V červenci 1940 Britové uznali čs. prozatímní vládu v čele s prezidentem Benešem. 1. čs. divize byla v táboře Cholmondeley u Chesteru reorganizována v 1. čs. smíšenou brigádu. Jejím velitelem se stal gen. B. Neumann-Miroslav. Jednotka měla v době vzniku přes 3 200 mužů. První 310. čs. stíhací peruť byla ustavena 10. července 1940. Jako druhá byla vytvořena 311. čs. bombardovací peruť a to dne 27. července 1940. Dne 5. září byla vytvořena 312. stíhací čs. peruť. Poslední 313. čs. stíhací peruť nese datum vzniku 10. května 1941. Všechny čs. stíhací perutě operovaly v rámci Velitelství stíhacího letectva (Fighter Command). Mimo čs. letecké jednotky byli naši letci zařazováni také do britských a polských perutí. Čs. perutě pak byly doplňovány anglickými a kanadskými příslušníky, šle většinou o technický personál. V řadách ženských pomocných leteckých sborů pak sloužily i desítky čs. žen. Výcvik letců probíhal velmi rychle, aby se mohli brzy zapojit do bojů.

Na anglickém nebi se 13.srpna 1940 rozhořela velká letecká bitva trvající až do konce října. Českoslovenští letci proto byli ihned nasazeni do bojových akcí. Dvě stíhací perutě sváděly nelítostné souboje s početnějšími svazky nepřítele. Ten denně nalétával nad Londýn i jiná důležitá města v Anglii. Společně s britskými, polskými a dalšími spojeneckými spolubojovníky pomohli Čechoslováci výrazně zmařit plány německého letectva a utržili jim citelné ztráty. Zničili nebo poškodili na 76 nepřátelských letadel. Jména sedmi pilotů byla zapsána na zdi ve Westminsterské kapli. Mezi nejúspěšnější osobnosti bitvy o Británii se prosadil Josef František. 8. října padl. 10. září odstartovala k prvnímu bojovému letu 311. bombardovací peruť. Hlavním cílem byl Brusel a nálet byl úspěšný. Do jara 1942 provedla tato jednotka celkem 154 náletů na více než dvě stovky cílů nejen v Německu, ale také v Belgii, Francii, Itálii nebo Nizozemí. Ztráty perutě ovšem přes úspěšné plnění úkolů zůstaly velmi vysoké. Desítky letců zahynuly, byly zraněny nebo padly do zajetí. Od poloviny roku 1942 působila 311. peruť v rámci britského pobřežního letectva.

Na leteckou bitvu o Británie vzpomínal po mnoha letech její přímý účastník legendární František Fajtl: „Celkem se bitvy zúčastnilo 2 945 pilotů, z toho 1 668 Britů a 277 spojenců. Celkové ztráty: RAF 1 092 letadel, luftwaffe 1 773. Nepřítel svrhl na Anglii přes 20 000 tun bomb a 712 000 zápalných pum. Ačkoliv způsobil Británii velké škody, nedokázal zlomit morálku ani jejích letců ani civilního obyvatelstva. Slavné bitvy se zúčastnilo i 95 československých stíhačů příslušníků 310. a 312. stíhacích perutí a několika perutí britských. Nejúspěšnějším se stal četař Josef František u 303. polské stíhací perutě, který během 27 dní sestřelil 17 nepřátelských letounů. Celkem sestřelili čs. stíhači 56 letadel při ztrátě sedmi pilotů. Svůj podíl na bitvě měla i 311. čs. bombardovací peruť, která v noci útočila na Brusel a Calais, kde Němci shromažďovali vyloďovací čluny a materiál určený pro invazi. Největší význam bitvy byl v tom, že odvrátila nacistickou invazi do Anglie a ponechala okupované Evropě naději. Významně narušila mýtus neporazitelnosti luftwaffe.“

Naši letci dosáhli úspěchů i v dalších bojích. Účastnili se prakticky všech důležitých operací spojeneckého letectva – bitvy o Atlantik, výpadu na Dippe, invaze v červnu 1944, vzdušné výsadkové operace u Arnhemu a Weselu a dalších. Provedli dohromady více než 40 tisíc bojových letů, zničili přes 300 německých letadel, potopili několik lodí a ponorek, svrhli na důležité válečné objekty přes jeden milion kilogramů pum. Čs. letectvo utrpělo během války citelné ztráty – přes pět set jeho příslušníků našlo v boji smrt. Patří mezi ně například J. František, A. Vašátko, O. Smik, J. Ocelka, A. Valenta, L. Kadlec a mnozí, mnozí další. Krátce před převratem v roce 1989 vydalo nakladatelství Naše vojsko unikátní publikaci pod příznačným názvem Mnozí nedoletěli z pera Františka Louckého, který sám během války vykonal 169 bojových letů proti nepříteli. Tato kniha obsahuje přesně seznamy padlých letců dle důkladně ověřených údajů. Autor na ní pracoval mnoho let a jejího vydání se již nedožil.

Tobrúk

Malá, samostatná československá jednotka na Středím východě by se na první pohled mohla zdát jen málo důležitá a působící navíc na odlehlých místech, vzdálena od hlavních bojů a důležitých bitev. Přesto i ona sehrála svoji důstojnou roli a trvale se zapsala do dějin zahraničního odboje. Její příslušníci působili v klimaticky nesmírně náročných podmínkách a potýkali se s nepřítelem, který byl hnán svými fanatickými veliteli a připraven ničit a zabíjet. Boje západních spojenců proti německým a italským fašistům probíhaly také na Středním východě a v severní Africe. Na podzim 1940 vznikl v britské Palestině 11. čs. pěší prapor – Východní. Velel mu podplukovník Karel Klapálek. Bojová cesta jeho příslušníků vedla od Alexnadrie a Marsá Matrúh v Libyjské poušti, dále přes Sýrii, zde společně s britskými jednotkami a Svobodnými Francouzi bojoval proti vichistickým kolaborantům.

Čs. vojáky zavedla další bojová cesta až do Tobrúku. Důležitý strategický bod ležící v hlubokém obklíčení německých a italských vojsk museli Britové pro udržení nutně posílit a na jeho obranu přesunuli jednotky, které se již dříve osvědčily v bojích. Mezi vybranými jednotkami byl i náš Čs. prapor 11 – Východní. Od konce října 1941 po celých šest týdnů pomáhal prapor v počtu 634 mužů bránit toto důležité místo nacházející se v permanentním obklíčení. Do první linie byl prapor přesunut postupně během dvou nocí. Tobruk byl vybudován na skalnatém, hluboko do moře vybíhajícím výběžku. Dole pod ním se nacházel záliv tvořící přirozený přístav. Na jih od přístavu byla předsunuta soustava opevnění. Skládala se z pevnůstek, drátěných překážek, tankových pastí, zákopů, minových polí a kulometných hnízd. Čs. prapor měl na starosti úsek dlouhý necelých 5 kilometrů. Tři roty byly v prvním sledu a jedna v záloze.

„Českoslovenští vojáci se probouzejí do prvního rána v obklíčení. Australané je provázejí po novém působišti. Opatrně, aby nepřítel nepozoroval výměnu. Napravo moře, před nimi minová pole, zátarasy, Němci a Italové. Vlevo další obránci. Jako naschvál proti československému postavení jediný úsek, který při počátečním náporu na Tobrúk Němci na Australanech a Britech ukořistili. Nejvyšší kóta v okolí. Z pozorovatelny vidí Němci našim vojákům až do kuchyně. Naši si zvykají na nový způsob života.“ (Pavel a Zdeněk Hrabicovi, Muž, který velel mužům)

„Bojovým úkolem praporu bylo hájit a udržet postavení a zabránit všem pokusům nepřítele v proniknutí na silnici Derna – Tobruk. Obranným těžištěm úseku byla pevnůstka S 19 (zvaná vojáky Honza). Byla nejsilněji obsazena mužstvem i zbraněmi (celá četa) a přímo kryla silnici. Západní úsek byl považován za nejzranitelnější, neboť tam měl nepřítel nejlepší předpoklady pro soustřeďování jednotek k útokům. Život jednotek v obleženém Tobruku probíhal za neustálého bombardování nepřátelskými letouny a útočných akcí nepřítele. Českoslovenští vojáci tentokráte bojovali nejen s lidským protivníkem, ale i s přírodními živly. A i v této zkoušce skvěle obstáli. Velká nouze byla o pitnou vodu – denní příděl byl asi 1 litr, pokud se dostali do čelního sledu v noci vodáci. Rozhlasový přisluhovač Němců William Joyce, zvaný lord Hafhaf, nazýval ve svých relacích obránce Tobruku „tobruckými krysami“. Ti toto označení přijali za své a povýšili je na čestné označení příslušnosti ke slavnému bojovému společenství těch, kteří bránili pevnost v roce 1941 a proslavili jméno Tobruk po celém světě. To se samozřejmě týkalo též v plné míře i čs. vojáků.“ (Emil Konopásek, účastník bojů)

Později byl čs. prapor přebudován na 200. čs. lehký protiletadlový pluk, čítající okolo 1 500 mužů. Po skončení válečných operací v severní Africe byla čs. jednotka převezena do Velké Británie. Za zásluhy v boji s nepřítelem byli čs. vojáci oceněni řadou československých, britských a polských řádů. Během svého působení na Středním východě a v Africe jednotka ztratila na sto padlých, zraněných nebo nezvěstných příslušníků.

„Ano, poušť! To nejsou jen pevnůstky ve skalách, špatná voda, konzervy, písečné blechy a chamsin, zima a vedro. Je to mnohem více, cosi nedefinovatelného, co musí zažít každý sám – porvat se s pouští a nepodehnout! (Karel Klapálek, Ozvěny bojů)

1. Čs. brigáda NOV Jana Žižky z Trocnova v Jugoslávii

Několik tisíc Čechů a Slováků působilo v řadách jugoslávských partyzánů. V květnu 1943 nejprve vznikl 1. čs. partyzánský prapor. Na podzim téhož roku se prapor rozrostl v 1. Čs. partyzánskou brigádu Jana Žižky z Trocnova. Dne 3. května 1943 se soustředilo v Cikotech, malé osadě mezi pohořím Psunj a Papuk asi 150 bojovníků. Řada z nich již v předchozích měsících bojovala v partyzánských oddílech Slavonie. Zpráva o formování čs. partyzánské jednotky se rozšířila do širší oblasti. 1. čs. prapor byl založen rozkazem štábu III. operační oblasti Národně osvobozeneckých vojsk a partyzánských oddílů Chorvatska rozkazem ze dne 3. května 1943. O bojovém nasazení a statečnosti příslušníků jednotky hovořilo v září 1943 i rozhlasové vysílání z Moskvy. Za statečnost v bojích ve Slavonii v létě 1943 byl brigádě udělen hrdý název „Úderná brigáda.“ 1. čs. samostatná brigáda v SSSR jménem svého velitele Ludvíka Svobody zaslala na podzim 1943 čs. partyzánům bojujícím v Jugoslávii bojový pozdrav: „Jménem příslušníků 1. čs. samostatné brigády v SSSR posílám plamenný pozdrav všem velitelům, politickým komisařům a bojovníkům vašeho praporu. S nesmírným nadšením jsme uvítali zprávu o tom, že po boku hrdinné jugoslávské partyzánské armády bojují také českoslovenští vlastenci. Znovu odcházíme na sovětskoněmeckou frontu, abychom se po boku statečné Rudé armády zúčastnili konečných bojů na východní frontě. … Přejeme vám mnoho bojových úspěchů. Na brzkou shledanou v osvobozené vlasti! Smrt německým a maďarským okupantům!“

V říjnu 1943 byla založena 1. čs. brigáda Národně osvobozeneckého vojska Jana Žižky z Trocnova. Brigáda po založení měla 3 prapory. Velení a štáby byly smíšené. V době svého vzniku měla ve svých řadách 588 bojovníků. Kromě Čechů a Slováků v brigádě působilo asi 200 Srbů a 70 Chorvatů. V listopadu 1943 byla brigáda zařazena do 12. divize Národně osvobozeneckých vojsk a partyzánských oddílů Jugoslávie a v jejím svazku bojovala až do konce války. Čs. partyzáni se účastnili bojových akcí na různých místech zejména ve Slavonii. V létě roku 1944 svedli tvrdý boj ve slavonských nížinách o úrodu pod heslem „Ani zrno nepříteli.“ Byly prováděny diverzní akce na důležité železnici spojující Záhřeb a Bělehrad. V listopadu byl založen 3. prapor 1. čs. brigády Jana Žižky z Trocnova. Brigáda svým počtem přesáhla 1 000 bojovníků. V zimě 1945 probíhaly tvrdé boje na Papuku a Krndii. Brigádou celkově prošlo na 3 500 českých a slovenských mužů a žen. V brigádě působilo asi 50 žen, většinou zařazeny jako zdravotnice. 12. září 1945 nastoupili bojovníci brigády na Staroměstském náměstí v Praze a z rukou ministra národní obrany generála L. Svobody převzali nejvyšší vojenská vyznamenání, která jim udělil prezident republiky.

Pokračování -------------------------