Sirotci ano či ne

Před takovým krokem je za těchto okolností nutné řádně zvážit všechny okolnosti a možné důsledky z toho vyplývající. Předem je třeba si říci, že nejde o situaci srovnatelnou s přijetím řeckých dětí v době fašistického převratu „černých plukovníků“ v Řecku v 60. letech minu-lého století. Ty děti totiž k nám přišly na ochranu před represemi vůči jejich rodinám v Řecku, přišly nejen učit se a studovat u nás, ale též u nás pracovat a žít. Některé z těchto dětí dočasně (byť to bylo vinou okolností nakonec na dlouhá léta), jiné u nás zakotvily natrvalo. Ty děti ale přišly ze stejné civilizace, jako je u nás či jinde v Evropě. Přišly k nám totiž též z Evropy.

Dnes ale stojíme před zcela jinou situací, a to přinejmenším z následujících důvodů:

1/ vůbec nevíme, kolik z těch sirotků bylo (resp. stále ještě je) členy různých teroristických organizací. Nezapomínejme na to, že v zemích Blízkého a Středního východu jimi jsou často děti již ve věku 10-12 let, podobně jako jsou zneužíváni jejich vrstevníci v některých afrických zemích. Již v r. 2001, když jsem byl pracovně v Sjednocených arabských emirá-tech, tak tam na TV Al-Jazeera šly od rána do večera instruktážní ukázky cvičení dětí při-bližně tohoto věku v maskáčích a se samopaly, noži apod., pouze přerušované zprávami. Děláme tedy chybu, když se na celý tento problém díváme očima Evropanů. Je to jiný svět a má jiné zvyklosti a praxi.

2/ Proč ti sirotci se nevrátí nyní do Sýrie, když tam válka končí? Jsou tam doma, mají tam ná-boženství, kulturu a způsob života, na který jsou zvyklí. Proč se o to více nezajímáme? Možná, že bychom zjistili, že jsou tam stíhaní za terorismus, za spáchané zločiny. Možná ne všichni, možná že žádný. Možná......, ale nevíme vůbec nic.

3/ A tito sirotci za pár let dorostou. Co od nich u nás očekáváme? Budou snad rodiny, které je ve svém poblouznění chtějí vzít domů, též odpovídat za jejich příp. trestné činy, které spá-chají do doby své plnoletosti? Vezmou si to na svědomí, když ti jejich asimilovaní sirotci připraví u nás někoho o život? Budou se pak vymlouvat na to, že nevěděli, že "mysleli", že ...... atd.? K čemu to jejich sousedům bude, když přijdou kvůli tomu třeba o své dítě?

4/ Jak chtějí tyto rodiny zajistit, povinnou školní docházku těchto sirotků do škol u nás, jak chtějí zajistit jejich zapojení do normálního života, do práce atd.? Usiluji ti sirotci snad o něco podobného? Co z těch sirotků potom bude? Snad doživotní konzumenti bezplatné renty vyplácené z našich daní? Ptal se těch sirotků vůbec již někdo, proč by zrovna u nás chtěli zůstat? Proč právě naše země má být pro ně zemí zaslíbenou?

Nejsem proti pomoci lidem v těchto zemích, právě naopak. Ale uvážlivě a účelně. A to je přesně to, co nám stále ještě u nás (a v Evropě) obecně chybí. Pomáhejme tedy v zemích zasa-žených válkou poté, co se tam situace uklidní. Neposílejme tam jen peníze, abychom to měli"s krku". Dělejme to podporou investic v těchto zemích do jejich průmyslu, infrastruktury, za-vlažovacích systémů atd. Dělejme to cestou zřizování společných podniků s naší majetkovou účastí, s našimi odborníky v těchto zemích atd. Vraťme se od hloupostí k již dříve osvědčené praxi. Vždyť toto vše jsme již v minulosti v zemích, jako je Sýrie, Irák, Irán, Libye či Afghá-nistán, dělali na běžné komerční bázi. Než byly (s výjimkou Iránu) našimi současnými spo-jenci vybombardovány až do doby kamenné, jak s oblibou říkají v USA.......

Pokud se této praxi ale zásadně nepostavíme, bude veškeré naše úsilí o pomoc jako přelévání vody holou rukou. Ohneš se, nabereš ji a ona ještě před přelitím do druhé nádoby mezi prsty vyteče. A tak můžeš pokračovat stále dokola.

Nelze tedy usilovat o řešení následků (a ještě k tomu nevhodnou formou) a nesnažit se přede-vším vyřešit jejich příčinu. A to bychom měli mít při řešení tohoto případu (jako následku do-savadního neřešení jeho skutečné příčiny) zejména na paměti a něco pro to začít též dělat. Do-kud totiž naši současní spojenci budou ve světě cíleně vyvolávat chaos a války, tak zdaleka nebude stačit, ani kdybychom si brali po 50 sirotcích do každé rodiny, o následcích takového kroku ani nemluvě.