Souhlasím s Jardou Duškem. Prošla jsem si rakovinou.
- Podrobnosti
- Blogy / DALŠÍ BLOGY|
- 20. červenec 2023|
- andy volejníková|
- 5727 x
Psal se rok 98´, bylo mi 24 let, byla jsem čerstvě vdaná a v jamce nad levou klíční kostí jsem měla čím dál větší bouli. Nakonec musela ven operativně, velikostí už přesahovala vejce a vadila v běžném životě. Výsledek z rozboru zněl jasně - Hodgkinova choroba - rakovina lymfatických uzlin.
Pamatuju se cestu domů z pardubické nemocnice, s tímhle ortelem v kapse, jela jsem sama, řídila mámin Peugeot a zůstat pozorností na silnici bylo fakt těžký …
Když jsem poprvé šla na onkologické oddělení v Pardubicích, čekárna byla celkem plná a bylo tady absolutní ticho, špendlík by byl slyšet, kdyby spadl.
Chtěli si mě tady nechat na lůžkovém, naštěstí jsem se nějakou tlačenkou ocitla na hematologii v Hradci Králové, kde oddělení zejména pro mladé lidi vybudovala zlatá doktorka Mirová, tehdy už paní v letech, a ta mi nabídla ambulantní léčbu, mohla jsem dojíždět na kapačky z asi 20km vzdáleného domova. Domova původního a přechodného, můj nový domov s novomanželem byl přes 100km.
Nechtělo se mi na chemoterapii a ozařování, ale tehdy jsem ještě neznala žádné alternativy, neviděla jsem jinou možnost, a tak následovala 8mi měsíční chemoterapie, završená 20ti dávkami ozařování.
Zkrátím to na body, abych se dopsala konce.
Zjistila jsem, že jsem těhotná, šla jsem z doporučení lékařů na přerušení, budu mít co dělat sama, abych to dala, natož nenarozené dítě. Můj drahý se v podstatě odpojil, žil, jako by se nic nedělo, za celou tu dobu byl se mnou v nemocnici dvakrát. Nezlobila jsem se na něj, každý zvládáme zátěžové situace jinak, ale .. vadilo mi, že se mnou není, a když tomu všemu bylo další léto konec, stáli jsme každý na jiném břehu.
Na nové startovací čáře jsem neměla bydlení ani domov - ubytovali mě naši u sebe v obýváku a částečně jsem pobývala po pokojích našeho rodinného penzionu, přišla jsem o muže, dítě i místo, kde jsem se cítila doma, vypadaly mi vlasy, kost a kůže, nemohla jsem zpívat - ozařování zacvičilo s hlasivkami, byla jsem vyčerpaná a marnost ze mě cákala. Zbylo mi moje tělo, 25 let věku, a práce v naší hospůdce, ke které jsem se vrátila, aby mi nehráblo.
Pak jsem potkala Andreje Dragomireckého a jeho učení regresní terapie, začala jsem jezdit na jeho výcvikové kursy a konečně jsem začala dostávat smysl toho, co se stalo. Nahlížela jsem na svůj život z mnoha úhlů a přestávala pobývat v pozici oběti, litovat se a ukazovat prstem na ostatní. Zjistila jsem, že jsem se provdala za staršího muže, protože mi chyběl táta, že jsem nešla na vejšku, protože jsem uvěřila mámě, že mě potřebuje u sebe, místo partnera, kterého jsem jí suplovala, že jsem léta pracovala s radostí v našem podniku hlavně kvůli tomu, abych se jí zavděčila a došla ocenění …
Děkuju, Andreji, zdravím Tě tam daleko i blízko.
Sebeláska. Sebeúcta. Sebehodnota. To je ta nejtvrdší disciplína pro ty, kteří ji neumějí a kteří věří, že nemůžou, že nemají právo - na cokoliv - na vlastní Cestu, na štěstí, zdraví, Život sám.
Tenkrát jsem přežila, za cenu toho, že nemám děti, chemča si podala štítnou žlázu a do přechodu jsem šla už po třicítce.
Potkala jsem ale svého současného muže a jsme spolu krásných a dobrodružných 20 let. A potom díky regresím, rodinným konstelacím, homeopatii i dalším metodám, mi bylo dáno nahlídnout pod tašky pár nastavením našich životů, na které z komfortní zóny nevidíme.
Komentáře
Facebook komentáře
Nejčtenější za poslední týden
- Lidová tvořivost nejen na téma fialové žumpy (IX.)
- Zapomněli vypnout mikrofon.
- Ing. Miroslav Kelnar: Konec jedné „protikorupční svině“
- Nositeľ Nobelovej ceny za ekonomiku Joseph Stiglitz: Východná Európa je dva krát chudobnejšia po vstupe do EÚ
- Putin nabídl Západu „high-tech souboj“
- Lidová tvořivost nejen na téma fialové žumpy (X.)
Související články
Komentáře