Jak jsme zničili Republiku

Přijetí Listiny základních práv a svobod do Ústavy ČR i ratifikace Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, byly v tomto ohledu jen kosmetické akce zakrývající shnilost našeho vnitrostátního práva. V reálu se více než čtvrt století buduje, soustavně a organizovaně, protiústavní koncept, založený na strukturální deviaci ( dysfunkci ) právního řádu, českými vládami za součinnosti organizačních složek ČR jako celku. Tyto věci v souhrnu znamenají snahu zcela eliminovat práva jedince, pokud jde o odpovědnost orgánů státu a společnosti, pokud jde o rozhodování o celospolečensky důležitých věcech. Formálně byla federací ,,Československá socialistická republika“ už od roku 1969. K jejímu ustavení došlo až po sovětské invazi. Československá ústava, zděděná z tohoto režimu, vedla za nové situace ke slepé uličce, když hlasy 31 federálních poslanců ( z 350 ) stačily k zablokování jakékoli ústavní změny! Rozpad federace byl připraven dopředu.

Stát ustavený předáním moci v roce 1989 postrádal minimální právní a institucionální rámec pro další vývoj a změny. Do nejvyšších funkcí ve státní správě byly navíc dosazeny nekompetentní osoby, zejména z umělého projektu ,,Charta 77", o němž je dnes dostatečně známo, že byl financován CIA a řízen STB a KGB.Výsledkem byl ,,právní kolonialismus“ uskutečňovaný těmito voluntaristy a jejich ,,experty“ neznalými práva a historie země, opírajícími se více o amerikanizaci evropského práva za pomoci masové kultury a zavedení tržního hospodářství do ,,výkonu spravedlnosti“, než o vytvoření skutečného právního státu, založeného na jasných pravidlech. Příklady jejich legislativní činnosti jsou strašné. Veškerou odbornou opozici odstranili. Nejprve zlikvidovali ,,osmašedesátníky“ – tj. politické protagonisty Pražského jara. Jak konstatoval Josef Banáš ve své knize ,,Zastavte Dubčeka!“ : ,,Pro tehdejší dvacátníky účastnící se na revoltách roku

1968 od Paříže přes Berlín až po Varšavu byl Dubček a socialismus s lidskou tváří stejnou nadějí jako pro Čechy a Slováky… Francouzský premiér poslal na jaře 68 tanky na studenty Sorbonny, kdy protestovali s portréty Dubčeka nad hlavami…“. Dubček zemřel v roce 1992 při záhadné autonehodě, místopředseda tehdejší vlády a pozdější politický vězeň Ing. Václav Valeš se po roce 1990 stal terčem útoků ,,politických prostitutek“, když proti němu zneužili tzv. Lustrační zákon, ačkoliv byl ve vztahu k STB prokazatelně negativní. Zastal se jej prezident Havel, který přímo v parlamentě před kamerou Čst 1 odsoudil toto ,,hrubé zneužití lustračního zákona“. Totalitní Československá televize ale prezidentův projev odvysílala až po 22. hodině, kdy je sledovanost kolem 10 procent. A ještě dezinformovala ,,vysvětlením“ ministra Němce, že ,,pan prezident nebyl informován“. Bývalý spoluvězeň Václava Valeše disident Vladimír Liberda poslal protestní dopis do Lidových novin, nebyl zveřejněn. Další poslal do Mnichova do rozhlasové stanice ,,Svobodná evropa“. Nebyl odvysílán. Když zajel do pražské redakce této stanice a žádal vysvětlení, odpověděli mu ironicky ,,Klause nám nesmíte kritizovat. Ten je pro američany tabu. Víte, jaký zisk má celý západ z našeho podhodnoceného kurzu koruny“. Ano takové metody a přístupy byly a jsou v České republice zcela běžné.

Stavidla pro drogy se otevírala tiše a systematicky. Roku 1990 došlo k novele trestního zákona, podle níž přestalo být trestné držení drog pro ,,vlastní potřebu“. Nebyla však stanovena hranice, jaké množství je možno považovat za ,,vlastní potřebu“ a u jakého je již zřejmé, že se jedná o obchodovanou komoditu.

Klíčový zákon o investičních společnostech a investičních fondech z roku 1992, byl i podle Tomáše Ježka ( jeden z protagonistů kuponovky ), úmyslně pokažen tak, aby díky němu vedení fondů ovládlo majetek kuponových akcionářů a začalo s ním nakládat jako s vlastním... Výsledek byly Harvardské fondy, H-systém a mnoho dalších. Zatímco stovky miliard mizely skrze off-shore společnosti tunelářů a stát sanoval desítkami miliard z veřejných peněz rozkradené banky, tak bylo učiněno vše, aby běžnému občanovi nebyl prominut ani haléř a jeho dluhy se různým ,,příslušenstvím" deseti, dvaceti i třiceti-násobily.

V roce 2003 bylo exekucí něco přes sto tisíc. Minulý rok už pět milionů na skoro milion občanů. Lze hovořit o státem organizované a umožněné lichvě, kde se usídlili právně zdatné společnosti, jenž si utváří vlastní pravidla, která pochopitelně nejsou v zájmu většiny občanů. Od roku 2008 stouplo zadlužení českých domácností z 875 miliard na současných 1, 7 bilionu, což je ekvivalent státního dluhu. Zatímco před 20 lety z částky, kterou jsme tehdy ročně vydělali, činil dluh 8 procent, podle analýzy EOS KSI v současnosti jde na splátky dluhů průměrně celých 40% příjmů. V exekuci jsou dokonce tisíce dětí. Exekuční řízení navíc podléhá občanskému soudnímu řádu z roku 1963 a exekuční řád ( z. č. 120/2001Sb.) připravil statisíce lidí o základní lidská práva, kdy je dlužník pomalu, nemilosrdně a perverzně mordován a vycucáván na kost bez časového omezení, jsou mu odepřeny základní lidská práva, je poškozena jeho lidská důstojnost a z dluhové pasti není úniku až do smrti (která je navíc často uspíšená poškozeným zdravím).

Pokrytecké české vlády se přitom zavázaly uvést české právo do souladu s evropskými standardy. Status Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a dalších mezinárodních smluv je v právním řádu definován článkem 10 Ústavy, podle něhož ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, jimiž je ČR vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Stát na sebe vzal závazek z mezinárodních smluv, což samo o sobě předpokládá, že buď je jeho právní řád již v souladu s nimi, anebo že tento soulad dadatečně zabezpečí adaptací svého vnitrostátního práva. Stát ale v reálu dělá pravý opak:

Česká vláda dne 4. května 2006, ve svém stanovisku, slibovala Radě Evropy a Evropskému soudu pro lidská práva (,,ESLP“), že české orgány budou respektovat standardy ESLP, jakož i konkrétně, že ,,bude možno aplikovat standard z rozsudku ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. března 2006″. Ten stanovuje, že Úmluva o ochraně základních práv a svobod a protokoly k ní, společně s judikáty ESLP, tvoří nedělitelný celek a vnitrostátní soudy v rámci EU musí být schopné aplikovat evropskou judikaturu přímo a její znalost musí být soudům státem usnadněna. O 4 roky později, dne 19. května 2010 v nálezu sp. zn. II ÚS 862/10 v bodu 16, Ústavní soud ČR upozornil na ,,Alarmující skutečnost, že obecné soudy neznají ( ignorují ) judikaturu ESLP, čímž nejenže negují vnitrostátní prostředky nápravy porušení úmluvy… ale též vystavují ČR riziku nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti za porušování závazků plynoucích z úmluvy…“. Realita je však daleko horší, neboť nejde jen o obecné soudy, ale i o činnost moci výkonné ( např. Ministerstva spravedlnosti ČR – viz. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. října 2011, bod 22 ,,Ministerstvo spravedlnosti, resp. jeho odbor odškodňování, tak i přes opakovaná upozornění ze strany ústavního soudu… evidentně i nadále neguje účel institutu

náhrady škody způsobené státem ) či dokonce moci zákonodárné a lži vlád, které jsou předkládány Radě Evropy v rámci jednotlivých stanovisek vlád ke stížnostem před ESLP.

Základní prostředek řešení občanských sporů ( mimo basebalové pálky a střelce z Uherského brodu ) – občanský soudní řád je z roku 1963 a vůbec nezná Evropské standardy. Je podroben pravidlům s ,,horizontálním účinkem práva“ a silnému formalismu, přičemž je mimo jiné využíván i k řešení sporů občan – stát – dle zákona č. 82/1998Sb. ( O odpovědnosti veřejné moci za škodu způsobenou rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ) , tedy sporům s ,,vertikálním vzestupným konfliktním účinkem práva“. Stát využívá svého údajně rovného postavení a je tedy na úrovni vašeho souseda, který vás ruší hlukem: vůbec se nebe v potaz nerovnost postavení mezi státem, coby rušitelem práva a občanem, coby poškozeným. Režim se navíc rozhodl vydělávat na svých obětech. Zákonem č. 296/2017Sb. bylo zrušeno osvobození od soudních poplatků.

V trestním řádu ( zákon č. 141/1961Sb. ) neexistuje kvalitní ochrana presumpce neviny. V trestním řádu dále neexistuje absolutní důkazní povinnost státního zástupce. České trestní řízení není kontradiktorní ( tj. o konfrontaci stran ) z důvodu existence souhrnného pojmu orgány činné v trestním řízení. Tento pojem zahrnuje jak orgány moci výkonné ( policie, státní zastupitelství , tak orgány moci soudní ( trestní soudy ), což je v rozporu s požadavkem nezávislosti soudní moci a v důsledku toho i s celým principem dělby moci, jež je základem demokratických států. Ustanovení §2 odst.5 trestního řádu nerozlišuje ,,soud“ a ,,procesní strany“, ale mluví o ,,orgánech činných v trestním řízení“. Z toho plyne, že neexistuje žádné ,,řízení před soudem“, když soud má ,,povinnost dokazovat“. V právním státě je však nepřípustné jakékoli zasahování soudu do povinností procesních stran. V opačném případě soudům nic nebrání a nezakazuje použití ,,nezákonného způsobu prokázání viny“ skrze modifikaci důkazů a jejich selektivní odstraňování, neboť ústavní ochrana presumpce neviny neobsahuje garanci, že vina musí být ,,prokázána zákonným způsobem“ ( tak jako Úmluva o ochraně základních práv ), ale pouze ,,vyslovení viny pravomocným rozsudkem soudu“. Kam to vede víme, ze špičky ledovce kauz jako ,,Nečesaný“, ,,Kramný“ nebo ,,Vitásková“.

Čr je kolonií, ,,právně" i ekonomicky

V roce 1988 byl zákonem, který podepsal tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš ( ačkoli těžko mohl odhadnout jeho dosah a účel ), národní majetek postátněn ( tj. až dosud byl formálně ,,vlastnictvím lidu“ a stát byl pouze správcem ), což nově znamenalo, že s ním státní struktury mohou ,,hospodařit“ ( zašmelit jej, nechat rozkrást ). Pokud současný režim se tedy tolik distancuje od režimu před převratem a tvrdí, že to byla ,,lidová revoluce“, jak tedy může v klidu stavět svou existenci na ustanoveních, jenž by měly být politicky, morálně a prakticky právně neplatné, když vznikly za ,,zločinné totality a násilné okupace“?

Zatímco nic netušící lidé oslavovali ,,pád komunismu" a příchod nových ,,spojenců" ( též na ,Věčné časy ), tak na scéně se v zákulisí usazovali protagonisté silných hráčů, přichystaných vytěžit státy poražené ve Studené válce. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj ( OECD – ORGANIZATION for ECONOMIC COOPERATION and DEVELOPMENT ), Mezinárodní měnový fond ( MMF má jako určující rozhodovací mechanismus Výkonnou radu,

ve které nemá většina jednotlivých členských států zastoupení ) nebo Světová banka požadující po státech fiskální disciplínu, změnu priorit veřejných výdajů, daňovou reformu ( přenesení financování chodu veřejných institucí na střední vrstvy, coby největšího plátce daní ), privatizaci a deregulaci. Přes jejich eufemistické názvy a hesla ,,spolupráce“, ,,rozvoje“ se jedná o prosté mocenské vydírání: výměnou za ,,přijetí do klubu“ a s tím související úvěry pro rozvoj, z jejich pohledu výhodné infrastruktury ( zejména zázemí pro nadnárodní společnosti ), se požadují hluboké strukturální změny.

Na výběr přitom moc není: stát, který se nepřidá je předurčen propadnout zkáze, úpadku nebo občanské válce ( jediná možnost je střednědobá a tj. změna konceptů vědomostních a vzdělávacích osnov s ohledem na přechod k jiné koncepci řízení ), neboť politika si ponechala svůj lokální – na stát vázaný – charakter, zatímco určující infrastrukturu a mezinárodní organizace řídí technokratičtí pracovníci vytvářející síť globální moci, které lokální politika, se svými žabomyšími válkami, nemůže konkurovat. Po změně systému sociálního spravování se v polovině 20. století, se technologie v základních oblastech, zabezpečujících podporu životní činnosti společnosti, začaly obnovovat rychleji jako lidské generace. Jejich obměna se v druhém desetiletí 21. století pohybovala v rozmezí 3 - 5 roků, což dělá neudržitelnou jak současnou (pa)vědu, tak i systém vzdělávání, který byl funkční do poloviny 20. století, což nám dnes vlády úzkostlivě tají.

Svéprávní představitelé země by se za této situace snažili o ochranu, když ne vnitřního trhu jako takového, tak alespoň kritické infrastruktury ( významné podniky, odvětví a strategické komodity ). Zavedli by dočasně antidumping, tj. opatření uplatňovaná proti dumpingu ( vývoz zboží za cenu nižší než výrobní nebo uplatňovanou na domácím trhu ), zpravidla uplatnění nebo zvýšení tarifů proti danému zboží ( a nenechali by ekonomiku převálcovat záplavou levné asijské elektroniky a oblečení ). Dále ochranná opatření ( dočasná opatření chránící domácí firmy před ztrátami způsobenými dovozem ) a technické překážky obchodu ( překážky vyplývající z pravidel chránících zdraví a bezpečnost spotřebitelů nebo životního prostředí v dané zemi ). Nic z toho polistopadové vlády neučinily, dokonce se zrušily i normy pro potravinářství a v rozporu se směrnicí OSN proběhla privatizace zdrojů pitné vody ( vodáren ) .

Výkonnost země klesla ve 2. polovině 90. let a na přelomu tisíciletí o 40%. K ,,dohnání západu“ bychom přitom potřebovali dosahovat nejméně 2,5 násobku růstu našeho HDP ( hrubý domácí produkt ) k jejich produktu. Postupným nalákáním zahraničního kapitálu neuváděnou výší pobídek, daňovými prázdninami, atp., se sice výkonnost opět zvýšila, ale je dosahována tím, že ,,naše“ HDP tvoří ze 75% cizí ( zahraniční, nadnárodní ) kapitál, který takto posilujeme minimálně 700 miliardami korun ročně vyvedených z České republiky. To jsou skuteční vlastníci tohoto státu. A ty tímto způsobem rozhodně dohnat nelze.

Vůbec se přitom téměř nemluví o tom, kolik nás ročně stojí příslušenství tzv. státního ( někde eufemisticky zvaného ,,veřejný" ) dluhu, který přesahuje 1,7 biliónu ( úroky z něj jsou zhruba 60 miliard korun ročně ). A hlavně nikde se neuvádí komu přesně dlužíme a jak se tento dluh reprodukuje, tak aby občané porozuměli schématu a bylo možné vypracovat koncepci fungování státu a společnosti s minimalizací této lichvy. Místo toho se řeší předražené videoprojekce a nevýhodné CT pro nemocnice, což jsou vše podružné věci ve vztahu k té obludnosti. Řešením nejsou sociální škrty, což jasně prokázala tzv. Kalouskova vláda ( někdo říká Nečasova, ale ten nezvládl ani svoji milenku ) svojí koncepční imbecilitou vedoucí k ještě většímu zadlužení, když

ožebračila kupní sílu obyvatelstva. Masová nespokojenost se dnes vyjadřuje v dožadování se změny vlády, anebo odvolání jednotlivého vysokého úředníka, nikoli bohužel v požadavku vědět: jakou infrastrukturu budujeme, komu a za co dluží náš stát, jaká je přitom všem strukturální součinnost ( koordinace ) všech resortů a jaká je míra zodpovědnosti za každý konkrétní problém každé konkrétní řídící části.

České vlády se navíc, zcela bez mandátu, rozhodly přistoupit na vyděračské smlouvy, jimiž se de-facto zavázaly zlikvidovat český průmysl. Viz. Akt o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko, Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena EU.

Protokol k Aktu č. 2 o restrukturalizaci českého ocelářského průmyslu:

Čisté snížení výrobní kapacity, kterého má ČR dosáhnout pro hotové výrobky v období 1997 – 2006 činí 590 000 tun.

Snížení výrobní kapacity bude měřeno pouze na základě trvalého uzavření výrobních zařízení jejich fyzickým zničením tak, aby tyto kapacity již nemohly být zprovozněny…

Teď by měl vystoupit Jára Cimrman, ukázat na Česko a říci: ,,vidíte děti, takto se páchá sebevražda“. ČR se těmito a dalšími ,,přístupovými“ smlouvami stala nesoběstačná, dokonce i potravinově a zemědělsky ( viz horlivá likvidace cukrovarů a družstev ). Tento strategický hazard musíme navíc posuzovat z hlediska klimatického vývoje na evropském kontinentě, kdy sucho a zmenšené vodní srážky vedou ke zmenšené produkci základních potravin a plodin, které jsou celosvětově zdražovány. Ve velmi brzké budoucnosti dojde k dramatickému snížení životní úrovně. V ČR se však stále využívají pole více pro pěstování zemědělských plodin pro energetické využití ( viz Babišova řepka )dotované 20 miliardami korun ročně anebo místo úrodné půdy zaujmou fotovoltaické elektrárny, zatímco silnice jsou ničeny kamiony, které do Česka dovážejí základní potraviny z ciziny ( nečekejte, že ropa zůstane relativně levná ).

Bylo by dobré se zeptat občanů, zda takovou republiku opravdu chtějí pro sebe a své děti, zda chtějí takový banánový - loutkový stát, kterému se nedá věřit, anebo chtějí změnu, která odstraní výše uvedené a mnohé další negativní jevy a procesy v naší společnosti a směřování státu. A začít s tím něco konečně dělat. Je pět minut po dvanácté...

DANIEL NOVÁK