Mluví také o projektu, který umožní schovat se před raketami většímu množství lidí či o probuzeném zájmu veřejnosti o bezpečnost. Vysvětluje úskalí plynových masek i to, proč se zatím nedaří prosadit ochranu člověka za mimořádných událostí jako samostatný předmět na základních školách.
Plánuje se v Česku podobná osvěta v oblasti civilní obrany, jakou mají například severské země?
Ano, budeme měnit přístup k tomu, jak k lidem dostat informace. Od února 2022 se toho spousta změnila, stejně jako bezpečnostní strategie našeho státu, která ještě donedávna žádný válečný konflikt nezohledňovala. Rozdíl je ale v tom, jak vážně vnímají svoji bezpečnost lidi u nás a jak ve Skandinávii, například ve Finsku, kde jsem začátkem listopadu strávil čtyři dny. Ať už je to tím, že tam jsou blíž potenciálnímu nebezpečí, nebo tím, že mají s napadením historicky větší zkušenosti než my.
Co se týče školení obyvatel, tak se dlouhodobě zaměřujeme na děti a seniory, což má svůj důvod. Až do února 2022 se běžný dospělý Čech většinou vůbec nezajímal o to, jaká mu hrozí rizika a jak se má na ně připravit. Takže vzděláváme děti a ony informace přenášejí na své rodiče.
Proč to rovnou neříkáte dospělým?
Zkoušeli jsme to, organizovali jsme besedy, jenže na ně nikdo nechodil. Je ale taky pravda, že poslední roky jsme byli dost vytíženi řešením následků pandemie covidu-19 i uprchlické vlny. Proto chceme měnit i naši strategii vzdělávání, využívat více sociální sítě, umístit všechny informace o přípravě i právě probíhajících událostech na jeden centrální internetový portál.
Změnil se v tomto ohledu přístup lidí po zahájení ruské agrese vůči Ukrajině?
Ano. Objevují se lidé, kteří se začínají ptát, kde najdou svůj úkryt a svoji masku. Zveřejnili jsme seznam úkrytů na internetu a aktualizovali jsme naše stránky, co mají občané dělat, když se budou potřebovat schovat nejen při chemické havárii, ale nově i při válce.
Je v tom nějaký rozdíl?
Velký. V momentě, kdy se budete ukrývat před chemickou látkou, třeba čpavkem z nedalekého zimního stadionu, stačí využít takzvané ochranné vlastnosti budov, to znamená, že zaběhnete do místnosti, zavřete okna a dveře a vypnete klimatizaci. Pak počkáte, dokud nebude venku čisto. To vám zpravidla oznámí velitel zásahu přímo v místě.
Naproti tomu nemůžeme lidem říct, ať se před válkou zavřou doma, protože už jenom okna v případě výbuchu představují smrtelné nebezpečí. Mohou se v případě válečného konfliktu schovat ve stávajících úkrytech, jejichž seznam najdou na stránkách své obce. V nich je místo pro cca 600 tisíc osob, což znamená šest procent obyvatelstva.
S tím se samozřejmě nemůžeme smířit. Víme, že v republice máme mnohem víc míst, kde je možné se ukrýt před útoky, které vidíme třeba na Ukrajině, v Izraeli nebo v Gaze, jenom dnes nejsou označená jako úkryty. Takto se říká jenom podzemním bunkrům vybudovaným pro případ války v 50. až 70. letech minulého století, kde je mimo jiné speciální vzduchotechnika s filtry proti chemickým a radioaktivním látkám.
Společně s Univerzitou obrany teď chceme definovat technické požadavky na místa, kde se můžou občané ukrýt před účinkem konvenčních zbraní, jako jsou rakety či dělostřelecké náboje. Musí to být tedy prostory, které poskytnou mechanickou ochranu bez filtrace nebezpečných látek, a takových je u nás spousta. Vybíráme ty, které můžeme označit jako improvizovaný úkryt a dát je na web jako veřejně přístupné místo.
Můžete uvést příklad?
Třeba podzemní garáže obchodních center nebo silniční tunely. Tam by mohly být improvizované úkryty před účinky konvenčních zbraní. Při výběru je třeba vzít v úvahu i velikost obce. Útoky, které vidíme na Ukrajině, se kromě frontových měst, odkud se lidé rovnou evakuují, týkají velkých sídel. A my chceme vyřešit ukrytí velkého počtu lidí, proto se zaměřujeme na podzemní garáže či tunely.
Dají se ke stejnému účelu využít třeba sklepy rodinných domů?
Náš projekt s Univerzitou obrany zahrnuje kromě definice velkých úkrytů doporučení běžnému občanovi, jak si může prostor, který má u sebe doma, upravit tak, aby vyhovoval požadavkům na bezpečné ukrytí.
Na jaký počet míst v úkrytech se chcete dostat?
Nestanovujeme si limity, jdeme jinou cestou. Na základě zkušeností třeba z Ukrajiny chceme definovat, co musí splňovat prostor, aby byl pro lidi bezpečný, a pak udělat screening jejich reálného stavu v celé republice. Zásadní je mít dostatek prostoru k ukrytí v místech velké koncentrace osob, například v centrech velkých měst.
Třeba ve Finsku mají dneska úkryty pro 95 procent obyvatel. Začali je budovat ve 40. letech a nikdy s tím nepřestali. Každý developer, který tam staví obytnou budovu přesahující 1 200 m², k ní musí vybudovat úkryt. U jiných staveb jde o plochu nad 1 500 m². Podobný přístup navrhujeme v dlouhodobém výhledu i u nás.
Kdy můžeme s novými úkryty počítat?
Koncem prvního čtvrtletí příštího roku bychom měli mít výsledky screeningu a pak to může jít poměrně rychle – jednání s majiteli vybraných prostor, označení úkrytů, proškolení jejich obsluhy a další návazné kroky. Nejde jenom o to říct, tohle místo je fajn, a nalepit cedulku. V momentě, kdy přiletí nějaké letadlo nebo dron, do úkrytu se přesune spousta lidí, o které se někdo musí postarat. Troufám si říct, že seznam objektů, ve kterých lidé najdou úkryt před konvenční zbraní, bude hotový na konci příštího roku.
Co odpovídáte lidem na dotaz, kde mají svou masku?
Když se na to ptají, kladu si otázku, jestli vůbec vědí, jak by ji používali. Zacházení s maskou je tak složité, že s odbornou veřejností diskutujeme o tom, jestli není lepší využít zkušeností s respirátory z doby covidu. Maska je totiž velmi stresující záležitost, a navíc je v ní filtr, který má omezenou životnost.
Také je třeba lidem dostatečně jasně říct, že z hlediska zákonů stát nezajišťuje masky pro všechny, ale jenom pro vybrané skupiny osob, jako jsou zdravotníci nebo lidé v sociálních a zdravotnických zařízeních a jejich doprovod. Chceme zároveň občanům poskytnout i rady před koupí ochranných prostředků z běžných obchodů.
Co vlastně může stát lidem ve válce poskytnout?
Zmíním nedávnou zkušenost z povodní, kdy byl vidět jasný rozdíl v odolnosti a připravenosti lidí z menších sídel nebo na horách a těch, kteří bydlí ve městech. Pro lidi z měst výpadek proudu na dvě hodiny znamená konec světa – nemají pitnou vodu, zásobu potravin, hotovost, nedovolají se členům rodiny a podobně. Naproti tomu na horách jsou na to připraveni, protože vědí, že proud nemusí jít třeba tři dny. Mají trvanlivé potraviny, vodu. Mají přehled o tom, kde se nacházejí jejich blízcí.
Takže s pomocí státu by lidé spíš počítat neměli?
Stát by jim měl dát především informace a připravit je na to, že pomoc nemusí přijít do deseti minut. Jednotky záchranářů nebo hasičů můžou mít spoustu jiné práce. Teď se snažíme nachystat srozumitelné pokyny po vzoru skandinávských zemí, které jsou v přípravách na krize a válku mnohem dál.
Měli bychom lidem říkat, že by doma měli mít dostatečnou zásobu balené vody, trvanlivé potraviny, které se dají snadno připravit a odpovídají případně dietě členů rodiny, zásobu léků, prostředky osobní hygieny, malou lékárničku, jídlo pro svého psa či kočku, hotovost, nabitou powerbanku, rádio na baterky, svítilnu a někde na cloudu uložené kopie všech svých zásadních smluv a dokladů…
Nejsme schopni například zajistit cisterny s pitnou vodou pro dva tisíce lidí do tří hodin, do dvou dní ano. Z mého pohledu občanům dlužíme jasné informace. Také by mělo zaznít: když se nepřipravíte sami, my všechno nezachráníme, protože to fyzicky nejde zvládnout. Musíme lidi přesvědčit, že musí být připraveni. Že budou muset třeba opustit své domovy a vzít si, co nezbytně potřebují a co nikde v tu dobu nekoupí.
Anebo jim hrozí, že zůstanou na území, kde nefungují základní služby. Aby nebyli odkázáni na bankomat a na nejbližší obchod, který může být vyplavený nebo zasažený raketou. Základní motto je být připraven na překlenutí doby, než se k vám dostane profesionální pomoc. Stále ovšem platí to, že lidem v opravdové tísni složky IZS (hasiči, policie, záchranná služba) pomohou okamžitě.
A jak tento typ pohotovosti prověřily nedávné povodně?
Ukázalo se, že nejen občané, ale ani firmy nebo úřady nejsou dostatečně odolní v případě výpadku základních služeb. Někteří starostové si stěžovali, že neměli třeba dva dny informace, protože na obecním úřadě nebyl jediný satelitní telefon, jediná elektrocentrála. Nedávám to za vinu jim, ale je evidentní, že se musíme věnovat i přípravě a odolnosti úřadů a klíčových firem.
Myslíte, že pokud by se u nás začalo mluvit o přípravách na válku, tak jak to známe ze severských zemí, nastala by panika?
Občas to tak při čtení sociálních sítí vypadá. My se tady ale spolu nebavíme o izolované přípravě na válku. Musíme lidem vysvětlit, že je to příprava na jakoukoli mimořádnou událost. A daleko častěji svou připravenost využijí při povodních nebo při vichřici. Válku jsem nezažil, specifická opatření nám musí říct spíše kolegové z armády. Určitě musí zvednout zájem občanů o obranu vlasti. Na nás je připravit lidi na klasické mimořádné události typu povodní, úniku nebezpečných látek či dopravních nehod – to se hodí kdykoliv.
Budete se inspirovat příručkou, kterou jste si přivezl z Finska?
Z hlediska přípravy občanů je to moje hlavní inspirace. Informace v ní jsou naprosto jasné a srozumitelné.
Ale asi to nepůjde jen tak opsat. Co bude jinak?
Finská příručka se týká přípravy občana na to, když dojde k přerušení normálního života bez ohledu na příčinu. Na tom není potřeba nic měnit, to je vymyšleno do posledního puntíku. Musíme jenom stejnou formou podat již existující konkrétní pokyny, například jak se chovat blízko lesního požáru nebo při úniku nebezpečné látky.
Za jak dlouho by u nás mohla spatřit světlo světa?
Doufám, že ji občanům poskytneme během příštího roku včetně možnosti debaty s odborníky, kteří postupy v ní napsané dokážou vysvětlit a ukázat na příkladech.
Třeba ve Švédsku mají každý rok takzvaný týden připravenosti. Setkalo by se to u nás s ohlasem?
Myslím, že tak daleko ještě nejsme. Vezměte si diskuse ohledně výuky na školách. V okamžiku, kdy my nebo ministerstvo obrany přijdeme s tím, že by se výuka měla rozšířit, tak se objeví výkřiky, že chceme znovu zavést cvičení civilní obrany. To nechceme, ale dítě se má podle nás dozvědět, co mu hrozí a jak se má zachovat, stejně jako se dozvídá, že nemá klikat na každý internetový odkaz nebo že si má střádat nějaké peníze. Připravenost budoucího občana nespočívá jenom v tom, že bude umět zavolat na tísňovou linku a že si má umývat ruce, ale že na světě existují rizika, na která je třeba se připravit.
Zkoušeli jste to prosadit?
V rámcových vzdělávacích programech je zatím ve dvou ročnících základní školy určitý obsah vědomostí, které má škola předat. My si ale myslíme, že nazrál čas dát dohromady problematiku zdravotní výchovy, bezpečnosti – policie, hasičů a armády – a mít skutečně zvláštní předmět ochrana člověka za mimořádných událostí. To se ale zatím nesetkalo s dobrou odezvou ať už některých politiků, nebo občanů, kteří v tom vidí návrat starých časů. Ale nevzdáváme to.
Komentáře