za pět let nato sebrali komunisti, když šel jako prvorepublikový advokát fárat do uranových dolů.

Mně sebrali kulovnici jen jednou. V roce 1985, kdy jsem se odmítl diskreditovat s tehdejším režimem. A tak, když jsem se díval na tátovo potvrzení z devětatřicátého a na to moje z doby rozvinutého socialismu (ty z heydrichiády a z padesátých let se v rodinném archivu nedochovaly), se ve mně utvářel názor, že zbraně u občanů nesnese toliko systém totalitní a naopak v systému demokratickém je to nezadatelné právo svobodného občana. To jen otroci ve staré Spartě nesměli mít zbraně.

A tak jsem si v devadesátém roce pořídil novou CZ 75, ze které jsem střílel za těch pětadvacet let snad jen třikrát, jelikož jako člověk dělající 40 let myslivost nejraději střílím malorážkou s puškohledem na redukované lovecké terče, z pistole nic netrefím a nebaví mě to.  Ale tu pistoli mám doma spolu s cestovním pasem jako archetypální symbol občanské svobody.

Nicméně vloni jsem byl  na narozeninách svého bratrance a přijel taky jeho syn Pavel, od osmdesátých let žijící v Německu. Vezl jsem je tehdy na oběd a  když jsem otevřel kufr své Fabie, v očích Pavla jsem viděl děs a vyletělo z něj…proboha, zavři to!!! Pátral jsem proč a on mi šeptem řekl, opatrně se rozhlížejíc okolo, že tam mám přece mačetu (vozím ji spolu s polní lopatkou a sekerkou od nepaměti v autě pořád, v revíru se hodí na prosekání výhledu před loveckým stanovištěm.) Když jsem ho uklidnil, že nás proto (zatím) nezatknou, povyprávěl mi, jak je to v Německu s mačetami, noži a zbraněmi všeobecně. A taky mi povyprávěl, jak je to s obyčejnou kudlou v kapse nebo blbou vzduchovkou v Anglii, kde dokonce pokud má člověk u sebe šroubovák, musí pro to mít tzv. dobrý důvod.

A já se po tomhle zjištění v duchu omluvil  všem totalitním režimům. Protože pokud v zemi s nejdelší tradicí parlamentní demokracie jako je Velká Británie panuje tenhle stav, je pes zakopaný jinde. On nemá totiž co do činění s totalitou. Má co do činění s jakýmkoliv státním uskupením, protože každé se snaží udělat (různou měrou)  z  občana nesvéprávnou poslušnou ovci, aby se dal lépe ovládat. Ty tzv. demokratické režimy to ale dělají fikaněji než ty totalitní, protože ony se zaštiťují populismem bezpečnosti občana (to, že tím nahrávají nelegálním držitelům zbraní a naopak potenciálně kriminalizují slušné lidi je myslím víc než zjevné.)

Nejde totiž o zbraň v technickém smyslu slova, to by bylo moc jednoduché. Navíc si podle statistik posledních zbrojních amnestií, kdy se lze s úspěchem domnívat, že lidé i přes ta velká čísla odevzdali jenom onu pomyslnou špičku ledovce myslím, že pokud si někdo chce zbraň nelegálně opatřit, tak si ji prostě opatří. Ale o to nejde, jde o jinou věc. Zbraň má totiž kromě své technické podstaty ještě jistý hlubinný psychologický rozměr, ve falickém smyslu podle Sigmunda Freuda je to atribut svobody, svéprávnosti a sebeuvědomění.  A přesně tohle je u jakéhokoliv občana krajně nevítaná kvalita, o kterou tu právě běží.  Nejlíp je to vidět na tom, jak naše soudnictví řeší případy tzv. nutné obrany. Přesně jako ve školní družině: Když se perete, zůstanete po škole oba. Je jedno, kdo si začal, nemáte se co prát. Na zajišťování pořádku je tady vychovatelka (soudružka nebo paní, dosaďte si oslovení v závislosti na momentálně panujícím režimu.)

A teď ten důvod, proč mám rád LEX. Nemám ho rád jen proto, že bojuje, jak uvádí, za práva vlastníků zbraní. To by totiž bylo málo. On, aniž si to třeba kdo uvědomuje, bojuje za všechny občany našeho státu. A je úplně jedno, jestli mají zbraň nebo ne.  Bojuje totiž za to, aby se z nich nestaly poslušné ovce cestou odnímání jejich práv všeobecně, bez ohledu na to, jestli tato svá potenciální práva využijí nebo ne. Já svou CZ 75 taky nepotřebuju k sebeobraně nebo ke střílení do terče. Potřebuji ji mít doma v šufleti jako symbol toho, že jsem homo sui iuris a že žiju ve svobodné zemi. Potřebuji ji mít jako jakýsi barometr svobody, stejně jako ten cestovní pas, ač cestuju k smrti nerad a jen když musím.

A přesně tohle je zapotřebí, aby si uvědomili i lidé, kteří zbraň nemají, nechtějí a ani nepotřebují. Že nejde vůbec jenom o zbraně (lhostejno zda krátké, dlouhé, samonabíjecí nebo hračky vypadající jako zbraně), ale že jde o jejich práva všeobecně. A že ta pomyslná hrana zvoní i jim…

Děkuji Ti, LEX…"

Autor: MVDr. Karel Chalupník