Utajení – jedna, dva, tři, čtyři, pět.

Vyhrazené, důvěrné, tajné,  přísně tajné, nejvíc tajné.... Kdo vyšetřuje horu těchto  posuzovatelů, že jsou takového výkonu sami schopni? Jakej za to berou balík, měsíčně? Jak jsou trestáni, když se seknou? Za jednu snad z největších blamáží utajení, považuji naprostou ztrátu utajení u vojska. V životě jsem nikde nebyl, ale v televisi jsem shlédl americkej film ze života v armádě. Tam rodiny (snad pilotů), bydlily vlastně na území základny. Armáda jim vystavěla domky, jako měl Baťa pro své zaměstnance. Jednalo se vlastně o jakousi vesnici. Cizí tam nesměli. Vlastně byli všichni, (celé rodiny), nejen jmény, naprosto anonymní.

Kdyby se tedy nějak do USA dostal nějaký Vietnamec, kterému vypálili ve vesnici celou rodinu, tak by nevěděl kde srovnat rodinné skore. Ne tak v Čechách. Tady jsou jména českých samopalníků (kulometčíků?), na prvních stránkách televizních zpráv.

Navíc jsou vyzrazena jména i obcí ze kterých jsou. Navíc jsou udány (naprosto nesmyslně), i jejich osobní údaje. Udávat, že aspoň jeden byl ministrantem. Přesný význam tohoto slova lze stěží očekávat od obyčejného Afgánce. To je pro něj vlastně funkcionář tzv. duševní partaje, co po jeho dobytí, vyvraždila celý Jeruzalém. To jsme si pomohli!!!  

Zrovna tak, kvůli jedné paní, co dřela v práci jako kůň, vláčet v televisi špičkové funkcionáře, buď špionáže? Nebo kontrašpionáže? Ti pak mohou, se svým utajením, tak k „Lídlu“ do skladu? Že by zůstali na svých postech by bylo srandovní.

Že nejsou soudný politici, to je všem jasné. Na něčí smrti profitovat a předvádět se do nekonečna v televisi – kdo má snad hezčí kravatu je hnusný. Že však ani vojenští páni neodolali svému předvádění se v televisi a tím také likvidaci utajení, je děs.Ve zprávách prosáklo, že Indie staví v Afgánistánu přehradu. To má každej Ind přes rameno samopal? Nebo lahký gulomet? Místo zednické lžíce?

Se zbraní neslouží pouze vojáci. I v bankách stojí zaměstnanci bezpečnostních agentur. Celý den. Ti mají též kanony (9 mm), ale musí je nosit skrytě. V případě nouze, než je vydolují, tak jsou dávno mrtví. Navíc podléhají téměř šíleným požadavkům třeba ředitelky bankovní pobočky.

Ostraha musí mít placatou čepici a stát mezi dvěma pokladnama. Když přijde gangster, tak  prý pak hned ví, koho odprásknout nejdřív. Nebo stížnost pro vedení agentury: Ostraha chodí často čůrat. V té době jsou funkcionáři banky naprosto bez ochrany, vydáni všanc libovůli gangstrů.

Poslanci si vybojovali snad jeden a půl hodiny na oběd. Strážní žádnou polední přestávku nemají. Očekává se od nich, že housku  zhltnou při obchůzce. Ve stoje. Vidím-li superodboráře jako Falber, Štech a další, tak se mi rozcvakaj zuby. Odbory pro pár vyvolených.

Když v bance v Dejvicích zastřelili kluka, tak žádný státní pohřeb nebyl. Ani celostátní sbírka milionů pro pozůstalé. Ten kluk vzal riskantní povolání, (za prakticky minimální mzdu), aby ňák uživil rodinu. A ne, aby si nahrabal bleskově na barák. Nešel na druhý konec světa dělat zlatokopa. Ne s lopatou a krumpáčem, ale se samopalem. 

Tam pak zlatokop náhodou padne na někoho, jako byla Zoja Kosmoděmjanská a je šlus. Je málo platný, když jeho rodinní příslušníci tvrdí: On tam jde dělat kuchaře. Takže si nahrabe v bezpečí. Zařadí se do kádru těch, co za celou misi nevystrčej z bunkru nos. Ti pak snadno dostávají státní vyznamenání, prachy výsluhy a prebendy.

Pak unisono tvrdí – já nic, já cvrček muzikant.