Zálom: Útok na Světové obchodní centrum: dvacet let poté

U televize jsem pak vydržel až do pozdních hodin. A než se od vzpomínek dostanu k podstatě věci, uvedu jen jednu věc, jeden obraz, jeden vjem, na který nikdy nezapomenu a je pro mě vlastně hrozivější a strašnější, než pohled na bortící se věže WTC nebo na zoufalé lidi, kteří skočili. Byl to filozof Erazim Kohák, který odpoledne v mimořádném diskuzním pořadu, který Česká televize narychlo uspořádala. Profesor Kohák tehdy prohlásil, že pád Dvojčat je vlastně morální trest za americkou pýchu a hrdost. Bylo to moje první bezprostřední setkání s filozofií takovou, jak ovlivňuje a udává běh naší společnosti, od kultury až po politiku. A i když jsem si to tehdy nedokázal plně uvědomit (objektivismus, filozofii Ayn Randové, jsem objevil asi až o pět let později), tušil jsem zlo, které se v Kohákových slovech skrývá. Nenávist vůči úspěchu, jehož byly věže WTC symbolem.

Bohorovná a povýšená grimasa profesora Koháka, s níž poplival všech téměř 3000 obětí barbarského útoku, je pro mě dodnes tím nejvýmluvnějším výrazem nenávisti intelektuálů k dobru za to, že je dobrem. Tuto nenávist implicitně sdílejí, protože jsou jí naučeny, statisíce lidí. Všichni ti, kteří nad obětmi útoku na WTC soustrastně pokyvují hlavou, zároveň však dodávají, že žádná sláva neroste do nebe.
Dvacáté výročí pádu Dvojčat je provázeno totální ostudou Ameriky a vlastně celého Západu. Afghánistán je opět v rukou Talibanu. V rukou stejných lidí, kteří před dvaceti lety v ulicích Kábulu slavili pokoření Ameriky jako své velké vítězství. Jestliže se do Afghánistánu šlo s nějakými ideály, jakkoliv křehkými a chybně obhájenými či přímo falešnými, ty jsou nyní pryč. Jaké však ty ideály byly? A neurčily nakonec i osud a pád afghánského experimentu? A neurčují i celou povahu amerického nebo v širším slova smyslu západního postoje vůči islamismu?

Vzpomínáme-li na útok na WTC, celá afghánská mise odhaluje kontext, jímž je nutné posuzovat nejen události 11. září 2001, ale i to, co čeká Ameriku a Západ nyní.

Západ a především Amerika jsou cílem otevřeného islámského nepřátelství přinejmenším od roku 1979, kdy v Íránu došlo k náboženské revoluci a vytvoření islamistického režimu. Únos personálu americké ambasády v Teheránu byla vlastně první bitva této války. A vzhledem k tomu, jak bezzubě americká vláda reagovala, dostaly všechny islamistické režimy a hnutí zelenou. Další podobné útoky a agresivní akce na sebe nenechaly dlouho čekat. V tomto kontextu nás nemusí zajímat, jaké partikulární zájmy ten či onen islamistický režim či hnutí mělo. Zda jde o hnutí sunnitské nebo šíitské. Ani zda se naoko pokouší ukazovat přátelskou tvář a v pozadí provádí cílenou subverzi na území západních zemí. Je to střet civilizací.

Na první pohled se mohlo zdát, že talibanský útok na WTC byla poslední kapka a Amerika řekla dost. Prezident George Bush vyhlásil nesmiřitelný boj terorismu, afghánský režim byl svržen, stejně tak zanedlouho irácký režim Saddáma Husajna (i když v jeho případě nešlo o islamistu), a islámské režimy dostaly jasný signál: budete-li podporovat terorismus, nebudeme se dlouho rozpakovat a zničíme vás.
Základem každého úspěšného tažení je schopnost správně identifikovat nepřítele. Je to strategický cíl, který v první řadě a na nejvyšší úrovni udávají politici. Americká vláda v čele s prezidentem Bushem se jako nepřítele číslo jedna rozhodla uvést terorismus. Je to stejně absurdní jako tvrdit, že ve 2. světové válce bojovala Amerika proti německým tankům, letadlům či vojenským doktrínám. Ve 2. světové válce však byl nepřítel jasně identifikován: byl jím nacismus, byl jím režim Adolfa Hitlera, a byl jím japonský militantní imperialismus. Západ tehdy zvítězil a německý nacismus společně s japonským militarismem se už nikdy nezvedl ze země.

Určitou dobu po pádu talibanského režimu vypadalo vše dobře. Zdálo se, že plán vyšel. Následovaly však útoky v Londýně a v Madridu, Irák se po svržení Husajnova režimu propadl do chaosu, stejně tak Libye. Revoluce tzv. Arabského jara, ač médii líčeny jako naděje, ve skutečnosti oslabily sekulární třebaže autoritářské režimy a posílily islámské fundamentalisty. Afghánský režim se ukázal být naprosto neživotaschopný, naplno se rozjela migrační krize, která otevřela cestu k něčemu, co lze nazvat jen plíživou kolonizací Západu islámem. Hrozbou se stal Islámský stát, s v boji s nímž Západ ukázal trestuhodnou neschopnost, protože nedokázal správně vyhodnotit jeho sílu a metody. Evropa si „musela zvyknout“ na „drobné“ teroristické útoky prováděné spícími buňkami islamistů pomocí nožů nebo náklaďáků rozjetých proti davu nevinných lidí za hlasitého volání „Alahu akbar“. Terorismus nebyl poražen – podařilo se pouze svrhnout několik režimů a rozvrátit pár zaprášených slabých států s domácím produkcem pod úrovní Albánie. A nebyl poražen ani zdroj terorismu – tedy politický islám, chcete-li islamismus. Ve skutečnosti je však zbytečné vkládat před pojem islám přídavné jméno „politický“. Je zbytečné přidávat příponu „ismus“. Islám neodděluje politiku a náboženství. Je to univerzální učení, univerzální myšlenkový systém postihující všechny aspekty lidského života, tedy i politiku. Islám je automaticky politický. Islám je automaticky islamismus.

Proč nebyl poražen? Protože nikdy nebyl identifikován jako nepřítel. Naopak, prezident Bush tažení do Afghánistánu obhajoval tím, že je zapotřebí afgháncům přinést demokracii. Že jejich náboženství, islám, bylo ukradeno fundamentalisty a teroristy. Že muslimové jsou naši bratři.

Vojenský teoretik Carl von Clausewitz kdysi napsal, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. A stejně jako naprosto bezzubá americká politika vůči islámu po roce 1979 vyvrcholila bezprecedentním útokem na Dvojčata, v duchu stejné bezzubosti se pak nutně nesla i éra „války proti terorismu“. Každá politika stojí na morálních předpokladech. A hlavním morálním předpokladem západní politiky je altruismus, morálka sebeobětování. Na základě altruismu jsou uvalovány daně, vyhlašovány regulace a normy, ovládána celá odvětví jako školství či zdravotnictví, a odvíjí se od něj i zahraniční politika. Jen taková politika, která je založena na morálním ideálu, jenž klade potřeby a údajné nároky druhých nad náš vlastní život, může předpokládat jakousi ohleduplnost či shovívavost vůči režimům, které jsou otevřeně nepřátelské, nebo jim dokonce poskytovat pomoc, od humanitární až po vojenskou.

V nešťastném tažení do Afghánistánu a následné jeho správě byl pak ideál altruismu naplněn zcela do důsledků. Američtí vojáci, a nejen ti američtí, umírali, aby Afghánci dostali demokracii, o kterou ve skutečnosti ani v nejmenším nestáli. Byly vynaloženy miliardy na vytvoření a marné udržování státu, pro jehož fungování neexistují ani ty nejmenší ideologické a kulturní předpoklady. Dobrá, chtělo by se říci, alespoň jsme to zkusili. Potupné stažení USA a jejich spojenců z afghánského území a předání moci Talibanu však ukázalo, že vše bylo k ničemu. Vojáci zemřeli pro nic. Miliardy byly utraceny pro nic. V tom spočívá naprostý ideál altruismu: vzdát se všeho ve prospěch ničeho, ve prospěch naprosto nulové hodnoty.

Také čistě evropský problém, tedy migrační krize, která vypukla v reakci na řádění Islámského státu, má altruistické kořeny. Evropská politika bezbřehé tolerance, otevřenosti, pomoci takřka komukoliv, kdo požádá o azyl, bez ohledu na to, zda je skutečně uprchlík nebo ekonomický migrant, a přehlížení všech negativních průvodních jevů, z nichž ten nejvážnější je pokles bezpečnosti, to vše je esencí sebeobětující morálky. „Zvládneme to.“ „Na teroristické útoky si musíme zvyknout.“ To byl vzkaz politiků evropské veřejnosti. Nikoliv „ochráníme vás.“ Nikoliv „vaše bezpečnost je pro nás prioritou.“ To by totiž bylo sobecké.

Pokud by bývaly Spojené státy, resp. Západ, sledovaly vlastní cíle a zájmy, mohl být problém islamismu i jeho bojové taktiky, tedy terorismu, stejně jako následky případných politických turbulencí na Blízkém Východě, tedy například masová migrace, vyřešen už velice dávno. Muselo by jít o řešení razantní, kategorické, nesmlouvavé, možná i krvavé, ale bylo by účinné a trvalé. Podobně jako byl před mnoha a mnoha lety jednou provždy vyřešen problém nacismu. V druhém plánu by to pak mohlo znamenat i vzpruhu pro muslimský svět. Kdyby byla politická, mocenská stavba islámu se všemi plány a sny fundamentalistů rozbourána a organizace jako např. Muslimské bratrstvo či Hizballáh rozprášeny, možná by to byl začátek radikálních změn. Možná by se sami muslimové začali ptát, proč jim jejich bůh nepomohl. Proč se od jejich politických vůdců odvrátil. A je vůbec nějaký bůh? Nebo poznáváme realitu jen rozumem, namísto mystické kontemplace? Morálka altruismu však Západu svazuje ruce. Máme-li své nepřátele tolerovat nebo přímo respektovat, jak se lze účinně bránit?

Afghánistán tak, jak si jej snad vysnil prezident Bush, nemohl přežít. Státy se udržují takovými ideály, na nichž byly založeny, řekl Tomáš Garrigue Masaryk. Zde to platí beze zbytku. Založit stát na soustavné oběti znamená vytvořit mrzáka. A je jen otázka, kdy přijde jeho konec a jak bude vypadat. Afghánistán se dvacetiletou oklikou vrátil zpět. A protože na počátku stála bezbřehá tolerance a respekt vůči islámu, zemi opět ovládli ti, kteří berou islám velmi vážně – fundamentalistické hnutí Taliban.

Amerika se však bude ve prospěch Afghánistánu obětovávat i nadále, jak prohlásil prezident Biden. Namísto infrastruktury a vojenské síly bude Afgánistán příjemcem štědré humanitární pomoci. Je to prý totiž morální. A vlastně jeden štědrý dar dostal Taliban hned na začátku: spadly mu do rukou tisíce kusů špičkové vojenské techniky. Jak s ní naloží lidé, jejichž primárním motivem je barbarské násilí, je asi zřejmé.

Historie se neopakuje. Hrozby jsou sice staré, ale nabývají nových podob. Taliban se tváří, že hodlá být vůči Západu otevřenější a přívětivější. Nakonec vidina humanitární pomoci k tomu bude nepochybně dostatečnou motivací. Třebaže vnitřně se bude jistě chovat tak brutálně jako před dvaceti lety, možná vyvine snahu poskytovat jakés takés záruky, že se na jeho území žádný další Usáma bin Ládin neusídlí. Je ale také pravděpodobné, že tento kompromis, tato snaha navenek se Západem a s Amerikou vyjít a neprovokovat bude potrestán Islámským státem nebo jiným hnutím, které bere boj proti sekulárnímu, nemuslimskému Západu do důsledků. Bombový útok před kábulským letištěm tomu nasvědčuje. Afghánistánu tak může do několika let vládnout někdo úplně jiný než Taliban. A tomu také spadne do rukou bohatý vojenský arzenál zanechaný tam Američany.

Válka pokračuje dál. Další lidé budou umírat při teroristických útocích, buď při těch „malých“, ale dříve či později se dočkáme i nějakého nového Jedenáctého září. Řešení však existuje. Egoisticky hájit západní kulturu a bezpečnostní zájmy západních zemí. Opustit bezbřehou otevřenost a toleranci či respekt vůči zlu. Zaměřit se na režimy, které jsou zdrojem a poskytují zásadní politické a ideologické krytí islámskému fundamentalismu – čím se samozřejmě myslí režimy v Íránu a v Saúdské Arábii. A dávat si pozor na Turecko.

Něco důležitého ale tomu všemu musí předcházet. V úvodu jsem vzpomenul na Erazima Koháka a jeho morální souhlas s útokem na Dvojčata. Profesor Kohák na televizní obrazovce před zraky diváků 11. září 2001 oslavil a schválil barbarský teroristický čin, poskytl mu etický rozměr zcela v intencích nelidské altruistické morálky. Stovky a tisíce jiných Koháků však odzbrojily Ameriku a Západ dávno předtím a pokračují v tom i nadále. Má-li se Západ jednou zbavit islámské hrozby, musí nejprve s těmito intelektuály svést vítěznou bitvu na poli morálky.

Luboš Zálom, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

zdroj: https://www.svobodni.cz/clanky/zalom-utok-na-svetove-obchodni-centrum-dvacet-let-pote/